Kapitola 2
1. 10. 2013
Říct, že Joshua Akuri je špatný pilot by byla lež. Nevytahuju se, prostě to tak je. Za ty tři roky, co studuju, mám výslovné potvrzení čtyř instruktorů, že se stručnou pomocí bych zvládl řídit nebo pilotovat cokoliv. A zvládl bych to.
Proto mě ani moc nepřekvapilo, že mě jednou po vyučování požádal instruktor Wheels, jestli bych nezaskočil za jednoho pilota při simulačním testu* jedné party z MBS. MBS, mimochodem, jsou Meziplanetární Bojové Síly. To je ta část letectva, která se pro změnu jedné planety nedrží. Pohrdám těma hajzlíkama z MBS snad ještě víc, než oni pohrdají náma, co chceme zůstat doma, ale souhlasil jsem. Prostě jen tak z nudy.
Nešel jsem pozdě, fakt ne. Přišel jsem asi dvě minuty před plánovaným startem simulátoru. Stejně tam už většina byla. Šprti jedni vesmírný. Všichni zvedli hlavu tak rychle, jako by ty dveře vybuchly. Vypadali dost nervně.
„Tak konečně?“ ozval se vesele týpek, co seděl v křesle před hlavním vizualizačním panelem. Měl ulíznuté hnědé vlasy, hubený obličej, byl viditelně vysoký a hubený a měl zelenošedé oči. „Zdravím,“ řekl potom. „Já jsem Phil. Phil Parker. Velím tomu tady.“
„Hm, těší mě.“ Zabručel jsem nevěrohodně. Parker se tomu usmál.
„Ty jsi ta náhrada za Rommyho, co?“ zeptal se kluk u navigačního panelu. Už když jsem ho zahlídnul, to jeho zlatý vrabčí hnízdo a pitomej úsměv, bylo mi jasný, že tohohle holky milujou. A když jsem uviděl pohledy, co po něm vrhala holka u hlavního počítače, ještě se mi to potvrdilo.
„Jo. Joshua Akuri.“ Potvrdil jsem to.
Zazubil se. „Já jsem Russ. Teda Russell Colombia, pokud na tom trváš.“
„Ani ne,“ prohodil jsem, obešel jednu stranu počítačového půlkruhu a posadil se doprostřed, do pilotního křesla. Za ramenem se mi vynořila obarvená hlava.
„Já jsem Amanda.“ Usmála se na mě dívka s vlasy barvy malin. Byl to takový drobeček, taková malá a nenápadná, pokud nepočítáte ty vlasy a zářivý úsměv. No a vlastně ještě objemný hrudník, pokud jste chlap.
„Jen Amanda?“ zeptal jsem se a obdařil jsem ji svým nejlepším úsměvem.
Zahihňala se. Znělo to roztomile, ale, jak jsem měl zjistit, dělala to tak často, že jste ji za ten roztomilý smích někdy měli chuť zabít. „Příjmení jen pro známé.“ Zašeptala spiklenecky.
„Neví někdo, kde vězí Carell, Baker nebo Ikarová?“ zeptal se Parker a všichni se na něj otočili.
Kluk, co se rozvaloval v křesle vedle Parkera, se zasmál. „Vsadím se, že Carell je s Ellie. Určitě už ji uhnal.“ Prohlásil.
Parker se zakřenil. „Fakt, vsadil by ses?“ zeptal se toho kluka a začal prohledávat kapsy uniformy. „O kolik?“
Ten kluk vytáhl dvě žluté karty velké asi jako simka. „O dvacku.“ Navrhl.
„Srabe.“ Ušklíbl se Parker. „Platí.“
Oba položili dvě desky na stolek.
„Jo, Akuri, tohle je Steels. Zástupce velení, takže jedinej, kdo tu má právo kecat mi do rozkazů.“ představil mi ho Parker.
Steels se ušklíbl a zvedl ruku k čelu na pozdrav. „John Steels.“
Holka, co seděla zády k Amandě na druhé straně půlkruhu, se najednou ozvala.
„Jo, mimochodem, s Ellie není Carell, ale Baker. Včera večer mě vyhodili z pokoje.“ Prohlásila, aniž odtrhla oči od nějakých materiálů.
