ONE DIRECTION FAN FICTION

Držel jsem svůj oblíbený milkshake, a dělal jsem si srandu se svými kámoši, bylo to docela těžké, jen tak si někde vyjít, po tom co jsme se s klukama proslavili, a naše skupina se stala známou a úspěšnou. Byl jsem rád za takové chvilky. S mými starými kamarády, které často nevidím celé týdny, dokonce měsíce. Byl jsem zvyklý na pozornost holek, které se mi snažily vetřít do přízně. Nebudu lhát, často jsem jim podlehl. Ale při žádné jsem nepocítil to, co jsem ucítil při dívce, kterou jsem spatřil sedět samotnou u zadního stolu. Psala si něco na kus papíru s nesmělým úsměvem na tváři, část tváře jí zahrnovaly dlouhé, vlnité hnědé vlasy. Na sobě měla žluté šaty, a ve vlasech měla červenou sponu v podobě růže. Vypadala jako cukrová panenka. Byla nádherná, roztomilá. Musel jsem ji oslovit. Odpoutal jsem se od kamarádů a nasměroval jsem si to k jejímu stolu. 
"Ahoj." usmál jsem se na ni.
"Ahoj." usmála se na mě zpátky, a pak se zase vrátila ke svému psaní, teda spíš kreslení. Viděl jsem jak kreslí květinu, růži. Takovou jakou měla ve vlasech.
"Já jsem Harry." podal jsem ji ruku na pozdrav.
"Linda." stiskla mi ruku.
"Můžu si přisednout?" zeptal jsem se a natáhl se po stoličce.
"Harry Styles si ke mě chce přisednout?" pobaveně se na mě podívala.
"Proč ne? Můžu si teda přiesednout?" držel jsem vrch židle.
Ona jen pokynula rukou.
"Tak, řekni mi něco o sobě." směle jsem se jí zeptal.
"Nejdeš na to příliš rychle?" podívala se na mě.
"Jen chci vědět něco o dívce, která mi právě ukradla srdce." řekl jsem jemně.
Oba jsme vybuchli smíchy.
"Ale vážně. Očarovala jsi mě hned jak jsem tě uviděl." přisunul jsem se ještě blíž.
"No jasně. Můžu se s tebou vyfotit? Abych měla památku na pana Stylese Dotíravého?"
Zasmál jsem se. "Zajisté."
Zamával jsem na Dwayna, a vyfotil nás. Když jsem uviděl její čistý úsměv, napadla mě jen jedna věta: Tahle holka je ta pravá.

"Lásko bude to v pořádku," uklidňoval jsem Lindu, svou přítelkyni, která je mou životní partnerkou už víc než dva roky.
Ona mi jen se slabým úsměvem stiskla ruku.
"Slečna Owensová?" ozval se hlas sestřičky.
"Ano," vstala Linda, a já vstal s ní. Propletli jsme naše ruce a vešli jsme do ordinace doktora Reveye.
"Dobrý den slečno Owensová," podal Lindě ruku.
"Paul Revey," podal mi ruku.
"Harry Styles, Lindin přítel," představil jsem se mu.
Sedli jsme si na dvě volné židle před doktorovým stolem. Hned jsme opět spojili naše ruce. Slyšel jsem Lindin zrychlený dech, a cítil jsem jak se jí klepou ruce.
"Slečno, pozorně jsem vše prohlédl, konzultoval jsem váš případ i s jinými lékaři, a mám pro vás bohužel špatné zprávy," s tím sklonil hlavu.
"Doktore, prosím řekněte mi to," řekla nervozně Linda.
"Víte, jak jsem říkal konzultoval jsem váš případ s více odborníky. Bohužel našli jsme něco v nepořádku ve vaší hlavě... Objevili jsme tam rozsáhlý nádor."
"T-takže mám rakovinu?" zeptala se Linda, zadržujíc slzy.
Já jen mlčel, a ucítil jsem palčivou bolest.
"Bohužel, ano. Nádor takových rozměrů, usazení, a stupně je velmi složitý pro operaci. Je to opravdu velmi těžký druh rakoviny, velmi... Prostě, operace je sice možná, ale bohužel šance na zdárnou operaci je tak 5%," podíval se na nás přísným, ale zároveň smutným pohledem
V tu chvíli jsem uslyšel jak Linda propukla v pláč. Instinktivně jsem ji objal a šeptal jsem ji do vlasů "Bude to dobré. Bude to dobré," ikdyž jsem sám svým slovům nevěřil.

