Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bregedôr a jeho jižní tažení.

Bregedôr obdivovaný král rodu Valcamarenů a zároveň nejtragičtější postava historie Enqaindoru. 

article preview

Princ Egnor později zvaný Brega - Nezkrotný se narodil roku 236 e.d. jako prvorozený syn krále Eraniona zvaného v katbatu Dôr Gedir. V době jeho narození postihla jeho otce zdrcující porážka v bitvě na soutoku Arî a Dardúnu, kde se postavilo spojené vojsko Eraniona a jeho bratra Ariona armádě jejich nevlastního bratra Elshira, který táhl na sever, aby se zmocnil královského trůnu v Dôrminaru. Důsledkem této porážky byl útěk královské rodiny z Dôrminaru na chladný a studený severozápad. Díky těmto nešťastným událostem se malý princ od nejútlejšího věku pohyboval ve vojenských leženích svého otce, kde natolik přičichl k vojenskému řemeslu, že se z něj stal v dospělosti vynikající válečník. Sotva se naučil chodit, dostal od svého otce dětské brnění a malého poníka, na kterém se zdokonaloval v rytířských dovednostech.

Ve vojenském táboře zažil i obě velká vítězství, kterými si jeho otec vysloužil přízvisko Dôr Gedir. K prvnímu došlo tři roky po jeho narození roku 239 e.d. v bitvě U krvavého brodu na řece Dawarin (později zde bylo postaven hrad a město Ciârgrod). Druhé vítězství zažil princ již jako osmiletý v roce 244 e.d. u Azgaulatu a zúčastnil se ho již po boku svého otce. V této bitvě jeho otec a strýc oplatili jejich nevlastnímu bratrovi drtivou porážku, což znamenalo, že se po osmi letech vyhnanství vrátili zpět do hlavního města (více o těchto událostech v pověsti (O sváru tří bratrů krále Pelendôra). Své vlastní rytířské ostruhy si však Egnor vydobyl až jako dvacetiletý princ, který roku 266 e.d. na Divokých polích odrazil spojená vojska Kimerů a Kharitů. Další samostatné vítězství pak zaznamenal roku 273 e.d., když na hlavu porazil Chatty a získal od nich rozsáhlá území na jihovýchodě. Díky své odvaze v boji, neústupnosti a tvrdohlavosti si od svých podřízených vysloužil přízvisko Brega – Nezkrotný. Po dosažení věku 35 let jej přijal roku 271 e.d. jeho otec za svého spoluvládce. Tento obřad v hlavním městě království byl spojen s velkými slavnostmi, které trvaly celé léto (podrobněji popsány v Písni o Gothwin). 

Roku 277 e.d. pak jeho otec Eranion složil svůj úřad a Egnor byl uveden na trůn jako jediný vládce Enqaindoru. V běžné řeči katbatu a kronikách byl pak vždy jmenován jako Bregedôr – Nezkrotný král. Mladý panovník nastoupil na trůn s velkými plány na rozšíření hranic své již tak rozsáhlé říše. Ze všeho nejvíce však toužil po tom, aby si vydobyl věčnou slávu velkého a slavného vojevůdce. Tomu podřídil veškeré své plány a konání. Protože na severu a východě byly jen divoké lesnaté kraje nebo studené a pusté stepi a napřel svůj zájem na jih. Již roku 279 e.d. přenesl své sídlo na jih do města na soutoku Dardúnu a Rhîdúnu, které od oněch dob neslo jméno Merélos, (Město hostitelů hvězd). Zde si nechal vybudovat obrovský palác celý modrý podle sîwarského stavebního slohu, kde byl strop jeho trůnního sálu vyzdoben freskami znázorňujícími noční oblohu se všemi souhvězdími, které byly viditelné z různých koutů jeho nekonečné říše. Po svém dobudování byl tento palác byl považován za div světa. Největší věž paláce byla vyzdobena hvězdou z ryzího zlata. Palác dostal jméno Minalront, Nebeský hrad. Ve stejné době vybudoval daleko na jihovýchodě velkou pevnost, aby zajistil jihovýchodní území dobytá na Chattech a připravil si nástupiště pro výboje na jih. Pevnost byla pojmenována podle jeho manželky Nîriel – Nîrtargos - Nîrielina pevnost. V Yorrânových časech se však pro ni vžilo pojmenování Ztracené královské město.

