Bible a Modlitba » čtení a výklad Bible podruhé (1847)
Cituji zde z biblického tisku, který označuji jako B16.
Domnívám se, že je užitečné ještě i dnes, v uspěchané a digitalizované době, podívat se hlouběji, a zamyslet se, jak naši předkové četli Bibli, a na jaká nebepečí, v případě soukromého výkladu, církev vždy upozorňovala.
Vysvětleme si na počátku, že staročeské slovo "biblář" znamená: čtenář Bible. Povšimněte si, prosím, té nádherné spisovné češtiny, které výborně rozumíme ještě i dnes po 166 letech.
Zkratku "k.p." čtěte "ku příkladu", tedy stejně jako současnou zkratku např. (na příklad).
Staročeské slovo "zevnitřní" v moderní češtině znamená: vnější.
Staročeské "ostříhati" v moderní češtině znamená: zachovávati, dodržovati.
Takováto četba, je podle mého názoru, k užitku ekumenických snah současnosti. Porozumějme svým bratřím v Kristu. Hledejme a nalézejme, co máme společného.
Požehnaný užitek z následující četby přeje JJP, září 2013.
Předmluva o užitečném čtení Písma svatého...
Ku konci roku 1847 sešla se již některá čásť hotového díla...
Ale nyní bychom ještě přáli, aby také samo čtení Písma sv. našemu dobrému a nábožnému lidu bez užitku nebylo, anobrž aby mu hojnost spaslivého ovoce, a vrchovatou míru právě křesťanského osvícení a duchovního vzdělání přinášelo. V tom úpřímném úmyslu klademe zde některá připomenutí; dílem k naučení, jakby se svatého Písma dobře a řádně užívalo, dílem k výstraze, čehoby se opatrnému bibláři vystříhati bylo, aby se při svatém čtení s žádoucím účinkem neminul, aneb i posléze se škodou nepotkal. Můžeť zajisté samo svaté čtení, tak jako každá jiná sebe lepší a světější věc, nejen bez užitku ale i na škodu býti, kdyžby se ho užívati neumělo, aneb vědomě zle užívalo. Z toho již snad lze porozumněti, proč církev nesmí a nemůže při obecném vydávání a čtení Písma sv. lhostejna býti, a že ačkoli svým věřícím domácího čtení bible vůbec nezapovídá ani zbraňuje, přece jako dobrá a o spasení svých dítek pečlivá máti nevyhnutelně se vší pilností k tomu hleděti musí, aby se jak při vydávání, tak při čtení Písma sv. náležitá opatrnost zachovávala.
Předně tedy sluší věděti, že jen někteří, tomu zvláště učení muži, Písmo sv. v těch jazycích čísti umějí, v kterých původně od mužů Božích sepsáno aneb vyloženo jest, tak že bible pro lid, aby i ten ji čísti a jí rozuměti mohl, prve v jeho domácí, obecný, k.p. český jazyk přeložena býti musí. Tu pak již patrno, že velmi mnoho na tom záleží, aby to a takové přeložení bylo pravé a věrné. Protož dobře i velemoudře církev v tento smysl nařizuje (Sněm Tridentský sezení 4. O vydávání a užívání Písma sv.): aby každé přeložení bible v jazyk obecný nejprvé od řádné biskupské vrchnosti ohledáno, za pravé a věrné uznáno i schváleno bylo, nežby se obecnému lidu k užívání vydávalo; i aby také věřící lid jen takových od biskupské vrchnosti schválených a dovolených biblí k svému domácímu čtení vyhledával.
Mimo to záleží při užívání Písma sv. velmi mnoho na způsobilosti čtenáře samého, aby totiž ku čtení bible náležitě připraven a důstatečnou vědomostí opatřen byl. Sic jinak by mohl při vší dobré vůli v mnohá nedorozumění, křivá vykládání a v pochybování uběhnouti, ve víře se zviklati a konečně i zcela poblouditi a od církve odpadnouti. Takť se zajisté již mnohému neopatrnému bibláři a nepovolanému Písma sv. vykladači i v naší vlasti přihodilo, že se posléze s biblí octnul, kde zprvu ani nechtěl ani nemyslil, a že o víru i o církev přišel. Ano tím způsobem nejednou celé obce i země znenáhla ve víře zviklány a zmýleny, z pravé cesty se uchýlily, tak že opustivše starobylou církev, rozličná nová vyznání vedlé ní sobě utvořily, znichžto některá dosaváde trvají, mnohá pak zase během času zahynula. A takový žalostný konec mohloby neumělé a neopatrné čtení Písma sv. tím spíše vzíti, kdyžby k nedorozumění a z toho vzniklým pochybnostem potom ještě zde obyčejná svéhlavost, aneb nějaká světská žádost se přimísila, tak žeby se svaté čtení, s povržením církevního výkladu a učení jen dle vlastního smyslu vykládalo, a při tom po straně na všeliký časný zisk a prospěch hledělo. Protož se opět velemoudře věřícím od církevních představených na srdce klade, by ne hned o své hlavě a bez náležité přípravy na čtení Písma sv. se vydávali, nýbrž prvé se svým duchovním správcem o to promluvili, a potřebného navedení od něho si vyžádali; zvláště pak aby u vzniklých pochynostech k němu se utíkali a jeho naučením se řídili.