 Seděl jsem v restauraci, jedné z nejluxusnějších v Londýně. Chtěl jsem na ni udělat dojem. Nervozně se mi třepaly nohy a prstama jsem netrpělivě klepal o stůl. Už po šesté jsem si pročetl celý jídelní lístek. Věděl jsem ho už možná nazpamět. Ipřesto že jsem věděl celou nabídku, nedokázal jsem myslet na jídlo, myslel jsem jen na NI. Lindu. Holku kterou jsem poznal před třemi dny v malé rodinné restauraci, ve které byl slyšet veselý dětský křik, a naskytl se mi pohled i na pár zamilovaných párů. Možná jsem měl slávu, fanoušky, peníze... Ale už dlouho mi chyběla láska. Ne že bych nikoho přiležitostně neměl, ale chtěl jsem konečně vážný vztah. Chtěl jsem někoho kdo by mě skutečně miloval, na koho bych myslel každý den. Aby byla člověk, na kterého myslím na jevišti, aby její tvář byla poslední co uvidím než usnu, a první když se vzbudím. 

Konečně vešla. Byla nádherná. Měla na sobě červené šaty, dost sexy ale zase ne nepřiměřeně vyzývavé. Její vlnité vlasy tentokrát nezdobila růže, což sem hodlal brzo napravit. Její oči byli uhrančivé, jasně modré, krásné dlouhé řasy, smyslné rty, a její úsměv byla moje obíbená část. S tak trochu rozpačitým úsměvem ke mě přišla a já vstal abych jí dal polibek na líce. Zdálo se mi že se trochu červená. 
"Sluší ti to," vydechl jsem.
"Děkuju," usmála se a já jsem ji zasunul stoličku.
"A...mě to nesluší?" zeptal jsem se s předstíranou uražeností.
"Na můj vkus vypadáš až moc škrobeně," řekla vážně. "Takhle je to lepší," řekla zatímco mi sundávala kravatu. 
Suše jsem polknul když jsem ucítil její ruce.

Seděli jsme v restauraci už 4 hodiny, a pomalu se blížila závěrečná. 
"Už bych měla jít," řekla se smíchem, po několika skleničkách vína. Nebyla opilá, jen se pořád smála.
"Dobře, odvezu tě," vstal jsem a dal jsem znamení číšníkovi že chce zaplatit.
"To není třeba," řekla a se smíchem vstala.
"Trvám na to," chytl jsem ji za ruku protože mi připadalo že každou chvíli spadne.
Jen se usmála. 
Zaplatil jsem účet a odvezl jsem ji domů. Bydlela blízko restaurace, v bytě se svou spolubydlící, s kterou taky chodila na školu.
Už vcházela do dveří když jsem ji opatrně zastavil.
Vytáhl jsem velkou růži kterou jsem ji připevnil do vlasů. Dal jsem si ještě polibek na líčko na rozloučenou, a po tom co vešla do bytu a já do svého auta, jsem ještě pár minut čekal před domem jestli se náhodou neukáže v okně. Poté jsem šlápl na plyn a jediný člověk na kterého jsem dokázal myslet měl jméno skládající se z pěti písmen:Linda.

"Chceš si lehnout?" zeptal jsem se se stále uplakanou tváři Lindy, své lásky, po tom jsme se vrátili od doktora, který jí řekl že má rakovinu.
"Ne," řekla tiše mezi vzlyky.
Posadil jsem se vedle ní na pohovku a vzal jsem ji do své náruče.
"Miláčku, chci abys věděla..." opět se mi chtělo brečet. "Že při tobě budu pořád stát."
Linda propukla v ještě větší pláč a pevně mě objala. 
Dal jsem si hlavu na tu její a taky jsem plakal. Mezitím jsem ji hladil po vlasech a jemně jsem zpíval jejjí nejoblíbenější písně, dokud mi po dlouhých hodinách neusla v náručí. Konečně usla, ale já, když jsem vidět její klidný výraz, jakoby se nic nestalo a byl to jen sen, jsem opět cítil že to dlouho nevydržím a opět se rozbrečím. Zakryl jsem si pusu abych ji nevzbudil. V hlavě mi běhala jen jediná věta:'Co když ji ztratím'. To bych nepřežil, nemohl bych být bez ní...

