Domůůůů
Úterní ráno se neslo ve znamení hluboké nostalgie, však mě znáte, lidi... :D
Procházka (s náhradní host-mother a její kamarádkou), která sestávala z pěti set metrů chůze po silnici a asi pěti koleček kolem rozestavěného kruhového objezdu a pak zase zpátky, mi přinesla ten pravý kontakt s přírodou. Pak jsem si zabalila naprostou většinu věcí (samozřejmě jsem se pro zbytek vracela následující den) a s napětím očekávala příjezd své hostitelské rodiny.
Přijeli o půl hodiny později, než jak se ohlásili. Až později jsem pochopila, že je to zřejmě jakási rodinná tradice. Cítím se jako doma... Naložili jsme můj obrovskej pětadvacetikilovej kufr do auta a zamířili směrem k "domovu". Hned po tom, co mé host-máti povolil křečovitý úsměv nasazený při vyjednávání s paní a pánem hradu, začala se mi omlouvat, že oni mají dům menší, že nemaj psy atd. Tak jsem jí ujistila, že mě ohromně zklamala, protože jsem očekávala, že tu jejich chatrč přestaví ve vilu a koupí kvůli mně psa. Zdá se, že tahle rodina sdílí můj smysl pro humor. (jo, jsou dost divní)
Komentáře
Přehled komentářů
Milá Roxo, nedochvilnost nebyla specialitou oné rodiny, ale troufnu si říci, že je to typickou vlstností Američanů. Poznala jsem jen několik vyjímek, které dodržely smluvený čas :-) tak si zvykej Nina
Dochvilnost Američanů
(Nina, 4. 9. 2013 21:33)