Modré je nebe. Blue is the color of Heaven. Me encanta el azul

Náboženství a Církev » farní kronika strany 21 až 100

strana 21
21.
S pomocí boží!

První správa
duchovní.
Prvním duchovním zprávcem v obci Šárka-Nebušicích
ustanoven jsem, ačkoliv jsem se zpěčoval, já, P. Sarkander
Josef Zedníček, do té doby duchovní zprávce ještě spojené far-
nosti Střešovické a Nebušické. Narozen dne 17. března 1741
v Jindřichovu Hradci a dokončiv v roce 1859 gymnasiální
študium tamtéž, nastoupil jsem dne 17. září 1859 do Král. Kano-
nie na Sioně, kdež jsem v den sv. Václava t.r. oblečen byl. Po
dokončených theologických studiích dílem v Teplé, dílem na
universitě Pražské byl jsem Jeho Kníž. Milostí Kardinálem
Bedřichem ze Švarzembergů na kněžství posvěcen dne 31. července
1864, v kterémžto roce na příkaz nejd. pana opata Jarolíma ze
Zeitlerů jsem na vysokých školách Pražských slyšet mu-
sel filologii. Rok však již na to, a sice na začátku škol-
ního roku 1865/66 poslán jsem byl na vyšší reálné školy do Ra-
kovníka, když jsem účinkoval po čtyry roky s následními spo-
lubratry: P. Michalem Martinovským, řiditelemm ústavu,
P. Damiánem Manželem, P. Juliem Provazníkem, P. Sigis-
mundem Starým, P. Piem Wincenzem a P. Maxmiliánem
Vrzalem. V roce 1869 přišel jsem za katechetu na c.k. vyšší
gymnasium Žatecké, kdež jsem opět působil po čtyry leta s ná-
sledujícími spolubratry: P. Osvaldem Müchlem, t.č. řiditelem,
P. Erasmem Marčanem, Drem Theol. P. Egonem Grémem, Dr. Luisem
Hanlem, Englbertem Kabelem, Vítem Runtem, Tobiášem
Skálou, Rafaëlem Rathovským, Maxem Vrzalem, Othonem
Dr. Jalluxem a Hadriánam Hátlem. V roce 1873 odevzdal nejd.
pan opat Vojtěch Hrom učeliště státu a na žádosť mou poslán
jsem byl v polovici srpna t.r. za kaplana do Jihlavy, kdež jsem
při chrámu sv. Jakoba přes dvanáste lety působil. Dne 1. ledna
1886 svěřena mi nejd. panem opatem Sigismundem Starým
duchovní zpráva spojených obcí Střešovické a Nebušické. Byd-
le na Andělce měl jsem povinnosť každou neděli a svátek do farního
kostelíka sv. Jana Nepom. v Šárce dojíždět a tam kázání a mši sv. mí-
ti a jiné funkce farní odbývati. Každý čtvrtek čtěna tam byla též mše
sv., načež jsem jeti musel do Nebušic, abych dvoutřídní školu na-
vštivil. V kapli na Andělce čítal vždy jeden z pp. bratří Strahovekých
v neděli a ve svátek o deváté hodině mši sv., ku které obyčejně připojen
byl krátký výklad sv. evangelia, ve všední dny mimo čtvrtka mši sv.
čísti byla povinnosť má. Za mého pobytu na Andělce sloužili tam mši
sv. následovní důstojní páni bratři: P. Konstantin Beránek, P. Adolf
Wagner, P. Ivan Wagner, P. Vojtěch Frejtka, P. Bohuslav Duchácký,
P. Isfréd Uher, P. Eugen Pack a P. Milo Vašta. Obtížné zvláště
v zimě provázeje 3/4 hodiny vzdálený hřbitov v tak zvaném "Trníčku"
v Šárce toto místo zastával jsem svědomitě až do 1. června 1887, tedy
skoro půl druhého roku, načež jsem proti své vůli Andělku opustil a
z rozkazu nejd. pana opata Sigismunda do Nebušic se přestěhovat mu-
sel. Ode dne benedikce kostela Sv. apoštolů slovanských Cyrilla a Me-
thoda v Nebušicích, tedy od 7. listopadu 1886 přestala bohoslužba u
sv. Jana Nep. v Šárce a já musel v neděli, ve svátek a ve čtvrtek služby
boží v tomto novém kostele vykonávat, ačkoliv farní budova ještě obydlena
nebyla. Že zvláště v zimní době jsem dosti kolikráte zkusil, poněvadž
jsem při silném mrazu kázat a na to o větších svátcích kantátu míti
musel, leží na bíledni. Než milerád jsem to konal, neboť jsem se spoléhal

strana 22

22.

na pomoc boží a blahoslavené Bohorodičky a Bůh prosbu mou vysly-
šel, neboť mi k práci stálého zdraví popřával.

Dne 31. května 1887 nastoupil na mé místo na Andělce P. Norbert Horá-
ček, krajan můj a t.č. kaplan na Strahově, jemuž připadly obě obce Vel-
ké a Malé Střešovice a villy za Strahovskou branou: Hubálka, Panen-
ská, Malovanka, Šlejferka, Petinka a Velká Kajetánka a já se odstě-
hoval do Nebušic, abych převzal duchovní zprávu v obci Nebušické, spoje-
né se Šárkou sv. Jana Nep. a s Jenerálkou. Před přijezdem svým pře-
četl jsem v neděli s kazatelny po kázání dopis nejd. kníž. arcibisk. kon-
sistoře Pražské, kterýžto zde v úplném znění podávám a který v archi-
vu zdejším se nalézá. Dopis ten zní:

Číslo 4106.
Panu Sigismundu Starému,
opatu král. kanonie Strahovské
řádu Praemonstrátů v Praze!

Vysoce důstojný Pane!
U vyřízení tamního podání ze dne 24. dubna t.r. čís. 58 v příčině no-
vého zavedení a zařízení duchovní zprávy v oddělených nových farních
osadách Nebušické a Střešovické na základě erekční listiny pro
budoucí faru Andělskou ze dne 11. února 1886 udělujeme tímto cír-
kevní svolení, aby
1. dosavádní farní administrátor Šárecko-Nebušický, P. Sarkan-
dr Zedníček z Andělek přesídlel do nové farní budovy v Nebuši-
cích a od 1. června t.r. vedl duchovní zprávu pouze v obci Nebušicích
s tak zvanou "Jenerálkou" a vůkolními vinicemi,
2. aby pro osadu Velké a Malé Střešovice s Andělkou, Panenkou,
Hubálkou, Octárnou, Kašničkou, s držebností Vonáskovou a s
vinicemi: Kajetánkou, (Malou a Velkou), Petinkou, Šlejfer-
kou a Malovanou - nově praesentovaný správce duchovní z členů
kláštera Strahovského, jenž na Andělkách v dosavádním far-
ním bytě přebývati bude, v tamější kapli služby boží a všechny
farní funkce prozatím jako exposita konal, dokud nový farní
kostel na této osadě Střešovické zbudován nebude.
3. aby z praktických důvodů, zejmena pro nepoměrně větší počet du-
ší na osadě Střešovické a pro značnou vzdálenosť mateřské fa-
ry Nebušické od Střešovic (1 hodina cesty) matriky až do konce
roku 1885 sahající, oboum osadám společné, zůstaly na Andělkách.
Bývalý farní kostel u sv. Jan Nep. v Šárce budiž jako kostel hřbito-
vní společný oboum osadám, i Střešovické, která výhradně na
starý hřbitov u sv. Jan Nep. v Šárce odkázána jest, i Nebušické, z
nížto mnozí farníci na tomto hřbitově rodinné hroby zakoupeny mají.
Nové zavedení a zařízení duchovní zprávy v oddělených farních osa-
dách Nebušické a Střešovické, počínající dnem 1. června t.r. budiž
osadníkům v neděli nejblíže příští s kazatelny ohlášeno.
Z. kníž. arcib. konsistoře v Praze,
dne 13. května 1887.

Ant. Horany,
generální vikář.
Fr. Hrádek
kancléř

Do Nebušic přibyl jsem, jak již podotknuto, dne 31. května asi o 5. ho-
dině odpůldne, načež večer toho dne uvítán jsem byl slavnostně. Zpěvá-
cký spolek přišel s lampiony k farní budově a zapěl tři písně. Po skon-
čení první písni přišel starosta obce, pan Karel Güttler v čele celého obec-


strana 23

23.

ního zastupitelstva a uvítal mne srdečně co prvního duchovního správce
obce Nebušické, na to uvítán jsem byl starostou besedy zdejší, majite-
lem "Jenerálky", panem Janem Chodounským, dále náčelníkem míst-
ních hasičů, panem Píšou a starostou zpěváckého spolku, řídícím uči-
telem zdejším, panem Kádnerem. Já děkoval za srdečné uvítání podot-
knuv, že nepřicházím do jejich středu jako osoba neznámá, jelikož již
přes rok v obci jsem působil. Po vřelém uvítání a blahopřání zapěl
zpěvácký spolek ještě dvě písně, načež se odebral do místnosti besední
v hostinci pana Antonína Suka, když ještě v přátelském hovoru se
pobavil. Druhý den na to uvítán jsem byl školní mládeží, pány učite-
ly a místní školní radou před vchodem do kostela. Děvčátko Božena Le-
vova oslovila ve jménu žactva, načež jsem ji srdečně děkoval a vše-
cky vybídnul, aby šli se mnou do svatostánku Hospodinova, kdež mši sv.
sloužit budu na ten zbožný úmysl, aby Bůh Nebušice ode všeho neště-
stí ochránil a abyvatelům žehnat ráčil. S pomocí boží převzal
jsem tedy místo to nejd. panem opatem s velkým nákladem založené
a doufám zde již setrvati, popřeje-li mi Bůh zdraví, neboť nejsem pří-
telem stěhování se dobře věda, že všudy jakési obtíže jsou a že nikde na
růžích ustláno není.

V neděli před příjezdem svým ohlásil jsem též po kázání pořádek služeb
božích, kteréž konati povinnen jsem. V neděli a ve svátek ustanovil jsem
služby boží na osmou hodinu, a sice započnou tyto s kázáním, načež ná-
sleduje mše sv. s požehnáním v neděli s ciboriem, o větších pak svátcích
kantáta s požehnáním a monstrancí. Odpůldne ustanoveno sv. požehnání
v neděli a ve svátek po celý rok na třetí hodinu. Ve všední dny ustanovena
mše sv. na 1/2 8 hodinu bez požehnání. Jenom o zvláštních dnech jest mše sv.
též s požehnáním aneb odpůldne sv. požehnání, jak liber ordini divinorum
podrobněji ukazuje. K veškerým službám božím dáno má býti zname-
ní zvony o půl hodiny dříve. Mimo to oznámil jsem osadníkům také
pořádek týkající se pohřbívání mrtvol na nově založený hřbitov Ne-
bušický, jakýž si nejd. pan opat přál. Doslova znělo toto prohlášení s
kazatelny konané následovně:

řád hřbitovní.
"Za příčinou zřízení nové fary v obci Nebušické prohlašuje se dnes
láskám Vašim, že z rozkazu nejd. pana opata král. kanonie Strahov-
ské jakožto patrona chrámu tohoto všickni, kteří na pokynutí všemo-
houcího Boha na věčnost se odebéřou, od dnešního dne na zdejším nově
zřízeném hřbitově pochováni býti musí. Kolem zdi hřbitovní budou
se nalezat tak zvané "věčné hroby", za něž větší polatek jednou pro
vždy do kostelní pokladny zaplacen býti musí. Poplatek ten vypočtěn
bude vždy podle čtverečních střevíců a za každý střevíc zaplatí se deset zl.rm.
Do věčného hrobu, který se stane tím majetkem rodiny, pokud hřbitov trvati bude, položena býti mají jenom těla v Pánu zesnulých členů té rodiny, která hrob zakoupila.

Všickni ostatní, který tak zvaný "věčný hrob" nezakoupí, ukládáni budou
na prostoru u prostřed hřbitova ležící, a sice, aby jakýsi pořádek zaveden
byl, jeden vedle druhého. Poplatek za hrob veliký do kostelní kasy obnáší
1 zl. rm. na sedm let. Po sedmi letech musí býti hrob ten opět zakoupen
s ložením 1 zl. do kostelní pokladny. Kdo by po 7 letech poplatek ten neza-
platil, pak přijde do hrobu toho tělo zemřelého občana, který do rodiny té ne-
patří.

