Černá Vdova
Černá Vdova
Starý strážný tvrdě nakopl dívku, která ležela před ním.
„ Vstávej mrcho vražedná, za tejden se budeš houpat na voprátce, tak si nemysli, že ty dny prochrápeš!“
Dívka tiše zaúpěla, ale s hbitostí vstala a uštědřila mu tak silný políček, že ustoupil o pár kroků. Vyplivl krev a nenávistným pohledem po ní hodil džbán s vodou. Dívka rychle uskočila a džbán skončil neškodně na zemi.
„ Tvoje smůla, mělas tam vodu. Další ti už nosit nebudu, děvko prašivá!“
Utrousil strážný a se mstivým smíchem odešel z temné cely.
Dívka se jen ušklíbla a posadila se, zjistila, že má okovy na rukou a její naděje na možný útěk klesly. Rozhlížela se po cele, ale v temnotě toho moc neviděla, jen věděla, že tu rozhodně není sama.
„ To byla chyba s tím džbánem.“ Ozvalo se z druhé strany ponuré cely. Dívka si jen pohrdavě odfrkla a zjišťovala zda-li není vážněji zraněná. Náhle se nad ní vynořil temný stín.
„ Táhni ode mě!“ zavrčela temným hlasem ledovým jak střípky ledu.
„ Jak chceš, ale chtěl jsem ti jenom pomoct!“ zašeptal mužský hlas.
Dívka se snad i pousmála, vzhlédla a pokývala hlavou.
„ Radši se ke mně nepřibližuj, sem nebezpečná. A není dobrý když se někdo dýl zdržuje v mojí společností … ale jestli chceš pomoc? Chceš něco slyšet? Za pár dnů se budu houpat, takže tvoje pomoc mi moc nepomůže. Já sem se smrtí smířená, tak a teď vypadni!“ zašklebila se a upřeně se zadívala do země.
„ Cos provedla? Můžu tě ujistit, že pár dnů to trvat nebude. Nejprve tě tu nechaj vyhladovět, pak tě čeká soud a možná i mučení a až potom možná poprava.“
Zašeptal muž a tiše si sednul naproti ní.
„ Ty seš ale nějakej znalec …“ zamručela a s hněvem se na něj podívala.
„ Každýho koho připoutaj to čeká, věř mi jsem tu už moc dlouho a vím to. Ale ty vlastně nestojíš o společnost …“ Zvednul se a chystal se od ní odejít. Dívka se na něj podívala a uvědomila si, že je to také vězeň a že je to člověk, který o má trochu zájem a nebojí se jí. Opravdu ho chce od sebe odehnat?
„ Počkej!! Tak jo, pojď trochu blíž … cos vlastně proved ty?“
Neznámý přistoupil k dívce, sednul si tak blízko, že ho konečně poprvé spatřila. Nebyl nijak zvlášť krásný, ale i přesto jí čímsi zaujal, možná to byly jeho modré oči, nebo jeho jizva na tváři … trochu se na něj usmála.
„ Ty se umíš smát? Co sem provedl? Ukradl jsem kus chleba. Moje rodina je … tedy byla chudá. A tak jsem chtěl trochu pomoc, začal sem krást a při krádeži chleba mě chytli a zavřeli. Bez soudu … sem tu už tři roky. Jak jistě víš, náš vévoda je na zloděje velmi, velmi přísný. A když někdo krade…. “ Zachmuřil se a tiše si povzdechnul.
„ Proč mluvíš o své rodině v minulém čase?“
„ Zabili je … všechny! A ještě mě k tomu přivedli, abych všechno viděl …“ zarazil se a tiše pokračoval „ … když mě chytli, tak chtěli vědět kde bydlím, neřekl sem jim to, ale oni si to stejnak nějak zjistili. Vzali mě s sebou a … a ukázali čeho jsou schopní. Zabili mou matku, sestru a jejího muže a i jejich malou dcerku … Ale bavili jsme se o tom cos provedla ty, ne?“ zašeptal.
