Jdi na obsah Jdi na menu
 


Míša

    Shledání s Jarkou ve školce bylo náležitě bouřivé. Měla jsem spoustu zážitků a nevěděla jsem, co dřív povídat. Jarku mé vyprávění nadchlo. Také jsem se jí pochlubila, že mám medvěda. Jarka zajásala: „To je fajn, bude se hodit,  Dan zatím bojuje jen s námi,“ a ukazovala mi šrámy na noze.

   Nechtěla jsem však o medvěda přijít, přilnula jsem k němu, hlavně v noci. Co ho maminka vyprala, změknul a barva už nebyla tak pronikavě žlutá. Začalo mi být medvěda líto. Medvědova očka byla lesklá a připadalo mi, že má stále slzu v oku. Určitě by svůj boj s Danem prohrál.

   „Medvěd žije, je kouzelný a nebýt jeho, asi bych se utopila.“ řekla jsem. 

   „Když je kouzelný, tak ať něco vyčaruje, třeba zmrzlinu nebo zákusek.“

   „To asi nesvede, je ještě malý,“ bránila jsem Míšu.

   „Tak co umí?“

   „Nic. Jen smutně kouká,“ připustila jsem.

   „Je smutný, protože nic neumí.“ usoudila Jarka a v zápětí rozhodla: „Něco ho musíme naučit! Přines medvěda k nám, něco vymyslíme.“

  Maminka myla okna a byla z mého pobíhání nervózní. Nedalo velkou práci přemluvit ji, aby mě pustila k Jarce.

   „Slib mi, že nic nevyvedeš!“ žádala mě maminka.

  „Slibuji!“ řekla jsem a myslela jsem to vážně. Vzala jsem medvěda a vyrazila za Jarkou. Cestou jsem Míšu uklidňovala, aby se  Dana nebál. Jarka mě už vyhlížela. Oddechla si, když mě spatřila. Oddechli si i její rodiče a Vašek, kteří už s ní nemohli vydržet. Zase jsem se ocitla u Jarky v obývacím pokoji. Na zdi hned vedle ručně malovaného traktoru přibylo letadlo, tentokrát namalované červenou propiskou.

letadlo.png 

 

    Zatím co jsem si prohlížela oba výtvory, Jarka prozkoumávala medvěda. Líbil se jí. Chvíli zkoušela zda mručí, ale medvěd nezamručel, ani když mu Jarka šlapala po břichu. 

   „Nemručí. Nevadí, třeba se stydí. Naučíme ho něco jiného. Uděláme z něj parašutistu, to se mu bude líbit,“ řekla Jarka nadšeně.

Než jsem stačila zaprotestovat nebo souhlasit, běžela do kuchyně a z kredence vytáhla cedník na nudle. Přivázala ho medvědovi na hlavu.

   „To má místo helmy,“ vysvětlila.

Padák jsme neměly, ale Jarka splašila deštník a hned medvěda k rozevřenému deštníku pevně přivázala.

 

parasutista-a.png

    

     „Jdeme,“ řekla odhodlaně a vyšly jsme na pavlač.

    „Leť, Míšo, leť!“ křikla Jarka a shodila medvěda z pavlače dolů. Ten dlouho neletěl. Deštník se zachytil na nedalekém stromě a medvěd se bezmocně houpal na jeho konci větve. 

    „Nevadí, hlavní je, že daleko neuletěl. Tady ho máme pěkně na očích.“ poznamenala spokojeně Jarka.

    „Chci medvěda zpátky!“ nesouhlasila jsem s Jarkou.

   „Tak dobře,“ svolila a vykopla kousek betonu z dlažby pavlače a hodila ho po medvědovi. Medvěda zasáhla, ten se zakymácel a přetočil se hlavou dolů. Na to se mu uvolnil cedník a slítnul na chodník. Jeho řinčení při poskakování budilo pozornost sousedů. Řinkot byl natolik hlasitý, že přilákal i Pepíka.

sestrelen.png

 „To se řekne,“ vykřikl Pepík a jak řekl, tak udělal. Upaloval informovat maminku do kuchyně, tatínka do ložnice, dědečka a Vaška do obýváku. Kdyby ho Jarka nezadržela, běžel by i k sousedům pro svého kamaráda Michala. To už všichni vycházeli z bytu dokonce i Dan, přestože ho nikdo o vzniklé situaci neinformoval.