Už to byli dva týdny od mého prvního setkání s Lindou. Sešli jsem se už několikrát, a dokonce jsem ji požádal aby jsme spolu začali chodit, ale nechtěl jsem nic urychlit, nechtěl jsem ji odstrašit, nechtěl jsem aby si myslela že je pro mě nějaká zábavička. Ještě jsem ji ani nepolíbil. Vždy jsem ji elegantně a nežně políbil na líčko nebo roztomile na čelo. Hrozně jsem toužil konečně cítit její rty na těch mých. Dnes měla konečně přijít poprvé ke mě domů. Hrozně jsem chtěl aby se u mě cítila co nejlíp, aby cítila že je pro vážně důležitá. Už se blížila chvíle jejího příchodu, a znervozněl jsem. Věděl jsem že miluje pizzu, takže jsem objednal hned čtyři a připravil jsem se na filmový večer. Vím, nic originálního, ale nemínil jsem ji nijak ohromovat bohatstvím. Potřeboval jsem aby věděla že jsem jenom kluk který se zamiloval. Konečně nastala patá hodina a zazvonil zvonek. Ve dveřích se objevila ona. Moje Linda. Objal jsem ji a pozval do obýváku. Její pohled hned spadl na krabice s pizzami. 
"Pizza!" rozzářili se jí oči jako malé holčičce. "Ale není jí trochu moc, jenom pro nás dva?" zeptala se zatímco si sundala bundu.
"Já si klidně dám tři, ty můžeš mít jed-" dala mi rychle ruku přes pusu.
"Na to zapomeň. Jestli bude mít jeden z nás víc pizzy, tak leda já," přihmouřila oči. Čekal jsem že se rozesměje, ale uvědomil jsem si že s jídlem to myslí opravdu vážně.
Se smíchem jsem jí rukou pokynul k sedačce a nechal jsem ji vybrat film, z mé bohaté nabídky. Samozřejmě všechno romantické filmy. 
Pustil jsem Zápisník jedné lásky a sedli jsem si spolu k stále teplé pizze. Film se pomalu blížil ke konci když se její hlava ocitla na mém rameni. Podíval jsem se na ni a ona zase na mě. Dal jsem si její tvář pomalu do dlaní a dala ruku kolem mého krku. Naše rty se pomalu přibližovaly, až se změnily v nádherný dlouhý polibek. Vážně nepřeháním, když řeknu že to byl ten nejlepší, a především nejkrásnější polibek mého života. Po nějaké době se přece jen naše rty oddělily a uviděl jsem v jejích očích takový speciální lesk, který jí dodával ještě víc na kráse ,teda jestli to vůbec šlo. 
"Miluju tě," řekl jsem bez přemýšlení.
Chvilku vypadala zaraženě ale pak odpověděla "Já tebe taky" a opět mě políbila. Už v ten moment jsem byl závislý na jejích rtech. Na jejích jemných rtech, které jsem chtěl cítit na těch mých už navždy...

"Už jsi doma?" zeptal se jsem se se zarudlýma očima s flaškou v ruce Lindy.
"Ano. To snad vidíš," přišla ke mě a sebrala mi flašku z ruku.
Sedla si naproti mě a dala ruku na moje koleno. 
"Takhle to už dál nejde Harry. Je to čím dál horší. Ode dne kdy jsme se dozvěděli že mám...rakovinu, neděláš nic jiného než že se opijíš, sedíš tady, brečíš... To já bych to tohle všechno mohlo dělat, ale nedělám. Snažím se být silná. Mám zhoubný nádor, ano. Nebude to dlouho trvat a umřu... Ale... chci prožít poslední měsíce svého život v pokoji, v klidu, chci se se vším smířit, nechci se pořád jen dívat jak se ničíš, jak... Ne. Dnes odcházím do mého starého bytu. Bude to pro mě skutečně těžké, ale musím to udělat, i pro tebe. Bude lepší když mě neuvidíš v konečném stádiu, bude lepší když se na mě pokusíš zapomenout, nechci aby sis mě pamatoval jako umírají bezvlasou trosku," začala brečet.
Natáhl jsem se k ní, ale ona moje ruce odstrčila.
"Ne. Už ne. Jestli za mnou někdy přijdeš, neotevřu ti. Nesnesu to, už ne," s těmi slova odešla do ložnice kde si začala balit věci.
Já jen zíral před sebe, a vzal jsem si zase flašku do ruky, kterou jsem ale po chvíli hodil na zem, a sledoval jsem jak se víno sákne do koberce, a začal jsem zase brečet. Slzy mi tekly po tváři, a nechtěl jsem si připustit že odchází, svezl jsem se na podlahu a dal ruce do dlaní.
Ani ne po pěti minutách vyšla Linda s dvěma kufry. Rychle jsem se k ní připlazil a držel jsem ji za nohu.
"Nechoď! Prosím," ječel jsem mezi vzlyky. Ona se snažila dostat z mého sevření a sehla se ke mě. 
"Miluju tě. Tohle bude pro tebe nejlepší. Pro nás oba," řekla zatímco za sebou zabouchla dveře.
Stočil jsem se do klubíčka u sedačky, a brečel jsem, jen jsem brečel, a přemýšlel jsem, jak jsem mohl být takový debil.