Parker se rozesmál.
„Zatraceně, Ojašiová! Jsi mi to nemohla říct dřív?“ křikl na ni Steels.
Usmála se, ale nevzhlédla. „Ty by ses nerozdělil,“ usadila ho a nastavila dlaň. Parker jí se smíchem hodil půlku své výhry.
„A ty jsi kdo?“ zeptal jsem se jí.
„Kadet Nuri Ojašiová.“ Odpověděla bez zájmu.
„Takže Nuri? Hezký jméno.“
Natočila si na prst dlouhý ohon černých vlasů. „Pro tebe Ojašiová, prosím.“
Ušklíbl jsem se. Dveře simulační místnosti se rozletěly a dovnitř vběhla rozesmátá dvojice.
„Kde sakra vězíte?“ zeptal se Parker.
Dlouhonohá blondýnka se usadila vedle Russe u komunikačního panelu. „Sorráč, Parky. Trochu jsme se zapomněli.“
„U nás v pokoji?“ zeptala se Ojašiová ostře.
Kudrnatý zrzek, co přišel s tou dívkou, se zazubil a přidřepl si vedle Nuri. „Neboj, zlato, žádnej binec jsme ti tam nenechali. Moc.“ Řekl jí, mrkl po blondýnce a potom se usadil u zbraňových systémů.
„Máme tu toho záskoka,“ řekl Russ blondýnce a ukázal palcem na mě.
Otočila se na mě a usmála se. „Ahoj, nováčku. Já jsem Elisabeth Ikarová.“ Představila se. „Ale pro tebe klidně Ellie.“ Dodala koketně a odhodila si spousty drobných kudrlinek na záda.
„Joshua Akuri. Dávám přednost Akurimu, ale ty mi říkej, jak chceš.“
„Hele, kámo, je sice fajn, že má za Rommyho kdo zaskočit, ale jestli mi budeš balit holku, tak si už nezalítáš.“ Řekl zrzek a výhružně křupl klouby. „Mimochodem, jsem Peter. Baker. Pamatuj si to, kdyby ses náhodou probudil v nemocnici s pořádným oknem a rozbitou držkou. Peter Baker.“ Dodal a otočil se.
Ellie se ke mně naklonila. „Je to trochu pruďas,“ zašeptala. „Ale v posteli…“
Přerušilo ji dvoje polekané nadechnutí, když se vizualizační panel zničehonic zapnul. Ojašiové málem vypadl příruční počítač z ruky, když se najednou zapnul i zvuk.
„Tým…AK-725, alfa?“ zeptal se prošedivělý mužík s knírem v bílém plášti, co se objevil na obrazovce.
Ellie si chvatně nasadila sluchátka s mikrofonem. „Ano, pane. Potvrzuji. Tady AK-725 alfa.“
„Jste připravení k zahájení simulace?“ zeptal se líně muž, kterého ty formality zjevně nudily.
„Ne, pane. Chybí nám jeden člen týmu, kadet Carell, pane.“ Odpověděla rychle Ellie.
Ten chlap vypadal skoro šokovaně. „Chybí? A kde je?“ zeptal se trochu připitoměle.
„Nemáme nejmenší tušení, pane. Ještě se nedostavil.“
„Je nemocný?“ zeptal se mužík a tahal se za šedivý knír.
„Asi jde jen pozdě, pane.“
„Hmm.“ Chvíli to zvažoval. „Dejte mi vědět, až se dostaví, a zahájíme simulaci.“
„Ano, pane.“ Odpověděla Ellie servilně.
Vizualizační panel se vypnul a buclatá, zarudlá tvář mužíka zmizela.
„A čekáme,“ vzdychl Russ a opřel se o panel.
Začal jsem si prohlížet ovládací systémy.
Ojašiová si mě prohlížela. „Umíš s tím vůbec lítat?“ zeptala se trochu pohrdavě.