Dívka se na něj tiše podívala … „ Tvé rodiny je mi moc líto … nevím jestli je vhodný ti povědět za co tady sem …“ na okamžik se odmlčela a zahleděla se do jeho očí „ … ale budiž, slyšel‘s někdy vo Černý Vdově?
Muž se trochu zarazil a viditelně znejistěl. Ač si to neuvědomil, trochu se od dívky odtáhl a ta ho obdařila ironickým úsměvem.
„ No, něco málo jsem o ní slyšel, ale povídá se, že jí je aspoň třicet zim. A že vraždí jen ty co si to zaslouží …“ Řekl muž a s údivem se na dívku podíval. Ta si jen pohrdavě odfrkla, zadívala se mu do očí. „ Já, jsem Černá Vdova. A třicet zim mi opravdu neni. Ale to, že vraždim jen ty, co si to zaslouží je pravda. Mohla bych ti udělat službičku … zavraždím vrahy tvé rodiny? Co ty na to? Třeba bych se mohla dostat i na našeho vévodu.“
„ Jak bys to chtěla udělat, když si přikovaná ke zdi? A navíc … nevím jestli ještě toužím po pomstě.“
„ Přikovaná sice sem, ale ty seš zloděj, ne? Tak bys mi moch pomoc. Zbav mě těch pout a já ti slibuju, že pomstím tvojí rodinu“
„ Nejsem zloděj!!! Jaký je tvoje pravý jméno? A jak ses sem dostala?“
Černá Vdova se na muže podívala a tiše si odfrkla.
„ Nějak moc otázek, ne? Ale jak chceš … řeknu ti jeden příběh, ale ty mě potom dostaneš z těch pout a je mi jedno jak to uděláš!“
„ Dobrá, mimochodem jsem Lorin. Jestli mi řekneš pravdu, pokusim se tě osvobodit.“ Lorin se na ní zadíval a připadalo mu, že jí zná již celou věčnost. A neviděl důvod, proč by se této dívky měl bát. Černá Vdova tiše pokývala hlavou.
„ Jak chceš, ale musim tě upozornit, jestli o mě budeš vědět hodně a já se vodsaď dostanu tak budeš mít dvě možnosti … buď zemřít, nebo jít se mnou. Tak se rozhodni, hned!“ Upřela na něj ledový pohled.
„ Pudu s tebou!“ Jen pokývala hlavou a tiše začala vyprávět svůj životní příběh … nebo snad jen příběh jak se dostala do temné cely?
„ Když sem byla malá, bylo vše krásný. Ale pak do naší vesnice přijel cizinec, kterej hledal učně. Nikdo nevěděl co je zač. Cizinec u nás byl velmi dlouho a vypadalo to, že u nás zůstane na pořád. Jednoho dne ale do naší vesnice přijel nějakej šlechtic s mnoha muži. Zavítali do našeho hostince, tam se opili, pohádali a hostinec zapálili. Lidi se na ně naštvali a chtěli je vyhnat. Ale oni měli zbraně … tak začli vraždit. Zabili všechny muže, pochytali ženy a ty zavřeli do místní radnice a děti? Nebudu ti povídat co udělali s dětma, jen ti řeknu, že ženy upálili. Mě zachránil ten cizinec. Po čase sem si na něj zvykla, prozradil mi, že se jmenuje Samuel. Byl to nejlepší nájemný vrah a mě si vybral do učení. A protože jsem byla poháněna touhou pomstít se, tak jsem se snažila být nejlepší. Po několika letech jsem se naučila vše co jsem mohla. Opustila jsem Samuela a šla pomstít všechny ty, kteří zemřeli. Mohu ti říci, že jsem toho šlechtice našla a vychutnala jsem si, když má dýka proklála jeho srdce! Tenkrát jsem poprvé vraždila z pomsty! Vzala jsem si zlata kolik jsem potřebovala a vypadla jsem pryč, ale také jsem tam zanechala svou vizitku.“ Černá vdova se na okamžik odmlčela a zahleděla se na svého posluchače. Ten tiše seděla a ve tváři měl zamyšlený výraz.
