Když dospělí neslyší

    Odpoledne jsme všichni jeli za babičkou a dědečkem.  Cestování jsem nenáviděla, zvláště vlakem a teď po zkušenostech z Polska i autobusem. Dostavili jsme se na nádražní. Perón byl přeplněný lidmi utíkajícími z města, stejně jako my. Tatínek do našeho hloučku postavil tašky a šel koupit lístky.

  „Stojíme pod světlem!" volala za ním maminka. Tatínek se nechápavě pootočil.

   „Poznávací znamení! Druhá lampa od budky s novinami!" nevzdávala vysvětlování maminka. Tatínek odešel aniž by kývl hlavou na znamení, že to pochopil.

   Přepadla mě obvyklá nervozita. Bála jsem se, že nás tatínek v davu nenajde. Stejně na tom byla i maminka. Svou obavu měla  vepsanou v očích. Napjatě sledovala odkud se tatínek vynoří, aby ho k nám přivolala. Konečně se objevil. Maminka na něj musela mávat, aby si nás všiml. Na pár chvil jsme byli kompletní, ale jen do chvíle, než přistavili vagóny k perónu. Lidi se začali houfně shlukovat a tlačit k otevřeným dveřím. Byla jsem malá a drobná, přesto jsem byla pro každého snadný cíl. Houf cestujících se cpal všemi směry a unášel mě úplně jinam, než jsem měla namířeno. Naštěstí mě maminka v poslední chvíli zachytila za límec a přitáhla k sobě.

Kdo měl ostré lokty a hbité nohy, ten vyhrával místo k sezení. Miloš i když se velice snažil,  nevybojoval pro nás ani jedno místo.  Náš vagón byl doslova napěchován lidmi. Stáli jsme vmáčknuti v úzké uličce na konci vagónu a i když byl vagon plný, přesto do něj lidí stále nastupovali. Tatínek naše tašky vecpal porůznu do prázdných zavazadlových prostorů nad hlavami sedících cestujících. Maminka je začala počítat, aby neztratila přehled. Natáčela se, aby viděla na naše zavazadla a počítala: „Jedna, dvě, tři, tašky…,“ pak se podívala na taťku a na nás děti a dodala: „..a čtyři zavazadla.“

Tatínek řekl, že víc pro nás nemůže udělat a začal se tlačit davem ven z vlaku, aby si stihl před odjezdem zapálit cigaretu. Maminka na měj volala: „Copak ani na chvíli nevydržíš bez toho cumlu!?"

Lidi se nechápavě po mamince otáčeli, ale tatínek ne. Sice slyšel, ale nedbal. Snažil se využít každé vteřiny, aby se mohl věnovat své kuřácké vášni.

   Na perónu se najednou objevil přednosta stanice, zvedl plácačku a dal strojvůdci znamení k odjezdu. Zahlédla jsem tatínka na peróně, jak v klidu a lačně popotahuje kouř z cigarety. Vlak se rozjel.

    „Naskočil?“ ptala se maminka nás všech. „Viděla jsi, jestli taťka jede s námi?“

  Měla jsem nos přilepený na skle a neviděla nic. Orosené okénko mi znemožňovalo výhled.

Maminka jen otočila oči v sloup. Nezbývalo než čekat, jak se celá věc vykrystalizuje. Pak jsem na chvíli ztratila přehled, možná i vědomí. Vlak totiž z nějakého neznámého důvodu prudce zabrzdil. Probrala jsem se na zemi zavalena několika kufry a taškami, které vypadly ze zavazadlového prostoru nad mou hlavou.

Na hlavě mi přibyla nová boule, ale mě už to bylo jedno. Tuto situaci jsem zvládala mnohem klidněji než pán, pod jehož kufrem mě našli. Stále se zoufale omlouval mamince i mě, až do své cílové stanice.

   Na další zastávce se cestující drali z vlaku a jiní do vlaku. Maminka se snažila otevřeným oknem zahlédnout tatínka.

