I já začínám čeřit
Svět mě nepřivítal zrovna s otevřenou náručí. U rodičů opadlo nadšení pro děti a dokonce ani ženský lékař mě nehodlal uznat za dítě. Označil mě a úředně potvrdil, že jsem prd a to doslova.
Když byla maminka se mnou v jiném stavu, měla měsíčky jako by se nechumelilo. Ty ustaly až v pátém měsíci. Maminka šla k lékaři. Ten ji prohlédl a neshledal nic neobvyklého; jeho diagnóza byla, že je maminka v přechodu.
„Pane doktore, ale já cítím pohyby,“ namítala maminka, která už byla v šestém měsíci.
„To jsou větry, udělejte deset dřepů a bude po pohybech,“ trval na své diagnóze doktor.
V každé době je blbců dostatek. A protože s blbcem, natož studovaným, se nikdo rozumný nedomluví, šla maminka domů. Narodila jsem se navzdory „lékaři“, nevím zda postiženého psí mlhou nebo blbostí. Možná, že obojím.
Zpočátku naši nevěděli, co se mnou. Soudím to podle toho, že mě chtěli dát Švermovým. Ať si taky užijí, když jim osud vlastní děti nedopřál. Na poslední chvíli to přece jen tatínek nepovolil. Zůstala jsem tedy v původní rodině a vzájemně jsme si mohli bohatit život.
Nadělením jsem nebyla jen pro rodiče, ale i pro sourozence. Ti se často o mě hádali a ještě častěji prali, hlavně o to, kdo mě hlídat nebude. Pokud Miloš prohrál, zařídil se podle toho. Vzal kočárek a jel se mnou mezi kluky. Kočárek a já jsme sloužily jako tyčka fotbalové brány. Mluvit o prožitých hrůzách jsem neuměla, ale mé oblečení bylo dostatečně výmluvné. Otisky balónu mluvily jasně.
K velké radosti Miloše, mě na hlídání vyfasovala Zdeňka. S mateřskou láskou mě stále svlékala a oblékala, až do omrzení. Jejího, ne mého. Konečně měla panenku, na které mohla trénovat své mateřské pudy.
Svou povinnost hlídat mě spojila s příjemností. Procházky se mnou využila k randění a s radostí mě půjčovala se vším všudy nějakému Saksovi. Zdeňka milovala jeho a on zase rychlá kola. Nevlastnil žádný dopravní prostředek, proto neopovrhnul kočárkem. Nechtíc jsem se stala pilotem závodního kočáru. Saksa trénoval výhradně v terénu. Do zatáček vjížděl po dvou bočních kolech a výmoly přímo zbožňoval. Nevím, co já na to, tenkrát. Dnes vím jen, že v autě nezvracím a v letadle neblinkám. Zatím!
Můj první závodní kočár