Nejvíce se zajisté při obecném čtení bible každého času v tom chybovalo a v církvi škodlivých roztržek nadělalo, že se Písmo sv. místy příliš slovně bralo. Tak k.p. kdyby někdo vyrčení Páně (Matouš 5, 29.-30.) o vyloupání oka a uřezání ruky a nohy, ježto se pouze duchovně rozuměti má, do slova bral a sám na sobě aneb na jiném je vykonati chtěl: zdaližby velice nebloudil? A přece byl za starého času jeden převelmi učený muž, Origenes († 254), kterýž ne sice ono, ale jiné podobné vyřčení Páně (Matouš 19, 12.) do slova vzal a sám na sobě vykonal. — Byli také za předešlých časů bludaři, kteříž Bohu oči, uši, ruce, nohy, nejinak než jako člověku přičítali, nalezše tak do slova v Písmě svatém o Bohu povídáno; ačkoli každému povědomo, že Bůh jest duch, a kdekoli se v Písmě o Božím oku, rameni a t.d. zmínka činí, to duchovně bráno a o Boží vševědoucnosti, moci a t.d. rozuměno býti má. — Jiní zase nazvaní Adamité jacíž se i v naší vlasti vyskytli, čtouce v bibli o životu prvního člověka v ráji, umínili doslova ho následovati, i nazí choditi: ale upadše mimo to i v jiné nesmysly a hanebnosti, byli od samého Žišky mečem a ohněm stíhání a vyhlazeni. — Známo jest také, kterak se jistí šílenci, staršího i novějšího věku, na naše katolické obrazy v kostelích i jinde rozlítili a obořili, napořád beze všeho ohledu je rušíce a ven vyhazujíce. A k tomu počínání nebyli ničím jiným puzeni, než že přikázání Boží, v Starém Zákoně o modlách dané (2. Mojžíšova 20, 4. a 3. Mojžíšova 26, 1.) tuze literně vykládali, berouce každý obraz v kostele za modlu, a každé obrazův uctívání za božskou poklonu, a tedy za modloslužbu; ježto Bůh toliko zapovídá obrazy dělati, a je za bohy ctíti: ostatně pak sám Mojžíšovi nařizuje (2. Mojžíšova 25, 18.) podobenství cherubínů udělati a ve svatyni postaviti. — Ale největší roztržka udála se v církvi za příčinou doslovního výkladu některých míst epištoly k Římanům, kdež apoštol Pavel vícekrát opakuje, že ne ze skutků, nýbrž z víry člověk ospravedlněn bývá a u Boha milosti nalezá (Římanům 3, 28.). Tohoto apoštolova učení se někteří doslova a příliš kvapně uchopili, a hned všecky dobré skutky vesměs zavrhli a za nepotřebné k spasení odsoudili, domnívajíce se, dělej co dělej, pouhou vírou milosti Boží a spasení dojíti. A však sv. Pavel mluví v své epištole k Římanům, i jinde, toliko o skutcích mrtvých, zevnitřních (v moderní češtině: skutků vnějších; doslova "zevnitř ven se projevujících"), starozákonních, jako byla k.p. obřízka, a vydává je vším právem při víře Ježíše Krista za zbytečné, neužitečné i k dosažení milosti Boží a spasení za nepotřebné, nikoli pak nemluví zde o všech dobrých, z pravé víry a křesťanské lásky vyplývajících skutcích vůbec. Učíť zajisté sám Pavel (Galatským 5, 6.), že víra skrz lásku působí či dobré skutky vydává, a nad to sv. Jakob (Jakobův 2, 20. 22. 24. verš) zřetelně vykládá: že víra beze skutků jest mrtvá a že teprve skutky se dokonává, i že čkověkm ze skutků ospravelněn bývá, a ne z samé víry. Jedni z oněch výše zmíněných odtrženců z podobného doslovního vykládání Písma (Římanům 9, 19. 20-21. a jiných) i na tu hroznou myšlénku připadli a ji za víru přijali, jakoby někteří lidé již od věčnosti k zatracení předvěděni a určeni byli, tak že jim nemožno tomu se vyhnouti.
