6 - 10 července 2009
6.7 Pondělí – výlet a návrat
Ráno jsem vstal do krásného dne. Zdenka ještě spala a tak jsem vzala foťák a vyrazila na lov. Opět jsem si zula boty a vychutnávala volnost. Měla jsem v plánu pokusit se vyfotit srnku, ale ona měla jiné plány. Takže jsem zase fotila brouky kterých bylo všude habakuk
Je fakt, že mi taky obratně unikaly a než jsem je zaměřila byly v čudu. Prostě brouci jsou holt stydliví a plaší. Když jsem se vrátila do kuchyně, kde jsme obě spaly, Zdenka už byla vzhůru a sousedka jak by smet. Obě se vypravovaly na poštu, protože na Slovensku bylo obyčejné pondělí a né svátek jako u nás. Já jsem s nimi nejela, stále jsem měla v plánu počíhat si na srnku.
… a představ si milý deníčku, zrovna dneska nešla okusovat brambory na Zdenčíno políčko.
Ta jsem si udělala snídani a kávu a stále špizovala.
Když se Zdenka vrátila oblékla jsem se a vyrazily jsme dolů k autu. Musím ti říct deníčku, že Turzovka je opravdu velice krásné město. Projížděly jsem sídlištěm a v každém balkóně byly květiny, ne, ty balkóny byly obsypány květinami. A co mě dál překvapilo, byla ta čistota. Nikde se nepovalovaly ani vajgly a ni papírky, dokonce ani žvýkačky nikde nebyly přilepeny na chodníku. no prostě byl to úplně jiný svět a taky co mě překvapilo, bylo, že ženy a muži byly opravdu jak ze žurnálu. Nikdo tady nechodil v šustkách a v teplácích jak jsem byla zvykla v Porubě. No jak říkám byl to jiný svět a nebýt toho šíleného architekta, myslela bych si, že opravdu v jiným světě jsem. S dílem toho šíleného architekta jsem se setkala v jedné zastrčené cukerně nedaleko parkoviště. Tam jsme si se Zdenkou daly každá dva zákusky a zmrzlinu, všechno bylo výtečné a jelikož já opravdu potřebuji záchodek každou chvíli, navštívila jsem tamní WC. Vstoupila jsem do malinkaté čisťounké umyvárny, otevřu záchodek a zjistím, že se tam nevlezu. Technicky to vypadalo takto: otevřela jsem záchodové dveře, otočila se, sundala kalhoty, nacouvala jsem na mísu, podřepla ovšem dveře záchodku jsem už za sebou nezavřela, protože ohnutá kulena přečnívala přes práh. No hrůza! Každý kdo by otevřel umyvárnu, načapal by mě se spuštěnými gaťatami
Deníčku a teď mi upřímně pověz, kdo takový mohl vůbec vystudovat!
…
Ale jinak bylo hezky, v jednom z butiku jsem si koupila skořicovou podzimní bundu, jsem ráda, že skořicovou barvu vynalezly, protože mi fakt moc sluší a tak se mohu parádit.
Celé dopoledne bylo opravdu velice příjemné, pochodily jsme po městě a pak jsme zase jely k chaloupce pod kopec vyšplhaly nahoru a na klice dveří chaloupky nás čekala borůvková buchta. Byla znamenitá a na jazyku se jen rozplývala. Zbaštily jsme ji a pak si uklohnily játru. Zdenka se stále drbala a ty červené pupínky zatytlávala tekutým pudrem.
„Je to kopřivka nebo to je od komára?“ stále ode mě chtěla znát rozhřešení. No já bych řekla obojí v každém případe jí na to tekutý pudr pomáhal. Večer jsme se opět sbalily a vyrazily k domovu. Opět jsme měly cestu jen a jen pro sebe, protože všichni asi vyrazily spíš, aby se vyhnuli dopravní špičce. Už když se Zdenka nadechla zarazila jsem ji.
Zdenka tentokrát opravdu nic neřekla a tak jsme měly cestu volnou skoro až do Poruby.
Domu jsem dorazila kolem desáte hodiny. Chlopek spal, no spíše dělal že spí, protože César tak vyváděl a brblal, že to jen stěží mohl přeslechnout. Po chvíli se chlopek jako probrál s pitomou otázkou: „Ty už jsi tady?“
Pak mi povykládal novinky, moly se prý chytají na mucholapku jedna báseň, pes každý den odkudsi vyštrachal moje klubíčko bavlnek a přinesl ho chlopkovi (Asi to byl dotaz, kde je ta co jí to patří)
Taky jsem je dověděla, že chlopek vypral a vyžehlil i nové povlečení dal (neptám se proč) taky mi koupil hrubý blok na psaní za dvacku (vlastně je to poznámkový kalendář z minulého roku, ale mi to nevadí, ráda ho zužitkuji.) a taky jsem se dověděla, že chlopek je opravdu velice zvláštní člověk, protože pozval Verunku na oběd do Panorámky.
