Z Vůdcova deníku XVII – Poněkud drsné velikonoce
Den prvý
začíná poněkud neklasicky. Tentokrát nevycházím z domova za tmy, již je světlo. Na zádech těžký batoh – jak jinak na třídenní vandr, v žaludku kávička a toustík. A hurá na metro směr Nádraží Holešovice. Na zastávce číslo tři se potkávám s Jitkou, jedinou tvrdou Pěšačkou. Ostatní to vzdali, večer mi přišla smska od jedné kamarádky, že raději než na třídenní vandr pojede na chalupu s partou. A tak odpadli i její známí, lid turistický nějak měkne. Ale my dva jsme drsňáci a výkvět turistiky, tak si to užijeme. Dav na nástupišti houstne, všichni jedou domů na velikonoce. Jsem rád, že jsem koupil místenky, protože autobus je narvaný jak jitrnice prejtem. Za půldruhé hoďky jsme v Dubé a tak vystupujeme. Padají sněhové vločky a sníh nás bude doprovázet po celou dobu. Jaro se zapomnělo někde na jihu. Šlapeme na Dubovou horu (397 m.n.m.) a zima se vnucuje vrstvou sněhu. Kdepak je jaro, zůstalo jen v kalendáři. Sněhová pokrývka nám bude trvalým doprovodem, to ale zatím netušíme. Směřujeme na vyhlídku na Čáp, zde si dáváme první svačinku. Na Martinovských stěnách na nás prosvitne i sluníčko a nálada je plna optimismu. Ten nám ještě zvětší zastávka v restauraci na Skalce, kde usměvavá boubelatá paní hostinská podává libou krmi. Dáváme si gulášovku z jehněčího (ňam), Jitka pivko a já dobré červené. Nemá to chybu a tak pokračujeme v pohodě na Helfenburk, který má být naším prvým nocležištěm. Na nádvoří u ohníčku postávají dva mlaďoši z místního Občanského sdružení za záchranu Helfenburku. Poptávám se, zda si tu můžeme postavit stany. Vzhledem k situaci, že zde někdo z nich pěstuje anglický trávník a brblal by, kdybychom do něj zapichovali kolíky, nabízí nám, zda nechceme přespat raději ve věži. Jelikož je to pod střechou a za zasklenými okny, nabídku s radostí přijímáme. Vaříme večeři, čajíček, do něj Jitčin rumíček, a těšíme se na romantické usínání. Ve věži to bylo skutečně perfektní, dřevěná podlaha, útulné prostředí středověku – ale čisto, teplo (no, slabě nad nulou). Rozbalujeme karimatky, spacáky a chystáme se na spaní. Ještě dorazí dalších pár nocležníků, ale ty už vnímám jen v polospánku.
Den druhý
začínal příjemně. Vařím kafíčko a ovesné vločky. No, vločky tedy nic moc. Ale spaní bylo příjemné, občas jen přerušováno chrápáním jednoho nocležníka. To byl jediný zádrhel celé noci, protože při probuzení se začal hlásit vypitý čaj a bylo nutno zajít mimo hrad. A noční sestup po schodech plných ledu byl poněkud adrenalinovou zábavou. S Jitkou rychle balíme, máme naplánovanou dost vydatnou túru. Spolunocležníci se pomalu probírají, jeden z nich dokonce projevuje vysoce sportovního ducha a klikuje na podlaze. Inu, mládí ať se vydovádí, my už máme rozum. A tak ahoj a směřujeme na Unhošť. Cestou pozorujeme stádo daňků a moderní jurtu. Je vysoce luxusní, s plovoucí podlahou a s cedulí – postaveno z fondů Eurounie v rámci projektu Rozvoj českého venkova. Nějak mi nepasuje představa naší české krajiny zamořené jurtami a pastevci velbloudů a jiného bravu. Ale fondy z Unie se asi dají použít na různé ptákoviny, jen když má člověk konexe. Raději makáme dál na Úštěk, který nás potěší obchůdkem zvaným Nápojárna. Mají zde nejen pitivo, ale prodávají tu i vynikající čočkovou polévku s čerstvými rohlíčky. Společnost nám dělá bodrý štamgast, popíjející svého ranního lahváče a srdečně (a nahlas) se zdravící s každým vstupujícím asi tradičním pozdravem: „Ahoj, Pepo (Karle, Franto…, Ty si žiješ, novej auťák, novej pes, nová ženská…“ Dotyčný většinou něco zamručel, sebral svoji basu piv a šel pryč. Ale společensky založeného konzumenta to neodradilo a pokračoval dál podobně, občas to proložil výkřiky typu „Da zdrástvujet Stalin“, či „Jak říkával soudruh Hitler“ (asi si to trochu popletl). Energii nejspíš čerpal z panáků, protože na pultíku stálo pár vyprázdněných sklínek. Pohostinnou nápojárnu jsme opustili s plnými žaludky a pokračovali dál. To jsme ještě netušili, co nás čeká. Před námi se skvělo Sedlo. Trochu podivný název pro kopec. A tam začalo naše bloudění. Ač jsem měl mapu, turistické značky měly jinou barvu i jiné směry. Snažili jsme se orientovat dle terénních tvarů, ale nějak jaksi jsme zjišťovali, že nevíme, kde vlastně jsme. A všude sníh. Hodně. Čtvrt metr. Jediné, co jsem věděli, že jsme někde úplně blbě. Pak jsme zaslechli motor. A na loučku vyjel terénní auťák. No, trochu ojetina. Ale v něm byl Anděl. Tedy když zastavil a vylezl, podle