Jakub. Chytání krtka. Tanec
Do školky přibyl nový kluk. Měl zrzavé vlasy ostříhané na ježka a pihatý nos. Jmenoval se Jakub. Zamilovala jsem se okamžitě, ale on si mě vůbec nevšímal. Raději si hrál, že jezdí v autě. Podle kraválu, který dělal pusou, jsem poznala, že má závoďák. „Jel“ kolem mě a poněvadž si mě zase nevšiml, podrazila jsem mu nohy. Všiml si mě. Zvednul se ze země a praštil mě do ramene, až jsem upadla.
„Co ji biješ do prsou?!“ obořila se na něho Jarka.
„Její prsa mě vůbec nezajímají! Nemá mi podrážet nohy!“ křikl naštvaně a „odjel“. Zase si mě nevšímal i když změna nastala, už „nejezdil“ kolem mě. Marně jsem se mu stavěla do cesty, marně jsem po něm házela dřevěné kostky. Vždy mě jen „objel“ oklikou a řekl, že jsem Nána pitomá. Mrzelo mě, že se mi vyhýbá a o mou přítomnost nestojí. Na dvoře školky to bylo ještě horší. Vždy nasedl na svou trojkolku a odjel ode mě tak daleko, že bylo těžké se do něj něčím trefit.
Naštěstí mě Jarka v mém láskou zklamaném životě neopouštěla a stále mě rozptylovala.
Mezi školkou a jeslemi byl plot, pohodlně se jím dalo prolézt, laťky byly totiž daleko od sebe. Učitelkám se nelíbilo, že děti utíkají na dvorek jeslí, proto školník nasadil těsně kolem plotu růže. Moc to nepomohlo, jen přibylo více poškrábaných dětí. I já s Jarkou chodila do jeslí na houpačky, které byly vždy volné. Učitelky z jeslí totiž raději naložily děti do kočárků a odvážely je na procházku.
Co jsem byla zamilovaná do Jakuba, houpačky mě nebavily. Chodila jsem na ně jen kvůli Jarce. Ta se houpala ráda, protože nebyla zamilovaná. Jakuba houpačky nezajímaly, stále jen jezdil na trojkolce po dvoře školky a mou nepřítomností nestrádal. Z jeslí na něho nebylo vidět kvůli růžím. Zato jsem ho dobře slyšela, protože nahlas túroval pusou.
Jarka zase dostala skvělý nápad. „Mohly bychom objevit třeba krtka.“ řekla, ukázala na krtince kolem a pokračovala: „Chytnout krtka je věda. Děda říkal, že krtka jen tak někdo nechytne. A my ho chytneme a budeme slavné!“
„Jak ho budeme chytat a co s ním uděláme, až ho chytíme?“ zajímalo mě.
„Dáme ho do ZOO,“ řekla spokojeně Jarka, „nad klecí bude mít ceduli s naším jménem.“
„Třeba už v ZOO krtka mají a nebudou toho našeho chtít. Co potom?“ namítala jsem.
„Když ho nebudou chtít, tak si ho ochočíme,“ vyřešila problém Jarka.
Vzpomněla jsem si na ochočené mravence.
„Nebude to nebezpečné?" zeptala jsem se s obavou.
„Ať! Čím to bude nebezpečnější, tím více budeme slavnější,“ radovala se Jarka dopředu.
„Jak chceš krtka chytit?“
Jarka si sedla na bobek a začala přemýšlet. Přemýšlela dlouho a pak povídá: „To je těžké, ty mi vůbec nepomáháš.“
Sedla jsem si vedle ní a snažila se přemýšlet, jak dostat krtka ven. Po chvíli Jarka vzala prut a začala s ním šťourat v díře.
„Co děláš!? Ještě mu vypíchneš oko,“ zaprotestovala jsem.
„Neboj,“ povídá Jarka „dávám pozor. Třeba se zakousne a my ho vytáhneme.“
„Co ho ulovit na něco, co má rád?“ byla jsem hrdá na svůj nápad.
„Jasně, zeptám se dědy co krtek jí, na to krtka chytneme a budeme slavné!“ plánovala nadšeně Jarka.
