2.kapitola
INSPEKCE
Následovala jsem Shikamara do třídy. Všichni se po mně dívali, jako kdybych byla mimozemšťan s třetím okem nebo osmi nohama. Hned po nás vešla do třídy učitelka (aspoň tak vypadala) a naznačila všem, aby se posadili na svá místa. Jen já zůstala stát u tabule jak tydýt.
„Ty jsi tady ta nová, že?“ usmála se na mě.
Že by další normální člověk?
Taky jsem se usmála a kývla na souhlas.
„Posaď se vedle Kiby, tam do poslední lavice.“ ukázala na volné místo vedle toho kluka z gangu chovatelů křečků. S širokým úsměvem jsem zapadla do lavice vedle Kiby.
„Dneska k nám přijde inspekce a je docela pravděpodobné, že zavítá i k nám do třídy hned v první hodině, tak se prosím chovejte slušně, ať si nemyslí, že přišli do ZOO místo do školy. Jasné?!“
„Jasné.“ odpověděli všichni otráveně a vteřinku po tom se ozvalo zaklepání na dveře a do třídy vešli dva lidi – chlap a ženská. Chlap měl bílou lví hřívu a ta ženská zase prsa jak melouny.
„Dobrý den.“ pozdravili.
„Dobrý…“
„Já jsem Senju Tsunade a tohle je můj kolega Jiraiya. Jsme inspektoři, jistě jste byli informování, že přijdeme.“
„Ano, informovali mě. Můžete se posadit tam do poslední lavice, jestli chcete.“ nabídl učitel zdvořile.
--- o 20 minut později ---
„Přestaň už sakra funět!“ rozčilovala jsem se a bouchla jsem Kibu sešitem po hlavě.
„Já za to nemůžu, když ta děvka přede mnou smrdí jak parfumérka!“ bránil se Kiba a bouchnutí mi oplatil.
„Nejsem děvka! Jsem nestálý partner!“ vykřikl Deidara sedící před námi.
„Dobře, promiň! Ta nestálá děvka – “
„Partner!“ vztekal se Deidara.
„Když nejsi děvka, tak mi řekni jednoho člověka, se kterým jsi nespal!“
„Naruto! Hinata! Ty! Tys mi dokonce říkáš, že smrdím!“
„Taky že smrdíš jak stará ku- pracovnice v nočním klubu!“ opravil se Kiba, když si uvědomil, že za námi sedí inspekce a před tabulí je učitelka.
„Neměl bys spíš zadržovat dech, když smrdí?!“ vložila jsem se do jejich hádky.
„Dyť to taky dělám!“
„To teda neděláš! Funíš jako stádo ježků!“
„Protože se snažím dýchat tak, abych to necítil!“
„Tak se snaž dýchat potišej! A nejlíp hodně daleko ode mě!“
„A to jako proč? Já jsem tu byl dřív! Jestli ti vadí, jak dýchám, jdi pryč ty!“
„Proč já? Já nefuním!“
„Tak si zacpi uši!“
„Ty si zacpi nos!“
„A dýchat budu jako jak?!“
„Pusou!“
„To neumím!“
„Tak se to naučíš!“
„Nechci! Mně dýchání nosem vyhovuje!“
„Ale mně ne!“
„Tak to máš teda blbý!“
„Mm-hm!“ odkašlala si inspektorka sedící v lavici hned za námi.
„Ticho!“ okřikla jsem ji a až pak mi došlo, na koho že to ječím. Nasadila jsem nevinný úsměv a otočila se směrem k inspektorům.
„Pardon.“ Znovu jsem se obrátila ke Kibovi, andělskou masku vystřídal výraz ďábelský.
„Za to můžeš ty.“ zavrčela jsem a chystala se ho znovu praštit sešitem.
„To už by stačilo, ne?!“ zařvala učitelka.
„Ne.“ odsekla jsem a bouchla toho funícího idiota po hlavě.
„Jenny, Kiba – do ředitelny! Okamžitě!“
„Co? Proč?“
„Protože jsem to řekla!“
„A proč i já? On si začal!“
„Nezačal! Nemůžu za to, že ti vadí, že dýchám!“
„Dýchej si, jak chceš, ale nefuň při tom!“
„Tak řekni té blondýnce za námi, ať se nekoupe ve voňavce!“
„Tak mu to řekni ty, když ti to vadí! Já nic necítím!“
„DO ŘEDITELNY!!“
Oba jsme sklapli a vyděšeně se podívali na rozzuřenou učitelku.
„Ano, madam.“ přikývl Kiba, drapl mě za zápěstí a táhl mě ven ze třídy.
„Nech mě! Já nikam nejdu! Nic jsem neudělala!“ Snažila jsem se mu vyškubnout, ale on mě držel moc pevně.
