Křížek Brdatka 2018
Fotografie ve fotogalerii tady.
Křížek u lesní studánky
Na počátku příběhu byl Jan Marek. Poslal nám vánoční přání a v něm byl tento odstavec: „Včera jsem se šel odpoledne proběhnout se svou milou ženou Ájou – jen tak na chvíli, ale kvůli krátkému dni s čelovkou. Zbytky sněhu zůstaly jen na severních úbočích vrchu Děd v lokalitě Pod Drábovem. Za studánkou, vedle traverzové pěšiny něco svítilo. Přiběhli jsme blíže. Byla to zapálená svíčka u kříže s ukřižovaným Ježíšem. Sice tady neběhám tak často, ale tohohle křížku, který je tak pět metrů od pěšiny, jsem si nikdy předtím nevšiml. Zvláštní. Krásné, romantické, poutavé. Někdo řekne – náhoda... Začal jsem přemýšlet o světle. O naději. O Světle na konci tunelu.“ V tu chvíli jsem si vzpomněla, že jsem v létě tím údolím šla a křížek u cesty mě také překvapil; buď jsem si ho dříve nevšimla, nebo byl třeba zarostlý křovím, možná rezavý, a proto neviditelný, nebo jsem zapomněla, že tam někde stojí. Tím údolím, jemuž se také říká V dlouhé leči, tak často nechodím – je hluboké, sevřené příkrými stráněmi, v zimě tam nesvítí slunce a téměř vždycky je tam cesta samé bláto. Je to pro mě trochu ponurý kout. Protože jsem v létě křížek vyfotila, poslala jsem Janovi snímky, a on byl moc rád. Mě zase naopak Janův dopis inspiroval natolik, že jsem se po Vánocích zašla na to místo podívat. A tím se příběh dal do pohybu. Začalo mi vrtat hlavou, jestli tam byl ten křížek už dřív, jestli se na něj někdo pamatuje. Zavolala jsem několika berounským pamětníkům. Někteří o křížku věděli, jiní si ho nevybavili. Na současné mapě jsem ho našla, na historických mapách ne. Na mapě z prvního vojenského mapování za Josefa II. tam dokonce ještě není ani hájovna, které se později říkalo u Marků a která dnes už zase neexistuje, protože někdy snad po válce vyhořela a teď už ze zbytků obvodového zdiva rostou vysoké stromy. Zůstal po ní jenom název Markova studánka. Také můj spolužák Jiří Semrád mi potvrdil, že o křížku ví, prý tam u cesty stojí odjakživa, ale i jemu to začalo vrtat hlavou, a tak se tam zanedlouho vypravil. A vzápětí mi volal, jestli jsem si někdy všimla, že na jiném místě, asi třicet metrů pod studánkou, je zbytek dalšího kříže, pro změnu podstavec. Tak to mi tedy úplně uniklo. Když mi Jiří minulý týden poslal fotky, napadlo mě, že podstavec možná v létě utonul v kopřivách, jež ho přerostly, a stal se neviditelný, nebo jsem ho letmým pohledem vyhodnotila jako nezajímavý kus betonu. V neděli se tam musím vypravit znovu. Jirkovy fotky jsem poslala Pavlu Hobzovi, jemuž jsem už předtím o křížku vyprávěla a jehož to samozřejmě velmi zaujalo. Ačkoli zná dobře celé berounské okolí, tímhle údolím prý asi ještě nikdy nešel. A příběh dostal nové pokračování – křížek pro změnu začal vrtat hlavou Pavlovi. V neděli 18. února jsem se vrátila z kostela, chystala jsem oběd a už jsem se těšila, že hned po jídle vyrazím do lesů, protože musím najít a na vlastní oči vidět ten podstavec. Kde to tam je? Vtom se ozval mobil a v něm hlas Pavla Hobzy: „Hola hola, 10 jsme právě za rybníčkem v Brdatkách, kudy máme jít dál?“ Naviguji Pavla a jeho chlapce na správnou cestu a v duchu si říkám, jak je to zajímavé – všichni teď putujeme ke kříži. Je přece postní doba… Na místo jsem dorazila samozřejmě později než rychlí Hobzovi, vždyť jsem také šla horem delší cestou, ale kámen jsem našla hned. Je celý zčernalý, a samý lišejník, vypadá opravdu jako betonový. (Nahoře je zbytek železa, zrezavělá pata kříže, který asi už velmi dávno skončil v nějaké sběrně.) Ale Pavel mě pak v telefonu ubezpečil, že je to velmi kvalitní kámen, vápenec, který někdo v minulosti natřel asfaltem, jak se to prý v té době dělalo, a proto je tak tmavý. V místech, kde nátěr popraskal, prosvítá bílý vápenec. Někdy v budoucnu by šel křížek obnovit, i když určitě nestojí na původním místě. (Osobně si myslím, že původně byl nahoře u cesty v traverzu, protože horní kříž je zapuštěný jen do země.) Zůstávají však nezodpovězené otázky. Stříšku nad Markovou studánkou opravil Myslivecký spolek Drábov. Opravili snad také ten horní křížek? To oni tam dávají svíčky? A jak asi vypadal ten kříž v minulosti? Neměl by snad někdo z pamětníků fotku? Patří podstavec k tomu hornímu křížku, nebo tam byly opravdu kříže dva? A neměl by snad někdo fotku Markovy hájovny? (Moje maminka i její bratři vzpomínali, že se tam při procházkách v jejich dětství chodívalo na svačinu – chleba s máslem a mléko. To bylo ovšem někdy před válkou. Mamince by bylo devadesát let…) Tady náš příběh zatím končí a my čtyři, Jan, já, Jiří a Pavel doufáme, že se bude odvíjet dál. Nevíme, zda nám někdo odpoví, zda se ještě něco podaří vypátrat. To místo v hlubokých lesích třeba poodhalí kousek svého tajemství. Třeba se někdo i ozve. Bude mít příběh křížku na konci údolí u Markovy studánky pokračování? Ozve se nám někdo? My čtyři to nevzdáváme!