Ve stejné době vedl jeho mladší bratr Radamis, hardazinský král, již celé desetiletí vleklou pohraniční válku s Kharadskou říší o povodí řeky Tiry. Když tamní vládce Khar Gimal vojensky obsadil oázu Kimó, využil to Bregedôr jako záminku k válce a s celou vojenskou moci vytáhl bratrovi na pomoc. Roku 280 e.d. se u jezera Kimó setkali dvě nejmocnější armády tehdejšího známého světa. Na jedné straně padesátitisícové vojsko gîvského vladaře Khar Gimala, na druhé straně takřka sedmdesát tisíc mužů spojených armád Radamise a Bregedôra. Protože gîvský panovník neměl žádné bojové zkušenosti udělal několik osudových chyb a enqaindorské voje jeho armádu doslova rozprášily. Bregedôr tak získal první ze svých velkých a vytoužených vítězství. Jeho říše po tomto vítězství nabyla svého největšího rozmachu. Od pustých písků Daréfaru, Velké pouště, lemovaných nebetyčným pohořím Nebeských sloupů na jihovýchodě, přes pohoří Rhant až po jezero Hôrne na severovýchodě a odtud na západ až po břehy omývané obrovským oceánem, se všechny kraje a národy skláněly před jeho vůlí. Vypadalo, že ve známém světě není moc, která by se mohla postavit novému vládci Enqaindoru. Kharad byl vyvrácen z kořenů, v Pětiměstí vládla sîwarská dynastie, která byla spřátelená, neboť Egnorův mladší bratr Radamis pojal za choť čarokrásnou Soané, dceru sîwarského sigkhâra.

Kolem roku 285 se tedy zdálo, že již není nic, co by mohlo ještě uspokojit válečnické choutky mocného vladaře. A tehdy jako na zavolanou přišla žádost sîwarských příbuzných, aby jim pomohl proti vzmáhající se moci neznámé říše za Nebeskými sloupy, která v tom čase ovládla kraje kolem vnitrozemského moře Nessat a odtud utočila na jižní hranice Pětiměstí, jehož obyvatelé nazývali vládce této říše gherkharos, Pán draků. Bregedôr, který stál na vrcholu své moci, tuto výzvu okamžitě přijal a začal činit přípravy na velkolepé tažení. Celý rok 286 e.d. se do Merélosu stahovaly mocné branné síly z celého království, aby na podzim téhož roku vyrazily napříč Pustinami na jihovýchod do Nîrtargu, kde král hodlal poskytnout svým vojům několika měsíční odpočinek. Bylo to vojsko a v jehož čele stála nejslavnější knížata a bohatýři té doby. Jen podrobný výčet všech věhlasných jmen by zabral mnoho stran. Proto zmiňme jen jména těch, se kterými se někdy v budoucnu setkáme v příběhu o Yorrânovi.

Amandir pelerin z Arúdazinu a Dúnârdu dorazil s pěším vojem se skvělými lučištníky ze severu, čítajícím dvanáct tisíc mužů.  K němu se přidal chattský chán Khibe s dvěma tisícovkami lehkých jezdců. Elómir Râur manžel Tunriel Gothwin a nástupce knížete Orrondila přivedl z Allôrionu osmitisícový zástup jízdních a pěších. Arion, Egnorův strýc princ rontardský přivedl šest tisíc cânohtarů, železných jezdců, což byla síla rovnající se královské gardě. Dorazil i Elómirův starší bratr král Edham v čele patnáctitisícového zástupu odvážných a divokých Rokhârianů. Sedm tisíc pěších a jízdních přivedl Iarhil pelerin azralônský, praděd slavného rodu pelerinů z Evraru a později z Qainnoru. K tomu ještě na dvě tisícovky vyhlášených střelců z velkých kuší ze západních Kamenin od horního toku Meidúny v čele s Walgardem, vévodou z Iortiggu. Královskou gardu, pět tisíc železných jezdců oděných do zbroje z vyhlášených anglarondských kováren, vedl Egnorův prvorozený syn Edros, mladík teprve dvacetiletý, ale již zdatný, mnohokrát vyznamenaný v rytířských kláních. Jako poslední dorazil již přímo do Nîrtargu hardazinský král Radamis, Egnorův bratr v čele početných vojů lehké jízdy a vyhlášených těžkooděnců, doplněných o vazalské sbory zvyklé bojovat na válečných vozech. Dvacet tisíc přilbic čítala tato armáda. Protože kraj kolem Nîrtargu nebyl schopen uživit tak obrovskou armádu bylo rozhodnuto urychleně vyrazit na jih. Na horním toku Iaddahu se k armádě připojili voje sîwarského sigkhâra vedené jeho synem Soynarem Parnázem, v počtu dvaceti tisíc kopí. Za zmínku stojí, že princ Soynar byl současně švagr hardazinského krále Radamise. Na území svobodných měst se k armádě připojil poslední sbor, který tvořilo osm tisíc jízdních v čele s princem  Jawharem, synem nogaimského vládce z Bishy.