  „To je můj sváteční deštník!“ vykřikla Jarčina maminka a chytla se v oblasti srdce. „Ještě jsem ho neměla!“ dodala zdrceně.

   „Co to na něm visí?!“ zajímal se Vašek.

   „Můj medvěd,“ špitla jsem potichu. Situace se mi přestávala líbit.

   „Jak se tam dostal!?“ divil se Vašek.

Divná otázka. Nikdo na ni neodpověděl, jen oči všech přítomných se stočily na Jarku. Ta se tvářila netečně a nijak se nehodlala zapojovat do diskuse.

    „Já tam vylezu,“ rozhodl Vašek.

   „Ťo něšvedeš, špadneš jak pošledně. Já ťam vyležu,“ šišlal odvážný dědeček, který si nestačil od rána ještě nasadit zuby.

    „Dědo, dejte pokoj“, odvětil mírně tatínek. „Vašek to zvládne.“

  „Jeňom aby. Vašek je němehlo oď pšírody,“ namítal dědeček a spokojeně se uvelebil na lavičce jak v kině, zapálil si viržínku a poručil si kávu s „buchťou“.

   „Lepší něž těleviže,“ liboval si, „Buď je v ní hovo, něbo politika, šranďa žádná. Ťak vylež ňa štrom Vašku, ať mám o čem vyprávěť klukům u mariáše.“

Vašek si nešťastně prohlížel strom a zkoumal kudy bude nejschůdnější.

Jarka radila: „Musíš vyskočit na tu větev a vytáhnout se nahoru,“

    „Mlč, nejsem veverka. Snad by se dal sundat deštník bidlem,“ snažil se bezradný Vašek získat radu od otce.

Ten se posadil vedle dědy, dělal, že neslyší a zapálil si cigaretu. Všudy přítomný Dan vesele poskakoval kolem a snažil se zapojit do hry.

    „Takový to byl klidný den,“ stěžoval si tatínek.

   „No, dyť, nič se nedělo, nuďa k zblážnění. Ťo ještě nič nění, typuji, že jestli se mu podaží vyléžt na štrom, žíkám, jestli, še mu ťo podaží, ťak še štromu, mu to půjdě rychleji, ťak žíkajíc šupem, anebo ho budeš mušeť šhodiť šám. Všaď boty, že ši něco udělá,“ těšil se děda.

   Vašek zašel do kůlny pro hrábě a pokoušel se jimi dosáhnout na medvěda. Marně poskakoval a snažil se medvěda s deštníkem shodit. Po velkém úsilí se hrábě zachytily za větev, a zůstaly viset hned vedle medvěda. Ne však celé, kousek z nich mu zbyl v ruce. Vašek se chvíli kroutil, chvíli poskakoval a stále naříkal: „Au, au, auvaj! To jsem si dal!“

    „Tříska,“ oznamovala nadšeně všem Jarka, „budu operovat! Běžím pro pinzetu a nůž, kdyby došlo k nejhoršímu,“ hlásila ve spěchu a pádila domu pro slibované věci.

    „Nic nenos, já si ji raději vytáhnu sám!“ křičel na Jarku Vašek. Zbytečně. Jarka už byla zpátky a toužila ho ošetřit.

    „Vzala jsem i jódovou tinkturu,“ chlubila se.

Vašek její nadšení nesdílel a vytrhl jí pinzetu z ruky. 

   „Naval pinzetu, sadisto, a běž ode mě jak nejdál umíš!“ snažil se ji odehnat.

Jarka se jen tak nedala. Zkroušeně stála před Vaškem a bylo na ní vidět, že jí je líto, že nemůže Vaška ošetřit.

    „Ťak čo bude?“ zajímalo dědečka. „Ťo je vše? Ťo jši mě žklamal.“

Maminka se odevzdaně loučila s deštníkem. Pochopila jsem, že je načase také se s medvědem rozloučit.

   „No nič, buďu mušet ukážat mladému, jak se leže ňa štromy,“ rozhodl děda.

    „Nic, na strom polezu já,“ rozhodl otec nešťastně. Dědeček zatleskal a spokojeně se uvelebil zpátky na lavičku. Byl rád, že má opět na co koukat. Zaradovala jsem se v naději, že přece jen dostanu zpátky svého Míšu. Jarka nadšeně pozorovala tatínka jak se pomalu snaží dostat na strom. Pepík se rozeřval na celé kolo i maminka dala najevo své obavy. Všichni s napětím sledovali věci příští. Jen Vašek nevěnoval nikomu žádnou pozornost, kromě své třísky. Vypadalo to, jako by říkal, udělal jsem, co jsem mohl, teď se snažte vy. A tatínek se opravdu snažil.