„ Jak si se k tomu šlechtici dostala? A co to bylo za vizitku? A co tvé jméno?“ Vychrlil na ní otázky, které ho pálily na jazyku. Ona se jen pousmála a tiše pokračovala.
„ Trvalo dost dlouho než-li jsem ho přesvědčila o tom, že ho miluji a že bych s ním chtěla žít. Ale pak se to povedlo, kvůli mně se zbavil první ženy a vzal si mě. Nu a o svatební noci jsem ho zabila. Nechala jsem tam černý šátek s vyšitým pavoukem. To jsem měla vymyšlené už dopředu … vrah si musí udělat jméno. To vždycky říkal můj učitel. A mé jméno? To ti řeknu až na konci tohoto příběhu. Pak jsem několik měsíců jen tak bloudila po vesnicích a poslouchala. Když jsem slyšela, že nějaký šlechtic zas něco provedl, šla jsem po něm. Jednou jsem zabila muže, který zneuctil ženu a pak ji i s dítětem vyhodil ze svého domu. Byl to také nějaký boháč. Naštěstí jsem se tam uchytila jako služka a tak když jednou spal … podřízla jsem mu hrdlo. Vzala jsem nějaké ty šperky, pár zlatých mincí, zanechala svou vizitku a odešla. Ty šperky jsem dala té ženě a mince rozdala, protože jsem měla peněz dost. Ale kdybych ti měla povídat všechno tak tu sedíme ještě dlouho a mě už moc času nezbejvá. Tak ti řeknu jen příběh jak sem se sem dostala. Několik zim jsem si žila spokojeným životem. Pak si mě našel cech vrahů a začala jsem dostávat různý objednávky. Tak sem občas někoho zabila, protože mi začaly docházet peníze. No a pak sem dostala zakázku na jednoho mladého bohatého zemana. Vydala jsem se za nim. Měla jsem krásné šaty a moje vystupování taky nebylo špatný. Ale když jsem ho prvně uviděla tak sem věděla, že je zle. Zamilovala sem se. On asi taky. Což jsem vlastně chtěla. Napovídala sem mu, že jsem dcerou nějakýho mrtvého boháče. On uvěřil. Vzal si mě a když jsme měli svatební noc, měla jsem ho zabít, ale místo toho jsem se s ním … no však ty víš. Začala sem s ním žít, ale cech vrahů mi nedal pokoj. A tak jsem mu jednou řekla o sobě pravdu, to byla chyba. On hned všechno prozradil soudci s kterým se přátelil. No a jednou si pro mě přijeli vojáci. Asi tři jsem zabila, ale bylo jich moc. A pak sem se probudila tady.“ Ukončila své vyprávění a zahleděla se do země.
„ Kolik lidí si vlastně zabila? A co uděláš, jestli ti pomůžu a zbavim tě pout?“ Lorin se bál, že mu již nic nepoví.
„ Kolik sem zabila lidí? Nevim u padesátky sem přestala počítat … co udělám? Pokusila bych se odsud dostat, musela bych něco udělat s tim protivnym strážnym a pak? Pak si půjdu vyřídit své účty a pokud půjdeš se mnou pokusím se dodržet to, co sem ti slíbila … pomstít tvojí rodinu!“ Hrdě zvedla hlavu a v očích se jí zablýsklo, trochu se snad i usmála.
„Mé pravé jméno je …počkej chvilku, určitě si vzpomenu …“ Zadívala se kamsi do stropu a vypadalo to, že urputně přemýšlí jak se to vlastně jmenuje.
„ Už vím!!!! Shanara … ano, jmenuji se Shanara.“ Zajásala Černá vdova a vypadalo to, že je skutečně ráda, že si vzpomněla na své pravé jméno.