Zvedly jsme se a šly zpátky do školky. Právě včas, učitelky svolávaly děti k obědu. Musely jsme zpět přes plot a já opět upadla. Šlahoun z růže mě zachytil a nechtěl pustit. Sedla jsem si na zadek a trpělivě čekala až Jarka proleze mezi keři a vysvobodí mě. A co nevidím?! Jakubova trojkolka stála prázdná a Jakub si hrál na pískovišti a hrál si s Evou!
Musím říci, že Eva mi byla okamžitě nesympatická. Myslím, že se Jakubovi líbila proto, že byla blonďatá a měla pihy jako on. Já měla také vlasy blond, ale pihy jsem neměla vůbec.
Jarka mi začala uvolňovat nohu. Šlo jí to těžko. Po chvíli jsem byla opět volná. Šla jsem zklamaná a zdrcená ke školce.
„Ty jsi smutná kvůli kapse?“ zeptala se mě znenadání Jarka.
„Kvůli jaké kapse?“ nechápala jsem, na co se Jarka ptá.
„No, máš ji utrženou. Ty to nevíš?“
Podívala jsem se dozadu a opravdu, kapsa byla natržená skoro do půlky. Srdíčko se mi rozťukalo vzpomínkou na maminku.
„To nevadí,“ uklidňovala mě Jarka, „to spravíme,“ řekla a přátelsky mě objala. Šly jsme se umýt a já byla čím dál smutnější. Jakub totiž „jezdil“ vytrvale kolem Evy.
Oběd mi zhořknul stejně jako život.
„Ty nechceš brambory?“ zeptala se mě Jarka.
„Ne, dnes na ně nemám hlad," řekla jsem posmutněle.
Jarka hbitě zalovila lžící v mém talíři. Zručně vylovila brambory a nadšeně se pustila do jídla.
„Ty nechceš maso?“ tázala se mě po chvíli s nadějí v hlase.
„Ne, já dnes nechci nic.“
Opravdu mě dnes jídlo netěšilo, zato Jarka jedla s chutí za nás obě. Po jídle mě utěšovala: „Neboj maminka na to nepřijde, když budeš chytrá. Musíš si kalhoty sundat sama a složit tak, aby kapsa nebyla vidět.“
Udělala jsem to přesně tak, jak mi poradila a vyšlo to. Maminka mě dokonce pochválila jaká jsem šikovná holka. Jenže druhého dne se to zvrtlo. Hned zrána maminka moje tajemství objevila. Než jsem se nadála, uchopila moje tepláčky a vůbec nepřehlédla natrženou kapsu.
„Co jsi dělala? Jak to, že máš utrženou kapsu a proč máš kalhoty tak špinavé?!“ rozzlobeně zvolala.
Nevěděla jsem. Opravdu jsem netušila, kde jsem k těmto defektům přišla. Do maminčina hubování přišel Jakub. Maminka mi ho hned dala za vzor.
Jenže jak jsem měla mamince vysvětlit, že Jakub si moc nehraje, jen jako „jezdí“ a nebýt toho, že jsem mu podrazila nohy, tak ani nepadá.
Byla jsem zdeptaná. Maminka se na mě hněvala, Jakub si mě nevšímal a učitelka se rozhodla, že nás naučí tančit Kalamajku. Jarka byla otrávená také. Měla totiž v kapse špulku nití a žížalu jako návnadu pro krtka. Paní učitelka nás rozestavila do velkého kruhu a ukázala, jak správně poskakovat, aby to byl tanec. Snažila jsem se udržovat balanc a dařilo se mi to. Nepadala jsem a kdyby přede mnou nespadl Jakub a za mnou Jarka a ostatní, nic by se nestalo. Tak bylo na zemi více dětí než těch, co stačily zabrzdit. Učitelky nás začaly vyprošťovat, hlavně nás blíže u země.
Nechápala jsem proč, Jakub brečí, že ho bolí koleno, když mu tekla krev z brady. Když to zjistil, rozeřval se ještě více. Učitelka odvedla Jakuba do umývárny, jen jeho řev zůstal s námi. Sundala jsem si tepláky a zkontrolovala si svá kolena. Ulevilo se mi, strupy byly na svém místě. Jarce také nic nebylo, usmívala se a řekla: „Už umím i otočku.“
A předváděla, co se naučila.
„Pojď, já tě to naučím, dokud hraje hudba,“ vyzvala mě nečekaně k tanci.