Další týdny probíhaly tak, že jsem se stále jen opíjel, nikoho jsem neposlouchal, ani rodinu, ani kluky ze skupiny, nikoho. Sotva jsem vycházel z bytu, občas jsem si sedl před Lindiny dveře, ale ani jednou mě nepustila dovnitř. Jen jsem ležel před dveřmi, a čekal až se otevřou, ale nedočkal jsem se...

"Vážně to chceš?" zeptal jsem se Lindy, a pohladil jsem ji něžně po tváři.
S úsměvem kývla.
Položil jsem rty na ty její, a vychutnával jsem si motýlky, kteří se mi objevily v břiše pokaždé, když jsem ji cítil při mě. Když se spojili naše rty, spojili se i naše duše. Pomaličku jsem přejížděl po její odhalené kůži, a začal jsem ji zasypavát lehkými polibky. Ona brouzdala svými prsty v mých vlasech. Sundal jsem jí šaty, a nedlouho po ní, zmizely i ze mě. Byli jsme v posteli, nazí, i přes počáteční nervozitu to najednou bylo tak přirozené. Líbal jsem ji, líbal jsem ji jakoby to byla poslední noc. Ona moje polibky opětovala s vášní, a láskou. Přejížděl jsem po jejích stehnech, a dával jsem jí chtivé polibky na krku, a hrudi. Ona hlasitě, zrychleně dýchala. Přesunul jsem se k jejímu místu, a začal jsem jí projevovat co největší rozkoš. Začala sténat, a opakování mého jméno přidávalo na hlasitosti. Netrvalo to dlouho, a s prohnutím vykřikla. Opět jsem se pomalu přesunul k její tváři, a dával jsem jí polibky, tentokrát ne s vášní, jen lehounké polibky, než nabere dech. Věděl jsem že mi to chce oplatit, a nechal jsem ji. Přesunula se na mě, a zasypávala mě vášnivými polibky na hrud, na krk... všude. I ona se rozhodla věnovat se mému místu, a dodávala mi obrovský nával vzrušení, rozkoše, extáze. Když skončila, opět jsem já zaujal horní pozici. Políbil jsem ji na nos, ona mě chytla za ruce, a já do ní pomalu vnikl. Sykla bolestí, ale netrvalo to ani deset sekund, a zase se sladce usmívala. Políbil jsem ji, a začal jsem se v ní opatrně pohybovat. Začala tiše vzdychat, stejně jako já. Po čase jsem začal přidávat na rychlosti, a oba jsme vzdychali a sténali jména toho druhého, jako o život. Ještě jednou jsem přirazil, a oba jsme v tu stejnou chvíli vyvrcholili. Naplnilo nás příjemné teplo, a pocit splynutí v jedno tělo. Přesunula se k mé hrudi, na kterou položila hlavu a já dal ruku na tu její. 
Políbil jsem jí do vlasů a zašeptal "Miluju tě." 
"Taky tě miluju," políbila mě.

Probudil jsem po další propité, bezesné noci. Bolela mě hlava, ale po tolika dnech už jsem si na to asi tak nějak zvykl. Zavrčel jsem a posadil jsem se do křesla v obýváku. Promnul jsem si oči a vzal jsem do ruky mobil, který mi včera spadl na zem. Zvedl jsem ho, a uviděl jsem že mám 3 zmeškané hovory a zprávu. Od Lindy. V tu chvíli jakobych se úplně vzpamatoval a rychle jsem zprávu otevřel.

 Harry, snažila jsem se ti volat, ale nezvedal si. No, takhle to pro mě bude asi lepší. Chci ti jenom říct že jsem tě milovala, miluju, a navždy i budu milovat nejvíc na světě. Byl jsi moje první skutečná láska, moje jediná láska. Chci abys na mě vzpomínal, jako na takovou, jaká jsem byla dřív. Jako na tu usměvavou hnědovlásku kterou jsi snažil očarovat v té restauraci, kde tak hrozně vařili. Chci aby jsi si vzpomněl na náš první polibek, první rande, první milování... Na naše celonoční rozhovory, chladné noci v obětí, slunečné dny na pláži... Ne na to, jak jsi mě držel za ruku, když mi oznámili že mám rakovinu, ne na to jak jsem si koupila paruku, protože jsem nedokázala pohled do zrcadla, ne na to jak jsem trpěla chemoterapií, ani na můj pláč. Prosím, pamatuj si mě takovou jakou jsi mě poznal. A prosím, už se netrap, začni od znovu a bud' šťastný. Zasloužíš si to. Navždy tě budu milovat, ale teď už musím jít. S láskou, Linda