Ze všeho toho viděti, kamby neumělý a neopatrný biblář zalouditi mohl, kdyžby se při čtení a vykládání Písma jen vlastním smyslem řídil, pohrdaje zúmyslně učením a výkladem sv. církve, ježto jest jediná pravá a bezpečná Písma sv. vykladatelkyně. Z té příčiny dále církevně nařízeno, aby v každé bibli katolického vyznání pro obecný lid položen byl pod text příhodý výklad, kterýmž by se čtenář zpravoval, aby tak snadno nezbloudil, i pohodlněji i s lepším prospěchem Písmo sv. čísti mohl. A dle toho jest i naše nové vydání bible české spořádáno.
Týkaje se Zákona Starého, nebude nikomu nepovědomo, že vydán a napsán jest vlastně pro lid israelský. Obsahujeť sice ten Zákon také mnohá obecná naučení a všeplatná přikázaní; ale přece jen zavírá nejvíce těch věcí, kteréž se výhradně Židů týkaly, a pro nás křesťany již více platnosti nemají. A však ani v oněch obecných, k víře a mravům náležejících naučeních a všeplatných přikázaních není Starý Zákon úplný a dokonalý, nýbrž teprva Kristus měl přijíti Zákona naplnit. I přišed skutečně ho naplnil, ježto nám veskrze úplná naučení víry a mravů, i dokonalá přikázaní dáti a v sv církvi složiti ráčil. Tak na příklad Starý Zákon zapovídá zlý skutek řka: "Nezcizoložíš;" ale Kristus úplněji nás vede, an dí: "Kdoby [jen] pohleděl na ženu ku požádání jí, ten již zciziložil s ní v srdci svém" či i bez skutku, pouhou nezřízenou žádostí se cizoložství dopustil. A jinde Starý Zákon sice nařizuje "bližního jako sebe samého milovati,"ale nevykládá určitě, kdo bližní jest. Tu zas Kristus úplě nás pěkným podobenstvím o Samaritánu naučuje, že bez rozdílu každý člověk, i nepřítel i kacíř, naším bližním jest a od nás milován býti má. A taktě Starý Zákon ještě v mnohých jiných věcech Kristem zdokonalen, a protož nelze křesťanu na něm přestávati, nýbrž třeba jej z Nového Zákona, z učení Ježíše Krista a jeho církve doplňovati.
Nalezá se také ve čtení Starého Zákona, obzvláště pak v knihách historických a prorockých, nejedno místo, kdež se o věcech opravdu velmi stydkých zmínka činí i obšírně vypravuje, buďto že se ty věci onoho času v skutku tak udály, a pro výstrahu budoucím věkům zaznamenány jsou, aneb že se od nich, dle tehdejšího mluvení způsobu, podobenství berou; jakž to zvláště proroci činí, nazývajíce k.p. modloslužbu vůbec smilstvím a ciziložstvím, a beze všeho obalu je tak vyličujíce. Kdokoli opovážlivý do těch míst nahlédne, přesvědčí se zajisté, že sotva dospělému, v ctnosti již utvrzelému člověku možno o těch věcech bez úrazu čísti, lidem pak nedospělým a neutvrzeným, dušem nevinným zcela neradno jest o nich věděti; tak že třeba opatrně k tomu hleděti, aby se takového čtení nedostávalo do rukou ledajakých a zvláště do rukou všetečné mládeže. A tak patrno, že bible není ta kniha, kterážby se každému bez rozdílu ku čtení hodila, aneb dáti měla a mohla, nýbrž že při ní i z této strany opatrnosti třeba.