Přikývl jsem a nevšímal si její tváře ani tónu. „Tohle je přesná kopie pilotních systémů Dive Wingu třídy B, model Sentinel. Verze 4.0, RS. Nic zvláštního ani nic těžkého. První verze s R-pohonem. Vykopávka.“
Amanda se na Ojašiovou zašklebila. Ojašiová se zatvářila kysele, založila si ruce na prsou a opřela se v křesle.
„Hele, ty pilotní génie,“ začala pohrdavě. „Přede mnou se ukazovat nemusíš. Jseš prostě jako všichni ostatní vojáci. Průměrná inteligence, kompenzovaná zvýšenou atletickou zdatností. Není na tobě nic tak skvělýho, abys byl cokoliv jinýho než nula.“
Zazubil jsem se na ni. „A jak do toho tvého dokonalého vzorce zapadá moje pilotní genialita?“
Protočila oči a otočila se ode mě pryč. Amanda se zahihňala.
Dveře se zase odsunuly. Dovnitř vpadl další člen týmu. Kdybych nevěděl, že to je ten pohřešovaný Carell, myslel bych si, že je to Bakerův brácha. Měli jiné oči a tak, ale měli skoro stejné zrzavé kudrny a podobnou menší, ale svalnatou postavu.
„Kde kur** vězíš, Carelle?“ zeptal se Parker.
Carell měl pod modrýma očima temné kruhy. „Tak porůznu.“ Prohlásil hlubokým chraplákem.
„Tak tohle je Ian Carell.“ Naklonila se ke mně Amanda.
„To mi došlo. Mohli jsme čekat i na někoho působivějšího.“
Amanda pokrčila rameny.
„Pane, tady AK-725 alfa. Hlásíme, že jsme připravení ke spuštění simulace.“ Hlásila Ellie.
„Kadet Carell se dostavil?“ ozval se mužíkův hlas, ale naštěstí se už neobjevil.
„Ano, pane, je tu. Jsme kompletní a připravení. Můžete to spustit.“
„Dobře. Spouštíme za 3, 2, 1…“
Hlavní počítač zahučel a zapnul se.
„Simulace 863/21B, verze 2.5. Simulace spuštěna.“ Ozval se hlas.
„Ojašiová, Amando, zapněte všechny systémy.“ Přikázal Parker.
Obě dívky se daly do přehazování vypínačů. Postupně se rozsvítil panel přede mnou, Russem, Ellie a potom i veliký panel zbraňových systémů, který sdíleli Baker s Carellem.
„Zachytili jsme videovysílání na hlavním kanálu, veliteli.“ Ozvala se Ellie.
„Pusť to na hlavní vizualizaci, Ellie.“ Řekl Parker.
Velký panel před ním se rozsvítil. Nevýrazná, ale příjemná počítačově vygenerovaná tvář muže středního věku očima upřeně sledovala místo kus pod Parkerovou hlavou. Program počítal s průměrnou výškou.
„Tady Erik Aercase, kapitán diplomatické lodi SF Broker. Jsme na planetě Aiarak a potřebujeme loď, která by nás doprovodila přes nepřátelské území na Keeo.“ Prohlásil muž strojově.
„Tady Phillip Parker, hlídková loď SF Demon. Míříme na Aiarak. Čekejte.“ Odpověděl Parker.
„Konec vysílání.“
Panel ztmavl.
„Holky, dejte mi tam záběry z vnějších kamer.“ Poprosil Parker.
„Minutku, veliteli.“ Ozvala se Amanda tak jasným a praktickým hlasem, že mě to překvapilo.
Na panelu se ukázaly Keejské doky. Podobná scenérie, akorát z jiných úhlů, se ukázala i v dlouhých a úzkých průhledech po bocích oválné místnosti a taky ve velikém „okně“ přímo přede mnou.
„Akuri, přestaň zírat na obrazovky a nahoď motor.“ Přikázal mi Parker. „Russi, vypočti tu nejkratší cestu na Aiarak. Až to budeš mít, pošli to Akurimu a potom najdi všechna nepřátelská území poblíž cesty.“
„Ano, pane.“ Řekli jsme s Russem skoro zároveň.
Vypnul jsem všechny brzdící systémy a připravil systém R-pohonu k aktivaci.
