Pohádky pro Samíka VII - Pohádka prvá o víle Vrběnce a neposedném větru
Protože dneska je Samíkovi právě jeden rok a odpoledne mu jdu gratulovat, tak jsem šáhl hluboko do literárního šuplíku a našel tam jednu starou pohádku
Pohádka prvá o víle Vrběnce a neposedném větru.
Kdysi dávno, když ještě lidé nevynalezli automobily, supermarkety, televizi a mobilní telefony, večer si lidé vyprávěli pohádky, v noci se na peci báli strašidel a všude žilo moc pohádkových bytostí. Z potůčků i řek se dalo pít, protože o každý tok, o každou tůňku se starala víla, která dbala, aby voda v jejím praménku byla vždy čistá, průzračná a svěží. Ano, byly i tůně a bažiny, kde žily víly zlé, ale my si budeme povídat jen o vílách hodných. Každá z vil – pečovatelek žila v dutině nějakého velmi starého stromu, který ji vždy dobře poradil. V té dutině byla malá postýlku, v níž se kouzlem narodila malá víla, a také, ve které když její pramének vyschl, usnula a probudila se teprve, pokud voda opět ožila. A přes zimu víly spaly, protože ve velkém mrazu usíná pod ledem i tekoucí voda. A víla, o které si budeme vyprávět, žila v dutině staré moudré vrby, a proto se jmenovala Vrběnka. Měla na starosti tichou lesní tůňku na paloučku, jenž byl skryt hluboko mezi starými duby, které ho střežily a nikoho zlého k tůňce nepustily. Vítr se proháněl v jejich větvích, jež šeptaly staré příběhy a na podzim všude rejdily myšky, sbírající bohatou úrodu žaludů. Vrběnka se každý den starala o svoji tůňku, čistila její dno od spadaného smetí, to byla zvláště na podzim práce velmi náročná, učila malé pulce na jaře plavat, poslouchala stížnosti starého kapra, žijícího mezi kořeny vrby, na ten dnešní nevychovaný potěr, který ale vůbec, no, ale vůbec nectí moudrost stáří, tuhle si ho jeden malý okoun spletl a pozdravil ho: „Dobrou vodu přeji, pane lysec a vůbec, no ale vůbec si nevšiml, že kapr je šupináč a těch pár vypadaných šupin, no, to jen taková maličkost. Drzoun jeden!!!“. A sušila mateřídoušku i diviznu a jiné bylinky, rostoucí na paloučku, aby s nimi pomáhala nemocným zvířátkům. A pavoučky učila tkát při měsíčním světle nejjemnější pavučinky, ze kterých si pak šila vílí košilky. Zkrátka, celý den nezahálela. A v noci za úplňku tančila Měsíčku, aby hezky svítil a druhý den byl svět ozdobený bohatou rosou. A taky aby pořádně rostly houby, hlavně hříbky s kaštanovými hlavičkami, které milovaly zrzavé veverky, sbírající je každý podzim pod duby a ukrývající je do svých zimních spižíren. A na podzim pomáhala sojkám schovávat žaludy, ze kterých pak vyrůstal dubový dorost. Zkrátka celý den měla co dělat, že byla často ráda, když už si mohla lehnout do své postýlky, přikrýt se pokrývkou z holubích pírek a usnout. Největší práci měla ale na podzim, kdy ze starých dubů opadávalo listí a ona musela celý den pečovat o svoji tůňku, aby byla čistá. Však staré duby se snažily udržet své listy až do zimy, čekaly, až studánka zamrzne, ale lístečků je na takovém pětisetletém dubu opravdu na tisíce a nedají se uhlídat. Že si nevymýšlím, poznáš v zimě, když přijdeš do lesa, všechny stromy jsou holé, jen duby si své lístky chrání, aby malým vílám pomohly v jejich práci. Ale studánek je již málo, víl také, většinou již všechny usnuly, ale duby stále na ně myslí a hlídají své lístečky. Ale abych se konečně dostal k našemu příběhu. Byl zase podzim, ze starých dubů padaly žaludy, ale také listí, pod nimi šustili myšky, myšice i plši, sbírající bohatě prostřený stůl. Vrběnka měla práce až nad hlavu, aby dávala pozor na čistotu tůňky a vyndala každý spadlý lístek, který by jinak na dně začal hnít a škodit vodě. Večer byla často unavená z toho shonu a byla ráda, že se může ve své postýlce natáhnout a