Jdi na obsah Jdi na menu
 


Engaindorští panovníci

Královský stolec Engaindoru a jeho obsazení v letech 290 až 553 e.d..

article preview

Rodokmen vládnoucího rodu Valcamarenů je natolik obsáhlý a provázaný s rodokmeny dalších rodů, že delší dobu nebude připraven ke zveřejnění. V textech jednotlivých knih však často padají jména a odkazy na jednotlivé enqaindorské panovníky. Chápu, že čtenář potřebuje nějaký materiál, aby se v ději zorientoval. Proto jsem připravil tento jednoduchý přehled, jak byl enqaindorský trůn obsazen v době od Bědných roků tedy 290 e.d do pádu Dôrminaru v roce 553 e.d..

1.vláda regentů – 294-308 e.d.

Když v roce 289 přivezli přivezli poslední přeživší řádu Strážců do Dôrminaru ostatky krále Bregedôra, a jeho prvorozeného syna Edrose, bylo jeho druhorozenému synovi teprve osm roků. Bregedôrův otec, král Dôr Gedir byl v té době již kmet, který neměl sílu znovu se chopit vlády. Navíc byl zdrcen smrtí velké části svých příbuzných, kteří padli na osudném jižním tažení. Nechal tedy vypracovat testament, který stvrdil jen několik dnů před svou smrtí. V něm jmenoval tři dočasné správce -regenty, kteří měli vládnout říši ve jménu nezletilého Erethriona, do doby než ten dosáhne věku 27 let, což se v dlouhověkém královském rodu považovalo za dospělost. Správce jmenoval tak, aby byli nějakým způsobem pokrevně spojeni s královským rodem Valcamarenů. Arúdazin a Dúnârd svěřil do správy svého vnuka Rovegila, který byl synem jeho nejmladšího syna Radamise a krásné princezny Soané Sîwarské. Nîllôn a Hardazin předal do správy svému synovci Arantarovi, jehož matkou byla pověstná krasavice Celebrías, otcem jeho bratr Arion Cantar.  Nejméně významný Allôrion předal po dlouhém váhání a na přímluvu tety Celebrías do správy nejmladšímu z regentů teprve osmnáctiletému Flandirovi, synovi bohatýrů Elómira a Gothwin Tunriel. Ti však neměli žádné pokrevní pouto ke královskému rodu a proto Dôr Gedir Flandirovi zasnoubil svou vnučku Nenhíril, tehdy sotva třináctiletou. Ač starý král v této věci velmi váhal, časem se ukázalo, že to byl právě Flandir, který byl ze všech regentů nejschopnější a především díky jeho diplomacii povstal zničený Engaindor z popele jako bájný fénix. Více o vládě těchto tří správců, jejich vzájemných rozmíškách a válkách, najdete v pověsti „O první vládě regentů“, kterou zveřejním v budoucnosti.

Erethrion I. – „Dôr Azgarinzil“ – „Květ války“ - 308-341 e.d

Syn pověstného „Bregedôra“ se narodil v roce 281 e.d. sedm let před nešťastným jižním tažením. Do svých 12 let byl vychováván svou matkou, poté byl předán do správy regentů a byl vychováván ve zničeném a poškozeném hlavním městě, které se od té doby nazývalo -  Dôrminar – Králova věž. Na trůn nastoupil v roce 308 e.d. a ve stejném roce se oženil se svou velkou láskou Tinglorien, což byla sestra regenta severu Flandira.  Během jeho vlády začala obnova Dôrminaru, byly položeny základy Přístavu a Východní čtvrti. Na východním břehu Dardúnu nechal postavit pevnostní val nazvaný po něm Azgarinzilova zeď. Z jeho popudu byl založen Osttar, Nazgrim Godar a na severu třetí hlavní město Tinglaros, pojmenované po jeho milované manželce. Když ta nešťastnou náhodou roku 333 zemřela, odstěhoval se na sever, kde stál u založení Nilard Godaru, kde vedle sebe žili lidé a elfové. Jeho láska k milované manželce byla tak silná, že v pověstech zlidověla a vzniklo z ní přísloví: „Pevný jako Erethrionova láska“. Umírá roku 341 na následky zranění, která utržil v šarvátce na bezvýznamné válečné výpravě kdesi na dalekém severu.

