Nicholas opravdu splnil, co řekl. Zjednat pořádek, si opravdu uměl.

 Byl přísný. Tvrdý. Někdy ji přišlo, že snad ani nerozděluje mezi jeho zaměstnanci. Mezi poslední služkou, nebo jí. 

Dokázal ji vynadat klidně kdekoliv. Kdykoliv něco provedla, nebo neuposlechla, vynadal jí tak, že kolikrát měla co dělat, aby se nerozbrečela. 

A jeho výpady zlosti, byli vlastně jediné chvíle, kdy s ní mluvil. Odcházel ráno, a vracíval se večer. Vždy se jen svalil na postel, a něco zabručel.

 Asi by jí měl vyhovovat jeho přístup, protože si přeci byla jistá, že ho k smrti nenávidí, ale s každým dnem, měla pocit, jakoby jí něco chybělo.

 K smrti, nesnášela tu jeho aroganci. Jeho povýšení a sebejistotu. Jeho naprostou nadvládu, ale zároveň ji přitahovala. 

Den ode dne, se cítila jinak. Prázdná. Najednou se jí zdálo, jakoby ji ty jeho výpady proti ní, kdy se cítila tak, že pomalu přestávala dýchat, chyběli.

 Byla si jistá, že to je jen nenávistí k němu, ovšem na druhou stranu, i přes svou nezkušenost poznala, že to tak není. 

„Tak ty a Kiefer," usmála se Isabela na Aishu, „jsem ráda. Miluješ ho?"

 Leželi zrovna s Aishou na lehátku, před bazénem a slunily svá těla. 

Zahrada a okolí domu, bylo tak zabezpečené, že jim nemohlo nic hrozit, ale nejméně desítka bodyguárdů, stejně pro Nicholasův klid, dohlížela na jejich bezpečnost, ve dne v noci. Několik z nich, stálo nehnutě opodál bazénu.

 Kdykoliv, se vlastně někam hnula, měla v patách alespoň dva. Isabela je již  ani nevnímala. Možná i proto, že již od dětství, byla zvyklá, že má v patách Raula s Antonem. 

Teprve nyní, se vlastně dozvěděla, že na Nicholasův příkaz. 

„Ano! Miluji ho k zbláznění," zavýskla Aisha, „a od té doby, co jsme dostali od Nicholase svolení, a zasnoubily se, je to ještě lepší. Je to jako uragán. Jako droga, Isabelo. Od té doby, co jsme se poprvé pomilovali, se sebe nemůžeme nabažit," na moment se odmlčela, „ a co ty, Isabelo? Co ty, a Nicholas? Miluješ ho?"

 Isabela zalapala po dechu a vyděšeně se na ní podívala. „Já?! Nikdy! Nenávidím ho!" zasyčela a nasadila si sluneční brýle, ve snaze skrýt své rozpoložení, „nemůžu ho vystát!" 

Aisha se zhluboka zasmála. I slepý, by si všiml toho jiskření, mezi nimi. 

Ona věděla, že ji Nicholas miluje, již dlouho, ale byla si jistá, že i Isabela, je do něj blázen. Jen si to nechce za žádnou cenu přiznat. 

Ano, byla tady, ta věc, s jejím otcem. A Nicholas ho ještě nemohl, přivézt do života, bylo to moc riskantní, ale přesto, k němu něco cítila. 

„Jaké to bylo, když jste se milovali, Isabelo?" Začala Aisha opatrně. 

„Milovali?" zasyčela Isabela, „znásilnil mě! A to dokonce dvakrát! Nenávidím ho!" Vztekle odhodila brýle, a zamračila se na Aishu. 

„Nevěřím ti," Zašeptala Aisha, „mám pocit, že nenávidíš sebe, za to, že se ti to líbilo. Za to, že po něm toužíš. Přiznej si to!"

 Isabela se nervózně ošila. Jak si může něco takového myslet? Však i Kiefer, ji řekl to samé.

 „Isabelo, víš, co je to vášeň?" pokračovala Aisha, nedbaje jejího znechuceného výrazu, „je to nejsilnější emoce. Intenzivní. Svíravá a mocná. Bezedná touha. Je to energie, a nadvláda, a zrovna takový, je Nicholas." 

Aisha se posadila na lehátku, aby viděla Isabele do očí. Již několikrát se snažila s Isabelou navázat hovor, tímto směrem, ale Isabela pokaždé, utekla, jak malá holka. Nyní ovšem cítila, svou příležitost.

 „Isabelo..., milování, může být krásné, když mu to dovolíš. Není jenom něžné. Může být i bouřlivé. Přiznej, že tě vzrušuje právě to, jaký Nicholas je! Jeho temperament a vášeň. I sex ze vzteku, je úžasný. Miluji, když se s Kieferem pohádáme, a on mi pak ukáže, svou nadvládu."

 Isabela sklopila zrak, a zčervenala. Ještě nikdy, s nikým, o něčem takovém nemluvila. 

„Ale já..." vypravila ze sebe konečně, „nemiluji ho."

 Aisha se rozesmála na celé kolo. „No dobře. Tak si to mysli, Isabelo. Lžeš ovšem, sama sobě."