Tělesné pozůstatky v Pánu zesnulých dítek položeny budou též v jakémsi
pořádku, jedno vedle druhého a poplatek za hrob dětský vyměřen jest na
10 kr. rm., kteréž do kasy kostelní patří. Po 7 letech musí býti hrob každé-
ho dítka opět nově zakoupen, nechtějí-li rodičové jeho, aby do hrobu toho
cizí dítko vloženo bylo.

Na tento pak nesmí být od 1. června 1887 počínaje z Nebušic na hřbitov
u sv. Jan Nep. na Jenerálce, do tak zvaného "Trníčka" pochován nikdo,
ani odrostlý, ani dítko, vyjma toho, jehožto příbuzní se vykážou, že
v "Trníčku" od rodiny "věčný hrob" zakoupen jest. Volno však jest každému,
tělesné pozůstatky příbuzných s povolením c.k. okres. hejtmantství na
Smíchově a místní duchovní správy si nechat z "Trníčka" vyzdvihnouti a
na hřbitov Nebušický uložiti. Poplatek v tom pádu též 1 zl. na
7 let pro dospělého a 10 kr. na 7 let pro dítko v Bohu svém zesnulé.



strana 24

24.

Konečně všickni ti, kteří v Šárce na Jenerálce a v blíže ležících k
Nebušicům přifařených zemrou, mohou být pohřbeni na hřbitově v "Trníčku",
musí však zaplatit podobně, jako v Nebušicích, za velký hrob na 7 let 1 zl. a
za malý hrob 10 Kr do kostelní pokladny Nebušické."

Po nastoupení svém v Nebušicích naléhal jsem opět a opět na to, aby byla stu-
dně vykopána, aby se voda domů z cizých statků donášet nemusela. Dále
jsem prosil nejd. pana opata, aby dal vystavět chlévy pro drůbež a vepřový
dobytek, poněvadž bych vše ve sklepích chovat musel; mimo to jsem žádal,
aby byla zřízena kůlna na dříví, které ve sklepě hnije. Vše to konečně povo-
leno a zřízeno bylo. Studně nalézá se u zdi, která dělí zahradu od dvorka a
jest 6 sáhů hluboká a voda poloměkká, hodící se k vaření, k prádlu a jest
též pitelná.

Co se tak zvané "zahrady" týče, kterou nazývá pisatel pamětní této knihy
na stránce 19. "krásnou ovocnou zahradou", to není nic jiného, než louka
posázená nejvíce švestkovými z větší části shnilými, mechem porostlými,
rozličným hmyzem prožranými stromy, kteréž dílem ovoce žádné ne-
nesou, dílem nikdy malé dozávající švestky rozpustilými hochy ukvašeny
bývají. Veškeré prosby mé, aby nová zahrada, jakáž při každé faře předce při-
chází, byla založena, byly bez úspěchu, ačkoliv založení zahrady mi bylo několikrá-
te přislíbeno a já se skrovnými příjmy svými nemohl jsem ničehož. Když-
koliv tedy nástupcem svým se staneš, nemějž mi to za zlé, že tak zvanou
"zahradu" mnoho zanedbanou nalezneš. Drn na většině mi byl vzat, poně-
vadž se násep zakostelem začal trhat a slib, který mi byl dán, že se zahra-
da nová založí, dosud nebyl splněn. Co se mne týká, já činil, co jsem mohl,
a nemoha nic docílit, nechal jsem vše, neboť "ad imposibilia nemotene-
tur".

Hlavní zřetel svůj obrátil jsem na to, aby krásný něžný chrám Páně v
čistotě vzorné a hřbitov v pořádku udržován byl. Cesty na mnoze travou po-
rostlé dal jsem vyčistit a pískem posypat. Zvláštní pozornosť věnoval
jsem hrobům. Pánu zesnulých spolubratří svých a považoval bych to za
neodpustitelné, abych místa posledního odpočinku zvěčnělých bratří za-
nedbával, poněvadž pracovali svědomitě přede mnou a mnohý z nich mi
důvěrnějším přítelem byl. Ó kéž by jednou chladnému hrobu mému té péče
se dostalo, jelikož věnuji já hrobům spolubratří mých, kteří třeba z lidské
slabosti poklesnuvše předce úpřímným srdcem Boha milovali, Jej nikdy
nezapírali a s Ním smířeni, jak doufám, do lepší vlasti se v pokoji ode-
brali, kde není ani zármutku více, ani kvílení, ani bolestí, ani slzí. Bůh,
kterýž láska jest, a který nechce smrť hříšníka, zajisté pro zásluhy svého
Syna Ježíše Krista odpustí jim viny jejich a přijme je mezi vyvolené své,
kterým připravil radosť, jakouž oko lidské nevidělo, ani ucho lidské nesly-
šelo a srdce lidské nevstoupilo, jak veliký apoštol Páně tvrdí. Těla
jejich nechť odpočívají v chladném lůžku země, až zavolá je Pán v den sou-
dný, aby s duší vzali odměnu věčnou."

Ó kdybych měl prostředů, proměnil bych místa tichého odpočinku v krá-
snou zahradu, avšak bohužel i v tom mi podpora není dána s té strany, s
které by dána býti měla. Rodina, která nectí své mrtvé, odsuzuje se-
be sama. Bůh snad dá, že se v tom ohledu více stane, než se dosud stalo, aspoň
já k tomu usilovat a pracovat chci!

1888
Rok tento uplynul nezanechav ničehož, co by zvláštní zmínky zasluhovalo.
Dne 2. ledna pohřben byl a sice v hrobce rodinné, jak si to přál, revig. opat
kanonie naši, P.Josef Gustav Kolenatý, který se svým bratrem P.Heř-
manem Adolfem Kolenatým, jenž asi o 2 1/2 rolu smrtí předešel, svého
času na Strahově velikou úlohu hrál. Zvolen byv většinou asi 7 hlasů
roku 1870 za opata cítil se brzy slabým v úřadu tak těžkém a resignoval
v lednu 1871. Od té doby žil více méně odloučen od svých bratrů v kon-
ventě až do své smrti, do 29. prosince 1887.

1889
Dne 2. ledna 1889 vypukl o půl 11 v noci v domku zedníka Jonáše Suka
č. 98 oheň, kterým domek až do základu zničil. Štěstí, že panovalo úplné
bezvětří, jinak by bylo neštěstí velké, poněvadž voda v hadici zamrzla.
Po celou zimu nenapadl zde pražádný snih, krásní dnové panovali po celý
podzim roku 1888 a dále ještě v zimě 1889 v lednu. Teploměr ukazoval nejvýše
8˚ zimy. Mírná zima zdála se vynahraditi špatné léto, kteréž v předešlém



strana 25

25.

roce 1888 panovalo. Chladno a déšť byly na denním pořádku. Následkem
častých a vydatných dešťů byla v roce 1888 úroda skrovná, brambory hnily
již na poli, cukrovky bylo málo, obilí zde nic neplatilo. K neblahým stísně-
ným poměrům hospodářským smutná to zajisté illustrace!

Násilná předčasná smrť korunního prince Rudolfa rozrušila mysle zdej-
ších občanů, kteří na většině přítomni byli zpívanému "requiem", jejž se
v den pohřbu jeho dne 5. února 1889 v zdejším chrámu Páně odbývalo.

Dne 10. února po veliké vichřici, která v tak zvané "zahradě" zeď v délce asi 4-5
mětrů povalila, napadlo sněhu dosti, který zůstal ležeti až do polovice mě-
síce března.

Dne 18. srpna světil jsem krásný prapor utvořivší se v spolku "vzájemně se pod-
porujícího spolku řemeslníků a dělníků v Nebušicích a v okolí na panském
poli v pravo silnice do Přední Kopaniny. Krásný den byl příčinou, že účasten-
ství jak se strany spolkův, tak se strany obecenstva četné bylo. Obava
však, aby nepřišlo zde k výtržnostem podobným, jako o Božím Těle na Kladně,
byla bezpodstatná. Možno však, že přispěla k udržení pořádku dosti četná asi-
stence, četníků a policejních strážníků. která sem c.k. obec. hejtmanstvím
zaslána byla.

1890
Nemilý host, který navštivil skorem celou Europu, epidemická chřipka či in-
fluenza, řádil v první polovici ledna 1890 dosti též v Nebušicích.
Z nařízení nejd. pana opata ze dne 21. února 1890 vepsal jsem v tuto knihu ná-
slední výnos c.k. okres. hejtmanství na Smíchově:

Čís. 7568
---------
1465.
"Na podání důst. patronátního úřadu fary Nebušické ředitelstvo v Praze výnosem
ze dne 28. ledna 1890 č. 85404, aby stanovení č. 118 v Nebušicích, které jest k účelům farním vystavěno a výhradně a bezplatně k účelům farním potažně za
byt faráře slouží, od daně domovní počínaje rokem 1888 trvale osvobozeno
bylo na dobro, pokud stanovení toto řečeným účelům věnováno a sloužiti
bude.

O čemž se důst. patronátnímu úřadu s tím doložením věděti dává, že lze
proti tomuto rozhodnutí do 30. dnů u veleslav. c.k. zemského finančního
řiditelství v Praze stížnosť podati."

C.k. okresní hejtmanství na Smíchově dne 7. února 1895.
c.k. okresní hejtman.
Hotowetz m/k.

Dne 27. května pohřben byl zde důst. pán P. Tadeáš Kotzura, bývalý apostecký???
řiditel reálných škol v Liberci a později farář na Andělce a v Ouhonicích. Z po-
zůstalosti jeho zakoupil vys. důst. pan opat pro chrám Nebušický krásná pa-
romenta(??? 1 zavuli a 2 dalmatiky) za 240 zl., jichžto poprvé užito bylo v pouti 1890 b/a.
Slavnou mši sv. v nich sloužil zde důst. pán převor P. Damián Manžel za assisten-
ce důst. pp. P. Tobiáše Kocha, který též slavnostní kázání konal a P. Rommual-
da Jížky.

kříž
u školy
1890
Odpůldne toho samého dne posvěcen byl též nový kamenný kříž před ob-
cí Nebušickou nedaleko školy ???smmnom, P. Sarkandrem, při kterém posvátném
vykonu assistovali nadjmenovaní pp. bratři: P. Tobiáš a Romuald. Posvěcení
tomu přítomen byl též vys. důst. panopat a podílu na výkonu tom vyjeli místní
hasiči a vzájemně se podporující spolek "Cyrill a Metoděj" s přepravou.
Kříž ten postaven byl též z pozůstalosti důst. p. P. Tadeáše.

Krátce po P. Tadeáši dne 2. července 1890 otevřel se opět nový hrob nad rakví důst.
pána P. Mainharda Gellena, bývalého novicmistra, na to opatského sekretáře a pak
děkana Milovského, jenž dosáhl značného věku 84 let.

Začátkem července t.r. začalo se s přeložením silnice mezi farou a domem a zapo-
čalo se stavbou zdi u dvora v únoru částečně se sřítivši a vcelku velmi sešlé.
Dvůr Nebušický získal tím a nabyl tím značně na prostoře. Stavba skončena dne
23. srpna 1890. Stála 1500 zl. rm.

Dne 24. srpna o jedné hodině po půlnoci vyhořela stodola Josefa Domka, rolníka
zdejšího v č. 19 do základu. Škoda ohněm zlomyslnou rukou nepochybně zalo-
ženým obnášela asi 2000 zl. Veliké štěstí, že panovalo v tu noc úplné bezvětří,
jinak mohly být v popel obráceny veškeré statky a chalupy sousední.

Dle dopisu ze dne 21. řijna 1890 čís.jed. 427 vyhověl nejd. pan opat žádosti pana
J.V.Dra.Fritsche nařídit, aby na hřbitově u sv. Jana Nep. v "Trníčku" v Nebu-
šické Šárce k účelu rozšíření hrobu zemřelých rodiny nadzmíněné a po pří-
padě k zbudování rodinné hrobky ponechán byl též hrob vedlejší, který asi
1895 k vykopání přijde. Pan opat učinil to, jak v dopise zní, vzhledem k úsluž-
nostem, které zemřelí příbuzní J.U. Dra Fritsche svého času bývalému farnímu
kostelu sv. Jana Nep. v Šárce a duchovnímu správci tehdejšímu poukázali.