Kříže u lesní studánky aneb Příběh pokračuje
„Ty kříže tam byly opravdu dva!“ volala na mě pamětnice Jindra Nová přes ulici pár dní nato, co vyšel můj první článeček o křížku u lesní studánky. Prý tam šli někdy v mládí na procházku s manželem, moc to v okolí Dědu neznala, a překvapilo ji proto, že je jeden křížek pod studánkou a druhý nad ní. Vyprávěla mi ještě příběh o tom, proč tam oba křížky jsou, ale ten se nakonec ukázal při následném pátrání jako nepravděpodobný. Zprávu jsem předala ostatním – Janu Markovi, Jiřímu Semrádovi i Pavlu Hobzovi. No a Pavel to jel brzy ověřit s krumpáčem. Když u dolního kamene opatrně odkryl zeminu, ukázalo se, že podstavec je vypodložen kameny, aby byl v rovnováze, takže se odnikud nezřítil a není tu náhodou, ale neznámý kameník ho zde kdysi dávno zapustil do země. Pavel také odstranil z podstavce zbytky původního kříže, zrezavělou železnou patku. Dalo mu to hodně práce, patka byla opravdu mohutná a svědčila o tom, že i původní kříž byl hodně veliký. Při té příležitosti se ukázalo, že kámen není vápenec, ale jakási modrozelená vyvřelina. Také prohledal okolí podstavce detektorem kovů, zda by někde v zemi nebyly zbytky železa. Napsal mi o tom 24. března: „Dnes jsme si s klukama (synové Filip, Šimon a Matouš) udělali výlet do Brdatek. Původní zbytky kříže jsme nikde nenašli, trochu jsme upravili okolí a já si pohrál s patkou. Takhle veliký ‚zvonek‘ jsem ještě nevysekával. Původní kříž byl rozhodně střední nebo velké velikosti. Zajímavé bylo i zjištění, že se nejedná o vápenec, ale o nějakou vyvřelinu. Žulou bych ji nenazýval, ale je jí podobná. Konečně mám tedy rozměr kapsy a mohu začít s opravou kříže. Předpokládám, že do května by se to mohlo podařit.“
Když jsem uviděla fotky, napadl mě okamžitě kámen diabas – je to vyvřelina, těžil se tu v okolí na několika místech a používal se právě pro podobné kamenické práce. Máme z něj dlažbu v kostele, jsou z něj zhotoveny i schody na faře a v kaplance. (Že to opravdu je diabas, to hned druhý den Pavlovi potvrdil odborník.) Pavel ovšem nelenil, z povrchu podstavce obrousil zbytky asfaltu a také ho očistil od veškerého mechu a špíny. Od začátku bylo jasné, že je myšlenkou na osazení místa novým křížem úplně nadšený. Na začátku února koupil shodou okolností od jednoho člověka z Plzeňska torzo kříže; byla to pouze vodorovná ramena, korpus Ukřižovaného a něco jako zeměkoule pod jeho nohama. Horní rameno kříže a celá vertikála chyběly, a proto koupil T profil a celé obroušené torzo starého kříže k němu přivařil. Nový nátěr a stříbření byla pro něho už hračka.
15. února se Pavel o kamenném podstavci pod Dědem dověděl – a už v neděli 8. dubna nastal slavnostní okamžik osazení rekonstruovaného kříže, jehož jsem se spolu s celou Pavlovou rodinou také mohla zúčastnit. Je to už čtrnáctý kříž, který Pavel Hobza navrátil do české krajiny. (Brzy nato - 22. dubna - následoval patnáctý u Hlohovic na Rokycansku.)
Příběh o tom, proč jsou u lesní studánky dva kříže nedaleko od sebe, ovšem zatím nevydal své tajemství. Někdo také u horního vytrvale zapaluje svíčky. A tak my ostatní stále hledáme někoho, kdo by mohl něco vědět z dávné historie, nevzdáváme to a pátráme dál…
L. Fričová