Axally

Přestože s plemeny loveckých slídičů se setkáváme v našich honitbách i na zkouškách loveckých psů malých plemen poměrně často, zastoupení německého křepeláka, jakožto skutečně univerzálního plemene slídiče, je bohužel velmi nízké. Jaké jsou příčiny tohoto stavu? Německý křepelák patří mezi ta plemena loveckých psů, na jehož využívání při výkonu opráva myslivosti se "podepsaly" jednak změněné podmínky v naší myslivosti, které vyústily v razantní úbytek drobné zvěře, zejména koroptví, a následně i v citelný odklon zájmu myslivců od křepeláka, a jednak i módní trendy v nárocích myslivců na exteriér loveckých psů - slídičů, které vedly k vytlačení křepeláka loveckými španěly (kokr, špringr, velššpringr).

U nás byl německý křepelák poměrně hodně rozšířen v předválečném období, a to jednoznačně pro své vynikající lovecké vlastnosti, které z něj dělaly všestranně upotřebitelného psa. Pro tyto své vlastnosti je naštěstí i dnes, jakožto německé národní plemeno, nadále a bez ohledu na módní trendy v oblasti exteriéru loveckých psů, které jsou konec-konců také pomíjivé a proměnlivé, velmi oblíben hlavně u německých lesních zaměstnanců. Tedy u té skupiny myslivců, kteří dokáží ocenit pracovní kvality tohoto plemene především v lesních honitbách, pro které je svým založením předurčeno.

Podíváme-li se na charakteristiku plemene, prakticky všechny kynologické publikace, ať už tuzemské nebo zahraniční, shodně uvádějí, že křepelák je pes upotřebitelný především pro práci v lese a ve vodě. Současně se uvádí, že je méně vhodný pro práci v poli, což je poněkud v rozporu s jeho dřívější upotřebitelností, kdy mnozí křepeláci zvěř vystavovali a hojně byli proto využíváni například při lovu koroptví, sluk a křepelek, odkud pochází také pojmenování plemene. Přestože schopnost vystavovat byla spíše věcí výcviku než vrozených vloh tohoto plemene, odváděl křepelák i v této oblasti spolehlivou práci. V této souvislosti je třeba se zmínit také o využívání křepeláka při lovu pomocí loveckých dravců, tj. v sokolnictví. Zde rovněž nacházel dobré uplatnění a teprve s úpadkem sokolnictví a zánikem lovu pomocí příkrajníku či přívlačce (tyrase) ztratili "ptačí psi" své pozice. S nástupem palných zbraní upřednostňovali myslivci stále více ohaře, čímž se dále zúžila oblast uplatnění křepeláka. I přes výše uvedené "vytěsňování" křepeláka z hlediska lovecké upotřebitelnosti, si zachoval vynikající vlohy jako slídič, který je navíc jistý a hlasitý na stopě, je výborný barvář při dosledech veškeré spárkaté zvěře a spolehlivý dohledávač zhaslé a postřelené drobné zvěře, jakož i výborný vodař a nahaněč.

Z uvedené charakteristiky je zřejmé, že jde o plemeno univerzální, s možností mnohostranného využití v myslivecké praxi, které vyniká na stopě zvěře, při nahánění, přinášení drobné zvěře a při práci ve vodě. K pozitivům plemene je třeba přičíst jeho vysokou inteligenci, schopnost aportovat zajíce i lišku, přičemž se snadno naučí oznamovat nebo hlásit dosledovanou či dohledanou zvěř, kterou pro vyšší hmotnost nemůže přinést. Bezvýznamná není ani jeho ostrost na různé srstnaté predátory a mnozí křepeláci jsou skutečně naprosto jistými daviči.

Mezi nejdůležitějšími požadavky chovnosti je u tohoto plemene uváděna hlasitost na stopě, která až na výjimky, jedincům tohoto plemene nechybí. Při styku se zvěří nebo na teplé stopě má křepelák intenzivně hlásit. Tiché štvaní zvěře (němý lov) nebo vydávání (hlasitost) pouze na viděnou, slabý nos, nedostatek jistoty na stopě a ochoty práce ve vodě, jakož i nedostatečná ostrost jsou těžkými vadami z hlediska loveckého upotřebení a chovnosti.

Pro zevrubnou představu o vzhledu německého křepeláka se podívejme na popis plemene, tak jak jej uvádí standard, který nám umožňuje získat potřebné informace týkající se rovněž jeho exteriéru.