Dne 9. prosince 1890 uložen v tmavý hrob důst. p. P. Dominik Čermák, bývalý
učitel na vyšších reálných školách v Liberci; od roku 1870 byl Strahovským biblio-
tékářem a od roku 1886 ???cirkátorem v konventě. Byl mi úpřímným, dobrým a vřelým


strana 26

26.

přítelem, který mne na smrtelné posteli své krátce před svou smrtí do roz-
ličných mystérií jasně nahlídnouti dal. Pokoj popeli jeho!

1891.
Dne 6. září 1891 uloženy opět do hrobu tělesné pozůstatky důst. bratra,
P. Justina Koblasy, novicmistra a podpřevora kanonie Strahovské,
muže vzácných vlastností. Zemřel vadou srdeční v stáří ve velkých
65 let. Navštíviv jej těžce nemocného seznal jsem z četných starostí je-
ho, že důvěra vespolná na Strahově skoro úplně vyhynula a láska bra-
trská pouhým ideálem. Jaký rozdíl mezi časy bývalými a nynější-
mi! R.i.p!

1892.
Dne 1. května stržen starý ovčín, jenž sřícením hrozil a na místo něho vy-
staveny nové chlévy a byly pro čeleď. Stavba byla ukončena dne 1. září 1892.
Dne 28. května byla na Andělce udělována svátost sv. biřmování. Jeho
Eminencí kardinálem a arcibiskupem Pražským, hrabětem Františkem
de Paula ze Shönbernů za asssitence nejd. kanovníka a latere brusá-
ka a sice biřmovancům ze Střešovic a Nebušic. Biřmovanců z far-
nosti Nebušické bylo 67. Několik dní předtím prohlídnůl si Jeho
Eminencí kostel zdejší zastaviv se v Nebušicích na zpáteční cestě své
do Prahy z Tuchoměřic, kdež byl biřmoval.

V tomto roce otevřena byla třetí třída na zdejších obecních školách.
Na místě p. Karla Güttlera povážlivě onemocnivšího zvolen v květnu
za starostu p. František Kubr, obchodník zdejší.

Dne 24. července zemřel bývalý starosta zdejší obce, p. Kerel Güttler vodnatel-
ností a dne 26. července byl pochován v rodinném hrobě na zdejším hřbi-
tově. Zvěčnělý získal sobě nemalých zásluh o to, že hospodářské poměry
obce Nebušické v pořádek uvedl a že kostel a fara zde vystavena!

V tomto roce nalezl kostel zdejší své dobrodince. Paní Seidlová z Prahy
darovala totiž hezké antipensium k hlavnímu oltáři a paní Součko-
vá s dvěma svobodnými sestrami opět veliký teppich na stupně hla-
vního oltáře. Tělesné pozůstatky příbuzných obou těchto paní převe-
zeny byly ze hřbitovů Pražských na hřbitov zdejší a ve zvláštních za-
koupených hrobech uloženy.

1893.
Dne 1. května 1893 zemřel Pánu na Strahově bývalý professor na c.k. vyšším
gymnasium v Žatci, po 12 let duchovní správce na Andělce, můj předchůd-
ce a konečně farář v Ouhonicích, P. Erasmus Jos. Marčan a dne 3. květ-
na pochován na hřbitově zdejším. Zesnulý byl srdce šlechetného, veliký
dobrodinec chudých, který žádného vyznamenání nehledav bohužel také
žádného nedostal. Bůh bude mu zajisté odměnitelem spravedlivým.

Dne 9. srpna spět odebral se na věčnosť mladistvý spolubratr, P. Ambrož
Kořínek; Zemřel na Strahově, kamž se k zotavení svému ze Žatce,
kde kaplanoval, odebral. Bylť mužem bystrého ducha a zlatého srd-
ce. Pochován byl dne 12. srpna.

Rok 1893 byl suchý, po celý rok nepršelo zde půl dne, za tou příčinou
byla úroda velmi skromná.

Dne 20. listopadu 1893 ve špitále Strahovském zemřelá a zakoupená
sobě hrobce na zdejším hřbitově dne 23. listopadu pohřbená sl. Johan-
na Vaňkova odkázala zdejšímu kostelu 300 zl. rm.

Ještě před ukončením roku tohoto odebral se na Strahově před sou-
dnou stolici nejvýš spravedlivého Boha dne 3. prosince P. Au-
gustín Meškovský, bývalý farář Kmetňoveský. Dne 5. prosince
byl k věčnému spánku na zdejším hřbitově uložen.

1894.
Dne 25. ledna 1894 dokonal tuzemskou pouť svou důst. pán P. Vilém
Rachlík na Strahově a dne 27. ledna zde do lůna země uložen. Po dlou-
há léta byl farářem v Dolánkách, dosáhnuv vysokého stáří skorem 85 let.

V měsíci červnu 1894 byl před hlavním vchodem kostelním postaven a
dne 1. července 1894 se svolením nejd. kníž. arcib. ord. Pražského P. Sar-
kandrem Jos. Zedníčkem dle Rit. Rom. církevně posvěcen kamenný
kříž z peněz sl. Johannesci Vařekovova odevzdaných.

Z částky peněz Johannese Vaňkovova zdejšímu kostelu věnovaných zakou-
peny se svolením p. opatovým potřebné a dosud zde scházející knihy a
plátno k zakrytí soch na oltářích v čase postním.

1895.
Dne 9. ledna 1895 pohřbeny na zdejším hřbitově tělesné pozůstatky
dne 7. ledna 1895 na Strahově zemřelého důst. pána P. Řehoře Seyla, bý-
valého faráře na Smilovských farách.

Dne 21. dubna 1895 v provodení??? neděli po požehnání vypukl zde oheň a strávil
domek Grilkův za dvorem zdejším až do základů! Veliké štěstí, že bylo
opět bezvětří, jinak stala by se větší čásť Nebušic obětí zhoubného požáru.

Dne 24. srpna 1895 těžký život svůj ukončil v Praze v nemocnici Milosrdných
bratří a dne 26. srpna na zdejším hřbitově do tmavého hrobu uložen byl




strana 27

27.

důstojný pán, P. Odo Prúša, bývalý farář Fodanský(?), 50 let stár.
Letošního roku navštivena pole zdejší velikým množstvím hrabošův pol-
ních, takže rok tento byl jedným z nejneúrodnějších.

1896.
1897.
Dne 3. února 1897 pochován byl na zdejším hřbitově důst. pán P. Ed-
mund V. Kubish, osobní děkan, bývalý farář ve Velké Chyšce, dosáhnuv
vysokého věku 85 let. R.i.p!

Dne 6. března 1897 do lůna země opět uložen důst. pán P. Baptista
Lidický, osobní děkan, farář Strahovský, 78 let stár.

Dne 1. června 1897 jest tomu úplných deset let, kdy jsem zdejším prvním
správcem duchovním se stal a do budovy této se z Andělky přistěhoval.
Pohlédnu-li zpět na toto celé desetiletí, přiznávám se, že jsem v těch
neurovnaných poměrech, do kterých jsem proti přání svému vstoupit
musel, takřka zde uvykl. Nemohu však mnohou věc prostým mlče-
ním pominouti, aby můj nástupce, nechť se jmenuje jakkoliv a nechť
jest kýmkoliv, nikdy mně vinu nedával, že já snad jsem příčinou
byl, že nenalezl vše zde tak, jak si to nalézti zde z té duše přál.

Já přišel dne 1. června 1887, tedy před deseti lety do této budovy a
vše, co bylo zde z kovu, nalezl jsem úplně zrezavělé. Dolejší míst-
nosti při každém déle trvajícím dešti nebo při náhlém prudším
přívalu pokaždé zaplaveny poskytovaly obraz veliké spousty. Hroby
bratří na zdejším hřbitově nebyly drnem obloženy, takže Pražané
anebo příbuzní zemřelých bratří vším právem poukazovali na hro-
by okrasných, mozolovitou rukou si denní chléb vydělávajících lidí,
kteří uctívají památku svých mrtvých tím, že jejich hrob spustnout
nedají. Mnozí z těch bratří zanechali kanonii naši slušné peníze,
všichni z nich pracovali před námi a ejhle! Strahov, ten bohatý
klášter, chová tak malou piëtu k nim v srdci svém!

Když jsem o tom všem na příslušných místech seznámil, tu byly
písemné prosby mé z pravidla do koše házeny a igusrovány(?) a pronesl-
li jsem prosbu některou ústně, byla obyčejně zamítnuta. Pře-
svědčiv se, že veškeré mé snahy a prosby jsou marny, konal jsem
povinnosti své svědomitě dále, avšak o nic jsem více neprosil.
V deštivém počasí - byl-li nějaký pohřeb - brodili jsme se v hroz-
ném blátě a v bezedném hlínitém blátě na hřbitov, jako dříve.
Zahrada pod domem spustla, poněvadž slib daný mi nedodržen
a já při těch skromných přijmech zde nemohl booze(?) obětovat na
založení zahrady nové. Vše se zde zdražilo a já nikam nechodě žil
jsem jednoduše, abych do žádných dluhů neupadl. Budeš-li
milý spolubratře, kdo budež snad v krátké době mým nástupcem,
tak žit, jako já žil, vyjdeš; budou-li však tvé potřeby větší, než-
li byly mé, nevyjdeš, ale ocitneš se mnohdy před otázkou: "Co nyní!" !
Toto dle pravdy uznal jsem za dobré po desíti letech mého pobytu
zdejšího v této knize podotknout a zaznamenat na věčnou paměť,
aby žádný z nástupců mých mi nikdy za vinu nekladl věci, o kte-
ré jsem se dle možných sil svých po celou dobu při každé příleži-
tosti zasazoval, ale bohužel! --- marně.

1898.
Za příčinou velmi vlhkého pole pod zdejším kostelem založil
hospodářský správec, p. Leopold Ištvan se svolením král. kanonie
Strahovské rybníček, kterýž nabyl té výhody, že dvůr zdejší vlastní
led míti bude a v zimě z cizích obcí jej dovážet nemusí.

Opětovaná prosba nalezla konečně porozumění na patřičném místě
a hroby zemřelých bratří byly vesměs drnem pokryty, takže po-
skytují slušný pohled. Vyžadovala to již piëta k bratřím před
námi pracovavšími!

Dne 12. června t.r. posvěcen byl mnou prapor spolku českých c.k. vy-
sloužilců ženiců(?) a domobranců pro Strašnice a okolí za velkého
účastenství spolků okolních.

Tohoto roku ohlášeno na příslušném místě, že hřbitov v "Trníč-
ku" na Jenerálce mrtvolami tak přeplněn, že místečka více pro ně-
jaký hrob není. Z té příčiny nařízeno, aby zemřelí ve Střešovicích,
nemají-li tak zvaný "věčný hrob" v Trníčku, do té doby až bude
hřbitov v Trníčku rozšířen, prozatím v Nebušicích pohřbeni byli.

Dne 14. června t.r. pochován byl dle přání svého do hrobky svých rodičů a svého
bratra, resig. opata kanonie naší, P. Josefa Kolenatého ritem(?) řádu Maltéz-
ského a farář u P. Marie Vítězné v Praze, fra Edmund Kolenatý.


================

(strany 28 až 86 nanalezeny; rovněž přepis jedné stránky v němčině nenalezen)

================




strana 87

87.
L.P. 1943 - Dodatek k r. 1942

(vlepený dopis:)
N.Exh. 903/43/0. Na Strahově dne 17. července 1943.
1 příloha

Milý pane faráři,
Pán Bůh tomu patrně chce, že přece jen vy-
touženého spolupracovníka a spolubratra do Nebušic dostanete. Bude
jím dp. Hroznata Svatek, dosavadní kaplan v Bohušovicích n/Ohří,
přechodně působivší v Družci u Kladna. Podle jeho vlastních slov
bude působit v Nebušicích velmi rád a také Vaše osoba je mu velmi
sympatická. V ohledu zásobovacím a prakticko-hospodářském bude
Vám rovněž vítanou pomocí.

Materielní podmínky budou hned při jeho na-
stoupení přesně stanoveny zvláštním přípisem na základě osobní po-
rady a vzájemé dohody.

Doufám, že tímto činem dostane se Nebušicům
ještě intensivnější pastorace a Vám a bohdá i Vašim nástupcům ví-
tané výpomoci v duchovní správě. Bůh žehnej Vám i Vašemu koopera-
toru!

S upřímným pozdravem zůstává
Vám v Kristu zcela oddaný
(podpis:)
+Bohuslav
opat.

