Z Vůdcova deníku XVI - Proč lezu po horách
Mé milé dámy,
protože se mi dneska vrátí syn z Finska, kde byl chvíli na studiích, a napsal mi, abych na něj počkal na letišti (no, nebylo to zcela jistě ze synovské lásky, ale předpokládám, že to bude souviset se zavazadly ), tak jsem dnes nemohl s Mírou vyrazit na výlet a tím pádem ani se věnovat vaší společnosti. Trochu vám závidím, protože když jsem absolvoval se svým Trhačem ranní venčení, bylo krásně nasněženo, dokonce i na našem sídlišti by se dalo hovořit o bělosti panenských plání, absolutní ticho (sobota časně ráno kdy veřejnost chrápe). A i sv. Petr rozhodl, že zítra nebude žádná romantika pod Měsícem, kde jsem doufal, že načerpám nějakou inspiraci pro další kapitolku, tak jsem se rozhodl, aby jste nezapomněly na svého Vůdce, že napíši něco o sobě. Tím i zodpovím nějaké dotazy, které se občas líhnou ve vašich myslích. Sedám k písíčku, popíjím voňavý čaj a snažím se tvořit….
PROČ LEZU PO HORÁCH aneb NĚCO O MNĚ
V bibli se dočteme, že pro člověka začalo všechno vyhnáním z Ráje. No, pro mne to asi začalo o pár set let později…. I když Ráj je pro mne kouzelná krajina (jak víte z předchozí kapitoly Peklo v Ráji), kde jsem prožil chvíle krásné i ty ne úplně růžové. Protože jsem Čech, tak samozřejmě hovořím o Ráji Českém. Nejprve bych si však dovolil malou odbočku do historie - přestože se hrdě hlásím k češství, tak dle drobných důkazů - mongolská oční řasa mého táty, moje láska k horám a občasné mršení češtiny moravštinou (nevím proč, ale moravský původ mi často přičítají) -můj původ mohl být trochu smíchaný. A dokonce jeden důkaz až z Kavkazu - tam pralo sluníčko tak mocně, že jsem si omotal triko kolem hlavy, aby nedošlo k nenávratnému poškození mého mozku - no popravdě, byl to zbytečný počin, nebylo příliš co chránit), ale tamní ruská průvodkyně prohlásila, že vypadám jak arabský princ - sice možná byla pod vlivem představy, že s východním orientálcem se třeba dostane na Západ, ale moje ego bylo samozřejmě polechtáno (svět je opravdu malý - když mne za rok poté za „odměnu“ poslali na Sibiř do Irkutska, tak jsme si při mezipřistání dali rande v Moskvě na Rudém náměstí (taky jsem byl kdysi mladej, že ). Ale zpátky k tomu historickému okamžiku, kdy nějaký nájezdník z východních stepí (Avar, Tatar, Mongol… doložte dle znalosti historie a svých představ) po několikaměsíčním putování směr západ dorazil do moravských úvalů a tam potkal moji moravskou praprabábu. Praprababička prchala, neb hrůzná pověst o nájezdnících nebyla daleko od pravdy. Mravně na výši opravdu nebyli a tak babička prchala směrem na vrchol hory. Bylo to logické, jezdci jednak neumí moc rychle utíkat na svých sudovitých dolních končetinách a jednak na vrcholu stál hrad (oppidum, tvrz….). Jenže bohužel pro babičku (a bohudík pro vznik naší genetické linie), prapředek byl nadrženej a tak prapředkyni dostihl. A bylo to. No, tak nějak vznikl možná náš rod, po prabábě mám zakódovanou nutnost dojít (doběhnout, vylézt) na vrchol hory a po pradědkovi toulavý nohy. A možná nejen tu nutnost směřovat k dalekým obzorům - moje maminka mi tvrdila, že jsem utekl z domova -respektive z chalupy mé tety, kde jsme byli na letním pobytu, když mi byly čtyři roky. Já si myslím, že to bylo až v mých sedmi letech, neboť si na to dobře pamatuji (a na ten výprask poté, když jsem se vrátil, také). Těžko jsem jí mohl tenkrát vysvětlovat, že jsem v tom byl nevinně, že jsem se jen hrozně na písečku nudil a šel jsem hledat poklady. A že jsem bez problémů věděl, kudy se vrátit domů a kde jsem - to maminka samozřejmě ve svém děsu nemohla pochopit. Tak byl výprask. Na holou. Ale tahle vlastnost - poznat cestu domů s touhou putovat za obzor dříme ve mně pořád. A asi jsem podědil ještě jednu vlastnost - vždycky se mi líbilo vyprávět. Představa, že sedím na bazaru (orientálním samozřejmě, ne ve vetešnictví) a za misku pilafu, zlatý dirhem či úsměv krásné hurisky (no, ten úsměv jsem si mohl jen představovat, protože členky harému musí svoji tvář zahalovat před mužským pohledem - dík, že nežijeme v islámu, i když harém….. ) a vyprávím pohádky o hrdinech, ífrítech a zlatých pokladech, je pro mne dost vábivá. Snad zase genetická vzpomínka na prapředky, kteří si vyprávěli příběhy u svých ohňů opékajíce berana a popíjejíce kumys. Pohádky si sice teď schovávám do šuplíku pro své budoucí vnouče, ale občas se snažím zaujmout i svůj harém nějakým vyprávěním. K tomu však potřebuji samozřejmě vždycky inspiraci - krásnou Múzou, ohnivým vínem nebo kouzlem okamžiku…… to už je ale úplně jiná kapitola.
Dobré ráno a krásný výlet, mé dámy Jarda