Medvěd hnědý na Moravě a ve Slezsku
Co se týče výskytu medvěda hnědého na našem území, na Moravě a ve Slezsku se situace oproti Čechám vyvíjela odlišně. Zejména v Beskydách se občasná přítomnost medvědů udržela déle než na ostatním území, a to zcela jednoznačně kvůli propojení s populací ze Slovenska. Přesto i zde v 19. stol. šlo o výskyty spíše náhodné a vzácné. Na Drahanské vrchovině je poslední zástřel zaznamenán r. 1683, na Českomoravské vrchovině byli poslední dva medvědi uloveni r. 1717 v revíru Předín jižně od Jihlavy. V jesenickém regionu máme doloženo zabití člověka r. 1578 na panství Úsov, v lesích na Bradle v podhůří Jeseníků. Úlovky medvědů potvrzené v Jeseníkách shrnuje tab. 2. Patrně poslední území, které zde medvědi trvale obývali, představoval komplex pralesovitých porostů v masivu Mravenečníku a na horních tocích Desné a Merty. Vůbec po slední zástřel se udává r. 1790 nedaleko Frývaldova (dnes Jeseník). Opět není pravděpodobné, že by šlo o přežívajícího medvěda z původní populace, spíše o migranta. Pro datování zániku medvědů jsou podstatné údaje v rukopisu Antona Müllera – Mährens Wirbelthier-Fauna, oder systematische Uibersicht der in dieser Provinz vorkommenden und beobachteten Säugethiere, Amphibien, Fische und Vögel (z let 1834–39), který zpracoval údaje o výskytu obratlovců na Moravě a v rakouské části Slezska – přítomnost medvěda hnědého nezmiňuje. Nejpozději zanikla populace beskydská, lze-li ovšem o zániku vůbec hovořit. Vždy tvořila pouhý, byť významný okraj populace západoslovenské. Z první poloviny 19. stol. je zmíněn úlovek v Čeladné, v druhé polovině 19. stol. posledních 6 medvědů v Moravsko-slezských Beskydách (tab. 2). K poslednímu doloženému zástřelu došlo v lesích Těšínské komory r. 1887 na vrchu Travném u Horní Morávky. Úlovky z r. 1890 u Valašské Bystřice a z r. 1893 na arcibiskupském velkostatku Hukvaldy Emil Hošek (1967) na základě absence potvrzujících archiválií zpochybňuje. Obdobná situace byla ve Slezsku, poslední medvědi na přeshraničním panství Žywiec byli zastřeleni v letech 1890 a 1895 (Jakubiec 2001). Poslední doložený migrující jedinec se toulal v r. 1908 po Moravsko- slezských Beskydech v okolí Baraní a Kavalčanek. Nebyl zde ale uloven a podle Hoška se vrátil na Slovensko. Možné je však i jiné vysvětlení – nelze vyloučit, že to byl medvěd ulovený téhož roku u obce Okrajnik ve Slezsku (dnešním Polsku, od Baraní 60 km vzdušnou čarou) – jeho dokladový exemplář se nachází v žywieckém muzeu. Poté migrace medvědů z východu nadlouho ustala. Nepřítomnost migrantů v pomezních horách naznačuje, že populace na Slovensku tehdy zažívala složité období. Před 1. světovou válkou tam sice žilo ještě kolem 120 medvědů (Andreska a Andrýsková 1993), jejich počet se ale rychle snižoval. K intenzitě lovu přispívalo i to, že se stále vyplácelo tradiční zástřelné. Ještě v r. 1929 lovec získal v obci Bobrovček 300 Kčs od obce a stejnou částku od místního urbáru (Čajka 1986). Za tři roky (1927–29) byly na Slovensku evidovány úlovky 42 jedinců. Přitom se stav populace v r. 1932 snížil na odhadovaných 20 kusů. Až v tomto roce (2. 8.) byla poprvé zavedena úřední ochrana medvěda, teprve poté se počet medvědů na Slovensku začal zvolna zvyšovat. Po 2. světové válce se odhadoval na 50–80 kusů, r. 1955 již na 200 jedinců (Feriancová 1955).
Možnosti návratu?
O návratu velkých šelem na Šumavu jako první uvažoval v práci Poslední naděje pro
národní park (1946) Julius Komárek. Jeho myšlenka se nerealizovala ze dvou důvodů. Nečekaně zemřel a hlavně Šumava se po r. 1948 změnila na frontové území, kde zoologické experimenty nebyly možné. Přesto k návratu medvědů na naše území došlo, a to zcela přirozeným způsobem – šířením z Karpat. Porovnáme-li Komárkovy publikace z první Československé republiky věnované výskytu šelem na Slovensku a Podkarpatské Rusi s dnešní situací, zjistíme, že se areály posunuly k západu. Přesto jsou reálné limity obyvatelných teritorií podobně jako v 19. stol. Totožné se západním okrajem lesních komplexů Moravskoslezských Beskyd a Vsetínských vrchů. Tam také dorazil první medvěd v r. 1946 (prales Razula u Velkých Karlovic, (obr. 2). Další pozorování byla zaznamenána např. v letech 1955–60 v okolí vrchu Kyčera a u Nového Hrozenkova, r. 1963 a častěji pak od r. 1973. K reintrodukci medvěda na Šumavu doposud nedošlo a je nepravděpodobné, že by se tak stalo v blízké budoucnosti. S ohledem na to, že osamělí medvědi mají tendenci k dálkové migraci (potulují se, dokud nenajdou jiné medvědy, aby vytvořili páry), je těžké jedince v krajině usadit. Migrace na česko-polském pohraničí, které vedly alespoň k dočasné přítomnosti medvědů v Jeseníkách, Rychlebských horách, masivu Kralického Sněžníku, v Orlických horách a Krkonoších, popisuje Z. Jakubiec (2001). Informace o pobytových značkách medvěda v Ostravské pánvi přiblížili J. Šuhaj a H. Kuzník také v Živě (2003, 4: 180–181). Přítomnost medvědů v České republice byla opakovaně doložena i v r. 2012 –např. v dubnu zachytil kamerový systém asi tříletého jedince v areálu armádních skladů v Hostašovicích na Novojičínsku, v červenci zaznamenala fotopast medvěda pod Babí horou u Vendryně nedaleko Třince. Podle stop se v okolí pohybovala dokonce samice se dvěma medvíďaty. Další pobytové stopy se podařilo najít v Beskydách a v září byl medvěd pozorován na jižní Moravě v regionu Lanžhota.
Závěr
Před vyslovením úvahy o reintrodukci medvěda hnědého do původního areálu je nutná rekapitulace časových údajů a historických souvislostí. Kromě Šumavy a Beskyd medvěd vymizel z českého území dříve, než došlo k masivnímu nástupu moderního lesnictví a tvorbě monokulturních hospodářských lesů. Příčinou zániku byl tedy hlavně lov. To poskytuje jistou naději na možnost trvalého návratu medvěda, připomeňme ale, že současný stav lesů, kdy naprostou většinu tvoří hospodářsky vedené porosty, tuto naději velmi silně omezuje. Dalším limitem se také stala lidská obava z přítomnosti velkých šelem v přírodě. Nezbývá než věřit postupnému návratu přirozenou migrací a doufat v možnosti zákonné ochrany.
( literatura - živa 6/2013 ; autor Jan Andreska)