-------------
Veledůstojný Pán,
p. Nepomuk S k a l a O. Praem.
farář,
N e b u š i c e u Prahy.
(konec dopisu)

(vepsáno vpravo vedle dopisu)
Poněvadž v Nebuši-
cích stále přibývalo
vyučovacích hodin
ve škole a počet ho-
din náboženství
kolísal již mezi
24-26 hodinami,
žádal jsem častěji,
aby ndp. opat mně
poslal někoho, kdo
by třeba jen dojíždě-
ním se Strahova vy-
pomohl ve škole,
abych já se mohl
věnovat duchovní
správě a kancelář-
ským pracím. Jak
vedlejší dopis ukazu-
je, bylo zřízeno v
Nebušicích dokonce
místo kaplanské,
které ovšem potrvalo
jen jeden rok a
pro nedostatek kněží
nebylo již více obsaze-
no, takže farář
musí nadále nést sám
břemeno dne i horka.
Dp. Hroznata Svatek
převzal ochotně všecky
školy a křestní i
úmrtní matriky a
vydatně pomáhal, ale
srdce jeho bylo přece
jen v nedalekém Družci
u Kladna, kde dřív půso-
bil a kam si častěji zajel.

Nastoupil v Nebušicích 15. srpna 1943 a již 1. července 1944 odchází z Nebušic.



Dodatek k r. 1942.

Rekvisice zvonů.
Bylo to na svátek zvěstování Panny Marie dne 25. března 1942,
kdy právě v 9 hodin naposledy se rozezvučely všechny nebušické
zvony, aby se navždy rozloučily s celou farní osadou. Bylo nám
v tu chvíli hrozně, ty zvuky loučících se zvonů jindy tak sladěné,
tak milé, rvaly nám srdce. Lidé vybíhali ven a plakali a i na
tvářích lidí jinak nábožensky lhostejných bylo viděti hluboké pohnutí.
Potom přikročila německá firma ke snímání zvonů s věže. Nejdříve
spuštěn největší zvon zasvěcený patronům farního chrámu Páně svatému
Cyrillu a Methodu, těžký 368 kg, potom zvon "Zikmund" ve váze 258 kg
a konečně umíráček vážící 25 kg. Měl jsem alespoň tu útěchu, že na
věži ponechán zvon "Panna Maria" vážící 183 kg, který měl krásný hlas.


strana 88

88.
Dodatek k r. 1942 - L.P. 1944.

Ale má radost dlouho netrvala. Sejmuté zvony zůstaly
sice smutně ležet před hlavním vchodem do kostela, ale
pojednou v úterý dne 14. dubna přijel nákladní automobil
a naše drahé zvony odvezl. Zároveň také odvezli zvonek z Jenerál-
ky a náš umíráček. Ale již asi 2. června 1942 došel z okresního
úřadu Praha Venkov nový výměr, kterým se první rozhodnutí
mění v tom smyslu, že nám bude vrácen umíráček a zvon
Panna Maria bude sňat a odevzdán. A tak se také stalo.
1. července 1942 sňat krásný zvon lahodného hlasu 183 kg
těžký a místo něho zavěšen znovu umíráček. A byl to věru
smutný den, když 14. července 1942 odvážen byl poslední zvon
Panna Maria z Nebušic. Zda se k nám kdy vrátí? Neměl
a nikdy mít nebude štěstí, kdo vztáhl ruku svatokrádežnou na
zvony.

L.P. 1944.
Němečtí
vojáci
nastěhováni
ve faře.
V bojích válečných přibývalo na intensitě. Anglická a
hlavně americká létadla se častěji objevovala, aby obhlédla
terrén a pořídila snímky. Němečtí letci na blízkém letišti
v Ruzyni se necítili nikterak v bezpečí. I vydán rozkaz,
aby letecký pluk se usadil v okolních vesnicích. Největší
část vojska dostaly Nebušice a to počátkem dubna 1944.
Vojáci vybrali si tři místa k ubytování: faru, školu a
sál hostince u "Ády" Hamrleho, kde zazdili jedno okno
sálu a vložili tam úzké dvéře, aby mohli vycházet přímo
na silnici. Ve škole se přestalo vůbec učit, ale na tom
ovšem pramálo našim ochráncům záleželo. Na faru
přišli vojáci s tím, že potřebují malou místnost jako
písárnu. Když jsem jim na rozkaz vyprázdnil farní
kancelář a přestěhoval jsem se na druhou stranu vedle dolej-
šího sálu, přišli zase s tím, že ta vyprázdněná kancelář
je malá a zabrali hořejší sál i s přiléhajícím pokojem.
Ve 4 hodiny odpoledne přišel německý letecký poručík
a nařídil, že za 2 hodiny, to jest v 6 hodin, musí být obě
místnosti prázdné. Když jsem namítal, kam dám všechen náby-
tek, kam služebná půjde spát, kam v tak krátké době přestě-
huji kaplana, který není právě doma a bydlel v pokojíčku
jimi zabraném, když dále jsem namítal, že je právě neděle, že ne-
mám po ruce lidi k našemu nábytku, že jsem tu sám se svou
stařičkou tetou, odpověděl mně zpupně: "Es sind noch schwerere
Probleme, die man lösen muss!" Nic jiného nezbývalo než sehnat


strana 89
https://www.facebook.com/groups/122904931096546/permalink/298704853516552/
89.
L.P. 1944.
lidi, kaplana přetěhovat bez jeho vědomí, snést všechen
nábytek do prostředního pokoje proti schodům v I. poschodí
a udělat tak z krásného pokoje úplné skladiště. Pracovali
jsme až téměř do půl noci, ale nikdo nepřišel, až druhý den
ve 4 hodiny odpoledne se vojáci nastěhovali. Nastala pravá
muka, zejména v noci. Když jsme zamkli dům, zvonilo se celou
noc až do rána, stále musel někdo z nás vstávat a dělat vrátného.
Dal jsem dělat ještě jeden klíč a dal jsem ho vedoucím vojákům,
aby sami otvírali vojákům, ale vedoucí se sami toulali, klíč nosili
sebou, až klíč ztratili, dali přidělat z venku ke dvéřím kliku,
a dům musel zůstat celou noc otevřený na milost i nemilost
všem. Ale zloději se přece nevloupali, báli se jistě vojáků.

Písárna vojáků se brzy přestěhovala jinam a do sálu naneseny
vojenské postele a zřízena z fary kasárna. Spalo tam alespoň
80 vojáků. Nyní bylo teprve živo ve dne i v noci. Vojáci měli
nahoře pro sebe zařízený telefon a ačkoliv byl telefon na obecním
úřadě u pana Hejcmana, na četnické stanici, přece některé slečinky
z Nebušic chodily z počátku velmi často telefonovat do fary, až pojednou
velitel tento nešvar rázem zarazil. Po pravdě musím přiznat,
že mnozí z těch ubytovaných vojínů se chovali jinak slušně.
Nejnepříjemnější ze všeho bylo to, že dům musel být ve dne v
noci otevřený a leckterý voják ani dvéře nepřivřel a nechal je
dokořán. Když se počala invase Angličanů a Američanů do
Evropy na francouzské území, byli všichni letci, až na malý
zbytek odvoláni na frontu a tak byl to právě svátek sv.
Norberta dne 6. června 1944, kdy jsme mohli konstatovat,
že poslední voják z fary odešel. Zajímavé je i to, že všichni
dostali náhradu za poškození budovy, jen Strahov ne, ačkoliv
hned první večer po nastěhování se mně sypalo na hlavu
sklo, jak vojáci při zábavě vytřískaly okno.

Vysázení
lip
kolem
kostela.
Poněvadž přerostlé staré stromy (kaštany většinou) pří-
liš poškozovaly střechu kostela a při prudkém větru
ji přímo ničily - stály příliš blízko kostelní zdi - nařídil
tehdejší generální inspektor velkostatků Chrysostom Em. Bouška,
aby stromy byly poraženy a odstraněny. To se také stalo
v roce 1943. Na mé přání byly kolem kostela vysázeny
samé lípy. Přípravné práce vykonány hned ještě po Květné
neděli a lípy samy zasázeny ve středu před Zeleným čtvrtkem
dne 5. dubna l.P. 1944. Práce řídil velmi obětavě Strahov-
ský hajný v Nebušicích František Falada.

Ministerstvo
vnitra
zabírá sál
pro archiv.
Knihovna
spolku
sudetských
Němců.
Mezitím stále se jednalo o nové nastěhování částí
německého vojska do Nebušic a bylo jisté, že fara opět
bude vzata v úvahu k ubytování německé armády. Proto
přišlo vhod oznámení vld. pana vikáře Kříže z Noutonic,
že ministerstvo vnitra hledá suchou větší místnost k uložení
části archivu, kde by byla chráněna před bombardováním
a přece blízko Prahy a že navrhl k tomu faru v Nebušicích.
Jaké však to bylo překvapení, když do hořejšího sálu nastěhoval
svou knihovnu spolek "Der Verein für Geschichte der Deutchen
in den Sudetenländen". Nedalo se nic dělat, příjemné to
nebylo, ale jednu výhodu to přece mělo, že německé vojsko
se do fary nastěhovat nesmělo, ačkoliv v Nebušicích bylo
potom velmi častým hostem. Tato knihovna byla po převratě mi-
misterstvem vnitra přidělena Archivu hlav. města Prahy a tam také
péčí tohoto archivu převezena. Regály dostala obec Nebušice pro
knihovnu.


strana 90
https://www.facebook.com/groups/122904931096546/permalink/298704846849886/
89.
L.P. 1944.
lidi, kaplana přetěhovat bez jeho vědomí, snést všechen
nábytek do prostředního pokoje proti schodům v I. poschodí
a udělat tak z krásného pokoje úplné skladiště. Pracovali
jsme až téměř do půl noci, ale nikdo nepřišel, až druhý den
ve 4 hodiny odpoledne se vojáci nastěhovali. Nastala pravá
muka, zejména v noci. Když jsme zamkli dům, zvonilo se celou
noc až do rána, stále musel někdo z nás vstávat a dělat vrátného.
Dal jsem dělat ještě jeden klíč a dal jsem ho vedoucím vojákům,
aby sami otvírali vojákům, ale vedoucí se sami toulali, klíč nosili
sebou, až klíč ztratili, dali přidělat z venku ke dvéřím kliku,
a dům musel zůstat celou noc otevřený na milost i nemilost
všem. Ale zloději se přece nevloupali, báli se jistě vojáků.

Písárna vojáků se brzy přestěhovala jinam a do sálu naneseny
vojenské postele a zřízena z fary kasárna. Spalo tam alespoň
80 vojáků. Nyní bylo teprve živo ve dne i v noci. Vojáci měli
nahoře pro sebe zařízený telefon a ačkoliv byl telefon na obecním
úřadě u pana Hejcmana, na četnické stanici, přece některé slečinky
z Nebušic chodily z počátku velmi často telefonovat do fary, až pojednou
velitel tento nešvar rázem zarazil. Po pravdě musím přiznat,
že mnozí z těch ubytovaných vojínů se chovali jinak slušně.
Nejnepříjemnější ze všeho bylo to, že dům musel být ve dne v
noci otevřený a leckterý voják ani dvéře nepřivřel a nechal je
dokořán. Když se počala invase Angličanů a Američanů do
Evropy na francouzské území, byli všichni letci, až na malý
zbytek odvoláni na frontu a tak byl to právě svátek sv.
Norberta dne 6. června 1944, kdy jsme mohli konstatovat,
že poslední voják z fary odešel. Zajímavé je i to, že všichni
dostali náhradu za poškození budovy, jen Strahov ne, ačkoliv
hned první večer po nastěhování se mně sypalo na hlavu
sklo, jak vojáci při zábavě vytřískaly okno.

Vysázení
lip
kolem
kostela.
Poněvadž přerostlé staré stromy (kaštany většinou) pří-
liš poškozovaly střechu kostela a při prudkém větru
ji přímo ničily - stály příliš blízko kostelní zdi - nařídil
tehdejší generální inspektor velkostatků Chrysostom Em. Bouška,
aby stromy byly poraženy a odstraněny. To se také stalo
v roce 1943. Na mé přání byly kolem kostela vysázeny
samé lípy. Přípravné práce vykonány hned ještě po Květné
neděli a lípy samy zasázeny ve středu před Zeleným čtvrtkem
dne 5. dubna l.P. 1944. Práce řídil velmi obětavě Strahov-
ský hajný v Nebušicích František Falada.

