Z Vůdcova deníku XV - Harlemskej song
Tahle povídka je poctou Luisovi za hudbu, kterou miloval můj táta a já jsem dopadl stejně, Dashiemu a Raymondovi za založení „americké drsné školy" a všem zapomenutejm barovejm zpěvačkám, muzikantům a v jiný době „prokletejm básníkům“, co se vždycky rvali za svůj názor, lásku, svobodu. A prohrávali. Ale nikdy nesklonili hlavu. A také jedinečnému filmu Město Andělů a Nicolasu Cagemu za romantiku i zoufalství.
HARLEMSKEJ ČERNEJ SONG
Sedíš v harlemský knajpě. Na stole na igelitovým propáleným ubruse napůl vypitá flaška fernetu a jedna sklínka. Mrkající zářivky na stropě, bar se snědou barmankou. Pár unavenejch notoriků. Větrák neodvětrá zápach cigaret, upocenejch těl a houmlesáckýho smradu. Jseš ve sklepě, žádný okna. U vstupních dveří jen pár neumělejch teků, značka gangu a nápis NONSTOP. Vejdeš po schodech dovnitř a jsi v pekle. Takovejch pajzlů v Harlemu najdeš nepočítaně. Všechny stejný. Zchátralý existence, co se propíjejí do příštího deliria, v rohu ojetina, co maskuje svoje zkušenosti vrstvou mejkapu a vyzývavou rtěnkou. Když se na ní podíváš, radši uhne očima, protože si přečetla v těch tvejch, co cejtíš. To by nebyl pro ni dobrej kšeft, třeba přijde nějakej unavenej zedník. Z mjůzikboxu kvílí David ty svoje sladký příšernosti. A tak si naleješ další. A teď už jste úplně zmatené (mé čtenářky). Ale Harlem, to není jen turistická čtvrť v jiném světě, co ji znáte z holyvůdskejch sladkejch komedií. Harlem je plíseň velkoměst. Je všude, jen běžnej občan ho nenavštíví. A ani orgáni o ní neví. Nebo nechtějí vědět. Do Harlemu jsi se dostal kvůli svýmu psaní. Někdy jsi ho použil, abys oslnil krásnýho anděla. Ale romantika a Harlem nejdou dohromady a tak ti anděl vždycky uletěl. A tak jsi už zůstal v harlemským pekle. Tak ještě jeden panák. Vzpomínáš na chvíli, kdy Ti zazvonil mobil (nenávidíš mobily, s úsměvem nosí zoufalý zprávy…. rozbitý manželství, lži, nevěru, smrt, vyhrůžky…. ). „Dobrý den, jste…. (to číslo bylo neznámé)….musíme Vám oznámit, že Vaše sestra byla nalezena mrtvá……Oznámení sousedky, ze stropu teče voda, policie, vylomení dveří. Voláš na patologiii: „Dobrý den…. příčina úmrtí - cévní mozková příhoda. Pro sebe se zasměješ. Trpce. Příčina úmrtí… sobectví, zoufalství, smutek, beznaděj, lhostejnost….kolik žen takhle trpí v našem sociálním systému, kdy na konci měsíce nemají na léky a raději koupí jídlo svýmu kocourovi než sobě. A nájem pořád roste a na systému se přiživuje tisíce parazitů a těm potřebnejm nic nedá. Občas se zastavíš, přineseš kytku, něco k mlsce, láhev vína (to pro sebe, abys vydržel ten zoufalej smutek, co se line z jejích úst). Manžel si našel mladší, obral ji o peníze, syn to nedokázal přijmout. A tak se uzavřel do sebe, chvíle hry na „haura“ a najednou hraje roli bílýho koně u mafiánů. Pokus o sebevraždu. A další zničenej život v Harlemu. Stále věříte jen v ten Harlem americkej? V bytě zůstávají jen stíny toho, co končí ve frcu. Nájem ségra pořád musí platit a žádnej malej sociální byt neexistuje. Občas „půjčíš“ peníze. Víš, že na věčnej čas. Ale také máš složenky, děti…. Takhle se stáváš obyvatelem Harlemu. V každém velkoměstě. Až jednou to srdce nevydrží a tak jí musíš zařídit pohřeb. Prší. Listopadovej den, i když je jaro. Zelení stromů prokapávají smutný kapky, pár příbuzných přibíhá pod černými deštníky. Umělé kytky, umělé věnce. Mozartovo Rekviem. Konec. Vracíš se domů, do Harlemu. Pár barů, končíš v tom posledním. Fernet, Michal David. A pak se vedle tebe ozve: „Nebyl by panáček?“ Otočíš se. Troska. Chlap. Smrdí. Strniště, v očích plamen touhy po alkoholu. Chvějící se ruka. Ale ze rtů slyšíš zvláštní song: : „…potkal jsem v Ráji anděla, on polámal mi křídla….“ Skvělá melodie. Nevěřicně posloucháš. A na jednou ti v hlavě prokmitne myšlenka na jednu stavbu. Daleko. Špitál. V Kuksu. Temné baroko a jeden člověk. Hrabě Špork. A tak mu beze slova naliješ do umatlané sklenice. Otočíš se, nechceš ho dál vnímat. „Piješ pěkný svinstvo“, slyšíš vedle sebe a najednou tam místo houmlesáka sedí On. Strniště, tvrďák, v očích únava celýho světa. Harlemskej typ, motýlek pod bradou a trochu unavenej oblek. Znáš ho, je to tvůj hrdina. „Ahoj, Philipe, „ vůbec ti nepřijde divný, co tu dělá. Vždyť je tu doma, v Harlemu, i když žil v LA. „Hele, my říkáme “darovanýmu koni na zuby nekoukej,“ a naleješ mu ještě jednu.. „Hm, ale něco to do sebe má“, podotkne. Mlčky pijete. Pěkně depresivní pití. A aby řeč nestála, hodíš hlášku jedný kamarádky: „A jak ti dupou králící?“ Nevěřícně, no, tupě nemohu říct, na tebe kouká, co blekotáš. Ale je mimořádně inteligentní a tak mu to dojde. Fakt je dobrej. Oči jsou smutný,: „Už zbourali i ten barák, kde jsem měl kancelář.“ Zapomenutej hrdina, zapomenutej čas. „Kašli na to, dej si ještě jednu“, naleješ mu. „Dík“, ozve se tiše, “ a tohle je pro Tebe“. A z mjůzikboxu se místo Davida ozve nádhernej hlas - ochraptělá černoška zpívá ten divnej neznámej song: „ Já potkal v Ráji anděla, on polámal mi křídla, to anděl běžně nedělá, má duše peklo zhlídla…“ a do toho božskej Satčmův saxík, ty tóny ti rvou srdce . Z hloubky pekla až do nebeskejch výšin….
v Harlemu někdy před rozbřeskem. Jarda