Elentar I. – „Dôr Gowenzir“ – „Učenec“ - 341-400 e.d

Prvorozený syn Erethriona I. a Tinglorien byl pravým opakem svého otce a děda.  Miloval umění a vědy, a přestože nebyl válečník, byl alespoň v prvních desetiletích své dlouhé takřka šedesátileté vlády skvělým diplomatem. Za vlády Elentara a jeho bratra Evreda zažil Eqaindor nejskvělejší roky své existence po Bědných rocích. Elentar miloval Dôrminar a dával to tomuto městu znát. Dobudoval Přístav a založil Nové město i skvělý Amanhîrův chrám, korunovační katedrálu enqaindorských králů. Nechal živelně rostoucí město uzavřít do pevnostních zdí z nichž ta severní – Elentarova nesla jeho jméno. Založil v Dôrminaru vysoké učení. Projevem jeho diplomatického umění bylo přenechání Osttaru sigkhârům z Pětiměstí, čímž se zbavil společné hranice s královstvím výbojných Nogaimů, kteří v tom čase ovládali většinu Velké pouště. Jako nový opěrný bod na jihu založil přístav Hyrndalor. Posledních patnáct let svého života, však strávil uzavřený ve svém paláci a veškeré řízení říše přenechal královskému komořímu, který se stal faktickým vládcem říše. Jím byl Baldor Algatiren zvaný Dar – Veliký. Elentar zemřel bez mužského dědice, takže jeho nástupcem se stal jeho mladší bratr Evred.

Evred I. – „Dôr Aâronhir“ – „Mořeplavec“ - 400-413 e.d

Druhorozený syn Erethriona I. a Tinglorien byl pravým opakem svého bratra. Měl dobrodružnou povahu a většinu svého života strávil na moři. On se zasloužil o znovu vybudování námořní moci Enqaindoru. Na trůn nastoupil ve velmi pozdním věku a díky tomu byla jeho vláda velmi krátká. Nejvýznamnějším činem jeho panování bylo znovuzískání Osttaru, kterého se krátce předtím dočasně zmocnili darkhârové z Ghiry, potomci Elshira Krutého. Poslední dva roky jeho vlády už však prakticky vládl jako spoluvládce jeho syn Eruner.

Eruner I. – „Avaldôr“ – „Svatý“ - 413-439 e.d

Eruner ač byl synem Evredovým, byl prakticky vychováván na dvoře svého strýce Elentara s jehož dcerou Finariel se roku 402 také oženil. Zde se nadchl pro filosofii a především pro náboženství. Stal se nadšeným příznivcem kultu Šerého spasitele v Dôrminaru zvaného Daurkhôr, který se dostal do hlavního města z Pětiměstí, kam jej přinesli Gortrogové. Dokonce jej po svém nástupu na trůn prohlásil za oficiální náboženství, což spustilo období tzv. náboženských sporů a později i válek a trvalou roztržku ze západními provinciemi Dúnârdem a Arúdazinem, která vyvrcholila 1.avalraune roku 424.e.d. Obrovské krveprolití a násilí, které vyvolala náboženská válka Erunera přimělo, k vyslání velkolepého poselství do Mehanu, aby zjistil, jak vzniklou situaci napravit. Na základě orákula se podruhé ožení s Meldawen z Nîltornu. Díky tomu, dojde k zažehnání bratrovražedné války se severozápadními provinciemi. Návrat k původnímu náboženství, však vyvolá zášť na jihu, pod jejichž vlivem dojde k útoku z jihu (2.avalraune 439 e.d.). V čele útočníků z jihu je nogaimský shaadar Dikram II. Dobyvatel, který se zastaví až pod hradbami Merélosu a Enqaindor tak na dlouhá desetiletí ztratí celý jih. Eruner před svou smrtí zapudí svého prvorozeného syna Eithona, kterého měl s první ženou Finariel a vládu před svou smrtí předá druhorozenému Edrosovi I., čímž založí příčinu pro zkázonosné období 19-leté občanské války.

Náboženské války a boj o trůn - 439 – 479 e.d.

Následujících 23 let (až do vlády Ariona I.) představovalo období chaosu a zmatků, kdy se na dôrminarském trůně několikrát vystřídala následující čtveřice panovníků. Podrobně bude toto období zpracováno někdy v budoucnosti v Kronice v pověsti O Deramarovi a náboženských válkách. Nyní nabízím jen prostý výčet jednotlivých roků a obsazení trůnu.