    Publika přibývalo a to hlavně z řad kolemjdoucích, jinak všichni sousedi byli v oknech a s napětím sledovali záchrannou akci od samého začátku. Pozdější příchozí se ptali přímých účastníků, co se děje. Někdo ze špatně informovaných rozhlásil fámu, že nějaké dítě vylezlo na strom a nemůže dolů.

    „Ne dítě, děcka přivázaly kotě za deštník a pověsily ho na strom!“ řekl někdo.

    „To nebyla děcka, ale hajzli! Dítě by něco takového neudělalo,“ prohodil jakýsi stařík. Potom spatřil na pavlači Jarčina dědu a zvolal: „Josef, co se děje? Jdeš na mariáš!?“

    „Pojď ňahoru. Až ťo škoňčí, puďu,“

A děda šel, sedl si vedle bezzubého dědečka v trenýrkách a nechal si vyprávět.

    „Ťeď je ňa šťromě syn. Počkám až šleže, poťom jďu já,“ hlásil hrdě.

   „Neblbni Josef, polámeš se. Spadneš a budou tě muset dát do gypsu celého. Pamatuješ, jak ses chvástal, že dokážeš pověsit šňůru na prádlo?“

    „Ťo bylo dávňo, ťo jšem byl ještě žajíc,“ hájil se Jarčin děda.

    „Vždyť to bylo vloni,“ nedal se pozvaný dědeček.

    „Ňo, žíkám, byl šem žajíc!“

    Zatím se tatínek snažil dostat k deštníku. Marně ač Jarka radila sebevíc. Nic naplat, situace nebyla zrovna růžová.

    „Co třeba vzít stůl z kuchyně, na něj dát židli a sundat deštník a hrábě?“ poradila maminka.

    „To by šlo,“ přitakal Vašek.

   Tatínek nebyl moc nadšený, ale protože chtěl už mít klid, souhlasil. Vynesl s raněným Vaškem stůl a postavil ho pod strom. Na něj postavil židli a Vašek hbitě vylezl na tu pyramidu. Dosáhl hravě na medvěda s deštníkem i hrabě.

    Maminka se zaradovala, odpárala medvěda a podala mi ho. Uchopila jsem svého Méďu a celou silou své lásky jej tiskla k sobě. Opět jsme byli spolu.

    Lidé pomaloučku opouštěli svá stanoviště a v ulicí mohl zavládnout klid a mír. Nestalo se však. Jarka stála na pavlači a volala z ní dolů na rodiče: "V kuchyni to vypadá jako před malováním! Nebudeme dnes malovat?! Našla jsem barvu a je dobrá! Drží na stěně!“

    Tatínek a maminka se na sebe zoufale podívali. Upalovali po schodech, co jim nohy stačily. I dědeček chtěl spatřit na vlastní oči co se zase děje, byl ve výhodě. Seděl nejblíže bytu. Obhlédl situaci a klidně sděloval udýchaným rodičům.

   „Je ťo dobré, žádňou barvu něňašla, ťo je jen solvina. Ťo je dešinfekce, ťo vadiť němůže.“

    Maminka zalapala po dechu. Tatínek celý rudý v obličeji popadl Jarku a vyzvedl ji do výšky, třepal s ní a vykřikoval: „Takové pěkné a roztomilé dítě jsi byla, když ses narodila! A takový skřet z tebe vyrost! Ani prodat tě nemůžeme! Musíš se brzo vdát! Jinak za nic neručím!" pak postavil Jarku na zem a řekl směrem k dědečkovi:Jdu do hospody. Jdete se mnou, dědo!?“

Dědeček zvesela narazil klobouk do čela a běžel pro kalhoty. Cestou pravil: „Já ti šíkal, utop ji, vyrošte z ní pěruch!“

    „Tak, tak, s děckama je kříž,“ přidal se druhý dědeček.

    Maminka zaprotestovala: „Co ten stůl, přece to chlapi tak nenecháte!“

   Marně, chlapi už nechtěli slyšet. Také dav zvědavců se rozcházel za svým. Ulice opět osiřela.

    „Nedostaneš?“ ptala jsem se s obavou Jarky.

