Z Vůdcova deníku XXVIII - První a asi i poslední
Mé milé čtenářky,
další úlet bude pro vás možná překvapivého obsahu. Kdysi byl můj syn na airsoftovém táboře a tak jsem mu posílal dopisy, aby mu nebylo smutno a vzpomněl si na domov. A aby to nebylo jen nudné všední psaní, tak jsem mu napsal svoji jedinou fantasy, které měl rád stejně jako já. A nedávno se mnou šel jiný Honza a už ho bolely nohy a tak jsem mu ten příběh začal vyprávět. Protože to už je dávno, tak jsem si jen pamatoval hlavní myšlenku, kterou jsem formoval podle okamžité situace. Literárně tedy žádný výkvět, málo barevných obratů. Ale šel spokojeně dál, poslouchal a na bolavé nohy už nevzpomněl. Samozřejmě jsem to nestihl vše dovyprávět a tak jsem se nakonec podíval do svého "šuplíku" a znova si povídku přečetl. A docela mi připadla barvitá a povedená, ač samozřejmě základní osnova příběhu byla již mnohokrát použita.
Ale abych nezanechal dluhy, tak vyjde pár pokračování....pro malého Honzu. A samozřejmě i pro vaše syny i vnuky. No, po pravdě, není to ale dámské čtení.... Takže první můj dopis mému synovi:
Ahoj, Honzo.
Olgert a Ledová koruna.
Původ Olgerta, o jehož hrdinských činech po tržištích vypráví každý vypravěč, toužící si svým příběhem vydělat nějaký piaster, denár či jinou minci na pohár rudého vína či skývu chleba s miskou masné polévky, je obestřen tajemstvím. Vypráví se, že Olgertovu matku nalezli kaukasiánčtí horalé skrytou v křoví nedaleko vyvražděné karavany, putující po Hedvábné stezce do daleké Kitáje. Prý připomínala ženu z pouští Nameb, štíhlou jak antilopa, s dlouhými černými vlasy barvy temné noci a stejně hlubokýma černýma očima, které však pokrýval duch šílenství. Marně se horalé ženy vyptávali, co se přihodilo. Odpovídala jim jen sténáním a šíleným pohledem. V troskách vozů karavany našli jen mrtvoly strážců svírajících meče či oštěpy, sluhy a služky - všechny roztrhané neznámým běsem.
A veškerý náklad vzácných látek, zlata a dalších cenností zmizel. Marně se nejlepší stopař z vesnice pokoušel zjistit, co se stalo. Nepodařilo se mu najít žádnou stopu, žádný náznak průběhu boje - jen mrtvoly rozervané na kusy, v očích odervaných hlav děs a zoufalství. A tak vesničtí starci usoudili, že se jedná o dílo zlých čar. Šílenou ženu vzali do vesnice a svěřili ji k léčbě šamanovi, ale ani ten nedokázal zaříkáním a oběťmi bohům odehnat šílenství, zakrývající rozum ženy. Šílené se ujaly vesničanky, neboť poznaly, že v neznámé se ukrývá nový život. A když přišel její čas, v bolestech uprostřed zimy porodila syna. Jaké bylo překvapení horalů, když dítě uviděli. Spatřili, že syn snědé matky má hlavu pokrytou zlatými vlásky a jeho oči jsou modré jak nebe v podzimním čase. A jakoby porodní bolesti odvály šílenství matky, přivinula k sobě svého synka, navlékla mu na hrdlo stříbrný řetízek s medailonem zobrazujícím půlměsíc obkroužený neznámými symboly, usmála se na něho
Však mnozí z vesničanů neuvítali narození dítěte s úsměvem a láskou v srdci, ale připomínali neznámé nebezpečí, které zničilo karavanu. Marně náčelník zatracoval jejich zbabělá slova kletbami a údery pěsti, zbabělci se báli neznámé hrozby, která by s podivným dítětem mohla přijít. A tak šaman rozhodl, že osud dítěte svěří bohům. S ranním rozbřeskem položili dítě na sněhovou pláň a svěřili ho boží sudbě. Všichni čekali, že ráno najdou jen okousané kosti, neboť celou noc se kolem vesnice ozývalo vlčí vytí. Jaké bylo však jejich překvapení, když další ráno přišli na místo, kde na sněhu leželo dítě, a malý Olgert se na ně vesele usmíval, z úst mu v koutku teklo mléko a v pěstičkách svíral dlouhou stříbrnou srst. Ze stop kolem dítěte stopaři vyčetli, že přes noc chlapce zahříval ohromný vlk, podle mléka v Olgertových ústech určitě kojící vlčice, což samo o sobě bylo v zimě proti zákonům přírody. „Bohové rozhodli“, zvolal šaman kmene, „toto dítě je v jejich přízni a jistě ho čekají velké činy.“ Samotný náčelník přijal sirotka do rodiny a jeho žena ho přivinula do své mateřské náruče, neboť v té době kojila náčelníkova prvorozeného. A tak mladý Olgert vyrůstal jako kaukasiánský horal uprostřed divokých hor, lovil kozorožce na rozeklaných štítech Kaukasiánu, cvičil se v boji pod vedením zkušených bojovníků a od moudrých starců se učil pověstem kmene, znalostem léčivých bylin i dalším vědomostem, potřebných k přežití v horách, kde jakákoliv chyba znamenala smrt.