Celá armáda tak dosáhla sto tisíc ozbrojenců a další desetitisíce sluhů a pomocníků tvořili rozsáhlý trén. Z toho důvodu byla armáda rozdělena do tří samostatných proudů. Západnímu jdoucímu po okraji Velké pouště velel hardazinský král Radamis, provázený svým švagrem a princem Jawharem. Východní křídlo, kterému velel Arion následovaný Elomirem Râurem a jeho bratrem Edhamem, postupovalo pod úpatím Minal Tarkim, Nebeských sloupů. Střední proud potom vedl sám Bregedôr a byly zde oddíly z centrálních a západních provincií Enqaindoru. K prvnímu střetu došlo na řece Qatan na dohled od zdí Shiratu, kde Radamisova západní armáda rozprášila jednu z nepřátelských armád a zahnala ji do dun Velké pouště. Významnějšího vítězství dosáhly o několik týdnů později spojené voje střední a východní armády, když u Ayacarne na břehu jezera Nessat, obklíčily a téměř úplně zničily druhou z nepřátelských armád. Nejskvělejšího vítězství, ale draze zaplaceného, pak dosáhl Bregedôr na úpatí Nebeských sloupů, kde rozdrtil poslední nepřátelský sbor na západ od Minal Tarkim. V této bitvě padl i nepřátelský vojevůdce a místo bitvy bylo od té doby zváno Aggarwal – Válečné pole. Bitva to byla nesmírně krvavá a padl v ní bezpočet enqaindorských bohatýrů. Nejznámnějším byl Elómir Râur  a Ordogil z Alltornu, Prý dvacet tisíc padlých bylo jen z Bregedôrova vojska. Pokud se týče protivníků zůstal jich ležet na bitevní pláni více jak dvojnásobek. Po vítězné bitvě se Bregedôr stáhl k jezeru Nessat, aby si jeho armáda odpočinula a doplnila těžké ztráty.

Krátce po bitvě dorazila do jeho ležení malá skupinka jezdců s poselstvím od Bregedôrova otce Eraniona. Starý král se synovým válečným tažením od počátku nesouhlasil, protože si byl vědom si zlověstného Královnina proroctví. Poslové, které se zprávou vyslal, však nebyli ledajací. Na výslovnou žádost Eranionovu, který z vlastní zkušenosti poznal bojovou sílu Ochránců, poslal velmistr toho tajemného řádu pět desítek rytířů, aby během tažení v boji tvořili osobní stráž Egnorovu. Po vítězné bitvě na Aggarwalu se Egnor velmi změnil. Podle zpráv, které se dochovaly, se stal ještě svéhlavějším a tvrdohlavějším než kdy před tím. Odmítl velkolepé výkupné, které mu bylo nabídnuto a učinil rozhodnutí, které se později ukázalo být jedinou ale katastrofální chybou jeho panování.

Přes varování otce i adeshských mudrců překročil Bregedôr na jaře 288 e.d. průsmyk Alatarne a vstoupil do nitra tajemné východní říše. Zde se na soutoku Arnegiru a Askaru znovu srazil s houževnatým nepřítelem. Bitva skončila v podstatě patem, ale když Gortrogové po několika dnech ustoupili až k soutoku Arnegiru a Dornegiru, považoval ji Bregedôr za své vítězství. Ztráty, které zde utržil, však byly strašlivé, i když jeho protivník na tom nebyl o mnoho lépe. V bitvě padl Bregedôrův strýc Arion, rôkharianský král Edham, sîwarský princ Soynar, pelerin Amandir a další bohatýři. Děsivost bitvy a ztrát způsobila, že Bregedôra opustili i jeho nedávní spojenci, kteří mu přísahali věrnost po celou dobu jeho tažení. Khantové, Adeshové, Nieshové a nogaimský princ Jawhar, který prý tehdy odnesl z jeho stanu i vzácný dar mehanské věštírny. Podle některých kronikářů jej sprostě ukradl, podle jiných mu jej prý Egnor daroval. Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme, ale leccos napovídá Egnorův výrok, kterým chování svých nedávných spojenců ohodnotil takto:

  „Avalim, chraňte mě před proradností mých přátel, protože před nenávistí svých nepřátel se dokážu uchránit sám.“

Posel, který dorazil do Dôrminaru, aby zvěstoval zprávu o vítězství na soutoku Askaru a Arnegiru. byl poslední, který do hlavního města dorazil. Po něm již žádné zprávy nepřišly a vypadalo to jako by se nad Bregedôrovou armádou zavřela voda. Teprve na jaře roku 289 e.d. se objevila před branami Merélosu zbědovaná skupina ozbrojenců, kteří přinesli neblahé zprávy o bídném konci slavného tažení. Od těchto poslů se současníkům a kronikářům dostalo prvních kusých zpráv o tom, jak to vlastně se slavnou výpravou dopadlo.

