Když dospělí neslyší

   Moc jsem toužila mít psa a velice jsem kvůli němu otravovala a škemrala. Maminku unavilo moje žadonění a sehnala mi houpacího kohouta. Bláhově si myslela, že když se budu houpat, tak na psa zapomenu.

 Postavila mi kohouta na cestičku před domem, protože tam byla nejrovnější zem a také tam svítilo sluníčko. Nehoupala jsem se. Maminka totiž měla podél cestičky nasázené pivoňky a všichni mravenci z celého okolí na ně chodili. Stopky pivoněk se doslova černaly mravenčími tělíčky. Už jsem věděla, jak štípe ochočený mravenec a tihle byli divocí. Kvůli nim jsem si u pivoněk nikdy nehrála.

               Ochočený mravenec             Divoký mravenec

   Zadní zahrada byla bezpečnější. Nebylo tam tolik mravenců, jen několik, kterým se nechtělo stát frontu na pivoňky. Také tam bylo více zábavy a věcí k vidění.

   Na dvorku hrabaly a kvokaly bílé slepice a jednu jsem měla ochočenou. Neutíkala přede mnou, jako ostatní, jen si dřepla a já ji mohla hladit jak dlouho jsem chtěla. Také se nechávala nosit, ale moc jsem ji nenosila, protože měla často špinavé nohy.

   Na dvorku bydleli také králíci v chatrné králikárně. Maminka o ní tvrdila, že to není králíkárna, ale houpačka. Každá její noha byla totiž originál a z tohoto důvodu byla králíkárna značně nestabilní. Neposední a hopskající králíci ji nejenže rozhoupali, ale mnohdy i rozchodili.

   Marně maminka nutila tatínka k její opravě. Apelovala na zdraví králíků a tvrdila, že budou trpět mořskou nemocí. „Mě se točí hlava jen když se na králíkárnu podívám! A co si mají počít ti ubožáci?“

Tatínek však na její prosby nedal. „Králíkárna letos ještě vydrží“ tvrdil s jistotou už několik let.

   Mě se hlava z králikárny netočila. Spíše jsem se bála, že se převrhne a bude to na mě. Raději jsem chodila pozorovat záhonky. I tam byla spousta malých zvířátek. Housenky a slimáci lozili po salátu a květáku. Nejspíš jim chutnal stejně jako nám, jenže byli v nevýhodě. Neuměli si ho zasadit a okopávat, tak jako my. Nezbylo jim nic jiného než se spokojit s naší úrodou, aby neumřeli hlady. V žádném případě neměli u nás na růžích ustláno. Maminka je často lovila a vytrvale hubila. Někdy se dokonce stávalo, že se slimáci zúčastnili našeho obědu. Na jejích obhajobu musím podotknout, že jejích účast nebyla zrovna dobrovolná. I když maminka salát prala a čistila, přec jen její oko nebylo náležitě ostražité a někteří slimáci se k nám propašovali na oběd. Jejich odhalení ztěžovala samotná maminka, protože krájela špek na silnější kostky, které na tuku osmahla a se salátem promíchala. Osmahnutý špek byl od slimáka k nerozeznání. Nejednou se stalo, že v mé misce se salátem znenadání „špek“ vystrčil oko a začal prozkoumávat terén. Samozřejmě, že jsem začala křičet, jako kdybych vyrušila lupiče při krádeži.

   „Slimák, je tu slimák!“

   „Kde ho vidíš?“ nevzrušeně se tázala maminka. Prstíkem jsem ukazovala na uslintaného hosta: „Tam je, teď se pohnul. Je pod listem!“      

 „Nic nevidím, kdo ví, co jsi viděla. Slimák? Kde by se tady vzal?“ protestovala maminka.

   „Já ho viděla! Je tam! Určitě je tam!“ tvrdila jsem neochvějně.

 Maminka ukazováčkem prošťárala salát a nezvaného účastníka nedělního oběda dopadla. Naprosto nevzrušeně uchopila list salátu se slimákem, dvěma prsty ho sestřelila a vrátila mi list zpět do misky.

  „Už  tam není. Jez dál,“ řekla a pustila se zase klidně do jídla. Pozorovala jsem nedůvěřivě salát a čekala, až se zase něco pohne.

  „Jez,“ řekla maminka „nevíš z čeho ztloustneš.“

  „Salát nechci. Chodil po něm slimák!“ protestovala jsem.

  „Byl umytý. Umyla jsem ho zároveň se salátem,“ uklidňovala mě.

  „Co když je tam někde schovaný další? Co když ho sním?“ děsila jsem se tou představou.

   „Nic by se nestalo, bylo by o jednoho slimáka míň. Ve Francii se taky jedí a jak se po nich olizují,“ poučila mě maminka.

  „Ve Francii se nejedí slimáci, ale šneci, speciální šneci,“ zapojil se do debaty tatínek. I on nedůvěřoval maminčine vstupní kontrole. Pozorně a důkladně si přes brýle posazené na špičce nosu a s krkem nataženým dopředu prohlížel každý list salátu, vylovený ze své misky. Držel ho ve dvou prstech a důkladně ho šacoval, zda někde neukrývá slizkého návštěvníka. Pro jistotu i špek dával stranou.

 „Šnek nebo slimák, to je jedno. Když je hlad jí se všechno,“ řekla maminka. Ubezpečila jsem ji, že hlad už nemám, ale maminka to nevzala na vědomí.

  „Jez, vidíš, že je salát dobrý, slimák za ním dolezl až ze zahrady,“ durdila se.

   „Tak ať si ho dojí. Já už ho jíst nebudu!“ bránila jsem se a utíkala od stolu. Zpátky by mě nikdo nedostal ani heverem a maminka to věděla. Aby si ulevila, křikla za mnou: „Jsi fifra! Nevíš, co je dobrého! Bídu a polských vší na tebe!“

   Zatím co se maminka zabývala mnou, Zdena nenápadně salát vysypala Milošovi do misky. Miloš neprotestoval. Salát měl rád a případné slimáky v klidu prsty odstřeloval.

   Byla jsem ráda, že mě maminka dál nenutí dělit se o oběd se slimákem. Shodou okolností jsem na cestičce před domem jednoho potkala. Zajímalo mě, kam má namířeno, zda půjde za salátem do kuchyně nebo na záhonek. Pozorovala jsem ho dlouho. Sunul se po zemi moc pomalu. Ztratila jsem trpělivost a začala ho prstem postrkovat až k našemu záhonku. Stejně by tam došel.

    Tato dopravní činnost byla zajímavější než houpací kohout.

  Maminka byla zklamaná, že se na něm nehoupám a zase otravuji se psem. Zůstala však neoblomná. Prodala kohouta, který všude překážel a psa, který by nikde nepřekážel nekoupila.