mysliveckého oblečení spíš patřil k opačné straně, ale úpis o duši za pomoc po nás nechtěl. Nejen že nám ukázal, kde jsme (no, úplně jinde než jsme měli být), ale nakonec nás naložil i s baťohy do svého autíčka a odvezl nás až do Třebušína pod zříceninu Kalich. Cesta to byla vpravdě pekelná (zajímavé, i ta oblast na mapě měla název Peklo), přes hory a doly – no, spíš pangejty a hroudy, Jitka s děsem očekávala, kdy se auto převrhne –já vzadu nic moc naštěstí neviděl, ale ač jsem seděl na pytli s obilím, tak jsem si moc pohodlí neužil. Zlomený jak pravoúhelník jsem si otloukal pozadí i hlavu o různé železné výčnělky. Možná tak nějak vypadalo Záhořovo lože. Konec jízdy jsem pak oslavili pár loky rumu, protože jak Jitka řekla, přežili jsme to. Teprve u mapy jsme pochopili situaci. Turisté si založili novou červenou (s poznámkou ve výstavbě) dálkou trasu Po hradech českých, změnili i některé další barvy. Čert se v tom pak vyznej. No, ještě že jsme potkali toho Anděla. Nebo čerta a odpykali jsme si své hříchy? Ale byl hodnej. Tak jsme pokračovali dál – Trojhora – nesportovně jsem odmítli vystoupit na vrchol, už jsme toho měli dost. Zastávku jsem si dali až ve Staňkovicích, kde byla hospoda. Ale zavřená – otvíračka jen ve středu a v sobotu. Od šesti. Tak jsem slupli sváču a pokračovali dál na Dlouhý vrch. Byl fakt dlouhej. Tady výstup na něj. Jedna nekonečná zatáčka za druhou, sněhu hafl. Na vrcholu jsme toho měli už dost, ale bohužel cesta nekončila. Takže dál do Lbína, kde měla být voda. Pramének uprostřed vesnice opravdu šplouchal, sice rybníček zarostlý mocnými řasami svědčil o bohatosti dusíkatých látek, ale bez vody nelze žít, že. Tak jsme nabrali a šli dál. Začal padat krupice. Tedy sněhová. A přidala se fukeř. Docela slušná vánice. Na sedle zvaném Homolka jsme už začali hledat, kde přenocovat. Nedaleká smrčina vypadala útulně a tak jsme přes louky zamířili k ní. Po smrky nefučelo, jen lehce popadával sníh. Postavili jsme stany a vařili večeři. Začalo i mrznout. Uvést vodu do varu bylo dosti náročné a tak jsem si dal rozmáčené čínské nudle a vlažný čaj. Promrzlý jsem zalezl do spacáku a pochválil se za svoji moudrost, že jsem si vzal zimní spacák. Bylo v něm příjemné teplíčko.
Den třetí a tedy poslední
začal poněkud netradičně neb mne probudila Jitčina otázka: „Nebudeme už vstávat?“ Bylo už sedm. Vůbec jsem neslyšel budíka, který mne asi marně budil. Nojo, teplý spacáček. Venku mrzlo až praštělo. Voda v lahvi byla plná tříště. Boty zmrzlé na kámen. Kolíky v zemi zamrzly také. Balení v těchto podmínkách nelze charakterizovat slušnými výrazy. Zabaleno, vyrážíme. Sněhu všude jak na Sibiři. Cesta je ale naštěstí projetá vozidly a občas prošlápnuta i nějakými turisty. A tak vcelku spokojeně šlapeme, postupně odkládáme i části oděvu, jak se organismus pohybem zahřívá. Dokonce někdy vykoukne i sluníčko. Ale po chvilce zas sněží. Na střídačku. Blížíme se ke Střekovu, zasněžená cesta se mění ve zledovatělou a pak v rozbahněnou, jak stále ztrácíme nadmořskou výšku. Střekov je již otevřený a tak si ho jde Jitka prohlédnout. Já zde už několikrát byl a tak jdu do Kovárny. Tedy hospody. Také otevřené. Když jsem vešel dovnitř, tak jsem byl na rozpacích, zda mne hned nevyhodí. Neměl jsem společenský oděv. Klenuté sklepní stropy, dobový nábytek, na stole sklo a stříbro. Tiše německy hovořící obědvající skupinka hostů. Vrchní u baru (pokud jste viděli film Obsluhoval jsem anglického krále, tak přesně tak vypadal, tvářil se i se choval –inu jak za první republiky v nóbl podnicích). Zeptal jsem se, zda čepují lobkovické (vzpomínka na minulou návštěvu, je to fakt dobrota, ač nejsem pivař) „Samozřejmě, Démona“, odpověděl aniž mrkl brvou a hned točil. Protože jsem byl dehydrovaný, posadil jsem se bez ohledu na možnou cenovou relaci. „A dá si pán něco k jídlu,“ další dotaz. Jukl jsem do jídelního lístku a strnul. Nádherná nabídka. Ale jen minutky. Nebyl čas, šli jsme na vlak. Takže jsem si dal boršč – fantastický, velká miska plná masa, zeleniny, úžasný. A úžasná cena. Pouhých třicet šest káčé. A pivko – třináctka – dvacet pět. Dokonalý podnik. Skvělé zakončení vandru. Štěstí nás doprovázelo až nakonec, když jsme došli na nádraží, za deset minut nám jel rychlík do Prahy. Příjemně vytopený vagón způsobil, že jsem nakonec zaklimbal a vzbudil se až v Holešovicích. Na Hlaváku jsem se rychle rozloučil s Jitkou a ještě jsem stihl i vlak na Smícháč. Fakt klika. Super vandr, i když poněkud drsný.
Jarda