    „Za co?“ divila se. „Však se nic nestalo. Máš medvěda? Máš!“

    Maminka klesla na lavičku před bytem a důkladně si prohlížela deštník. Stále ho zavírala a otvírala.  Podívala se přísně na Jarku a pravila: „Prosím tě, nic už nedělej!“

    „Však já nic nedělám,“ odvětila nechápavě Jarka. Měla pravdu, opravdu teď nic nedělala.

    „Co z tebe jednou bude,“ povzdychla si maminka.

    „No přece krotitel lvů v cirkuse,“ s jistotou odpověděla Jarka.

Maminka smutně pokývala hlavou a odešla do kuchyně smýt solvinu.

  „Čím chceš být ty?“ zajímalo Jarku. Nevěděla jsem. Jarka se s tím nespokojila. Chtěla mít jasno.

  „Musíš si vymyslet takové zaměstnání, ať jsme spolu. Když budu krotitel lvů, tak musíš být třeba krasojezdkyně.“

    „Chci být klaun.“ řekla jsem.

   „Vážně? Mě by se také líbilo být klaun. Víš co, uděláme si cirkus! Ty budeš klaun, já budu krotitel a medvěd s Danem budou tygři.“

    „Ale jak si udělám nos?“

    „Neboj, něco vymyslíme!“

Nebála jsem se, věděla jsem, že cirkus bude!

  „Počkej,“ pronesla tiše Jarka a vplížila se opatrně do kuchyně. Za chviličku se objevila. Zavedla mě za kůlnu, Dan vesele pobíhal kolem nás. Jarka vylovila z kapsy lentilky. Z krabičky začala vybírat barvu, která se jí nejvíce zamlouvala. Plivla na lentilku a začala ji roztírat po mém obličeji. Cítila jsem, jak obličej začíná nepříjemně lepit. Jarčiny upatlané ruce naznačovaly jak asi vypadá můj obličej. 

Co se nelíbilo mě, líbilo se vosám. Najednou se u nás objevil Pepík a začal závidět.

   „Já si chci hrát s vámi!“ pustil se do povykování.

  „Nemůžeš, jsi malý, ještě by se ti něco mohlo stát!“ vysvětlovala mu Jarka. Už jsem moc pozornosti sporu nevěnovala, vos přibývalo a stávaly se neodbytnými. Marně jsem se je snažila zaplašit křikem a zběsilým šermováním rukama. Pepík zpozorněl a jako mávnutím kouzelným proutkem přestal toužit si s námi hrát.

  „Mamíííí, vosy!!!“ křičel a běžel domů. Dan nadšeně vyrazil za ním. Zakousnul se mu do nohavice a nepustil. Pepíkův běh se okamžitě zbrzdil prudkým pádem. Rozplácnul se na cestě před domem. Běžely jsme za Pepíkem, který řval a krvácel. Z pusy se mu řinula krev, to už vybíhala maminka z domu a sbírala Pepíka ze země. Odnesla ho do koupelny a chtěla se dovědět, co se vlastně stalo. Letmo zavadila pohledem o můj obličej a jako v ohromení se pohledem vracela zase zpátky ke mě. Její zrak na druhý pokus zachytil můj obličej v celé jeho kráse.

lentylka.png

Vyděsila se a na pár vteřin zkameněla: „Co se ti stalo?!“ vykřikla skoro hystericky.

    Bylo na ní poznat, že nechápe a neví, co si dál počít. Koho má vlastně dříve zachraňovat.

   „To jsou jen lentilky,“ uklidňovala jsem ji. Maminka zděšeně hleděla na mě a na Jarku. Také Jarčiny ruce ji upoutaly.

    „Co děláte!?“ zakřičela zoufale.

    „Nic. Věrka chtěla být klaun,“ vysvětlovala Jarka.

    „Dost! Umýt! Obě!!“ rozkázala maminka a odnášela stále vřeštícího Pepíka do kuchyně.

    „Není to škoda?“ volala Jarka za maminkou.

    „Není!“ zběsile vykřikla maminka.

    „Jenže už nemáme žádné lentilky, tyto byly poslední,“ snažila se trpělivě vysvětlit Jarka.

    „Už ať jste umyté, nebo ti už vážně nařežu!“

    Nechtěla jsem, aby Jarka byla bita kvůli mně a začala jsem se umývat. Také dorážející vosy a mouchy mi začaly vadit. I Danovi jsem zachutnala. Jarka s mou činností nesouhlasila.

