Nathanael pevně semkl rty. Všechno se v něm bouřilo. Jeho vztek. Zloba. Zlost. A tak nesmírná touha po ní. 

Toužil po ní tak, až ho celé tělo bolelo. Jeho zlost, snad ještě více podporovala tu neskutečnou vášeň, kterou cítil. 

Měl na ní vztek, a toužil ji potrestat. Toužil zmrskat její zadeček tak, aby si sakra pamatovala, kde je její místo. 

Ještě stále, se jeho útroby svíraly, již jen při pouhé představě, že chybělo tak málo, a mohl o ní přijít. 

Bylo jediné štěstí, že z něj mají všichni strach. Kdokoliv jiný, by si nemohl svou ženu z hanby ponechat. To by si nikdy, nikdo nedovolil.

 „Kruci," zavrčel pomalu zoufale, „zasloužila bys pětadvacet na holou, Amando. Víš vůbec, do jaké situace, jsi mě přivedla?!"díval se na ni pomalu zuřivě.

 Ano, byl opilý. Byl sakra zlitý pod obraz, ale přesto, se mu srdce stále svíralo bolestí, z pomyšlení, že by o ni přišel. 

„Uvědomuješ si vůbec, důsledek svého chování?! Jsi sakra, vychovaná, v duchu mafie, měla bys vědět, co se může stát! Tohle není hra. To je tvrdá realita, Amando! A tvrdá realita je, že jsem tě měl zabít!" Prohrábl si zoufale vlasy, při té představě. Ve tváři mu zacukalo. Srdce se mu rozbušilo, jako na poplach. 

Díval se na ni. Stála v lehké noční košilce, proti němu, a byla tak křehká. Zranitelná. Krásná. A jeho. Jenom jeho. Cožpak by o ni, mohl někdy přijít? Zatřásl hlavou a divoce se na ni podíval.

 Pak z ní jedním trhnutím, serval její košilku. Popadl ji, a bez jediného slova, ji přehodil přes kozu.

 Svázal její ruce v zápěstí, a provaz protáhl železným kroužkem ve zdi. Pak jí roztáhl nohy, a přinutil ji, kleknout si do železných nástavců, připevněných na koze. Její kotníky, k nim připevnil koženými opasky. 

Byla mu nyní, odevzdána na pospas. Klečela opřena o kozu, s vystrčeným zadečkem a roztaženýma nohama, s rukama před sebou. 

„Nathanaely." Vydechla,když vzal do ruky, jednu z rákosek. V očích mu zajiskřilo. 

„Zasloužíš si trest, Amando," zašeptal, „musím tě ztrestat, aby sis sakra pamatovala, že už nikdy, mě nepřivedeš do takového stavu, abych měl o tebe tak šílený strach. Měl jsem pocit, že zešílím, kruci!" zařval na ní a udeřil. 

Amanda vykřikla. Udeřil znovu a znovu. 

„Už nikdy, nic takového nedělej, Amando!" znovu udeřil, „nemůžu tě ztratit!" udeřil o mnoho prudčeji, „to po mě prostě nemůžeš chtít!" 

Úplně se ztratil. Zapříčinil to možná dostatek alkoholu v krvi, ale hlavně jeho zoufalá představa, že by ji již nikdy, nesevřel ve svém náručí.

Přestal kontrolovat své meze. Ta byla nyní úplně zamlžena představou, která první, ho napadla, když ji viděl uspanou a nahou, na té posteli. S jeho pistolí, u její hlavy. Jedna z praktik mafie, kterou on, se ale v žádném případě, nehodlal řídit. On ji miloval.

 Ještě několikrát, zprudka udeřil. Zmrskal její zadeček, a pak náhle, mu upadla rákoska z ruky.

 Amanda nic neříkala, ale plakala. Její zadeček, byl rudý, a několik šrámů a jelit, se červenaly na její hladké kůži. 

Uvolnil její ruce i nohy a zhluboka se nadechl. Přejel Amandu pohledem. Její tvář, mokrou od slz, a svezl se k zemi. 

Schoval tvář do dlaní, a i jemu,se začaly po tváři kutálet slzy. Po prvé v životě plakal. 

Konečně se všechna tíha, uvnitř jeho těla uvolnila. 

Všechna ta bezmoc, kterou cítil, když se bál, že o ni musí přijít.