„Proč jsi jí pozval zrovna tam! Vždyť tam je mizerná obsluha a jídlo nevalné chuti,“ nechápavě jsem kroutila hlavou.
„No jo, ale dají ti jídlo hned, sice jsem dostal zvětralé pivo, tuhý nedopečený řízek, ale měl jsem to hned na stole,“
No, má nějakou tu logiku, ale tahle logika mi zrovna moc nevyhovuje
7.7 Úterý - malá noční bouřka
Vzbudila mě noční můra, mermomocí jsem se snažila probrat, šlo to velice těžko nemohla jsem se hnout a nemohla jsem dýchat, plácala jsem rukama kolem sebe a vše kolem bylo hebké a těžké. Nějakým zázrakem jsem se z toho těžkého a hebkého vymanila a posadila se. Byla jsem vyděšená a dezorientovaná. Chvíli mi trvalo než jsem pochopila, že to hebké a těžké ležící před chvíli na mém obličeji byl pes.
Vytáhla jsem si špunty z uší, bez kterých si klidný spánek už ani neumím představit a uslyšela blížící se bouřku. Vstala jsem a rozsvítila, chlopek začal sakrovat a mrmlat o nějakém těžce pracujícím. Pokusila jsem se mu vysvětlit,že jsem musela rozsvítit abych viděla kde končí pes a začíná on. Chtěla jsem mít jistotu, že z postele nevyhodím toho kdo tam patří. Chlopek to nepochopil a začal se hádat se ztuhlým psem ležícím na mém polštáři, ale že by mi ho pomohl z lůžka odklidit to ho ani nenapadlo. Naštvaně jsem podtrhla psovi polštář zpod zadnice a vyšťouchala to 50kilové zvíře z postele.
To bys koukal deníčku jakou sílu dokáže vyvinout naštvaná 150 centimetrová žena!
Celou noc jsem pak spala s rukou na hlavě psa, ležící těsně u mé postele. Stále jsem byla ve střehu, aby mě ten neřád zase nezaleh.
Stejně i bez bouřky a fňukajícího psa jsem se nevyspala. Představ si deníčku, že za ty čtyři dny, kdy jsem byla mimo domov, tak za tuto kratičkou chvilinku si chlopek zvykl spát přes celou postel.
O to by tak ani nešlo, ale naštvalo mě, když mi ráno tvrdil, že se nevyspal protože jsem spala přes celou postel.
Asi budu muset chlopkovi přistřihnout křidélka věřím, že pak v posteli bude místa víc než dost
8.7 Středa - F.B.I.
Jsem matka zvaná poplašnák. Moje mládě udělalo zkoušky s Angličtiny, ale před tím hodně bobkovalo a málo jedlo k tomu ještě děsný dusno bylo, a to byla moc špatná kombinace pro 3 piva a ještě k tomu dvanáctky na oslavu. Domů dorazilo pohybem zmateného motýlka s nalomeným křídlem. Ani moc nemluvila, vzala klíče a odmotávala se do práce. (děla uklizečku v kanceláři, kousíček od domu)
Nemyslí si deníčku, já s ní chtěla jít a s práci jí pomoct, ale Verunka nechtěla, prý by tam mohl být její šev.
Řekla jsem si, že jeden malér je míň než dva a tak jsem doma netrpělivě čekala jak to vše dopadne.
Byla jsem velice nervózní a po hodině jsem byla každou přibývající minutou nervóznější. Můj strach vrostl, protože moje mládě mi nezdvíhalo mobil. Po další půl hodině, jsem si řekla, že je na čase jít do akce. Řekla jsem si, že když nezvedá mobil mě, zvedne ho Markovi a zavolala jsem její bývalé kamarádce a zeptala se jí zda neví číslo na Marka. Nevěděla.
Tak jsem si vyptala číslo na Katku. Totiž Katka zná číslo na Majku, Majka zná určitě číslo na Renatku, Renatka zná jistě číslo na Kubu a Kuba zná Marka.
Ještě jsem ani nestačila vytočit číslo na Katku a tu se mi Věrunka ozvala a prý co to zase vyvádím, že jí Eva předemnou varovala.