Když jsem dočetl, nečekal jsem ani vteřinu, rychle jsem vzal klíče, položené na stole, a namířil jsem si to k autu. Jel jsem co nejrychleji, ikdyž jsem věděl že mám v sobě ještě značné stopy alkoholu, ale to mi bylo v tu chvíli ukradené. Už jsem se blížil k jejímu bytu. Zabouchnul jsem za sebou dveře, a vešel jsem do domu. Konečně jsem přišel k jejím dveřím, zvonil jsem, bušil jsem na ně, křičel, ale nic se neozývalo. Žádná odpověď. Rozhodl jsem se teda že vykopnu dveře. Procházel jsem bytem, a uviděl jsem ji. Bezvládné tělo, jak leželo na koberci, vedle ní prázdná krabička léků. Přiběhl jsem k ní, začal jsem s ní třást, mluvil jsem na ni, začal jsem ji oživovat. Stále jsem pokračoval, ikdyž bylo jasné že je mrtvá. Byla bledá, slabá, a hrozně studená. Pevně jsem ji objal, a nezadržitelně jsem začal plakat, a ječet. Po tváři mi teklo snad tisíc slz. Někdo mě uslyšel, a vešel do bytu. Hned jak to viděl, zavolal záchranku, která dorazila chvilku po tom. Ale já ji odmítal pustit. Nechtěl jsem ji nechat. Museli mě od ní odtrhnout silou. Naprosto jsem se zhroutil. Jenom jsem seděl, a nekontrolovatelně brečel. Museli mi dát léky na uklidnění, protože bych to asi nezvládl. Nedlouho po tom jsem se dozvěděl že zemřela asi půl hodiny po tom co mi od ní přišla zpráva. Kdybych se zase neožral, mohl jsem si to přečíst dřív, mohl jsem ji zachránit... Tohle si neodpustím. Nikdy.

"Vítej doma," rozprostřel jsem ruce když jsem přivezl Lindu do mého, teda, už našeho, bytu.
"Je to jako sen," vzala mě kolem pasu a políbila mě.
"Ty jsi jako sen," otřel jsem si nos o ten její.
"Miluju tě," zašeptala a opět mě obdařila jejími dokonalými rty.
"Já tě miluju víc než svůj život," zvážněl jsem a vzal jsem ji do náruče. 
Odnesl jsem ji do postele, kde jsem ji jemně položil, a líbal jsem ji. Líbal, a líbal. Byla moje. Byla moje láska, moje budoucí žena. Láska mého života.
*********
Leželi jsme v náručí, zakrytí teplou dekou, a poslouchaly jak na okna dopadá ranní déšt'. 
Linda si přejela po zásnubním prstenu, který jsem jí daroval před 3 dny a řekla jenom, "Spolu už navždy."
"Spolu už navždy," spojil jsem naše prsty a zahleděl jsem se do jejích očí, ve kterých jsem spatřil veškerou lásku, lásku, která překoná všechno. Která překoná i smrt...

 Na Lindiném pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí. Samozřejmě i kluci, kteří při mě stáli, tak jako vždy. I fanoušci z celého světa mi vyjadřovaly podporu. Ale já nic nevnímal. Jenom to že zemřela moje láska, moje všechno. Když jsem sledoval jak se dolů spouští rakev, měl jsem chut' skočit dolů, a nechat se pochovat s ní. Protože když zemřela ona, jakobych zemřel i já. Stále jsem opakoval že jsem ji mohl zachránit, že ještě mohla žít. Lékaři sice tvrdili že jí zbývali už poslední měsíce, nebo možná spíš týdny života. Nechtěla ale umřít v nemocnici, to nechtěla. To mě ale nezajímalo. Nechal jsem ji zemřít takhle. Samotnou. Celé dny jsem jenom ležel a myslel na to že kdybych nebyl takový sobecký idiot, a stál při ní tak jak si zasloužila a nelitoval se já sám, mohl jsem se snažit udělat její poslední měsíce života těmi nejšt'astnějšími v jejím životě. Místo toho to byli ty nejhorší a nejosamělejší.

Po roku jsem se s její smrtí už v podstatě smířil, ikdyž bolest se mnou zůstane navždy. Začal jsem opět vystupovat a věnoval jsem jí každý koncert. Navíc jsem u sebe stále nosil malou fotku z našeho prvního setkání. Byla na ní tak krásná, tak št'astná. Vzpomínám na ni takhle, na takovou jakou jsem ji poznal. Tak jak ona chtěla...