Strašidelný příběh. Školník je mimo podezření
Na druhý den přišla Jarka do školky v tepláčkách. Kroutila se přede mnou jak manekýnka: „Vidíš, mám stejné kalhoty jako ty, zase jsme sestřičky. Máš radost?“
Měla jsem a velkou. Zvesela jsme si vykračovaly k ostatním dětem. Venku přestalo pršet a začalo lít, obloha hrozivě potemněla. Klikaté blesky protínaly temnou oblohu, hrom burácel a děti se bály. Jarka spokojeně pozorovala bouřku a vždy nadšeně do burácení hromu zvolala: „Teď to bylo o fous! Příště se určitě strefí! Neměli bychom jít všichni do sklepa? Dědeček povídal, že za války…“ Ještě nedořekla a děti začaly vyděšeně pištět. Učitelka Dáša přikryla svou dlaní Jarčinu pusu a nikdo z nás se nedověděl, jak to dopadlo za války s Jarčiným dědečkem.
Prudký liják bubnoval do oken a všude vládlo šero. Učitelka Hanka otočila vypínačem a nic. Tma vládla dál. Jarka s učitelčinou rukou na ústech jen bezmocně rozhodila rukama, pokyvovala hlavou a stěží mumlala: „Já to říkala, musíme všichni do sklepa…“
Mezi dětmi nastala panika.
„Nejraději bych tě udusila,“ lomcovala učitelka Dáša Jarkou.
„To by byla vražda, strýc policajt by …“
Učitelka Dáša rychle chytila Jarčinu pusu a zase jsme se nedověděly co Jarčin strýc policajt, ale já tušila. Učitelky se nás znovu snažily uklidnit a zabavit: „Nic se neděje, máme hromosvod. Pěkně si tady sedneme a povíme si pěknou pohádku.“
Učitelka Dáša si sedla na bobek, děti jí obklopily a ona začala povídat o Sněhurce. Přisedla jsem také, tuto pohádku jsem měla moc ráda. Jarka se tvářila zklamaně. Měla na věc jiný názor. Vzala mě za ruku a odtáhla na naše místo pod stolem. Řekla: „Pohádky jsou jen pro malé děcka a nás detektivy pohádky nezajímají.“
Musela jsem s ní souhlasit. Lehly jsme si na bříško a Jarka začala vyprávět tajemným hlasem o bezhlavém jezdci. Byl to strašlivý příběh a já litovala, že jsem raději s dětmi neposlouchala pohádku o Sněhurce. Na oplátku jsem Jarce také pověděla hrozivý příběh, aby si nemyslela, že nic nevím. Smůla byla, že jsem nevěděla jak skončil. Nedávno jej četla maminka z velice tlusté knihy. Chtěla jsem, aby mi četla jako učitelka Dáša, ale maminka mi řekla, že to není knížka pro děti, že je moc složitá.
Velice jsem tehdy škemrala a prosila, aby mi aspoň malinkatý kousíček přečetla, nebo aspoň řekla, o čem příběh je. A protože jsem byla hodná a strašně moc jsem prosila, nechala se maminka obměkčit. Prozradila, že příběh je o jednom kralevici, který usnul a někdo mu nalil jed do ucha a on umřel.
Od té doby jsem každou noc spávala s hlavou pod polštářem, aby se mi něco takového nestalo.
Protože jsem byla moc hodná, maminka mi pověděla příběh…a od těch dob
Stále jsem chtěla mít otevřený pokoj a rozsvíceno. Rodičům se to nelíbilo, mysleli, že budu jako má sestra Zdeňka, která také nenáviděla tmu.
Když byla v mém věku a rodiče zhasli, spustila strašlivý povyk. Rodiče měli z jejího řevu příšerný strach, protože Zdeňka byla v řevu nejlepší. Myslím, že se maminka bála, že spaní při rozsvíceném světle je nějaká rodinná mánie. Nebylo tomu tak, já měla vážný důvod.
Můj příběh Jarku ohromil: „Možná to vyšetřoval můj strejda.“
„Já nevím, maminka říkala, že se to stalo velmi dávno.“
„To nevadí,“ mínila Jarka, „víš jak dlouho je strejda u policie? Dej ruce tak…“ a ukázala jak mám před sebou roztáhnout prsty. „A ještě moje…“, přidala k mým prstům své. „Tolik let je u policie…skoro tisíc a možná i víc.“
Přesvědčila mě.
„Schválně, zeptej se mamky, kdo to vyšetřuje a uvidíš, že Bedřich Blažek. To je můj strejda.“
Slíbila jsem Jarce, že se zeptám.
Bouřka se vzdalovala, liják slábnul a Jarka pokračovala ve vyprávění, tentokrát o upírovi převlečeném za netopýra. Strašidelně se při tom šklebila a předváděla jak upír vysával z lidí krev a ti se také stávali upíry.
Strašně jsem se bála a doma ještě více. Bydleli jsme totiž ve strašidelném domě. Stále v něm něco praskalo a vrzalo. Maminka sice tvrdila, že to praská dřevo, které pracuje, ale nevysvětlila mi jak. Také mě znepokojovalo to podivné škrábání, které jsem tak často slýchávala. Vysvětlení, že to dělají naši holubi mě neuklidnilo. Bála jsem se pořád.
Každou noc jsem se strachovala, že jakmile usnu, někdo mi nalije jed do ucha. Teď, po vyslechnutí Jarčina příběhu jsem dostala navíc ještě strach, že přiletí upír a vysaje mě. Jarka mi poradila, že mám spát s česnekem, který upíra odpuzuje. Udělala jsem, jak mi poradila. Každou noc jsem spávala s hlavou pod polštářem a česnek jsem si schovala mezi stěnu a matraci. Rozsvíceno jsem chtěla mít pro jistotu.