Nechtělo se mi. Jarka se neptala, uchopila mě kolem pasu a začala se mnou rejdit. První otočku jsme zvládly úspěšně, při druhé otočce jsem přece jen škobrtla a ve snaze nespadnout, zachytila jsem se Jarčiny zástěrky. Jarka vykřikla: „Pozor, rozmačkáš žížalu!“
Tento výkřik zaslechla Eva a spustila povyk: „Žížala! Ve školce je žížala! Jarka má žížalu!“
Učitelka se přidala ke křičící Evě. Marně se učitelky snažily vyzvídat, na co ji potřebuje. Jarka však nikomu neprozradila náš plán, chytit krtka. Už by to totiž nebylo překvapení.
Po marném výslechu se ocitla Jarka v koutě na hanbě. Nikdo k ní nesměl, dokonce ani já. Sedla jsem si do protějšího rohu a držela hanbu s Jarkou. Bylo mi líto raněného Kuby, Jarky na hanbě i žížaly vyhozené z okna. Všechno kvůli pitomé Evě.
V duchu jsem se utěšovala představou, jak se všichni budou divit, až jim ukážeme ochočeného a vycvičeného krtka. Věřila jsem, že si nás pak budou vážit, hlavně Jakub. Jistě si pak bude chtít hrát se mnou, i když nemám pihy.
Až do oběda jsme seděly každá ve svém koutě a ostatní děti se učily tančit. Nestála jsem o to zúčastnit se taneční lekce. Raději jsem vše z povzdálí pozorovala. Bylo to jistější, při tanci je přece jen větší možnost pádu než obyčejně. Jarka se tvářila také spokojeně. Tančit už uměla i s otočkou.
Trest vypršel a my dvě si šly umýt ruce před obědem. Hned jsme se staly středem zájmu. Děti se nám začaly posmívat kvůli žížale a sezení na hanbě. Nejvíc se posmívala Eva. Jarka ani já jsme si toho nevšímaly. Sedly jsme si na své místo a čekaly na polévku. Při jídle se nesmělo hovořit, přesto Jarka porušila zákaz a do tohoto naprostého ticha polohlasem pronesla: „Všimla sis? Trpíme jak Hus.“
Nevěděla jsem, kdo to je, tak jsem se po obědě zeptala Jarky, kdo trpí tak moc, jako my dvě. Jarka mi prozradila, že Hus byl chlap a upálili ho. Proč a kdo, to nevěděla, ale věděla, že se mu také posmívali, jako nám. Zajímalo mě, zda Hus chtěl také chytit krtka. Jarka se na chvíli zamyslela než odpověděla, po chvíli řekla: „Myslím, že ne, my s krtkem budeme první.“
Ulevilo se mi, jen jsem doufala, že nás nikdo neupálí.
Pro rodiče jsem měla připravenu spoustu otázek, ale nebyl nikdo, kdo by mi na ně ochotně odpověděl. Moc jsem potřebovala vědět, kdo byl Hus a jak se dá chytit krtek. Doma ale nebyla příležitost. Tatínek byl ve sklepě, maminka připravovala večeři a plakala. Nechtěla se mi svěřit, proč pláče. Abych maminku potěšila, vzala jsem nůž a cibuli a chtěla ji nakrájet. Jenže místo do cibule zajel nůž hluboko do prstu. Netušila jsem, že ho držím ostřím nahoru. Z prstu se vyvalila krev a já začala vřískat. Kolena už byla na mé pády zvyklá a nikdy z nich tolik krve neteklo. Byla jsem přesvědčená, že určitě umřu.
Maminka nelenila, rychle mi přispěchala na pomoc. Myslela jsem, že mi prst pofouká nebo tak něco. Místo toho ho polila jodovou tinkturou. Spustila jsem řev jak nejvíc to šlo. Teď už jsem nepochybovala, že mi prst odpadne, protože mě bolel až k ramenu.
Můj hlasový projev přilákal tatínka ze sklepa. Nechápal, jak se může pravák říznout na pravé ruce.
Ani netuší, jak je to snadné. Když mi maminka prst zavázala a já už krev neviděla, prst se uklidnil a přestal bolet. Lehla jsem si na kanape v kuchyni a zmoženě usnula.
Dnešní den nebyl vhodný na otázky.
Když jsem krev neviděla, přestal prst bolet