„Čekám na navigační trasu.“ Ohlásil jsem.
„Minutku, sakra.“ Zabručel Russ a zuřivě vyťukával souřadnice do počítače. Každou chvíli si ještě víc pocuchával svůj ujetý rozcuch.
„Nech si to konečně!“ zasmála se Ellie a chytila mu ruku, když ji přibližně po třicáté zvedl, aby si projel vlasy.
„Neblbni!“ vyjel na ni, vyprostil si ruku a načechral si skoro slehlé vlasy v týle. „Mám to. Posílám, Akuri. Začínám pátrání po nepřátelských územích.“
Navigační displej se rozsvítil a ukázala se mi trasa i se záchytnými body pro R-pohon.
„Fajn.“ Prohodil jsem a zapnul odletové trysky, abych se uvolnil z kotviště. „Připoutejte se, prosím, aerolinky Akuri na vaši bezpečnost kašlou.“
Amanda se zahihňala, dokonce i Russ se usmál. Ojašiová se prostě ušklíbla a zapnula si bezpečnostní pás.
Zvednul jsem nás z virtuálního kotviště a natočil čumák Demona k obloze. Zapnul jsem hlavní motor, zvýšil rychlost skoro na doraz a vyrazil k atmosféře. Když jsme se vynořili z plynového obalu Keeo, zpomalil jsem.
„Aktivuji R-pohon, dávám nejvyšší rychlost. Cíl první záchytný bod, souřadnice 004:IL5/228. Proletíme se.“
Simulační místnost se autenticky zachvěla a pak námi cukla dozadu, jak to obvykle bývá po aktivaci R-pohonu.
„Možné ohrožení na záchytných bodech čtyři a sedm.“ Ohlásil Russ.
„Motory i přes zbytečné zatížení v pořádku.“ Hlásila Ojašiová.
„Žádné vnější vysílání na frekvenci.“ Dodala Ellie.
„Blížíme se k záchytnému bodu, dorazíme za minutu.“
Virtuální okolí v průzorech a na obrazovkách se zaostřilo.
„R-pohon deaktivován.“
Zvolna jsme prolétali kolem obrovské růžové planety se zlatými prstenci. Po povrchu planety se honily světlé a tmavé růžové mráčky. Kolem planety obíhala rudá hvězda.
„Dorazili jsme k prvnímu záchytnému bodu, souřadnice 004:IL5/228, systém Seraphine. Po vaší levici můžete zhlédnout klenot téhle soustavy, planetu Rios Nebula.“ Ohlašoval jsem hlasem spíš příznačným pro letušky, průvodkyně, nebo gaye.
„Z Rios Nebula se vyváží riodové kameny, skvělá náhražka běžných magnetů.“ Přidala se ke mně Amanda.
„Skvělé místo na dovolenou, pokud máte rádi extrémně horké podnebí a jezera vařící hmoty, která se vytváří biologickými procesy z mrtvolek miracoidů, jediných žijících bytostí, které dokážou na Rios Nebula přežít.“ Dodal Russ trochu kysele.
„Mě se to líbí,“ prohodila Ellie.
„Tak to tě asi zklamu,“ řekl jsem a zase začal připravovat motory. „Kurz na 0-0-9-2. Cílem jsou souřadnice 025:DK4/246.“
Zvýšil jsem rychlost a zapnul R-pohon. Rios Nebula se nejdřív rozmazala a pak zmizela. Za chvíli zmizel i zbytek Seraphinu.
„Za chvíli jsme na místě,“
Svět znovu získal pevné obrysy.
„025:DK4/246, systém Pigmy.“ Ohlásil jsem.
Ellie se otočila na hlavní panel a prohlížela si vizualizaci. „Trpasličí hvězdy?“ zeptala se.
Russ se taky otočil. „Trpasličí planety.“ Opravil ji.
„Jeden z nejkrásnějších systémů. Samozřejmě kromě Sinusu.“ Řekl jsem a krátce se ohlédl.
„Kdyby mě sem někdo vzal na rande…“ začala Amanda.
„…skočila bys s ním do postele ani by ses ho nezeptala na jméno?“ zeptal se Steels.