    „Na co si teď budeme hrát?“ starala se.

   „Tak třeba na zloděje a policajty. Já budu zloděj a ty policajt,“ navrhla jsem. Jarce se nápad zalíbil a začala se umývat také. Vracely jsme se do kuchyně plné Pepíkova řevu.

    „Co mu je? Je to vážné?“ zajímala se Jarka.

  „Rozbil si horní ret,“ oznámila maminka. „Umyly jste se pořádně?“ zajímalo maminku a zkoumavým okem si nás prohlížela.

 „Mami, koupíš zase lentilky?“ neméně zvědavým okem pokukovala Jarka po mamince. Maminčin pohled zpřísněl. Nadechla se a zavrtěla hlavou.

    „Škoda,“ prohodila Jarka. Ale dál maminku nepřemlouvala. Maminčin pohled jí vzal odvahu, aspoň pro tuto chvíli. Vyšly jsme ven. Jarka se hned zapojila do hry.

    „Ukažte mi občanku, osobo!“ pronesla rezolutně.

    „Nemám, ještě jsem nic neukradla,“ já na to.

   „Nemáte osobo občanku, tak půjdete se mnou. My už vám nějakou najdeme,“ řekla Jarka a zatkla mě.

    Vedla mě pod schody ke své skrýši. Ze své tajné plechovky vytáhla malý červený notýsek.

    „Ten je památeční,“ chlubila se. „Víš jak dlouho ho taťka hledal? Já si ho schovala na památku.“

   Jarka začala listovat sešitkem. Byly tam různé známky. Některé byly přilepeny jen napůl, jiné nedržely vůbec. Jarka vysvětlila: „Některé známky byly křivě přilepeny. Musela jsem je přelepit, aby byly hezky rovně.“

    „Myslíš, že ho už tatínek nepotřebuje?“ zeptala jsem se.

    „Už ne, opatřil si jiný, když ho nemohl najít. Teď ho budeš mít ty. Nesmíš ho ale ztratit,“ upozornila mě. Slíbila jsem, že sešitek neztratím.

    „Co mám ukrást?“ zajímalo mě.

   „Musíš něco, s čím se ti bude dobře utíkat. Zkus třeba hřeben. Je v koupelně pod zrcadlem. Já půjdu jako kolem a uvidím tě. A pak tě zatknu.“

    Vydala jsem se tiše a opatrně směrem ke koupelně. Jarka lelkovala opodál. Očkem po mě pokukovala. Já dělala, jako, že nic. Najednou si Jarka začala zavazovat botu, to byla příležitost pro mě. Pokud možno neslyšně jsem se plížila přes kuchyň do koupelny. Jako správný zloděj jsem si nemohla rozsvítit. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla říct Jarce o baterku. Malý proužek světla pronikal do koupelny škvírou dveří. V pološeru jsem šmátrala rukou a snažila se nahmatat hřeben na poličce pod zrcadlem. To co jsem ale pod prsty ucítila, bylo něco studeného a mokrého. Ucukla jsem a tuto, zatím pro mě neidentifikovatelnou věc, shodila do umývadla. Podivně to zacinkalo. Instinktivně jsem sáhla po zvuku a to neznámé znovu uchopila. Chtěla jsem si předmět v šeru prohlídnout. Natočila jsem ruku ke světlu procházející škvírou dveří a před očima se mi objevily dědovy zapomenuté zuby.

zuby.png

       Někdy stačí málo, aby se člověk vyděsil. I mě to málo co jsem zahlédla stačilo. Upustila jsem dotyčný předmět a vystartovala v hrůze ven z koupelny. Rozrazila jsem prudce dveře, jenže jsem netušila, že Jarka za nimi na mě číhá. Ani Jarka nečekala mou prudkou reakci. Dveře ji prudce udeřily do čela. Ohlušující rána a kácející se Jarka mě vystrašily úplně. Hnala jsem se ven z bytu. Musím říct, že Jarka se zachovala skvěle, ani na chvíli nevypadla z role. Vymrštila se ze země a s křikem „Chyťte zloděje!“ se hnala za mnou.