Bylo mi to jedno, že je moje mládě rozladěné mou starostlivostí a tím, že s Evou zase mluví. Také brnlalo, že už je 15metrů od domu a než zarachotí klíčem v zámku bude díky mě a Evě vědět celá Poruba i některé přilehlé vesnice, že dnes byla značně indisponovaná. A taky, že jsem horší než F.B.I.
A než mi pořádně vybrblalo a já odložila horký mobil, objevilo se to mé indisponované mládě ve dveřích. Docela mě pobavilo, když jsem viděla jak se snaží otočit napotřetí klíčem v zámku, aby zamklo venkovní dveře. Také tanec při vyzouvání bot byl zábavný. Omlouvalo to větou, že prý po ní leze pavouk.
„To nebude pavouk, typovala bych spíše na bílou myšku,“ řekla jsem mláděti a nechala jí odtančit na záchod.
Chlopek sice brblal, ale já mu vysvětlila, že mládě holt nějak muselo oslavit, že prošla do třetího ročníku.
Mládě se vyblinkalo a šlo spát.
Sedla jsem si v kuchyni a psala si do notýsku, přišel chlopek a začal řeč.
„Cez, si dnes vůbec nevšiml, že jde kolem něho pes,“
„U..“ já na to.
„Klidně mu prošel pod břichem,“
„U..“ řekla jsem já,
„A on si, klidně hlavou zabořenou v trávníku,“
„U..“ opět já.
„Tak ti nevím,“
„U..“
„Je to jakési divný,“
„U..“ stále na to já.
„Jak je možné, že to nezaregistroval,“
„U..“ opět na to já.
„Vždyť ho musel vidět,“
„U..“
„Nebo ho musel přece slyšet,“
„U..“
„Musel o něm přeci vědět,“ řekl chlopek a přiložil si láhev piva k ústům a já pochopila, že teď je ta příhodná chvíle abych konečně mohla dopovědět celou větu, do které mi chlopek vždy hned v úvodu skočil. Konečně jsem mohla říct: „Už jsem ti mnohokrát říkala že Cez už špatně slyší a špatně vidí.“
Tímto chlopka navrhuji na skokana roku.
Těsně před spaním, opět mezi námi proběhla diskuze na téma, kdo z nás dvou spí přes celé lůžko.
„Já tě vyfotím a bude důkaz,“ slíbil mi chlopek
Tak deníčku, a od teď před spaním i ve spaní si říkám: „Sýr“
9.7 Čtvrtek - F.B.I. na nás nemá
Dnes jako každé ráno, jen co za chlopkem práskly dveře, vypůjčila jsem si jeho notebook a než na něm naskákaly všechny ikony postavila jsem si vodu na kávu.
S horkou kávou jsem si sedla u počítače, otevřela svou mail-schránku a hned mi břinkl do oka mail, zněl takto: Dobry vecer. Chtel jsem se zeptat jestli je Verunka v poradku ,nebere mi telefony a ani neodepisuje na sms zpravy,na icq take neni. Dekuji za odpoved jeji pritel Marek...
Jelikož ten mail dorazil v ten osudný den až kolem jedenáctí večer a to už jsem spala, takže mě to zdrželo s odpovědí, odepsala jsem Markovi až dnes ráno. Popsala jsem mu popravdě, jak se jeho láska zhuntovala a navrhla mu, výměnu naších mobilních číselek, protože jistě budou i další zkoušky, kterých se Verunka zúčastní s plným nasazením. Tím pádem by jsme ji měli oba pěkně zmapovanou a nemuseli bychom vtáhnout do děje více lidí než je skutečně potřeba.
…
Chlopek a motýl,
Já vím říkáš si deníčku, jak to jde dohromady. No právě, že vůbec. a přesto se to stalo. Když jsem včera ráno stlala peřiny, našla jsem v prostěradle zapíchnutého motýla ze záclony na chlopkové půlce postele
Moc by mě zajímalo, jak se může motýlek, který si hověl v zácloně dostat až k chlopkovi do postele. No, ať se to událo jakkoliv, musím ti říct deníčku, že to byla jeho sebevražda. Protože motýlek byl vytvořen z peří, tím pádem je hodně pošramocený. Přiblížím ti jeho podobu: Motýlek hodně připomíná motýlka po střetu s dětskými dlaněmi, které ho láskyplně pučily.