Všichni kromě Amandy se zasmáli.
„Hele, romantici, končíme. Co motory?“ zeptal se Parker.
Ojašiová, která s námi sledovala vizualizaci, sebou trhla a rychle se podívala na obrazovku. „Kupodivu v pohodě.“ Oznámila a vrhla po mě nevrlý pohled.
Nevšímal jsem si jí. „Tak jedem. Třetí záchytný bod, souřadnice…kašlu na to. Prostě zapínám pohon a jedem.“
Otřes a prudké zatáhnutí.
„Za minutu a půl jsme na místě.“
Ellie si znuděně hrála s Russovými vlasy, Ojašiová znovu vytáhla příruční počítač a Carell s Bakerem něco probírali. Vypadalo to, že tohle cestování všechny nudí. Jen já, Amanda a Parker se Steelsem jsme vypadali ještě aspoň z poloviny vzhůru.
Svět kolem nás se pomalu zaostřoval. Přímo před námi lenivě přelétala nepřátelská flotila.
„Co to kur** je?“ vyjekl Parker.
„Russi, ty debile!“ křikl Steels.
„Já ne! Tohle je alianční území! Tihle tu nemají co dělat!“ ohradil se Russ a kontroloval počítače.
„Carelle, Bakere, aktivujte zbraňové systémy! Akuri, zdrháme!“ vydával Parker rozkazy.
„Blokují náš komunikační kanál,“ oznámila Ellie.
„Štíty na sto procentech, zaměřují nás.“ Hlásila Amanda.
„Zapínám R-pohon.“
Nic se nestalo.
„Tak co je, Akuri?“ zeptal se Parker.
„Je to zapnutý! Asi to nefunguje!“
„Počítač hlásí, že motory jsou v pořádku.“ Prsty Ojašiové lítaly po tlačítkách a vypínačích.
„Co se děje?“ zeptal se Steels.
„Zaměřte jejich energetické články a palte hned, jak je zaměříte.“ Přikázal Parker. „Ellie, volej strojovnu. Ať se podívají na motory.“
„Strojovnu?“ vyhrkla Ellie připitoměle.
„Jo, Ikarová. Loď nemá jenom můstek!“
Ellie se zatvářila ublíženě, ale otočila se a nasadila si sluchátka. „Tady můstek, volám strojovnu. Opakuji, volám strojovnu.“
Iontové kanóny Demonu vystřelily a střely se rozbily o štít nejbližší lodi. Začali na nás střílet.
„Štíty na devádesáti pěti procentech.“
„Strojovno, tady můstek. Jak jsou na tom motory?“
„Pane, mají silné štíty.“
„Pokračujte v palbě.“
Chvíli bezmocného ticha přerušila Ellie.
„Strojovna hlásí plnou funkčnost motorů, pane.“
Parkerovi cukala pusa. „Oajšiová, podívej se po jakýchkoli energetických stopách, po paprscích, nebo po čemkoliv. Drží nás tu.“
Ojašiová kývla a znovu se jí prsty rozjely po konzole.
„Štíty osmdesát.“
Vypnul jsem R-pohon, abych nepřehřál motory. Mnohem víc se mi vařil mozek. O tom už jsem slyšel…
Carell, nebo snad Baker, zaklel. „Dochází energie v iontových kanónech. Za chvíli budeme muset přerušit palbu.“
Russ stáhnul ruce z panelu a opřel se. „Vypočítal jsem nový záchytný bod v zaručeně bezpečné zóně. Teď se tam musíme jen dostat.“
„Jsou z Heliosu.“ Vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě.
„Štíty sedmdesát dva.“ Hlásila Amanda. Trochu se ke mně naklonila. „Cože?“
„Jsou ze systému Helios. To, co nás drží, je magnetické pole. Používají to, když se od stanic odtrhnou těžební moduly. Podrží si to a zachrání posádku.“ Vysvětloval jsem.
Podívala se na mě. Měla šedé oči a zahlédl jsem i čočky. „Víš, jak se toho zbavit?“
„Možná. Ale museli bychom vypnout všechny systémy.“
Zvedla hlavu k Parkerovi. „Štíty šedesát pět.“, řekla a kousla se do rtu. „To Parker nebude riskovat.“
„Je to jen simulace.“ Připomněl jsem jí.