usnout. Jenže mělo být hůř. Kde se vzal, tu se vzal, jednoho dne se z ničeho nic prohnal mezi větvemi starých dubů fííííííííííí škaredý Severák. A fučel, tancoval, proháněl se mezi větvemi a neposlouchal prosby starých dubů, aby přestal, že serve všechno listí a to zaplní studánku a Vrběnka usne na věky. „Fíííííííí a co mně je potom, jsem Severák a lítám si svobodně a fíííííííí nějaká víla je mi ukradená „ a schválně trhal z větví další a další listí a zanášel tůň. Vrběnka chudák celá zoufalá lovila listí z tůňky a pokládala ho na břeh, ale fíííííí Severák jí ho zpátky rozfoukával po hladině. Marně duby prosily, marně zvířátka pomáhala Vrběnce lovit lístečky z tůně, fííííííí Severák jim vše kazil a zle se chechtal. Až navečer, když kolem zapadajícího slunce vykvetly červánky, odletěl daleko na Sever, aby usnul ve své sněhové peřině. „Ale já sssse vrátím, to bude legrace….“ byla jeho poslední slova. A Vrběnce i zvířátkům trvalo do noci, než vyčistili tůňku. Všichni byli hrozně unavení a Vrběnka plakala, protože se bála, co zítra ten zlý vítr zase natropí. „Neboj, my ti pomůžeme“, ozvalo se najednou drobné šeptání u jejích nohou. Marně se Vrběnka dívala, nikoho v šeru neviděla. „Já jsem pavouček plachetnatka, víš, tkám ty pavučinky, ze kterých si za úplňkových nocí šiješ šaty. Máme tě rádi, naučilas nás tolika krásným vzorům. A proto ti pomůžeme. „ „Jak pak bys mi mohl, pavoučku, pomoci, proti tomu hroznému Severáku, vždyť tebe by odfoukl i ten nejjemnější jarní vánek.“ „I jen se neboj a nech to na nás“, zašeptal hlásek a ztratil se v šeru. Byla tma a tak Vrběnka šla spát, ale bála se, co bude zítra. Ráno na palouku vše vypadalo jako jindy. Žloutnoucí tráva, myšky šustící v listí a hledající žaludy. Sluníčko svítilo a hříbky, které přes noc vyrostli, vystrkovali své kaštanové hlavičky mezi dubovým listím. Ale pohoda netrvala dlouho. Najednou fííííííí a Severák byl tad , už zase otrhává listí a žene ho do vody. „Necháš toho,“ rozzlobila se Vrběnka. „Nenechám, fíííííííí, to je legrace,“ chechtal se Severák, ale najednou ho smích přešel, z paloučku se k nebi vznesly miliony lepkavých vlákének pavučin, to všechny plachetnatky, které celou noc přicházely z celého lesa, vypustily ze svého zadečku lepkavé pavučiny. Byly to pavučinky jemné jak měsíční paprsek, ale byly jich miliony. A Severák se do nich zaplétal více a více a čím více se kroutil a proháněl, aby se jich zbavil, tím více se svazoval, až nakonec klesl na palouk jako ohromná chvějící se šedivá ustrašená hromada zapletená do milionů pavučinek, a zoufale prosil:“Vymotejte mne, prosím, já jinak umřu, musím létat a poletovat, když přestanu, tak zmizím, takový je osud větrů. Prosím….“ Najednou byla ze zlého Severáka jen malá plačící hromádka pavučinek. „A nebudeš už zlobit, budeš nám pomáhat?“, zeptala se Vrběnka, které bylo plačícího větru líto. „Budu, budu, každý lístek odeženu od tůňky, v létě budu chladit rozpálené kožíšky zvířátek a odeženu bouřkové mraky, které svými blesky zapalují staré duby,“ sliboval Severák „Dobře, my ti pomůžeme ,“ a na Vrběnčin pokyn miliony pavoučků plachetnatek , které přišly z celého lesa, se vrhly na lepivou hromadu pavučin a všechno snědly – jako děti sní plný talíř krupičné kaše. A jak se pochutnaly, vždyť pavoučci, když se jim pavučina potrhá, tak jsou šetrní a vždy ji sní, aby měly z čeho stavět znova. A to je konec pohádky, Severák plní své slovo, zahání bouřkové mraky a Vrběnka se stará o svoji ukrytou tůňku do dnešního dne. A já si nevymýšlím, byl jsem tam a krásně se mi spalo pod těmi starými duby (no, na čelo mi spadl jeden žalud, asi ho hodila nějaké vtipná veverka), ale tu pohádku mi staré duby ve snu vyprávěly a tak je to pravda pravdoucí.