Ministerstvo
vnitra
zabírá sál
pro archiv.
Knihovna
spolku
sudetských
Němců.
Mezitím stále se jednalo o nové nastěhování částí
německého vojska do Nebušic a bylo jisté, že fara opět
bude vzata v úvahu k ubytování německé armády. Proto
přišlo vhod oznámení vld. pana vikáře Kříže z Noutonic,
že ministerstvo vnitra hledá suchou větší místnost k uložení
části archivu, kde by byla chráněna před bombardováním
a přece blízko Prahy a že navrhl k tomu faru v Nebušicích.
Jaké však to bylo překvapení, když do hořejšího sálu nastěhoval
svou knihovnu spolek "Der Verein für Geschichte der Deutchen
in den Sudetenländen". Nedalo se nic dělat, příjemné to
nebylo, ale jednu výhodu to přece mělo, že německé vojsko
se do fary nastěhovat nesmělo, ačkoliv v Nebušicích bylo
potom velmi častým hostem. Tato knihovna byla po převratě mi-
misterstvem vnitra přidělena Archivu hlav. města Prahy a tam také
péčí tohoto archivu převezena. Regály dostala obec Nebušice pro
knihovnu.


strana 91

91.
L.P. 1944
architekt Čermák uznával rozšíření v pravo už kvůli terrénu
za vhodnější. V tomto směru dosaženo dohody s konečnou
platností rozhodnuto. Zde několik snímků z této komise, jež
pořídil architekt Čermák.

(foto)
Les, na jehož části
byl hřbitov skutečně
rozšířen.

(trojice fotek)
(foto vlevo)
J. M. ndp. opat Bohuslav.

(foto uprostřed)
J. M. ndp. opat Bohuslav. Farář Nepomuk Skala.

(foto vpravo)
J. M. opat Bohuslav.
farář Nepomuk Skala
kaplan Hroznata Svatek
provisor Siard Hrůza

Nyní se rozejel úřední apparát. První starostí bylo získat
patřičné plány, které by byly podkladem k úřednímu jednání
o povolení rozšíření hřbitova, sestavit počet pohřbených za
posledních 25 let na starém hřbitově a mnoho jiných s tím
spojených prací. Zadal jsem vypracování plánů panu staviteli
Raimanovi z Nebušic, který jej poměrně brzy vypracoval za
Kčs 2000, byl to plán praktický, ale nelíbil se panu generálnímu
inspektorovi Chrysostomovi. Práce nového plánu byla zadána
mladým inženýrům z plánovací komise, z nichž nejvíce
na plánu pracoval Ing. Turek. Plán byl vskutku velmi pěkný,
odborně zpracovaný, do nejmenších detailů propracovaný,
ale ovšem i značně dražší. Jednu výhodu však měl, že byl
zpracován tak, aby v každém směru vyhověl požadavkům
plánovací komise. Potom už komise stíhala komisi od
nejrůznějších úřadů. Největší potíž byla s ohrazením nové
části, poněvadž válečné poměry nedovolovaly stavbu nové zdi,
kterou by byl ani Strahov podniknouti nemohl, protože dle propočtů
by byla stála nejméně 70.000 K. Okresní úřad Praha Venkov
konal zde několik komisí také s hlediska zdravotního.
Konečně bylo rozhodnuto, aby hřbitov nový byl jen zatím
nouzově oplocen po dobu války a po válce, jakmile se
poměry uvolní a stavební předpisy tomu dovolí, aby byla pří-
slušná zeď postavena. V měsíci srpnu a částečně v září byl
terrén podle plánovací komise upraven a srovnán za řízení
čilého hajného Františka Falady, který na dělníky pilně dohlížel
a s nimi i sám pilně pracoval. Po úpravě terrénu pořízen hned
dřevěný plaňkový plot, na němž také pracovali i Strahovští klerici,
tuším, že Jeroným a Tadeáš. Schvalovací komise se konala na sv.
Václava 28. září l.P. 1944. Když došel úřední výměr a vše bylo
již připraveo, požádal jsem J.M. ndp. opata, aby novou
část hřbitova posvětil. J.M. ndp. opat ochotně přislíbil a přijel.


strana 92
https://www.facebook.com/groups/122904931096546/permalink/298704823516555/
92.
Posvěcení
nové části
hřbitova.
Slavnost posvěcení nové části hřbitova se konala dne
12. listopadu l.P. 1944 odpoledne po sv. požehnání. Byl
krásný podzimní slunný den. Sv. obřady při svěcení hřbitova jsou
tak krásné a dojemné. Po posvěcení měl J.M. ndp. opat hluboce
procítěnou řeč o posvátnosti hřbitova a vzpomněl modlitbou
i všech zemřelých farní osady Nebušické. Věřících sešlo se hodně
z Nebušic i Jenerálky. Kdyby byl Strahov nezřídil nový hřbitov,
byla by musela tak učinit obec. Strahov dal tak obci značný
dar. První na nové části byl pohřben Micka, mladý hoch
z Jenerálky, jehož skon je dost záhadný. Byl označen jako oběť
dopravního neštěstí, ale byl ráno nalezen mrtvý pod autobusem.
Není jasno, jak se tam dostal.

Krádež
ve
faře.
Ke konci roku týden před Štědrým dnem, bylo to v
noci ze soboty na neděli navštívili faru Nebušickou zloději.
To snad jen proto, aby se tradice krádeží ve faře udržela.
Ukroutili zámek u koz, ale nechali je na pokoji. Pokoušeli
se ukroutit i zámek u slepic, ale nešlo jim to, protože zámek
byl pevný, masivní, vytrhli tedy celou skobu s veřejí i se zámkem,
zařezali všech 10 slepic a zmizeli i s nimi. Když tetička šla
v neděli ráno 17. prosince 1944 otvírat slepicím, našla chlívek
otevřený a všude jen krev. Při té příležitosti podotýkám,
že druhý rok v srpnu po 15. byl za bílého dne z kostela
ukraden krásný, plyšový oltářní koberec.

L.P. 1945.
Hloubkoví
letci.
Rok 1945 byl ve znamení zostřených bojů. Čím dál, tím
častěji objevovala se zejména americká létadla a objevovali
se tak zvaní hloubkoví letci. Tito letci napadali jedoucí vlaky
zejména lokomotivy a zničili je pumami a ostřelováním z
nepatrné výšky. Mnozí cestující stali se tak oběťmi těchto letců.

Nálet na
Prahu.
Velký nálet vykonali američtí letci na popeleční středu na Prahu
jehož obětí stal se klášter na Slovanech neboli Emauzy. Bylo
to 14. února r. 1945 právě mezi polednem. Ohlušující rány bylo
dobře slyšet z Prahy a bylo také dobře vidět vlnité kolmé čáry,
které označovaly kudy letí vržené pumy. Během necelé čtvrt hodiny
bylo vykonáno dílo zkázy. Klášter na Slovanech, který tehdy byl
obsazen Němci, mniši rozpuštěni a přinuceni k civilním zaměst-
náním, byl úplně rozdrcen a jen velký kříž zůstal neporušený
mezi zříceninami. Ve vnitřní Praze pobořena a nebo úplně rozmetána
byla celá řada domů, na příklad rohový dům na Karlově náměstí a
v Resslově ulici a silně poškozen i tak zvaný "Faustův dům."
Obětí tohoto náletu stala se paní Františka Štěpánková a její
patnáctiletá dcera Jitka příbuzní zetě šafáře Novotného ze dvora
pana Štěpánka. Byla to teta a sestřenice pana Štěpánka.
Dívku Jitku Štěpánkovou jsem dobře znal, bývala často o prázdni-
nách a svátcích na návštěvě u šafáře Novotného. Jsou obě matka,
tuším 42 letá a dcera patnáctiletá pochovány vedle sebe na hřbi-
tově v Nebušicích. Byl to jeden z nejsmutnějších pohřbů, kte-
ré jsem kdy konal před tím.

II. velký
nálet na
Prahu.
Druhý ještě strašnější nálet byl na Květnou neděli, dne
25. března 1945. Měl jsem tehdy jako ostatně každou neděli
mši sv. ve filiálním kostelíčku na Jenerálce, kam jsem do-
jížděl kočárem. Když jsem se ve 1/4 na 12, povozem vracel, usly-
šeli jsme známý, neblahý hukot a protiletadlovou střelbu a
právě nad našimi hlavami táhly svazy amerických létadel, jeden
za druhým, vždy po 33 létadlech. Jakmile první svazy doletěly nad


strana 93
https://www.facebook.com/groups/122904931096546/permalink/298704813516556/
93.
Prahu, ozvaly se detonace a započato zhoubné dílo.
Kočí s kočárem stále zastavoval a jen hlavu vzhůru
po létadlech. Volal jsem na něho, aby nezastavoval
a jel rychle domů, protože nebylo stejně kam se schovat
a bylo v našem zájmu, abychom se dostali co nejdříve
domů. Jeli jsme potom velmi rychle a šťastně jsme se dostali
do bezpečí. Pamatuji se, že četníci stáli před stanicí a známý pan
vrchní strážmistr nám hrozil, asi si myslel, že jsme lidé lehkomyslní,
ale v dané situaci se nedalo nic jiného dělat. Praha hořela hned
na několika místech a obětí na životech lidských bylo na tisíce.

Souboj
létadel
nad
farní
zahradou.
V polovici dubna jsem se modlil v zahradě brevíř, když
tu najednou slyším z dálky křik a vidím pracující lidi, utíkat
s polí a zároveň bylo slyšet střelbu. V tom se přímo nad
farskou zahradu přiřítila dvě létadla americké a německé
a svedla přímo nad zahradou souboj nerozhodný, potom za
stálého boje kulomety odlétla a za lesem směrem k Liboci
bylo německé létadlo sestřeleno.

Dne 5. května l.P. 1945 v sobotu odpoledne přinesla
paní učitelka zprávu z Prahy, že v Praze je revoluce, že se
v Praze bojuje. K večeru bylo slyšet i dělové rány. Někteří
dělníci nevrátili se vůbec z Prahy z práce. Ráno v neděli
dne 6. května 1945 ozývaly se opět z Prahy dělové rány,
sloužil jsem mši sv. jako obvykle v Nebušicích a ve 3/4 na 10
hodin jsem chtěl jet jako vždy na Jenerálku, abych tam měl
druhou mši sv. Ale kočí, který se mnou jezdil, mně vzkázal,
že nepojede, že se bojí. Bylo mně líto, že by věřící na Jenerálce
měli být beze mše svaté a proto jsem se tam vydal pěšky.
Z opatrnosti jsem šel novou silnicí, která byla hluboká
a dobře chodce kryla. Děla stále nad Prahou hřměla.
Ne jednom nekrytém místě silnice již na Jenerálce musel
jsem padnout na zem a šplhat se po zemi za kamením,
protože od zámečku, obsazeném essesáky a sloužícím za
vězení českých lidí jako Kvapila a Krofty se hned začalo
střílet. Když jsem se konečně dostal do kostelíčka za
tolikerého nebezpečí, jaké to bylo zklamání, když v otevřeném
kostele nebyl ani jediný člověk ani kostelník ne. Ani ti
nejvěrnější návštěvníci nepřišli. Zpáteční cestu jsem nastou-
pil za stejných nebezpečí, ale s pomocí Boží jsem se dostal
bez úrazu domů. Z Prahy hřměla stále děla. Ve dvoře proti faře
byli ubytováni němečtí vojáci a i na místech jiných. K večeru
najednou dostali rozkaz z Nebušic odejít. Měli jsme strach,
aby při ústupu ze msty něco nevyvedli, ale seřadili se, uprostřed
jejich vozy, a v klidu zmizeli. Celou sobotu i neděli stále pršelo
a dost hustě. V pondělí a v úterý, 7. a 8. května se v Praze již
bojovalo na barikádách a radio stále volalo o pomoc. Někte-
ří muži z Nebušic se dosud nevrátili z Prahy. Nebušičtí muži
se zatím ozbrojili, jak se jen dalo, když jsem v pondělí ráno se
rozhlédl po polích v levo od hlásku všude byly rozestaveny již
naše hlídky. Hlídky byly i v okolních lesích a stráních.
Ojediněle němečtí vojáci i malé skupinky byli našimi schytáni
a jako zajatci voděni do místní školy. Bohužel se to neobešlo
bez obětí. Z Prahy byl přivezen mrtvý Jaroslav Vrbovec, který byl
Němci zastřelen na ulici, když se vracel z práce, byl mistrem
bednářským a otcem malého dvouletého synka. Josef Prais, truhlář,
otec dvou školních dětí přiváděl do školní budovy německého
vojáka zajatce a ačkoliv jej naši odzbrojili, měl ještě v rukávě
ukrytý revolver a jak jej Prais strkal do školy náhle se obrátil
a prostřelil Praisovi břicho z bezprostřední blízkosti, takže na místě


strana 94

94.
skonal. Josef Krédl, 22ti letý hoch při přestřelce mezi našimi
a Němci byl zastřelen s není jasno, jak se to stalo, vyskytly
se i hlasy, že se to stalo neopatrností některého z našich lidí.
Do kostela donesen 9. května k večeru i vojín rudé armády,
kterého zastřelil některý Němec. Vojín se jmenoval Sergej Bledikov.
Byl postavy nápadně veliké. Tím jsem vlastně předešel o jeden den,
ale zmiňuji se o tom již nyní, aby obraz obětí byl celý.