„Vy dva! Co se tam vybavujete?“ okřikl nás Parker
„Akuri má nápad, pane.“ Řekla Amanda.
Podíval se na mě. „Poslouchám.“
Vysvětlil jsem mu to, jako jsem to vysvětlil Amandě.
„Vypnout systémy? Proč?“ zeptal se.
„Štíty padesát.“ Vyhrkla Amanda bezmyšlenkovitě.
„Drž hubu, prosím.“ Okřikl ji Steels. „Tak co?“
Nadechl jsem se. „Je to záchranný systém. Předpokládá, že moduly bez energie jsou prázdné nebo je posádka mrtvá. Navíc by to s námi mělo cuknout prudce dozadu a mohli bychom vyklouznout. Nevím, jestli se na to můžeme spolehnout, ale možná i hledají záchytné body na hlavích energetických článcích.“
„Musíme vypnout zbraně aspoň na pár vteřin, pane.“ Hlásil Carell naléhavě.
Parkerovi cukaly rty. „Fajn. Zkusíme to. Tak jako tak je to jen simulace. Ojašiová, Amando, vypněte nás.“
Pomohl jsem Amandě přecvaknout všechny vypínače. Všechny panely ztmavly, i osvětlení místnosti. Věděli jsme, že nemůžeme umřít, ale stejně všichni napjatě tajili dech. Hodilo to s námi dozadu. Upadl jsem na Amandu.
„Počítejte do pěti a pak nahoďte pilota. Až potom všechno ostatní.“ Parkerův hlas byl tak tichý a vážný, že to v temné místnosti bylo až děsivé.
Narovnal jsem se. „Ty souřadnice dalšího bodu? Pokud nenahodíte navigaci, budu to muset zadat manuálně.“
„035:PK9/573.“ Odpověděl Russ automaticky.
„Tři.“ Ozvaly se v náhlém tichu hlasy Ellie a Ojašiové, které zatím počítaly.
„Dva.“
„Jedna.“
„Zapínám hlavní počítač a pilotní konzolu.“ Oznámila Ojašiová.
Se zahučením naskočilo podsvětlení hlavního počítače a za chvilku i osvětlení pilotní konzoly.
„Štíty třicet pět.“ Pokusila se nás Amanda uklidnit.
Moje ruce běžely po ovládání tak rychle jak jen to šlo. „Souřadnice 035:PK9/573. Aktivuji motor, vypínám brzdící systémy, zahřívám systémy R-pohonu.“
„Prostě to spusť!“ křikl na mě Parker.
„Zničím to!“ ohradil jsem se. Není lepší způsob jak zničit motory než zapnout studený R-pohon.
„Pusť to!“ přidal se Steels.
Povzdechnul jsem si. „Zapínám R-pohon, nejvyšší rychlost.“
Svět se rozmazal a posádka Demona si oddechla.
„Ty zmetku,“ usmál se Russ.
„Co já?“ ušklíbl jsem se.
„Díky, Akuri.“ Prohodil Parker.
„Není zač.“
Amanda do mě šťouchla. „Dneska ti koupím pití.“ Nabídla mi.
Otočil jsem se na Ojašiovou. „Žádný obdiv?“ zeptal jsem se provokativně.
„Motory jsou mírně poškozené.“ Odvětila jako odpověď a podívala se na mě.
Svět se zaostřil v nádherně prázdném prostoru.
Parker tleskl, aby získal naši pozornost. „Tak nás zase zapněte, holky. Ellie, zavolej strojovnu, ať se na to kouknou. Potom zavolej na Broker, že se zdržíme. Zkontrolujte zbraňové systémy, nechte nabít kanóny, záložní energetické články do pohotovosti. Obnovte štíty. Už se nechci nechat někde překvapit. Russi, najdi tu nejbezpečnější trasu pro cestu domů. Tohle zvládnem.“
__________________________________________
* MBSáci často trénují pomocí simulačních programů, aby nacvičili spolupráci a koordinaci posádky.