Bregedôr pronásledoval ustupujícího protivníka až k brodům přes řeku Dornegir, kde dosáhl svého posledního vítězství, když se mu podařilo vynutit si přechod řeky. Tehdy získal od zajatců i první zprávy o tom, kde leží sídlo nepřátelského vládce. Na jejich základě se rozhodl svou armádu rozdělit. Svého bratra Radamise nechal pomalu postupovat na východ a obsazovat postupně všechny přístupy k srdci Nibrilartu. Sám se vydal se svou gardou, zbylými jízdními oddíly Rôkhâriánů a zbytky Arionových cânohtarů na sever, aby definitivně zničil, jak se domníval, zbytek nepřátelské armády.

Netušil, že tato armáda byla mezitím doplněna o desítky tisíc nových ozbrojenců. Ve stejné době zasáhlo zdejší kraj ničivé zemětřesení, které následovaly obrovské záplavy, během kterých zmizel pod mořskou hladinou rozsáhlý kraj pobřežních nížin. Tomuto neštěstí padla za oběť téměř celá Radamisova armáda, včetně svého velitele. Pár stovek přeživších přineslo králi smutnou zprávu, že zůstal uprostřed nepřátelského území osamocen. Asi až tehdy si Egnor uvědomil své chyby a připustil si, jak neblahý konec jej čeká. Přesto se však zachoval jako Kotharí – Král bohatýrů, když předstoupil před posledních deset tisíc mužů, kteří mu zůstali a takto k nim promluvil:

„Bratři, došli jsme společně, až sem na konec cesty odkud již není návratu. Proto vězte, co Vám chci říct já váš král. V životě rytíře a válečníka není nejdůležitější věcí vítězství, ale to, aby se dokázal zpříma podívat do zrcadla osudu a nezachvěl se, ani když v něm uvidí vlastní smrt. Smrt válečníka není posuzována podle toho, zda je zlá nebo dobrá, ale podle toho zda je potupná nebo slavná. Ta první sevře naše srdce strachem na útěku, ta druhá nám nabídne svou vášnivou náruč, když zaútočíme. Zbabělci se svého osudu bojí a utíkají před ním. Já však věřím, že osud se bojí odvážných. Tak vstaňme a ukažme mu, co jsme zač.“

Na podzim roku 288 e.d. na soutoku řek Dornegir a Tegusken zatroubili heroldové k poslednímu útoku. Cânohtarové, železní jezdci vedení králem Egnorem a jeho synem Edrosem vyjeli naposledy vstříc více jak čtyřnásobné přesile. Podle zpráv přeživších byl i výsledek této bitvy na vážkách, když králův syn Edros v čele cânohtarů prorazil nepřátelskou sestavu a probojoval se až na vzdálenost několika koňských délek od postavení nepřátelského vojevůdce. Teprve tehdy jej srazila náhodná střela. Několika hodinovou bitvu prý přežila sotva desetina z Bregedôrových mužů, kteří začali ustupovat na sever proti proudu Dornegiru do hor. Přechod přes horské průsmyky Minal Tarkim jim trval celou zimu a teprve na jaře roku 289 e.d. dorazily poslední tři stovky naprosto zubožených a vyčerpaných mužů do královské pevnosti Nîrtargos. A jen pár desítek z nich v sobě našlo dost sil na to, aby pokračovali až do hlavního města Dôrminaru.

Tak v létě roku 289 e.d. stanula před starým králem Eranionem šestice rytířů. Byli to poslední Ochránci, kteří splnili svou přísahu, přinesli králi ostatky jeho syna a vnuka. Mlčky složili před zlomeným králem z ramen prosté dřevěné truhlice a bez vysvětlení se odebrali ještě téhož dne na dlouhou cestu na sever do své skryté pevnosti. Tak se stalo, že Egnor Brega, král který udatně padl na opačném konci Dairluré, přesto spočinul mezi svými předky v Síních vzpomínání. Již za několik měsíců jej následoval jeho zlomený otec Eranion Gedir. Jeho pohřbem, kterého se ve vylidněném a poloprázdném Dôrminaru zúčastnilo jen pár stovek věrných, skončil zlatý věk Šťastných roků, a Enqaindor se propadl do Bědných roků. Ale to už je na jiné vyprávění ...