  „Je tam,“ oddechla si, když ho zahlédla jak vychutnává cigaretu na perónu. Také jsem tatínka zahlédla, překážel všem vystupujícím, nastupujícím, dokonce i výpravčímu a rozjeté „ještěrce“, jejíž houkání nebral vůbec na vědomí. Naštěstí měla dobré brzdy. Tatínek vnímal jen kontakt se svou cigaretou. Lačně a rychle pokuřoval, aby bez kouření vydržel do další stanice. Největší problém nebylo, že se tatínek ztratí. Nakonec, cestu k babičce a dědečkovi dobře znal. Horší bylo, že vždy měl u sebe naše lístky, aby je maminka někam nezaložila.

Vlak se opět rozjel. Zřetelně jsem viděla tatínka, jak nastoupil do vlaku. Maminka asi také, protože se nikoho na tatínka neptala, jen si zhluboka oddechla. Ale vzápětí se zase nadechla, zahlédla totiž průvodčí, jak se prodírá směrem k nám. Už pouhý pohled na ni prozrazoval, že nebude mít pochopení pro náš nouzový stav.

Maminka, byla ale znamenitý stratég. Všechny zápory nekomfortního cestování dokázala využít ve svůj prospěch.

  Průvodčí žádala po mamince lístky. Ta klidně udala otcův popis. Průvodčí to samozřejmě nestačilo. Maminka tedy zahájila svou taktiku.

 „Podívejte se jak cestujeme! Jsme tu namačkáni hlava na hlavě jak sardinky. Tašky mám na druhém konci vagónu, dcera má bouli, já roztrhané punčocháče a manžel se mi ve vlaku ztratil! Vaší vinou! Jezdím tímto vlakem dlouho a pokaždé je to stejné. Copak vás nenapadlo připojit aspoň jeden vagón navíc?! To si vážně myslíte, že přepravujete dobytek!?“

To už se začali připojovat k mamince i ostatní pobouření cestující. Průvodčí zkrotla a začala se bránit.

   „Pro mě také není snadné se prodírat lidmi. A musím!“

   „Tak proč neinformujete nadřízené?!“ nedala se maminka. „Někdo jim to říct musí!“

   To už ale průvodčí raději odcházela do vedlejšího vagónu se slovy, ať si stěžujeme všichni, třeba na lampárně. Debata však po odchodu průvodčí neutichla. Každý na něco nadával a mnohdy to nemělo nic společného s dráhou, ale aspoň cesta rychleji utíkala.

  Průvodčí už do našeho vagónu nenastupovala a úplně jej ignorovala. Později se objevil i tatínek a tak jsme byli opět v plném počtu. Aspoň na pár okamžiků, než vlak ve stanici zastavil a on si zase odešel na peron zapálit.

   Vždy jsem byla ráda, když jsme dojeli ať už kamkoliv, ale všichni. Myslím, že i maminka si oddychla, i když se s tatínkem nějaký čas nebavila. Tatínkovi to nevadilo, on se nebavil, i když se bavil. Byl totiž  málomluvný.

 Cestování s rodiči jsem nenáviděla. Celou cestu jsem měla stažený žaludek. Běžně se stávalo, že když přišel průvodčí, neměli jsme ani lístky ani tatínka. Někdy průvodčí tatínka objevil někde v posledním vagóně a procházejíc zpátky vlakem, hlásil mamince: „Vašeho manžela jsem objevil, je v pořádku. Řekl jsem mu, ve kterém vagónu vás najde.“ Maminka poděkovala a setřela si kapesníčkem pot z obličeje. Tiše si povzdychla: „Málem jsme šli pěšky, kvůli taťkovým zasraným cigaretám.“

  Konečně jsme po strastiplné cestě dorazili skoro k cíli. Maminka opět přepočítala tašky a „zavazadla". Zbývalo ještě zdolat deset kilometrů autobusem.

Nezažit to, nikdy bych nevěřila, jak jsou lidi skladní a dokáží se ze tří plných vlakových souprav narvat do jednoho autobusu.

Celou cestu autobusem jsem se držela, aniž bych věděla za co.

Konečně nás autobus zmuchlané a vysílené vyplivl na místě určení.