Posléze náleží ještě k užitečnému čtení bible, aby se k němu s pravým úmyslem přistupovalo. Nikoli tedy k pouhému se bavení a času sobě krácení máme bibli do rukou bráti, ani jen z obyčejné lidské zvědavosti, abychom se z Písem ledačehos, nám ještě nepovědomého dověděli, z něho povídati, dokazovati, otázky dávati a se hádati uměli, a co více tomu podobného jest: nýbrž ten má býti náš hlavní úmysl, abychom, čeho jsme se v bibli spasitelného dočetli, to i na svůj život, a sice buď k svému mravnímu napravení aneb k většímu duchovnímu vzdělání obraceli a skutkem plniti hleděli. Nemáme býti pouze posluchači (čtenáři), nýbrž činitelé slova Božího (Jakobův 1, 22.), poněvadž ne marní posluchači, ale plnitelé zákona ospravedlněni budou (Římanům 2, 13.); a blahoslavení jsou, kteříž slovo Boží slyší a ostříhají ho (Lukáš 11, 28.). (v moderní češtině: Lukáš 11, 28 - kdo poslouchají Boží slovo a zachovávají je) Jest pak dále onen pravý úmysl při čtení Písma sv., pokud hlavně k ochotnému plnění slova Božího směřuje, také nejjistějším prostředkem k dosažení potřebného světla, k poznání prady ve vzniklých o víru pochybnostech, kteráž se nijak pouhým rozumováním a učeným hádáním spíše zmnožují a sesilují, než odstraňují. I sám Kristus odkazoval nevěřící Židy k poznání pravdy na takové skutečné plnění vůle Boží, řka jim: "Bude-li kdo (z vás) chtít vůli Boží činiti, pozná zajisté, zdali toto (mé) učení z Boha jest, čili já sám ze sebe mluvím" (Jan 7, 17.). Protož opakujeme: Má-li komu svaté čtení jak náleží užitečno býti, třeba k němu s pravým úmyslem, směřujíc nejvíce k ochotnému plnění slova Božího, přistupovati; a kdykoliby rozum v pochybnostech vázl, třeba více skutečným plněním vůle Boží, než pouhým rozumováním, pravého světla k poznání pravdy hledati.
Konečně měli také nábožní mužové vždy ten dobrý obyčej, že ku čtení Písma sv. jen s vroucnou modlitbou přicházeli a podobně s modlitbou to svaté čtení zavírali, chtíce sobě od Ducha pravdy potřebného světla k poznání a milostivé pomoci k plnění vůle Boží vyprositi. Ten dobrý obyčej i my čtenářům Písma sv. schvalujeme, přejíce, aby jako všecky své činy, tak zvláště i svaté čtení, vždycky s Bohem začínali a s Bohem dokonávali.
Takovýmto způsobem, vystříhaje se z jedné strany svévolného vykládání, z druhé pak nejvíce k skutečnému plnění slova Božího prohlédaje, může nábožný čtenář mnoho užitku z Písma sv. získati, a sice: Může nejprve pravého, dokonalého osvícení a vybroušení rozumu a soudu, i širší a jisté známosti ve věcech svatého náboženství z Písma dojíti, tak žeby již ve věcech víry a církve úplně se ovědomil a ubezpečil i zcela utvrdil a navždy ustálil. Dále může křesťan také vyššího šlechtění srdce a mravů, i spokojenosti života ze čtení Písma sv. nabyti; neboť sv. čtení odvozuje (v moderní češtině: odvádí od) vůbec od věcí nízkých, tělesných, špatných, a pozdvihuje k zalibování věcí lepších, duchovních i nebeských: i zaněcuje mimo to srdce veskrze neobmezenou lásku a důvěru k Bohu, naplňuje člověka nevýslovným tichem, mírem a blaženým pokojem. Posléze může sobě čtenář z biblických příkladů i to zjednati, čehož člověku od přirozenosti váhavému i vrtkavému nejvíce potřebí, totiž stálou a pevnou vůli, tak aby již ne jako lehká třtina větrem sem a tam se klátil, ale statečně všelikým překážkám vzdorujíc silně a mocně každé bohumilé ctnosti se chápal a v uchopené až do konce nepohnutedlný setrval. Slovem: Svaté čtení může nábožnému čtenáři opravdu i k svatému, osvícenému, šlechetnému, spokojenému i blaženému životu velmi nápomocno býti.
Dokonáváme svou řeč tím srdečným přáním, aby se našemu českému, dobrého, a zvláště svatého čtení odevždy milovnému i žádostivému lidu, pro nějž jsme tuto práci nového vydání bible české milerádi podnikli, všech těch výše dotčených užitků ze čtení Písma sv. v plné míře dostávalo; a přidáváme ještě slova sv. Jana Zlatoústého († 407), kterýmiž ten veliký a slavný biskup a církevní Otec své duchovní ovčičky jak k veřejnému poslouchání tak i k domácímu čtení Písma sv. vzbuzoval: "Prosím vás," praví (v homilii 29. na 1. Mojžíšovu) "abyste se často sem scházeli a čtení Písem Božích pilně poslouchali; a netoliko když sem přijdete, ale i doma bibli do rukou vezměte a užitek v ní složený s velikou snažností sobě vybírejte. Z toho zajisté mnoho zisku nabudete".
≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈ † ≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈
Tyto blogové stránky jsou o tom, o čem přemýšlím, co čtu, čemu se snažím porozumnět. Pojďte přemýšlet se mnou. Když vás něco napadne, napište mi to dole pod reklamou v části KOMENTÁŘE. Moc děkuji. Ať vám Pán žehná.
Všechny komentáře na tomto blogu je možné shlédnout ZDE