Z Vůdcova deníku XIX - Barevné střípky z Monte Negra I
Mé milé čtenářky, protože je potřeba stálá návštěvnost našeho webu, aby nás nezrušili, buduse vás snažit nalákat kromě fotografií z akcí i nepravidelným počtením k vaší svačinové kávičce mými cestopisnými i jinými výplody
Z Vůdcova deníku XIX - BAREVNÉ STŘÍPKY Z MONTE NEGRA I
Tak jsem si letos udělal trochu toulavou dovolenou a jedním z mých cílů byla Černá Hora. Jel jsem tam s cestovkou a cílem byl přechod Durmitoru a Beljasice. Byla to perfektní volba, nádherná krajina a sešla se nás fajn parta - můžu říct od mé následující akce na Ukrajině - parta mlaďochů (až na moji dědkovskou výjimku). K mému překvapení nás bylo maličko, což bylo perfektní - a většina byla z mého okruhu (až jsem začal už přemýšlet, zda by mi cestovka neměla dávat nějakou slevu :- ) ). Ale bylo to poněkud náročnější, než jsem předpokládal - hodně sněhu a někdy dost převýšení. Ale jinak skvělé. A už raději k těm denním zážitkům.
Scházíme se v Brně navečer v pátek na autobusáku, postupně všichni doráží a tam zjišťujeme, že zájezd je tvořen jednodeňkami, cyklisty a námi přechodáři. Takže vlastně tři zájezdy. Dáváme poslední občerstvení a vyjíždíme, v Bratislavě přibíráme ještě pár lidí a už se jede. Noc nějak prodřímávám, žádná sláva. Snažíme se honit čas, takže po 4 hodinách se ozve:" Pauza, deset minut na vyčůrání a jedeme dál“ - no, nějak mi to nevychází, když vidím to množství děvčat - takže je klasicky fronta na ženských, nestíhá se….. my chlapi to máme jednodušší, v temnotě znečišťujeme okolí benzínky. Já tyto „povelové“ fyziologické pauzy nemám moc rád, protože člověk přece potřebuje při vyměšování poklid, že - na povel to není ideální - alespoň z mého hlediska. A zase pokračujeme dál, pak už je maďarsko-srbská hranice a děsná fronta na přechodu. Takže jsme vypuštěni na vydýchání a já si spokojeně za 1 euro odkráčím na toaletu. To éčko je skvělá investice, obrovské WC, kachlíčkované, klid, čistota…. spokojeně tvořím a odlehčen odcházím k busu. A tím končí Evropa a začíná Balkán. Jedeme dál - Srbsko, Černá Hora -krajina začíná vypadat romanticky (tedy hory, malé domečky typu Rumunsko) - na hranicích jsme upozorněni, že se musíme tvářit vážně, neprovokovat…. přejedeme v pohodě a už konečně frčíme (no, o rychlosti se v horách zas tak hovořit nedá) směr Žabljak. Cestou se stavíme na slavném mostu přes Taru, protože mží, tak si neberu foťák - a to mne pak štve, je tam krásný záběr. Jedeme dál, začíná pořádně lejt. Naštěstí nakonec přestává, přijíždíme do Žabljaku, dostáváme volno na protáhnutí nohou a dokoupení zásob před zakempováním . S mojí „chlapskou „ skupinou (bráchové S., Petr Ch) jdeme do hospody na dlabanec, dámská část jde obhlédnout město. V hospodě dáváme dle chuti nějakou dobrotu a zapíjíme místní slivovicí na úspěch akce. Pak už odjedeme do kempu a stavíme stany - tedy jen my přechodáři, ostatní spí nesportovně v chatkách. Je poněkud zima. Rozděláváme oheň a seznamujeme se. Nad flaškou slivovice, kterou věnoval náš vůdce Jirka. Kromě toho tečou i jiné alkoholy. Postupně se k nám trousí i cyklisti a jednodeňky, oheň a bujará nálada je přitahuje. Jirka nám oznámí hodinu ranního odjezdu a když to zhodnotím a vidím, jak se vytahuje další litrovka slivovice, raději vzhledem ke svému věku odcházím spát a zábavu nechám omladině. Po pár panácích usínám jak dřevo a jen v noci mne vyžene fyziologie. Je nádherná noc plná hvězd, ale poněkud mrazivá. Dám ještě nějaký spánek a budíka si natahuji na pátou, abych stihl ranní sprchu v teplé vodě - nadlouho naposledy- snídani a sbalení stanu. Ráno je krušné - tedy pro účastníky noční zábavy, nějak se jim nechce vstávat - ale nic nezbývá než balit - chválím se za svoji moudrost, že jsem se šel vyspat. A tuto myšlenku jsem zcela nespolečensky používal každý večer, konečně jsem se v pohodě vyspal jako na dovolené, dokonce i deset hodin - skoro jako na zimních vandrech. Naše skupinka nasedá do autobusu, který nás odváží do ústí údolí Komarnici. Po dost technických problémech v zatáčkách horské silničky zastavujeme - dál už autobus neprojede. Vyndáváme bágly, loučíme se s busem a jdeme se podívat na soutěsku a most, který je romantický na focení, ale tedy po zběžném průzkumu nebudí příliš důvěru - náklaďáky tady asi moc nejezdí. Petr S. mezi tím dobrovolně hlídá vleže batohy a spokojeně se usmívá. To byl jeho poslední úsměv ten den, protože pak už jen používal zcela nespolečenské výrazy se zaměřením na souvětí - „Jardo, tebe po návratu domů dám do spamu za to, k čemu jsi nás navedl. Proč jsme nejeli k moři!“ Jo, následky hýření v noci se projevily. A tímto se s vámi, mé čtenářky, loučím, další pokračování v líčení naší cesty příště.
Jarda