439 - 440 e.d.  – prvně korunován druhorozený Edros I. zvaný „Naidôr“ – „Bídný“ - vyhnán

440 – 448 e.d.  – korunován prvorozený Eithon I. zvaný   „Bauglir“ – „Tyran“ - vyhnán

449 - 451 e.d.   -  podruhé povolán na trůn Edros I. Naidôr – uvězněn

452 – 455 e.d.  - Theran I.Querrtaren zvaný „Riestar“ – „Samozvanec“ - zavražděn

455 – 458 e.d. - Eithon I. zvaný  „Bauglir“ – „Tyran“ – na konci vlády 3. avalraune 458 e.d., zavražděn

459 – 461 .e.d - Edros I. Naidôr – abdikoval a vládu předal dobrovolně svému zeti

462 – 478 e.d. - Arion I.Cantaren zvaný „Failondôr“ – „Čestný“ -  vládl za synovce Egnora II., kterého roku 477 e.d. jmenoval spoluvládcem a po dosažení jeho plnoletosti abdikoval  

Egnor II. – „Vigadôr“ – „Rytíř“ - 479 - 509 e.d

Ve Vigadôrově osobě se na trůn posadil energický a odvážný panovník. Stejně jako jeho jmenovec Bregedôr miloval rytířské turnaje a byl vynikající válečník. To byl důvod, proč se mu přezdívalo Vigar- Rytíř. Začátek jeho vlády byl skvělý, protože jako 26-letý právě nastoupivší spoluvladař porazil u Mes Azatu nogaimského shaadara Dikrama II. a osvobodil ze čtvrt století trvajícího nogaimského područí jižní léna. Tím definitivně zlikvidoval moc Nogashaaru na sever od Daréfaru. Bohužel konstelace vnějších událostí byla taková, že již o 5 let později byl nucen uznat svrchovanost Arúdazinu, Západního království. V letech 486-490 úspěšně podporoval vládce Pětiměstí ve válce proti Gortrogům. V roce 495 však využil jejich slabosti a ovládl spolu se svým švagrem Elkharem Nardinem celý Gî nâat, do té doby provincii Pětiměstí. Díky tomu posunul jižní hranice Enqaindoru do povodí řeky Tiry, kde byly naposledy za vlády Bregedôra. Roku 503 se znovu a naposledy úspěšně utkal s Gortrogy u Chagaru, který uhájil. Již o pět let později však utrpěl drtivou porážku o jezera Nîrtlôr, po které ztratil celý Hardazin s výjimkou pobřeží. Když organizoval obranu obleženého Osttaru, byl za nejasných okolností zavražděn.

2. vláda regentů  - 510-517 e.d.

Po smrti Vigadôra převzala podle nástupnického řádu vládu v království rada regentů, složená ze šlechticů, držitelů pěti nejvyšších úřadů království. Již v úvodu je nutno napsat, že postup, který se tak osvědčil za dávných časů 1.vlády regentů tentokrát naprosto selhal a nevratně poškodil království v těžkých časech, které následovaly. Je nepopiratelné, že to bylo vinou regentů, kteří pocházeli ze tří šlechtických stran Bílých, Zelených a Červených. V jejich osobách se sešli zástupci věčně znesvářených šlechtických rodů, kteří se pokusili, ke škodě celého království, využít čas správcovství k posílení vlastních mocenských pozic. Dalším důvodem bylo, že v této radě chyběl šlechtic s tak skvělými diplomatickými vlohami, jako byl Flandir Allôrionský. Naopak vzájemné sváry tří stran o moc, vyvrcholily nešťastnou Válkou barev, která vedla k definitivní ztrátě Hardazinu a rozsáhlých oblastí Nîllônu.

Elenhir I. – „Maledôr“ – „Bojovný“ - 517-552 e.d

Když byl roku 509 v Osttaru zavražděn jeho otec bylo mladému princi teprve osmnáct let a podle starého nástupnického práva mohl být korunován až za dlouhých devět let, po dosažení věku dvaceti sedmi roků. Mladý následník Elenhir naléhal v královské radě na své rádce, aby mu umožnili svolat zemskou hotovost a válečným tažením na jih pomstít podlou zradu ghirského darkhâra a otcovu smrt. Rada jeho prosbu odmítla a tak se mladý princ vydal na jih jen s několika loďmi a malou vojenskou posádkou. Kupodivu se mu opravdu podařilo překvapivým útokem Osttar získat. Město však bez podpory regentů neudržel a rada poslala činorodého prince roku 511 e.d. na daleký sever do Allôrionu, odkud nemohl ovlivňovat jejich pletichy a zákulisní boj. V Dôrminaru se zakrátko rozhořela Válka barev (boj Zelených a Bílých proti Červeným), která trvala do roku 517 e.d. Elenhir strávil ten dlouhý čas na severu v druhém hlavním městě Tinglarosu, kde zamiloval a posléze i oženil s Maldoriel, dcerou knížete Serenila z rodu Nevrinů. Ten se pak na dlouhá desetiletí stal jeho nejsilnějším a nejvěrnějším spojencem. Co se událo po Elenhirově návratu do Dôrminaru a jeho korunovaci už se dočtěte v Kronice v příspěvku o Posledním králi.