A rostl k potěšení své adoptivní rodiny i celé vesnice. Ve svých čtrnácti letech postavou dosahoval výšky dospělého muže, celý den dokázal běžet jako vlk a po skalních útesech lezl jak horský leopard. Jeho tělo obepínala jen pardálí kůže, za opaskem měl zasunutu dýku od svého otce a v rukou svíral luk z rohů kozorožce, který dokázal napnout jen on sám, taková byla již jeho síla. A zrak měl orlí, svým šípem nikdy neminul, a tak v náčelníkově chýši bylo vždy hojnost masa z jeho úlovků. Všechny ženy z vesnice se s potěšením na Olgerta dívaly, když přicházel z lovu, na ramenou úlovek, v modrých očích úsměv. A hříva zlatých vlasů, tak nevídaných mezi tmavovlasými horaly, lemovala jeho drsnou tvář. Ivšechny dívky z vesnice byly do něj zamilované a chichotaly se, když kolem nich procházel. A staré ženy klevetily
Jednoho podzimního dne se Olgert vracel domů s uloveným kozorožcem
na ramenou a vesele si pobrukoval jakýsi popěvek. Těšil se na teplou polévku
a placku z mouky horských trav, na lásku v očích matky a na hrdost otce, s kterou naň pohlédne, když bude procházet vesnicí s úlovkem na rameni. vždyť byl náčelníkův jediný syn. Zlá nemoc vzala jeho bratra z mateřské náruče již před mnoha lety. Když procházel cedrovým lesíkem nedaleko od vesnice, náhle ucítil pach spáleniště. Co se stalo? Rychle shodil úlovek z ramenou a jako šelma se tiše plížil k vesnici. Děs sevřel jeho srdce, když spatřil, že většina chatrčí se změnila v doutnající trosky a kromě kouře ucítil i nasládlý pach krve. V ruinách vesnice nespatřil žádný pohyb a tak se opatrně přibližoval s lukem připraveným k výstřelu. Pach krve byl stále silnější a silnější. A náhle ke svému zděšení uviděl první mrtvolu - muže s rozpolcenou hlavou. A další a další, rudá krev barvila půdu. Mrtvá těla ležela rozházena po vsi, jak kdyby vesnicí prolétl divoký vítr a s lidmi zatočil jak s suchým listím. S hrůzou poznával své sousedy a přátele - muže, ženy i děti. Nelítostný nepřítel neušetřil nikoho, dětská tělíčka byla proklána šípy či oštěpy stejně jak dospělí. Nikde však nenacházel mrtvolu jediného cizince. Copak bojovníci zemřeli, aniž prodali své životy i životy svých rodin co nejdráž? Vždy i malé děcko se od mládí učilo bojovat a horalské ženy se sekerou dokázaly postavit i vlkům či jiným šelmám, napadajícím stáda ovcí, nejcennější majetek, který vesnice měla. Zrada či černá magie? Olgert rychle utíkal k rodné chýši, hořící divokým plamenem. A zde hrůzou stanul. Otcovy oči se vytřeštěně dívaly z utnuté hlavy naražené na kůl před hořící chýší. A vedle leželo tělo matky přibité k zemi několika šípy. Matka držela v ruce manželův zakrvácený meč, kterým snad svedla poslední boj. Olgert se sklonil, pátraje v matčiných očích po záblesku života,a jako by se bohové smilovali, v očích matky se objevilo poznání, že se nad ní sklání její milovaný syn a ne bídný nepřítel, a zašeptala: „Se-čchuové“. A s tímto slovem vydechla naposledy. A tajemství neznámého nepřítele, který zmasakroval celou vesnici, bylo odhaleno. Se-čchuové byl lupičský klan, se kterým Olgertův klan vázala krevní msta, jejíž původ již zahalovaly věky. Co bylo příčinou, nikdo nevěděl, ale pokud potkal muž z Olgertova klanu Se-čchuu, na místě zůstala ležet mrtvola, ať jeho či nepřítelova. Nenávist mezi oběma klany byla nesmiřitelná, až nakonec vyústila v masakr celého Olgertova klanu. Marně hledal Olgert mezi ležícími těly známky života, nikoho žijícího již nenašel. Všichni byli zmasakrováni nelítostným nepřítelem, a tak Olgert vykonal svým krajanům poslední službu. Z trosek chatrčí vytahal kmeny a postavil velikou hranici, na kterou položil těla svých přátel. A u hořící hranice, kouřící temným dýmem plným pachu škvařícího se masa, přísahal Temným bohům, že neustane v pomstě, dokud poslední Se-čchua bude žít a nebo jeho samotného nezastihne smrt na cestě pomsty. A své slovo dodržel. Po tři roky se Se-čchuové
A jedním z příběhů je i pověst o Olgertovi a ledové koruně.
A to je pro dnešek všechno. Pokračování příště. Táta.