Z Vůdcova deníku IX - Výstup na Watzmann - den druhý
Mé milé čtenářky,
na delší dobu jsem se odmlčel, neb mé kroky od vzpomínek na výstupy se zaměřily
na dobývání dalších vrcholů hor, a tak nebyl čas na literární úlety. Ale aby čtenářská veřejnost na mne nezanevřela a dokud paměť nezeslábla, alespoň dokončení předchozí kapitoly:
Z Vůdcova deníku IX
Výstup na Watzmann - den druhý
Ráno proběhlo již klasicky - noc poklidná, ranní hlad velký - a tak jdu vařit vločky. Okolí chaty je zahaleno v mlze a drobně prší. S ešusem plným ovesných vloček s jahodami se vracím na W-haus. Ve dveřích potkávám kolegu Němce, který počasí komentuje jadrným: “Šajse!! Má pravdu, můj názor je obdobný. Po snídani opouští většina německy hovořícího osazenstva chatu směrem do údolí, pouze pětice mlaďochů se odhodlává k výstupu. A samozřejmě i my - víc lidí už na chatě není. Mlha, drobné mrholení - nic nás nemůže odradit. Jana nasazuje své normální (tedy „pekelné“) tempo a brzy se ztrácí v mlze. Pokud není zatížená batohem, nemá konkurenci. A tak makáme do mlhy za ní, tu a tam zahlédnu její siluetu. Výhledy jsou skutečně exkluzivní, asi tak na vzdálenost tří metrů, ale značení je vcelku dobré. Navíc cesta směřující strmě vzhůru je orientačně nenáročná. Terén je neměnný, skály, suť, mlha, postupně přibývající fláky sněhu. Nakonec slyším ze shora německé halekání a vylézám na první vrcholek -Hocheck 2651 m. n. m, kde spokojeně hřaduje klepající se (zimou) skupina německé omladiny. Zima je brzy donutí opustit vrchol a sestupují zpět. Cvakáme vrcholové foto, pojídáme drobné pochutiny a přesouváme se k útulně za hřebínkem. Je zavřená a tak se balíme do úvazů venku. A konečně začíná kletr, ten první krok je nejtěžší z celé trasy, pak je to už vcelku choďák, i když často pokrytý ledem a sněhem. Jana jede jako drak a tak mi nezbývá než makat za ní, Lucka se mě drží v závěsu. Tu a tam výhled do propasti u nohou, ale zima a adrenalin nás udržují ve slušném tempu. A konečně hlavní vrchol -Mittelspitze 2713 m. n. m.. Prší déšť se sněhem, mlha, rychle fotím Janu, počasí je nanic a otáčíme nazpět. Na Sudspitze (poslední vrcholek hřebene) se zase nedostanu. Mám zkrátka pech. Při cestě na zpět se ani nejistíme, cestu známe, fakt choďák. U bivaku rychle shodit úvazy a padáme dalších 800 metrů dolů - tedy obrazně, prší a tak makáme svižným tempem. Když dojdeme na W-haus, je plný nově příchozích promočených Čechů. Dáme hoďku pohody, jedno pivko a vzhledem ke stálému dešti se dohodneme, že sestoupíme až do údolí a odjedeme domů. Vrchol máme a příští den neslibuje žádné krásné počasí, které by umožnilo výstup na jiný kopec. Zabalíme bágly a začíná sestup. Pekelnej, prší a čeká nás ještě 1200 metrů. Je to nekonečná dřina, cestu nás zpestří jen místní endemit mloka alpského Salamandra atra - ten je z krásného deště celej na větvi. Konečně parkoviště, převlíkáme se do suchého a Lucka nastupuje k dalšímu hrdinskému kousku - odvézt nás domů. Cesta je navíc zpestřená hodinovým blouděním po Salzburku díky špatnému značení., ale nakonec jsem kolem druhé ranní doma v Praze. Holky byly skvělý, déšť, zima, nic je nemohlo porazit. A Lucka king řidič. Jasný příklad, že má teorie o složení týmů je platná. Jen jako drobné humorné zastavení bych podotknul, že když mne v šest ráno Ňuf vzbudil, zjistil jsem, že 800 metrů převýšení a dva tisíce sestup se občas projeví - nějak mé nohy odmítaly sestupovat po schodech a objevil jsem, že mám na stehnech nesmírné množství dříve neznámých svalových skupin. A sakra bolestivých.
Jarda