  Nevěděla jsem přesně, kam utíkám, hlavně když to bude co možná nejdál od místa činu. Jarka, jako správný polda, pádila za mnou a málem by mě dostihla, kdyby se do hry nevložil Dan, který se nezachoval zrovna jako policejní pes. Vše špatně pochopil. Zakousl se Jarce do rukávu a nehodlal ho pustit. Jarka se přetahovala o svůj rukáv s Danem, ale nepřestala křičet: „Zloděj! Zadržte vraha! Pusť, potvoro! Chyť zloděje! Nechej mě! Zloděj! Zloděj, vrah!!!“

   Když jsem uslyšela slovo vrah, splašila jsem se docela. Před očima se mi vybavily zbytky z dědečka a padající Jarka. Už jsem věděla kam běžet. Domů k mamince, do její náruče a ukrýt se tam. Bohužel kostrbatý, ale i tvrdý terén, což jsem v zápětí zjistila, opět hrál ne zrovna zanedbatelnou roli. Opět jsem se válela v prachu silnice.

Kde se vzal, tu se vzal Vašek a sbíral mě ze země.

    „Není ti nic?“ ptal se starostlivě.

    „Dědečka jsem nezabila!“ křičela jsem.

    Vašek se zatvářil nějak divně, jako by nechápal, o čem mluvím. To se už Jarka zbavila košile, kterou přenechala Danovi a byla rozhodnutá zatknout mě jen tak na lehko. Tato akce opět přilákala mnoho zevlounů. Jarka měla opravdu velmi zvučný hlas. Dokázala přehlušit řvoucího Pepíka doma v kuchyni a vylákat Vaška z obýváku. Podívala jsem se už jen ze zvyku na svá kolena a zkoprněla jsem. Bylo tu moje soukromé zděšení.

Opravdu, tuto situaci lze nazvat rychle se měnící. Už jsem netoužila být v blízkosti maminky. Ba přímo jsem zatoužila oddálit setkání s ní. Kalhoty i kolena byla nadranc. Krev se řinula z brady i dlaní. Vašek mě vzal do náruče, čímž přerušil hru a odnášel mě do koupelny. Pepík, když mě spatřil, zapomněl vřískat. Teď jsem plakala jen já, kvůli kalhotám, ty se zahojit neuměly. Jarčina maminka vstoupila do koupelny, aby mě utěšila, ale uklouzla po dědových zubech a málem v pádu shodila umývadlo.

   „Zatrolený dědek. Ten se nikdy nenaučí ty svoje zuby strčit buď do huby nebo do skleničky. Povaluje je všude. Včera jsem si na ně sedla. Škoda mluvit. Člověk se málem zabije kvůli nepořádnému dědkovi!“ hubovala a byla natolik rozčílená, že zapomněla, proč přišla a tak zase odešla. 

  Ošetřená a nešťastná jsem dorazila s Míšou domů. Oba jsme měli za sebou perný den a další nepříjemnosti se daly očekávat. Střetnutí s maminkou bylo bouřlivé. První, co maminku na mě zaujalo, byla brada. Potom teprve kolena a nakonec dlaně. Nadechla se a sbírala sílu k výslechu, který zahájila slovy: „Podívej se na sebe, vždyť jsi otlučená jako poslední brambor ve sklepě! A to máme jet za dědečkem a babičkou!“

  Samotný výslech byl komplikovaný. Těžko se mi popisovalo co se odehrálo, protože mi maminka neustále skákala do řeči a pokládala další a další doplňující otázky.

   Avšak výslech přinesl své první ovoce, maminka mi zakázala chodit k Jarce. Byla to pro mě tragédie. Nechápala jsem maminku. Kdyby mohla blíže poznat Jarku, určitě by ji měla ráda. Napadla mě spásná myšlenka a hned jsem začala kout železo, dokud bylo žhavé.

  „Nemohla by jet Jarka s námi?“ plánovala jsem setkání a bližší seznámení maminky s Jarkou.

   Maminka vykulila oči: „Co? Takové vybijokno?! Podívej se na sebe, chvíli jsem tě nechala s ní a jak to dopadlo! Kolena otlučená, brada a dlaně odřené, ještě že nemáš skleněný zadek! To bys ho měla na cimpr campr!“

   Byla jsem z maminčina rozhodnutí moc smutná. Nechápala jsem, proč maminka nemá Jarku v lásce. Vždyť je fajn. Konečně jsem měla přítelkyni a bylo nemyslitelné, abych se jí vzdala. Už tehdy jsem si pomyslela, že všechno chce svůj čas. I přátelství.

zadek-na-cimpr-campr.png