Boje 7. a
8. května
1945.
V úterý po celý den ostřelovali Němci se svou dělovou baterií s
panského pole nad Nebušicemi, kde byli zakopáni - samí
mladí lidé nevalného počtu - Prahu a silnici vedoucí přes Bílou
Horu, kam přišli na pomoc tak zvaní Vlasovci. Střely hřměly přes
Nebušice na Prahu. Marně žádali zdejší občané, aby se Němci vzdali,
velitel hrozil, že každého dá zastřelit, kdo se přiblíží znovu a
že stačí namířit děla na Nebušice a bude po nich veta.

Snahy
o obsazení
letiště.
Asi 70 občanů ozbrojených se vydalo k letišti, aby je obsadili, ale
byli zahnáni zpět pohrůžkou, že velitel dá ihned do našich
lidí střílet, bude-li pokus opakován. Ohlušující střelba dělová
hřměla celé pondělí i úterý, 7. a 8. května 1945. Jen vždy v poledne
od 12 do jedné hodiny ustali Němci se střelbou, patrně použili
přestávky k tomu, aby se najedli. Čekali jsme s hrůzou, kdy se dají
do Nebušic. V úterý 8. května byla k večeru střelba již ochablej-
ší a řidší. Vydal jsem se na Jenerálku, abych tam měl májovou
pobožnost domnívaje se, že lidé v té hrůze přece přijdou, aby
volali k Bohu o pomoc, ale šel jsem marně, neboť na májovou
pobožnost nepřišla ani noha. Šel jsem tedy domů za velkého
nebezpečí, neboť na všech stranách, zejména z lesa ozývala se
střelba. Ani večeře nám nechutnala, pro hrůzné očekávání,
co vlastně ještě přijde.

Požár
dřevěných
baráků
nad Nebušicemi
a výbuch
muničního
skladiště.
Asi v 10 hodin večer přiběhla ke mně
paní učitelka Petrová, bydlící se svým otcem v I. poschodí fary,
abych se šel podívat nahoru, že některý statek v Nebušicích
je v plamenech, že tam hoří. Běžel jsem nahoru, ale na první
pohled jsem poznal, že požár je sice značný, ale že to ve
vesnici není, nýbrž kus nad vesnicí směrem k akcízu. Hořely
to dřevěné baráky vojenské na Strahovském poli, poblíže děl.
Němci vidouce, že je všecko ztraceno, sami baráky zapálili a
utekli. Pozorovali jsme venku před farou velký ten oheň i moje
stará tetička Šollarová. Najednou oheň se dostal až ke skladišti
munice a s ohlušujícím rachotem všecko vyletělo do povětří.
My na silnici jsme měli dojem, že to letí na nás a mimoděk
jsme couvli zpět jistě o pět kroků. A pak vše rychle dohořívalo
a pomalu nastávalo úplné ticho.

Essesáci z
Jenerálky
přes Nebušice.
Právě o půl noci z 8. května na 9. květen 1945 šli přes
Nebušice essesáci, kteří opustili zámeček na Jenerálce, který
měli až dosud obsazený. Byl to hrůzný pohled, jak šli jeden za
druhým po obou stranách silnice mající kvéry v rukou připravené
ke střelbě. Nic se nestalo, přešli Nebušice a šli stále směrem k
Přední Kopanině. Tak byl konečně uvolněn zámeček na Jenerálce,
kterého Němci používali za vězení pro české lidi a před tím
za Jugendheim, kde byly v nuceném pobytu děti po popravených
českých vlastencích.

Děti české
v
Jugendheimu.
Děti byly bez jakéhokoliv vyučování literního
i náboženského. Nikdo k nim nesměl, ale při společných vycházkách,
když je doprovázel český strážník jim čeští lidé dali ovoce a vůbec,
co jen mohli.

První vítání
Rudé armády.
Ve 4 hodiny ráno ve středu 9. května 1945 bylo najednou slyšet
provolávání "Sláva" od Ruzyně až do Nebušic, to tamní občané již
vítali první tanky ruské, které sem spěchaly na radiové volání o
pomoc až od Berlína. Zaradovali jsme se a z hluboka jsme si
oddechli. Věděli jsme, nyní jsme zachráněni a je konec okupace a
konec otroctví.


strana 95

95.
L.P. 1945.
Pohřeb
obětí
národní
revoluce.
Dne 11. května l.P. 1945 odpoledne ve 3 hodiny konal se společ-
ný pohřeb všech obětí revoluce z našeho farního kostela, zajímavé
je, že všichni, kteří přinesi své životy v oběť za vlast, s výjimkou
ruského vojína, byli katolíci. Kondukt vedl místní farář Nepomuk
Skala. Průvod byl nepřehledný. Lidu se sešlo tolik, že snad jediný
člověk nezůstal doma. V průvodu šla česká revoluční garda a vojsko
vítězné rudé armády. Nyní se ukázalo, jak bylo dobře, že hřbitov
byl rozšířen, protože by nebylo místa pro čestný, společný hrob.
Určil jsem místo pro společný, čestný hrob nahoře v čele nové části.
Pohřeb byl opravdu slavný. Prvním řečníkem byl duchovní správce,
který zhodnotil oběť za vlast přinesenou a prosil ty četné zástupy
lidu, které svou přítomností projevily svou vděčnost těm, kteří
za svůj národ a svou vlast položili své životy v oběť, aby si
všichni živí řekli a slavně slíbili, že na ně nikdy nezapomeneme,
pro nás že nezemřeli, nýbrž, že věčně budou žít v srdcích našich
i těch, kteří pro nás přijdou. Dali jsme jim sem mnoho krásných
květů na důkaz vděčnosti a lásky, ale nejkrásnějšími a nejcennější-
mi květy jsou vroucí upřímné modlitby za spásu jejich nesmrtel-
ných duší, aby dobrotivý Bůh se smiloval a odpustil, jestli v
něčem ze slabosti a křehkosti lidské pochybili a za jejich velkou
oběť přijal je do stanů Svých. A na tento úmysl se nyní všichni
společně pomodlíme. Za komunistickou stranu promluvil pan
Macháček, který ve své řeči odsoudil nacisty a vzdal hold vítězné
rudé armádě. Vystřídalo se ještě několik řečníků a potom za
čestných salv revoluční gardy národní byli spuštěni do hrobu od
leva do prava: Josef Krédl, dobrý hoch, který měl ještě celý život
před sebou, vedle něho Josef Prais, mistr truhlářský, který se tak
poctivě staral o svou milovanou rodinu a téměř holýma rukama
vybudoval si rodinný domek a když měl v klidu, uprostřed milované
rodiny užívat ovoce své práce a svého přičinění, klesl rukou zákeřné-
ho vraha, dále byl spuštěn do hrobu Jaroslav Vrbovec, mistr bednářský,
pečlivý otec, který vychoval zdatné syny a staral se ještě svědomitě o
malého dvouletého synáčka, do posledního hrobu vpravo spuštěn za
salvy rudé armády vojín ruský Bledikov, který tu konal svou vojenskou
povinnost daleko vzdálen vlasti své a přece mezi bratry a který byl úkladně
zastřelen německými vrahy z úkrytu v lese.

První
Rusové
přes
Nebušice.
Vítání.
Vraťme se ještě zpět k 9. květnu k večeru. Tanky Rudé Armády
během 9. května 1945 zachránily Prahu a vyčistily od německého
vojska. Asi k 6. hodině večerní objevili se v Nebušicích první
rušstí vojáci, kteří přijížděli na autech od Berlína. Byly jich řady
nepřehledné a celé Nebušice byly vzhůru a obyvatelstvo s ohromným
nadšením vítalo Rudou Armádu, bratry Slovany. Když vojsko přeje-
lo, bylo právě 1/2 8 večer, šli jsme do chrámu Páně na májovou pobož-
nost vroucně se pomodlit a upřímné díky vzdát Bohu za zachránění
Prahy a celého českého národa a každého z nás.

Nové
samosprávní
a
státní
úřady.
Potom nastala výstavba nové republiky a konsolidace poměrů.
V každé obci jmenovány Místní Národní Výbory, v okresních
městech místo Okresního úřadu byly Okresní Národní Výbory a v čele
každé země místo Zemského úřadu byl Zemský Národní Výbor. V
obcích zmizelo slovo starosta a v čele obce byl předseda Místního
Národního Výboru. Prvním předsedou v Nebušicích se stal pan
Bohumil Mrzena až dosud zaměstnanec hl.m. Prahy a byl u
obyvatelstva velmi oblíben. Povoleny byly pouze čtyři politické strany:
komunistická strana Československa, strana národních socialistů,
strana národních demokratů a strana lidová, strana
agrární zmizela docela pro svou germanofilskou politiku.

Ubytování
vojenských
ruských
žen
ve faře.
Dne 10. května 1945 bylo ve farní budově ubytováno 25
ruských mladých žen, které sloužily v armádě. Pobyly však jen
od 10 hodin dopoledne do 7 hodin večer, kdy byly náhle odvolány a

strana 96

96.
odcestovaly do Kladna. Byly nastěhovány do farní kanceláře
a přilehlého sálu v přízemí.

Ubytování
mužských
oddílů vojen-
ských.
Když odešly, byly do fary nastěhovány
oddíly mužské Rudé Armády a v prostřením pokoji v I. poschodí
byli ubytováni rusští důstojníci velmi slušní a hodní. Mužstvo
ubytováno v sále v I. poschodí. Mužstvo i důstojníci se rychle
střídali, dlouho pobyl jeden major Džinskij?, se kterým jsme se
dobře bavili a přes počáteční potíže se dorozuměli. Odcestoval za
měsíc do Vídně.

Vojenská
policie
ruská.
Konečně se do sálu hořejšího nastěhoval oddíl
vojenské policie ruské s příjemným kapitánem v čele, který
bydlel v prostředním pokoji. Na půdě obsluhovali vojáci různé
vysílací i přijímací přístroje. Pobyli ve faře až do začástku listopadu,
kdy s posledními oddíly odejeli směrem k Vídni.

Nový
kříž u silnice.
Kříž u silnice nedaleko
školy byl 16. května 1945 přeražen nákl. autem a nahražen novým firmou Kujal, nákla-
dem Kčs 12.000. Hrazeno většinou z darů.

L.P. 1946
Úmrtí
pana
Hejcmana
Dne 17. února l.P. 1946 zemřel náhle pan Josef
Hejcman, obchodník a majitel kruhárny zelí v Ne-
bušicích. Proč se zde o něm zmiňuji? Zaslouží si právem,
aby v této knize jeho památka byla zachována. Byl se
svou dosud žijící paní velkým dobrodincem chrámu Páně
v Nebušicích. V prvé řadě byl to krásný příklad, kteý
dávali tito bezdětní manželé celé farní osadě. Každou
neděli svorně vedle sebe seděli při kázání a vždycky
přišli včas. Zbožně byli přítomni při mši svaté sledujíce
z missálku nebo jiné vhodné knihy jednotlivé části mše svaté.
Víru svou veřejně vyznávali a nikdy, ač bohatí a v
obci vážení, za svou víru se nestyděli. Mnoho věnovali
jak v penězích tak v různých darech pro kostel.
Krásný, přepychový, bílý pluviál s nápisem: "Ty jsi
Petr, to jest skála" jest jejich darem. Co svící oltářních
věnovali, ví jedině Pán Bůh! Nám kněžím byl v Pánu
zesnulý nejlepším přítelem a to jak mému předchůdci P.
Arnoštovi tak mně. Pomáhal kde a jak jen mohl i prostředky
hmotnými. Rád nás k sobě zval a těšil se srdečně z naší návštěvy.

