Sios, město, kam se upírali zraky všech lykantropů na zemi. Ve starobylém chrámu, vysoko v horách, zde tři mocnáři ovládali tuto rasu. Dohlíželi na to, aby ti nejsilnější, udrželi jejich plemeno při životě. 

Bylo nutné, aby každý Alfa smečky, našel svou spřízněnou duši, svou Lunu a zpečetil tak pokračování rodu. Zvláště tři smečky, v jejichž čele stáli synové mocnářů Siosu, byli sledováni jejich ostřížím zrakem. 

Beled, Nechtach a Slain, tři strážci a nejmocnější z mocných, seděli u dlouhého, dřevěného stolu, odkud rozhodovali o všem, co se týkalo jejich rodu.

 Beled a Slain, jejichž synové, již dávno spočinuli po boku své Luny, se útrpně zadívali na třetího z nich. 

Nechtach pevně semkl rty a praštil vztekle pěstí do stolu. Jeho syn, Avram Farchild Dirkwarden, alfa jedné ze tří nemocnějších smeček na zemi, se stále neměl k tomu, aby konečně dostál svého postavení. 

Již několik desetiletí ho sledovali a čekali, že se konečně usadí. Že dostojí své povinnosti, najde svoji Lunu a zplodí potomka. Jenže čas běžel, a Avram nejevil sebemenších známek toho, že by se toužil usadit. 

Beled se Slainem, jen k úctě jeho otci, dlouho přihlíželi jeho prostopášnému a bezstarostnému životu, ale pomalu jim docházela trpělivost. Byla to pravda, byl to jeden z nejschopnějších a nejmocnějších vůdců své smečky, ale jeho zhýralý život, již nechtěli déle trpět.

 Byl silný a nezlomný. Chytřejší, než kdokoliv z nich ale byl nezvladatelný. Říkalo se mu „Blue Diablo," a jediní, koho byl schopen poslechnout a respektovat, byli právě oni.

 „Budiž! Je na čase, aby i můj syn, konečně dostál své povinnosti!" Zavrčel Nechtach a všichni tři zvedli hlavu a zadívali se do očí muže, který stál několik metrů od nich. Jeho modré, pronikavé oči se zúžily do úzké škvírky, ale evidentně nevykazoval žádných obav a strachu.

 „Máš rok na to, abys našel svoji Lunu, Avrame!" zamračil se Nechtach na svého syna, „do roka a do dne, chci, abys ji přivedl sem a zpečetil s ní své pouto svazkem manželským."

 „Ale otče!" vydechl Avram, „nepotřebuji Lunu k tomu, abych dokázal vládnout svojí smečce. Nemůžeš přeci říci, že se nedokážu postarat o své lidi. Že nedokážu..."

 „Tak dost!" zahromoval Nechtach. I jemu, již došla trpělivost. Avram byl sice velice úspěšný podnikatel. Město Danken, ve kterém jeho smečka žila, mu vděčilo za vše. Dokázal si vybudovat respekt a úctu u všech lykantropů i lidí. Celé město patřilo jemu. Od posledního nádeníka, až po starostu, všichni pracovali pro něj. Ale bylo na čase, aby dal svému druhu pokračovatele. 

„Tvůj zhýralý život, mě už přestal bavit, synu. Mám pocit, že ti postelí prošlo tolik žen, že bych to sám nespočítal, a proto..." dva páry modrých očí, se setkali, „musíš najít svou Lunu. A jakožto Alfa smečky jednoho z mocnářů, musíš hledat mezi lidmi. Tvá žena, musí být člověk." 

Avram pevně sevřel ruce v pěst, až mu klouby na rukou zběleli. Člověk. Lidská dívka? Zprudka vydechl. 

„Jak kruci poznám, že je to má Luna, když je člověk? Však neucítím její vlčí pouto." Vyprskl naštvaně a to ještě více Nechtacha rozohnilo.

 „Právě proto! Právě proto, synu. Musíš se zamilovat a ona musí milovat tebe, abys ho cítil. Po vašem spojení, v ní vlka probudíš. Budu mít alespoň jistotu, že zbytečně neopícháš všechno ženské pokolení v Dankenu!"