„Je to pro tvoje dobro. Naposled se takhle rozčílila loni a pak mě chtěla prohodit zdí.“
„Fajn, dík za záchranu, ale už jsme dost daleko od třídy, takže mě můžeš pustit.“
Kiba se otočil ke mně a usmál se.
Ten úsměv…jak může mít někdo, kdo tak funí, takový roztomilý úsměv?
Následovala jsem Kibu k ředitelně; před dveřmi jsme se zarazili.
„Ah, Peine! ANO! Ááááh!“
Podívali jsme se na sebe s Kibou pohledem…no…takovým tím…no prostě takovým, jako když si to ředitel a zástupkyně rozdávají v ředitelně, jde to slyšet až na chodbu a vy stojíte přede dveřma, protože vás sem poslala učitelka. Otočili jsme se na patě a zamířili zpátky do třídy.
„Nejste nějak rychle zpátky?“ vybafla na nás učitelka.
„Oni tam…TO…“ koktala jsem.
„Co - to? Neumíte to říct normálně?“
„Rozdávají si to na stole.“ vyhrkl Kiba, když už jsem se nadechovala, abych to řekla taky. Učitelka se nadechla, aby něco řekla, ale hned si to zase rozmyslela a pusu zaklapla. Oba inspektoři překvapeně vykulili oči, nejspíš mysleli, že špatně slyšeli. No, slyšeli dobře.
„Ehm, zaveďte nás tam.“ vylezlo po chvilce z toho inspektora se lví hřívou.
„Úchylný inspektor…já už se fakt ničemu nedivím.“ zamumlal Kiba a otočil se zase zpátky ke dveřím. „Poď.“
Hm, ještě před chvilkou jsem byla přesvědčená, že s tímhle člověkem nebudu až do konce střední vycházet, ale teď mi přijde jako v pohodě kluk. Až na to, že nesnáší křečky a je v gangu chovatelů křečků…
Kibovi se ve tváři objevil úchylný, opravdu hodně úchylný, výraz, když zmáčkl kliku dveří a vyšel na chodbu.
Nadrženec jeden!
Když jsem viděla Kibův výraz, musela jsem se usmívat jak totální idiot. Koutky mně cukaly nahoru a musela jsem se přemáhat, abych nevyprskla smíchy.
„Slečno, jste v pořádku?“ podívala se na mě tázavě Tsunade.
„A-ano.“ Zhluboka jsem se nadechla a mávla při tom rukama k hrudníku a zase zpátky k tělu.
„Opravdu?“
„Ano.“ ujistila jsem ji a snažila se tvářit normálně. Nebo spíš…normálněji.
„Jsme tady.“ oznámil Kiba před dveřmi do ředitelny. Zrovna v moment, kdy se Tsunade chystala zaklepat, vyšla z ředitelny Konan a dost…podezřele…si upravovala sukni.
„Dobrý den.“ pozdravila je Konan jako by nic a s naprostým klidem odkráčela do nějaké třídy. Oba inspektoři si ji změřili zkoumavým pohledem, dívali se za ní, dokud nám nezmizela z dohledu. Pak se tázavě podívali na nás a očividně čekali, že jim to vysvětlíme. Nevysvětlili jsme. Místo toho jsem otevřela dveře ředitelny a naznačila jim, aby šli dovnitř. Vešli, ale zarazili se hned ve dveřích. Zvrhlý pan ředitel Pein si totiž zrovna zapínal pásek. A všechny papíry na stole byly shrnuté na jednu velkou hromadu, přesně jako když na tom stole někdo sedí, nebo v tomhle případě, když si to užívají místo toho, aby šli učit.
„Ehm…vy a slečna zástupkyně…?“
„Jsme přátelé.“ usmál se Pein, jako by se nic nestalo.
Ti dva měli být herci a ne učitelé.
„A to je všechno?“
„No…ano. Mělo by být něco…jiného?“
„Slyšeli jsme něco jiného.“
„Od koho?“
„Od vašich studentů.“
Já i Kiba jsem oba zároveň začali odmítavě vrtět hlavama.
„My nic.“ vyslovila jsem němě.
Pein naznačil, že by nás nejradši podřízl a hned na to se s nevinným úsměvem poškrábal na krku, aby svoje úmysly zamaskoval před inspekcí.
„Klidně se slečnou zástupkyní mějte poměr…ale berte ohledy na studenty a vaše kolegy. Nejlepší by bylo, kdybyste si to nechali až na doma. Půl dne bez sexu ještě nikomu neublížilo, dá se to vydržet.“ poučovala ho Tsunade. Jiraiya se tvářil jako perverzák nejvyšší úrovně a spiklenecky se na Peina zubil.
Dva úchyláci se sešli…vlastně tři…čtyři.