(texty na vlepeném smutečním oznámení)
(u foto vlevo:)
*19.2.1891 +17.2.1946
Až zemru, nic na tomto světě
se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje,
jak v rose ráno květiny.

(na pravé stránce parte:)
V hlubokém pohnutí děkuji Vám
za laskavý projev soustrasti a přá-
telství při úmrtí mého drahého man-
žela, pana

Josefa Hejcmana,
obchodníka a majitele kruhárny zelí.

Vaše slova jsou mi hřejivou oporou
ve víře, že každý, kdo jej znal, bude
ho vždy vzpomínati s úctou a láskou.

Anna Hejcmanová.
manželka.

V Nebušicích, v únoru 1946.


strana 97

97.
L.P. 1946
Místní Národní Výbor měl v panu Hejcmanovi
výborného, zkušeného a agilního člena. Zasedal také
v radě za stranu lidovou. Zemřel náhle
byv raněn mrtvicí v autu, když jel za svým obchodním
povoláním. Byl rychle dopraven do nemocnice na
Bulovku v Praze, ale vědomí již nenabyl a skonal.

Místní
Národní
Výbor.
Místní Národní Výbor se několikráte přetvořoval.
Osoby zastoupené v M.N.Výboru - některé - se z různých příčin
vyměnily. V oposici stála strana národních socialistů. Důle-
žité věci se jen s obtížemi vyřizovaly. Konečně věc vyřešena tak,
že až do parlamentních voleb budou všechny čtyři strany za-
stoupeny stejným počtem členů. Za stranu lidovou byl velmi
činným členem pan Unger, bývalý ředitel Baťových závodů
a pan Vlček, obchodník papírem a Pan Otta Kraus, sadař.
Také místní farář byl členem M.N.Výboru a členem Místní
školní rady, kde zastával funkci pokladníka.

Místní
školní
rada.
Kříže ve
školách.
Zajímavé je,
že když řídící Loucký chtěl odstranit ze škol kříže a
místní farář proti tomu protestoval a došlo potom k hlasování
ve školní radě, že komunistický předseda Tomeš se vřele přimlou-
val za ponechání křížů a všichni členové komunistické strany
hlasovali pro ponechání křížů, takže pan řídící Loucký
se svým návrhem pohořel.

Konečně došlo k prvním řádným parlamentním
volbám, které se konaly dne 26. května l.P. 1946.
Výsledky těchto voleb jsou uvedeny zde dole na přilepeném
lístku, jak mi je dal obecní kronikář pan Josef Hykeš.

(tabulka:)
Výsledek volby
Výsledek volby do Nár. Shromáždění v Nebušicích
dne 26. května 1946 - Celkový počet voličů = 1.610 osob.

Číslo Jméno Volilo volební místnosti čisté nevolilo
volební volební 1 u 2 3 na 4 na listiny
skupiny skupiny Jalovců u Ady Jenerálce ob. úřadě

1. Komunisté 938 318 321 274 25 4 listiny 58

2. Lidovci 82 27 24 27 4

3. Soc. demokraté 175 49 61 60 5

4. Nár. socialisté 353 119 91 128 15
-------
1.548

(konec tabulky)


Výsledek těchto voleb byl pak klíčem, kterým se určovalo,
kolik bude mít každá strana členů v Místním Národním
Výboru. Náš funkcionář pan Ungr pro svou agilnost byl
zvolen náměstkem starosty, třebas jsme početně byli slabí.
Jinak až do konce r. 1946 se nestalo nic pamětihodného,
co by stálo za zmínku.

Návraty.
Do církve svaté se každý rok vrátilo
několik lidí hlavně z bez vyznání často z důvodů sňat-
kových. Také děti byly přihlašovány rodiči do církve svaté,
aby mohly chodit na svaté náboženství.


strana 98

98.
L.P. 1947

Vodovod
na
hřbitov.
Již po léta byla vyslovována osadníky přání, aby na
hřbitov v Nebušicích byla zavedena voda tolik v letních měsících
postrádaná. Téměř všichni obyvatelé mají hroby svých milých
zdobeny květinami a v letních měsících je nutno zalévat. Ale pro
vodu bylo velmi daleko, až k rybníku u vodárny. Bylo to velmi
obtížné, zvláště pro staré lidi a obtížné, když byl suchý rok. Pan
Antonín Vlček, obchodník papírem, Nebušice č. 320 vzal myšlenku
vodovodu za svou a velmi se přičinil, aby tato myšlenka byla
realisována. Místní Národní Výbor, kteý dobrovolnými brigáda-
mi upravil také cestu ke hřbitovu, vyšel i této akci vstříc, byl
utvořen zvláštní výbor pro zřízení vodovodu a začal se shánět
potřebný kapitál, nejdříve veřejnou sbírkou v prvé řadě mezi
těmi, kdož měli na věci největší zájem, pak předneseny prosby
u finančně silných jedinců a korporací. Strahovský klášter
věnoval tehdy v poslední chvíli svých možností Kčs 10.000. Tím
byla stavba vodovodu zabezpečena. Bylo nutno ještě jednati
s majiteli pozemků, přes které měl být vodovod veden, aby
dali svolení k vykopání země a položení vodovodních rour
a to svolení trvalé a zajistili mosžnost evetuelních nutných
oprav. Výbor pro zřízení vodovodu se naproti tomu zavázal
nahradit škodu, která by se při opravách stala. Jednalo se
o pozemky pana Leffnera, přes které se vedl vodovod připojený
na vodárnu a o pozemky pana Čackého, již ke konci vodo-
vodní trati. Pan Leffner svolení písemné dal po některých
výhradách z nichž nejdůležitější byla, aby se s pracemi začalo
až po žních a sklizení úrody. Pan Čacký svolení rád dal
rovněž písemně, protože měl zájem na tom, aby jeho zeť hrobník
František Kučera měl ve svém domku u hřbitova také vodu.
Na jeho žádost byla mu povolena přípojka k jeho domku.
Vodovodní cestu zaměřil pan architekt Pomajzl a začalo
se s kopáním. Vše vykopali cikáni, kteří právě dokončili
svou práci pro kladení plynových rour až Mostu do
Prahy a plynovod byl veden Nebušicům poměrně blízko.
Kopání přes cestu ke hřbitovu muselo být ponecháno až na
poslední chvíli, aby se mohlo jet s pohřby a tuto práci
dokončil sám hrobník pan Kučera. Pan Vlček, který celou
akci obětavě vedl, ačkoliv osobní zájem na věci neměl,
protože měl rodinnou hrobku v Šárce u sv. Matěje, opatřil
svou známostí příslušné roury, které byly hned položeny
a dobrovolní brigádníci začali se zahazováním jam a tak
během září a října byl vodovod v podstatě hotov. Zbýva-
ly už jen maličkosti jako jímka u vodárny a myslím, že
to byl právě Štědrý den 1947, kdy pan Kučera dostal po
prvé vodu do svého domku. Před branou hřbitova v pravo
je sice vykopána studna, ale bohužel bez vody a hrobník
Maixner si tam dával dovážet vodu ve voznicích koňmi
ze dvora a studnu měl zamčenou, aby mu ji lidé nevybrali.
Zásluhou pana Vlčka je nyní vodní katastrofa zažehnána,
na hřbitově u márnice zřízena cementová jímka a lidé
za mírný poplatek mohou zalévat hroby svých drahých
dle své libosti. Jinak v roce 1947 nestalo se nic ve
farnosti pozoruhodného, co by za zmínku stálo.



strana 99

99.
L.P. 1948

Smrt
pí. Anny
Ballošové
Dne 5. ledna l.P. 1948 odešla nám na věčnost vzorná a
myslím, že nechybím, když napíši, svatá osadnice. Je to
paní Anna Ballošová, vdova po hradním tesaři. Manžela
jejího jsem neznal, ale mnoho krásného jsem v něm slyšel.
Ve své zbožnosti se tito manželé ideálně doplňovali; Spo-
lečně věnovali chrámu Páně tři nádherná, malovaná antipedia,
ačkoliv pozemskými statky nikterak neoplývali. Nebylo
jednoho dne, aby paní Ballošová nebyla zbožně přítomna
na mši svaté a nepřistoupila ke sv. přijímání, ačkoliv
špatně již chodila a často různé choroby ji sužovaly.
Jen když zlá nemoc ji upoutala na lože, musela ke své
velké lítosti upustit od návštěvy chrámu Páně. Jak byla
šťastna a jak vděčně děkovala, když jsem jí donesl Tělo
Páně do bytu. Jak jen trochu sesílila, již opět s velkou
radostí spěchala do kostela. Celý měsíc říjen předmodlívala
se hlasitě svatý růženec. Několikráte jsem ji zaopatřoval,
když se jí zdálo, že smrt se již blíží. Jak se uměla krásně
modlit, že kněz její příkladnou zbožností sám se povzbudil
na té horké půdě Nebušické. Každého zesnulého doprovodila
na poslední cestě, viděl jsem ji na každém pohřbu, ačkoliv
o holi těžko se na hřbitov dobelhala. Zemřela v 76 létech
a jsem přesvědčen, že milostivý Soudce přijal Svou věrnou
služebnici do stanů Svých.

Nový
režim.
V únoru 1948 přejal na sebe vedení státu českosloven-
ský lid v čele s vedoucí stranou komunistickou. Všechny
strany byly přetvořeny a spojily se v Národní Frontu.
President schválil novou vládu v čele s Klementem Gottwaldem.
V této vládě za novou stranu lidovou jsou zastoupeni
Josef Plojhar, katecheta v Budějovicích jako ministr
zdravotnictví a Alois Petr jako ministr dopravy. Dne
9. května vyhlášena nová ústava československého lidu
a potom společnou, jednotnou kandidátkou zvoleni
noví poslanci do Národního shromáždění v počtu 300 na
dobu 6 let.

Ustanovení
farářem
ve
Velké Chyšce.
V květnu l.P. 1948 sdělil se mnou dp. Bernard
Mokrý, opatská sekretář z rozkazu J.M. ndp. opata
že dp. děkan Vilém A. Ondráček, farář ve Velké Chyšce
odchází dne 1. srpna 1948 definitivně do pense. Zároveň
sdělil dotaz, zda na uprázdněné místo ve Velké
Chyšce bych reflektoval. Odpověděl jsem kladně.
Den před Božím Tělem 26. května l.P. 1948 dostal jsem
již jmenovací dekret na faru ve Velké Chyšce.

Loučení.
Dne 1. srpna l.P. 1948 jsem naposledy konal
bohoslužby v chrámu Páně v Nebušicích a rozloučil jsem se s
osadníky. Můj předchůdce uvádí, že naposledy kázal v Nebušicích
na thema: "Sedm let jsem u vás sloužil!" Toto thema jsem mohl
volit i já, protože přesně na den jsem právě tak jako můj předchůdce
působil v Nebušicích 7 let. Poděkoval jsem těm věrným za vytrvalou
návštěvu služeb Božích a prosil jsem všechny, aby mně odpustili, jestli
jsem snad někomu pohoršení dal a všecko tak nevykonal, jak mělo
být a na konec jsem poprosil o modlitbu a zároveň přislíbil i modlitbu
svou. Někdy bych byl nevěřil, že budu při tomto loučení tak hluboce dojat,

strana 100

100.
L.P. 1948
neboť jsem měl za to, že mně Nebušice nijak zvlášť k srdci
nepřirostly, ale poznal jsem při loučení, že sedmileté působení
přece jen zanechalo hluboké stopy. Naposled družička Liduška
Pavlíková přednesla báseň na rozloučenou a pan správce Pavlík
srdečnými slovy se rozloučil za osadníky. Tentýž den jsem se
rozloučil po mši sv. sloužené v 10 hodin s osadníky na Jenerálce.
Mým nástupcem v Nebušicích byl jmenován dp. Josef Kára,
dosavadní farář v Horních Sekeřanech. V pondělí dne 2. srpna
l.P. 1948 opustil jsem v 11 hodin dopoledne Nebušice autem
přeje v duchu svému nástupci požehnání Božího a lepších
výsledků v duchovní správě, něžli jakých jsem docílil já.
Tyto zápisy jsem dokončil v krásném měsíci květnu, v měsíci
Mariánském. Mezi psaním dostal jsem do ruky text básně,
o níž se zmiňuji na straně 84. l.P. 1943. Touto básní loučím se
s Nebušicemi a končím své zápisy do pamětní knihy.