„ Tak a teď mi pomoc, jo kolik je nás v téhle cele?“ Shanara rychle vystřízlivěla ze své radosti a opět chladně uvažovala.
„ Je nás tu pět se mnou i s tebou … ale ty ostatní tři jsou tak zbědovaní, že už se na nic nezmůžou. Jak sem řekl tady se už jen dožívá a na mě parchanti asi zapomněli!“ Zavrčel Lorin a přistoupil k jejím poutům. Chvilku si je prohlížel, po chvilce vytáhl odkudsi kousek křivého drátku a začal se šťourat v otvoru na klíč.
Minuty pomalu ubíhaly, když tu náhle měla Shanara jednu ruku volnou. Po několika minutách měla volné ruce obě. Samou radostí Lorina objala. Ten se jen usmál a vypadalo to, že neví co má dělat.
„Tak a teď si jenom počkat na toho strážnýho.“ Zašeptala, navlékla si puta, aby to vypadalo, že je stále připoutaná, schoulila se na podlahu a šeptla.
„Pokus se udělat nějakej zmatek ať sem ten tlusťoch přijde“
Lorin kývl a začal zběsile lítat po celé a řvát jak blázen. Za pár minut se otevřely dveře a do místnosti vtrhly dva strážní. Shanara tiše zaklela, ale všimla si, že dveře jsou otevřené. Rychle vstala a vyběhla rovnou na chodbu. Za sebou slyšela hluk, jen doufala, že Lorina moc nezbijí. Ocitla se na temné chodbě, naproti ní byl stůl a na něm rozložený karty, hledala zbraň. Po chvilce marného pátrání jí štěstí přálo a spatřila pod stolem dýku. Tiše se vkradla zpět do cely a spatřila jak se strážný sklánějí nad Lorinem. Plížila se tiše jak kočka a když byla za jedním strážným rychle mu dýku vrazila do týla. Ten padl k zemi mrtev, druhý strážný se zprudka narovnal, byl to ten co jí před tím uštědřil pořádný kopanec. Černá vdova se prohnula, zlověstně se usmála a za pár minut strážný ležel mrtev a z hrudi mu trčela dýka, která tak rychle přivedla smrt dvou lidem. Shanara se sehnula.
„Lorine, slyšíš mě? To jsem já!“ Lorin po pár dlouhých minutách otevřel oči a posadil se. Z čela mu tekla krev, ale jinak vypadal docela zdráv. Usmál se na ní tím svým klukovským úsměvem.
„ Tak aby sme šli, ne?“
„ Ano, půjdeme …snad při nás budou Bohové stát“ Šeptla Shanara a vzala ho za ruku. Oba se tiše vyřítili na chodbu.
Za pár měsíců se v jedné vesnici objevili dva cizinci, krásná žena na černém koni a muž s jizvou na tváři. Nikoho by nenapadlo, kdo k nim právě přijel. Tito dva zavítali navečer do místního hostince a zde si vyslechli podivný příběh. Jak vražedkyně Černá vdova osvobodila vězně a jak za pár dnů zemřel jeden zeman. A říká se, že vévodovo lidé se musí mít na pozoru, neboť je kdosi zabíjí. Lidé si také v ústraní šeptají, že má snad dojít i na vévodu samotného, ale to je už jen jejich zbožné přání. Nikdo nepostřehl, že při vyprávění tohoto příběhu se žena usmívá, muž jí drží za ruku a šeptá ji něžná slova.
Komentáře
Přehled komentářů
Maš fakt dobrejjjjjj komík je to bezva ..Je možna trapas že najíždím na tyto stránky ale našla jsem to nahodičkou tak se pak ozvy a budem si psat ju? vondrackova
Fíha
(Atrime, 20. 12. 2007 0:47)Velmi poutavě napsané, škoda že ke konci je to tak moc zkrácené, ale to bylo nejspíš obavou z délky či snad z večerní únavy. POchvala je bezesporu na místě.
kommíííííííííííííííkkkkk
(Lucka Vondráčková, 6. 1. 2009 20:41)