Hned, jak pro mě přišla maminka do školky, začala jsem ji zpovídat: „Kdo vyšetřuje tu vraždu?“ zeptala jsem se.
„Jakou vraždu?“ Podivila se.
„No tu, jak tomu kralevici nalili jed do ucha! Že to vyšetřuje Bedřich Blažek?“
Mamince chvíli trvalo než si vzpomněla. Po chvíli řekla: „Ale ne, to je stará divadelní hra, kterou už dávno napsal Shakespeare a ta hra se jmenuje Hamlet.“
Byla jsem zklamaná, kvůli Jarce. Ta mé sdělení přijala statečně. Mávla rukou a řekla: „To nevadí, že se to stalo dávno, strejda by to vyšetřil a našel vraha, ale když nechtějí, strejda se jim vnucovat nebude.“
„Jasně,“ dodala jsem a byla ráda, že není z toho smutná.
Naše vyšetřování školníka se zkomplikovalo. Nějaký čas jsme ho neviděly. Jarka usoudila, že se nám úmyslně vyhýbá. Po několika dnech se konečně objevil, měl zavázanou ruku a kulhal. Učitelkám se chlubil, že spadl z kola. Jarka rozhodla, že si to musíme ověřit. Štěstí nám přálo. Sluníčko krásně svítilo a rozdávalo teplo na všechny strany. To byla předzvěst, že si půjdeme hrát ven. A taky že jo. Okamžitě jsme využily nepozornosti učitelek a pronikly nenápadně školníkovi na dvorek.
„Vidíš jak je nepořádný? Vůbec mu nevadí, že má díru v plotě!“ Řekla Jarka a pomáhala mi zbavit se zapíchnutého drátu v teplácích.
„Ještě si někdo ublíží!“ mudrovala.
Konečně mě vysvobodila. Vyrazily jsme na průzkum. Opatrně jsem se rozhlížely kolem. Školník nikde nebyl.
„Asi někoho vraždí,“ usoudila Jarka.
Strachy se mi rozklepala kolena a toužila jsem se vrátit do bezpečí. Ne však Jarka. Ta prohledávala zahradu ve snaze najít další kosti. Marně.
„Teď si asi dává dobrý pozor! Určitě mrtvoly zakopává!“ šeptala.
Jediné co jsme našly, bylo jeho kolo opřené o zídku. Jarka ho zblízka a důkladně prozkoumala.
„No, vypadá to, že z kola spadl,“ přesto to nevzdala, protože dodala: „možná spadl, když vezl mrtvolu!“
„A máme návštěvu. Nejsi ty Liberdová?“ ozvalo se nám za zády.
Vyděšeně jsme se otočily. Stál tam školník s rukama v bok a zvědavě si nás prohlížel. Podíval se na mě a otázku zopakoval.
Přikývla jsem, nemohla jsem promluvit, hrdlo jsem měla stažené hrůzou, v duchu jsem si říkala, snad nás nezabije, jsme přeci spočítané. Školník se usmál a já se přestala bát. Vůbec nevypadal zle. Dřepnul si, takže jsem nemusela hledět vzhůru. Podíval se na mě a s úsměvem dodal: „Máš moc hezkou maminku, nevíš, zda se ujaly tulipány, co jsem vám dal?“
„Nevím, něco na zahradě roste, ale nevím jak dlouho. Stále nám utíká králík a nikdo ho nechce zabít! Všichni se ho bojí, protože je vzteklý. Nedávno mě také poškrábal.“ žalovala jsem na králíka a ukázala školníkovi svou jizvu na paži. Školník se naklonil a já se lekla, že mě chce kousnout, ale nekousl. Jen mi šrám pofoukal. Lechtalo to.
Jarka si školníka nedůvěřivě prohlížela. Cvrnknul jí do nosu a řekl: „Nemrač se, chceš jahody?“ Chtěla a já dostala také. Školník nám řekl, ať si sedneme u něho na lavičku a v klidu si je sníme.
Seděly jsme a baštily, školník si sedl na obrácený kbelík a vyzvídal, jak se nám líbí ve školce a zda nás učitelky moc nezlobí. Jarka přiznala, že je to bída. Jahody byly sladké a brzy zmizely v našich bříškách. Nezbylo než se vrátit zpět k dětem. Byla jsem ráda, že nás školník pustil brankou. Jednu malou dírku v teplácích už jsem měla a dělala mi velké starosti. „Je moc vidět?“ zeptala jsem se Jarky. Ta mě obcházela a pozorně si mě prohlížela ze všech stran.
„Zepředu ani ne,“ uklidňovala mě.
Kroutila jsem se jak nejvíc to šlo, ve snaze dírku zahlédnout a sama posoudit. Jarka měla pravdu, dírka na zadečku opravdu nebyla ze předu vidět. To mě uklidnilo. Jarka si vedle mě vykračovala zvesela a povídá: „Školník nikoho nemohl zabít, vrah by nám tak dobré jahody nedal. Určitě ty kosti byly z brontosaura, co šel kolem a umřel. A my jsme ho objevily!“ zakončila náš případ vesele.
…šel kolem a umřel
Ulevilo se mi, že školník není vrah a že se už nemusím bát o svou maminku.
Zeptala jsem se Jarky, zda neví, jak pracuje dřevo. Už dlouho mě tento problém trápil. Chvíli přemýšlela a pak řekla: „Když ještě dřevo bylo stromem, hýbal s nim vítr sem a tam,“ názorně mi to předváděla se vzpaženýma rukama, „a tak mu to zůstalo,“ zakončila svůj odborný výklad.
Byla jsem s odpovědí spokojená a už jsem se tak moc nebála
Pracující strom Pracující dřevo