Trošku jsem mu pofoukala ty jeho roztřepené křidélka, narovnala tykadla a vpíchla zpátky do záclony na původní místo. … Ten už neodfrkne
…
Kupodivu se moje mládě vzbudilo v 8 RÁNO. vypadalo odpočatě a hned na mě vybaflo, cože jsem Markovi psala.
(Ta potrubní pošta je fakt rychlá )
Vypověděla jsem, mláděti zhruba co jsem Markovy napsala. A taky jsem ji uklidnila slovy, že když už před sebou oba prdí, tak fakt, že byla včera značně indisponovaná její pověst utrpět už nemůže.
Verunka byla jiného mínění.
Čemuž nerozumím, protože mu sama včera psala SMSzprávu tohoto znění: "bliju jak amina dnes se neuvidíme"
Zanechala jsem ji v jejích úvahách, zavřela jsem psa do obýváku, aby měl klid a vypustila toho malého běsnícího Krakena-Tekil. Tekil se opět řítila bytem a na žádné hlubokomyslné debaty a chmury nebyl čas.
Sice moje mládě semtam prohodilo, že kvůli mně se zase baví s Evou a že ať dá do pusy cokoliv, tak je bez chuti a taky, že nejsou doma utopenci, které by ji chuť zpátky vyladily a taky jsem se dověděla chlopkové tajemství.
Moje mládě mělo mp4, nějak začala zlobit, svěřila se svému otci. Chlopek pochopil, že přišla jeho chvíle se zablýsknout.
Prohlédnul si mp4 a určil diagnózu, ta zněla: v mp4 je vybitá baterie
Snadná pomoc řekl si chlopek a pokusil se o její výměnu.
„Tatí, ne!“ snažilo se zadržet chlopka moje mládě, „ta baterka se tam nevleze,“
Chlopek uznal, že ta baterka je opravdu do jiného spotřebiče, ale snažit se nepřestal a zavřel se s mp4 do obýváku. Což o to, snaha se cení. I tentokrát byla snaha oceněná, protože, když mp4 vracel zpátky mláděti, dal ji prachy a řekl: „Kup si novou a mamce nic neříkej,“
Odpoledne šlo moje mládě do práce se slovy: „Jdu zjistit napáchané škody, prý si matně vzpomíná, že pokaždé, když šla kolem umývadla, tak do něj hodila šavli a taky si matně vzpomíná, že ve výtahu se jí udělalo značně nevolno
A taky jsem se dozvěděla, že nejen já mám F.B.I sklony, ale dokonce je má i Marek. Totiž jak včera se bál o mé mládě, hledal na internetu spojení se mnou. Dokonce se mu podařilo vyštrachat naše už dobrých pět let staré telefonní číslo na pevnou linku, které nebylo vůbec v seznamu, taky zjistil, že mám 5 internetových stránek. (kurec a já vím jen o třech. Je pravda, že nějaké jsem ještě měla, ale ty jsem přeci smazala… asi… doufám ) Pak našel mou starou mail adresu, kterou vůbec nepoužívám, … no, je prostě dobrý a určitě se bude hodit do mého týmu
10.7 Pátek - logický paradox
Protože moje mládě si to šlo k Markovi vyžehlit a žehlilo asi celou noc, spinkala jsem v jejím pokojíčku. Mohla jsem spát klidně přes celé lůžečko a bez špuntů v uších. Ráno mě vzbudil šepot. Pootevřela jsem oko a to jen na malinkatou špehýrku a tu jsem spatřila jak chlopek šeptá na hluchého psa.
„Pojď Cezinku, musíš jít čůrat,“
Jasně že Cez spal jak zařezaný. V duchu jsem řekla, že budu dělat jako bych nebyla a moc jsem byla zvědavá jak si chlopek poradí.
Neporadil si. Stále šeptal.
Naštvala jsem se a vstala, šla jsem ke psovi a pohladila ho, aby pochopil, že se něco děje a znovu zopakovala chlopkovi, že pes už tak dobře neslyší.
„To je blbost!“ ohradil se chlopek, „Vždyť slyší bouřku!“
No jistou logiku to má, když Cez slyší bouřku zvenku, tak proč by nemohl slyšet šepot z mnohém menší vzdálenosti.
…
Když dorazilo mládě domu, zeptala jsem se jí zda se Marek na ní ještě zlobí. Moje mládě odpovědělo, že už ne, že byla moc hodná a umyla mu nádobí.
Po téhle odpovědi jsem zjistila, že jsem strašně moc hodná, protože já také umývám nádobí a to i několikrát denně.
Moc je mi líto žen, které mají myčku a tudíž nemohou být hodné