Nokturno.
Než den se skloní na přelomu v šeru
a nežli magnolie tiše zavře květ,
chci ještě jednou vroucně pozdraviti Tě
a k modlitbě zas tiché pohnout ret.

Než rudé slunce zemře někde v dáli,
než zpěvy dozní, ptačí zmlkne hlas,
za všechny chci se modlit k Tobě Paní,
chci díky říci Ti a znovu prosit zas.

Za všechny, kteří na Tě zapomněli,
za bledoucí, za smutné - v klekání,
Ty dlaň svou, Matko nikdy nezavíráš,
to věčné víry mé je vyznání.

Slyš Matko, hlas můj tiše šeptající
díky i prosby v srdci zatajené,
a nežli květ se magnolie zavře,
na chvíli k Sobě zvedni srdce mé!
(Václav Froněk)

S Božským Dítkem Máti, rač nám požehnati!

(podpis:)
Nepomuk Frant. Skala, farář.






xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx


Jan Josef Jiří Pospíšil Dear Lada and Clare,
thank you very much for your translation
of the page 87 into English.
DEO GRATIAS!!!
20. listopad 2010 v 12:01


page 87 in English

87.
Anno Domini 1943 – Appendix to 1942
(enclosed letter)

N. Exh. 903/43/0. Na Strahove 17th July 1943.
1 attachment

Dear Father,
It seems that Our Lord apparently has willed that the much awaited helper and brother in the faith will finally come to Nebušice after all. It will be his Reverence Hroznata Svatek, formerly Chaplain at Bohušovice n/Ohří, who is temporarily serving at Druzec near Kladno. He himself has assured me that he will be very delighted to be of assistance at Nebusice and he has expressed a strong liking for you as a person. He will undoubtedly also provide welcome support in supplying your practical and fiscal needs. His precise conditions of employment will be mutually decided upon in consultation with all involved parties as soon as he is appointed.

It is my hope that this measure will provide the parish of Nebusice with enhanced pastoral care and godwilling you and your successors with welcome support in their service of the Lord. May God bless you and this new spiritual assistant!

I remain sincerely yours
Devoted to Christ
(Signature:)
Bohuslav
Abbot
-------------

His Reverence
Fr. Nepomuk Skala O. Prae.
Parish Priest of
N e b u s i c e near Prague.
(End of letter)

(Inscribed to the right of the letter)
Since the number of school lessons has continued to rise at the Nebusice school and Religious Studies lessons have ranged from 24 to 26 hours, I have on numerous occasions requested his reverence the Abbot to send me someone who would, if only by commuting from Strahov, be able to help out at school, thus enabling myself to devote myself to spiritual service and my administrative duties. As you will see from the enclosed letter, a chaplain’s post was in fact established at Nebusice. However this state of affairs lasted only for one year, as the lack of available priests prevented it from being occupied any longer. This has meant that the priest has had to continue to bear the onus of the additional workload. Father Hroznata Svatek has willingly taken on the additonal burden of all the schools, baptisms and death certificate registers, which has been a substantially help, but his heart was still at Kladno, where he had previously worked and where he continued to spend a good deal of his time.



Supplement to 1942.

Bell requisition.

It was at Feast of the Annunciation of the Virgin Mary on 25th March 1942
when at precisely 9 o'clock all the bells at Nebusice rang out for the last time, to be forever parted with their village parish. Our feelings were indescribable as the sound of the valedictory bells, usually so harmonious, on this occasion tore at our hearts. People ran out in to the streets and wept out loud. Even the faces of religiously indifferent people were riven with deep emotion.
A German company then proceeded to take down the bells of the tower -
first the largest bell weighing 368 kg and dedicated to the patron saints of the parish church – Saints Cyril and Methodius, then the bell "Sigismund" weighing 258 kg
and finally the death knell weighing 25 kg.
There was at least some consolation for me when the "Virgin Mary" bell weighing 183 kg with its beautiful sound was left in the tower.



page 88 in English

88.
Supplement to 1942 – Anno Domini 1944
However my joy was short-lived. The dismantled bells sadly lay outside the main entrance to the church, when suddenly trucks arrived on Tuesday 14th April and took our precious bells. They also took the bell from Jenerálka and our death knell.
On about 2nd June 1942 a new assessment came from the district office of Rural Prague, amending the first decision to the effect that the knell bell would be returned to us and the bell Virgin Mary will be taken down and handed over. And this is in fact what happened.
On 10th July 1942 a beautiful bell with a charming sound and weighing 183 kg was taken down, and instead the knell bell was hung back up again. It was a sad day indeed when the last bell of Virgin Mary was carried away from Nebušice on 14th July 1942. Will it ever be returned to us? God fortune never can stay with those who lay sacrilegious hands on church bells.

Anno Domini 1944

German troops moved into the vicarage. The intensity of battle increased all the while. British and mainly American aircraft frequently appeared to search out the terrain and took reconnaissance pictures. German pilots at the nearby airport in Ruzyne did not feel safe. An order was given that the air regiment had to take up residence in the surrounding villages. The largest part of the army was billeted at Nebusice in early April 1944. Soldiers chose three sites for their accommodation: the vicarage, the school and the hall at the "U Ady Hamrleho” inn, where they bricked in one window and made a narrow door in order to get out directly on to the road. The school ceased to teach at all, however our defenders did not care very much about this. The soldiers came to the vicarage, as they needed a little room as a typing office. When I cleaned out the vicarage on their orders and moved to the other side next to the lower hall, they came back saying that the occupied office was small and then requisitioned the lower hall together with an adjoining room. A German pilot officer came at 4. p.m. and ordered the two rooms to be cleared within two hours, i.e. by 6 pm. When I objected that there was no room to place all the furniture, that the maid had no room for sleeping and asked where I should move at such short notice the chaplain who lived in the small room being occupied by them and who was not at home. When I further argued that it was Sunday and I did not have people to help with our furniture and that I was alone only with my old aunt, he replied haughtily: "Es sind noch schwerere Probleme, die man losen muss!"


------------------------------------------------------


Vzpomínka na Capt. Roberta Holmese

Psal se duben roku 1945. Existence tzv. Hitlerovy třetí
říše se již dala počítat na dny. Pod náporem spojeneckých
armád se její území neustále zmenšovalo. V této situaci usoudilo
velitelství Luftwaffe, že nejbezpečnějšími a nejlepšími
základnami pro většinu jednotek, vyzbrojených tehdy
nejmodernějšími proudovými letouny Me-262, budou některá
letiště v tzv. Protektorátu Čechy a Morava a to zejména
pražské letiště v Ruzyni. Po vydání příslušných instrukcí
se celkový počet v Čechách soustředěných Me-262
pohyboval kolem 120 ks. Velení americké 8., 9. a 15. letecké
armády Spojených států byla o tomto stavu dobře informována
svým průzkumem. Proto již 16. dubna 1945
provedly stíhací a bitevní letouny typu P-47 Thunderbolt a
P-51 Mustang od 8. a 9. armády USAAF proti nepřátelským
letištím mohutný útok, přičemž zničily zhruba 250 až
300 strojů všech typů, z nichž 159 bylo zničeno na letištích
v Čechách. V oblasti Ruzyňského letiště započal útok kolem
14.30 hod., kdy Thunderbolty 9. armády USAAF sestřelily
2 startující Me-262. Záhy je vystřídali stíhači z 8. armády
USAAF, a jak si vzpomínají pamětníci obloha byla plná
amerických letadel. Konkrétně to byly Mustangy 4., 78.,
339., 335., 357. a 364 FG (Fighter Group - stíhací skupina).
4. stíhací skupina zahájila útok na Ruzyňské letiště asi
v 15 hodin. Zničila několik letadel na zemi a měla i své ztráty.
Na základnu se nevrátilo celkem 8 Mustangů. Asi hodinu
poté, co pražskou oblast opustila 4. skupina, byl vzdušný
prostor v okolí Ruzyně opět plný Američanů. Tentokrát
to ale byla 78. FG, jejímž rozpoznávacím znakem byla černobílá
šachovnice na přídi trupu. Mustangy se většinou přibližovaly
k letišti v nízkém letu šáreckým údolím, aby unikly
nebezpečnému flaku, a teprve těsně u letiště nabíraly operační
výšku. Po krátkém útoku Američanů na letadla, umístěná
na ploše a v okolí Ruzyňského letiště byl flakem
zasažen Mustang P-51D 44-63214 MX—R. Následkem
byla v 16.15 hodin těžká havárie, při níž zahynul velitel letky
C (red flight) Captain Robert B. Holmes. Jeho letoun se
zřítil na pole, poblíž svahu do šáreckého údolí. Místo havárie
bylo v prvních květnových dnech místními obyvateli
označeno a ozdobeno květinami. Ihned po havárii bylo tělo
amerického letce tajně pohřbeno na vokovickém hřbitově.
Po válce byla v místě dopadu letounu umístěna občany
pamětní deska se jménem, hodností a datem úmrtí
Capt. Roberta B. Holmese. Tělesné ostatky Capt. Holmese
byly později převezeny na americký armádní hřbitov v St
Avold ve Francii a poté na žádost příbuzných do Ft.
Snelling National Cemetery v Minnesotě U.S.A.
Po únoru r. 1948 pamětní deska z místa havárie zmizela
a sama tragická válečná událost pomalu upadala v zapomnění
na rozdíl od podobných, kdy byly pamětní desky
zachovány nebo obnoveny.
Jaký byl Captain Robert B. Holmes? Svědectví krátce
po válce podal James Tudor, šefmechanik 82 FS. Můj pilot,
Captain Robert Holmes byl vynikající a slušný mladý muž,
nekouřil a ani nepil alkohol. Trávil mnoho času s námi mechaniky
na stojánce a pokaždé nám přenechal svůj příděl
skotské whisky. James Tudor byl také první, který informoval
matku Capt. Roberta Holmese o skutečném místě skonu
jejího syna, o Praze. Piloti letky C, které R. Holmes velel
se totiž domnívali, že útočí na letiště Ganacker jihozápadně
od německého města Platting a v tom smyslu podali
též hlášení o havárii svého velitele.
J. Sedlák

http://cs.wikipedia.org/wiki/Robert_B._Holmes

Robert B. Holmes
Skočit na: Navigace, Hledání
Náhrobek pilota R. B. Holmese v Divoké Šárce

Robert B. Holmes byl americký letec 78. stíhací skupiny 8. letecké armády USA, který zahynul v troskách svého letadla 16. dubna 1945 na severu Divoké Šárky, když Spojenci útočili na pozice nacistů na letišti Praha-Ruzyně.

Podle vyprávění pamětníků z částí Prahy, které obklopují Divokou Šárku, v dubnu 1945 Spojenci (Američané, Britové, Francouzi) podnikli letecký útok na pozice nacistů na pražském letišti, které Němcům sloužilo výhradně k válečným účelům. Dle očitých svědků spojenci přilétali od Podbaby, skryti údolím Šárky, aby se vynořili s překvapením u Ruzyně.[zdroj?]
Externí odkazy
Souřadnice: 50°05′45,21″ s. š., 14°18′24,86″ v. d.

    North American P-51 D Mustang, Divoká Šárka na webu Pražský letecký archiv
    Vzpomínka na Capt. Roberta Holmese, Bulletin Společnosti přátel USA, číslo 2, ročník 12, červen 2001
    Mustang s Capt. Holmesem se zřítil v Ruzyni Útoky spojeneckého stíhacího a bitevního letectva na pozemní cíle v českých zemích 1944-1945
    Fighter pilot Cpt Robert Holmes Memorial - Prague - World War II Memorials / Monuments on Waymarking.com"Fighter pilot Cpt Robert Holmes Memorial - Prague" Waymark

Pahýl
    Tento článek je příliš stručný nebo v něm chybí důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Bližší informace mohou být uvedeny na diskusní stránce.
Portály: Druhá světová válka
Kategorie:

    Američtí letci
    Američtí stíhací piloti
    Američtí válečníci
    Oběti leteckých bojů
    Oběti druhé světové války
    Úmrtí 1945

    Stránka byla naposledy editována 5. 10. 2012 v 11:37.
    Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora – Zachovejte licenci 3.0 Unported, případně za dalších podmínek. Podrobnosti naleznete na stránce Podmínky užití.