Z Vůdcova deníku VIII - Výstup na Watzmann - den prvý
Mé milé čtenářky,
jak již některé z kolujících pověstí, ság, bájí, pavlačových drbů víte, můj první letošní výjezd do Alp skončil katastrofou - nikam se nejelo, ač rosničky předpovídaly nádherný víkend.
A byl, ale já ho strávil domácími pracemi, čtením a hledáním nerostoucích hub. Vše vzniklo z příčiny, že mými partnery byli převážně muži. A poté, co moje varná dvojka podlehla bakteriím a jala se polykat antibiotika, nepodařilo se mi bleskem sehnat žádnou další ženu (tedy myslím na výstup do hor). Jsa zdatným horským vůdcem jsem neviděl problém jet v singlu, matroš vynesu, jen stan budu muset zadýchávat sám.. Jenže další lezecké dvojky postupně pod vlivem deště v české kotlině odpadaly pod záminkou, že je bolí záda, mají zkoušku, bude sněžit. Nakonec váš vůdce zůstal osamělý ve svém záměru vystoupat na vrchol hory. A to by mohlo být příčinou i vaší čtenářské osamělosti, to jsem vám přeci nemohl udělat. Krátký Mírův nekrolog by jistě zapůsobil dramaticky, ale výroční ronění slz nad mým rovem by nenahradilo moji osobní přítomnost na sobotních výletech. Pravda, zůstala jedna manželská dvojice, která mne tvrdě lámala ku společné návštěvě Alp, nabídka neomezené konzumace vína na horské chatě na jejich účet, společné večerní hrátky - to vše byly pozoruhodné úplatky působící na moji morálku, ale byly by zaplaceny výlety v okolí chaty a to bych při pohledu na zasněžená lákající sedla nezvládl. Urvalo by mi to srdce. A tak jsem zůstal vzorným otcem, uklízel domácnost a zoufale koukal na slunce za oknem. A z toho vyplynulo mé životní rozhodnutí. Již nikdy více k této situaci nedojde, zásadně budou mít všechny mé akce postaveny na přítomnosti ženského elementu. Z mnoha praktických zkušeností - žena je psychicky (a často i fyzicky) odolnější, je na ni vždy estetičtější pohled, ve stanu zabírá méně místa, nechrápe a voní. Zkrátka ideální parťák. Matka příroda to zkrátka dobře vymyslela. A proto nebudete překvapeny, když další akce je již v úplně jiném složení…
Z Vůdcova deníku VIII
Výstup na Watzmann - den prvý
Páteční ráno - přesně , jak píše Lada (Makedonie 2009), v 5,30 stojím na chodníku, od metra se pohybuje velký batoh, pod ním Jana. Za chvíli přisviští auto s Luckou, jsme komplet. Nakládáme bágly a míříme směr Budějice, Dvořiště, Salzburk, parking Weinbach. Cesta vcelku nudná, nebe pokrývají nadějně protrhané (i když na Šumavě černé) oblaky. Přes týden pořád pršelo, ale svatý Petr na mne přeci musí být hodný, když to minule nevyšlo. Lehce klábosíme a v Německu i lehce bloudíme. Nechápu myšlenku, proč je označení odbočky až za odbočkou. Takže jsme v té berchtesgádenské německé enklávě 2x chybně odbočili. Konečně na místě, přímo v pravé poledne, na parkovišti u Weinbachklammu.. Máme zaplatit parkovné na tři dny, ale automat žere jen mince, bankovky nechce. Nakonec těch devět euro poskládáme a Jana mezi tím přečte, že měnič mincí je na záchodě. Vcelku logické, po dlouhé cestě si každý řidič chce odskočit. Jen mi, ukáznění Češi, nejprve chceme platit. Jo, německý ordung už je v pytli, sice nás stále dráždí eurounijními předpisy, které ale vymýšlejí jen kvůli tomu, aby naše konkurence jim nedala na …. el. Jo, jsem těžký nacionalista a ač původu asijského, na své češství hrdý. Nabalujeme bágly a začínáme stoupat. Čeká nás 1200 m převýšení, podle ukazatele 4,5 hodiny na Watzmannhaus. Začíná být pošmourno. Za půl hodiny se rozprší a tak pod stromem hodnotíme situaci. K negacím patří, že Lucka zapomněla pláštěnku na bágl (a vše nezabalila do igelitek) a Jana zas pončo. Já jsem samozřejmě absolutně dokonalý (jsem přeci profi horský vůdce). Naštěstí, jak jste již pochopili, mými partnery jsou ženy a to ulehčuje situaci. Možnost sestupu do údolí v duchu nepřipouštím a hledám jiné řešení. A vzhledem, že už jsem tu potřetí (no, na posledy asi před 15 lety), vylovuji z paměti vzpomínku na jakýsi Alm. Hbitě vyrážím do deště a makám. Alm (salaš) skutečně nacházím (fakt jsem dobrej), s místními domlouvám (no, pochopili moje lámání jazyka) možnost ukrytí pod střechu a běžím zpět pro holky. Vytvářím strategii přemístění pomocí jedné pláštěnky. S Janou vyrážíme na salaš, zde ji zanechávám a vracím se se svým obalem na batoh za Luckou. Mezi tím přestává pršet a tak Lucku potkávám v půli cesty. Dojdeme na salaš a optimistický ukazatel praví, že je to na W-haus již jen 1,5 hodiny. Jsme sakra dobrý, nebo to mají těžce podměrečné. Takže jdeme dál. Za chvíli začne sice lehce mrholit, ale to už nás nerozhází. Konečně opouštíme les a v dešti stoupáme k chatě (hutte německy - píše se s přehlasovaným u, já nevím, kde to najít na klávesnici). Cesta dostává podobu schodů - hrůza, začínáme mít všichni dost depresivní myšlenky, síly docházejí. W-haus se sice prokmitne nad námi v mlze, ale já mám dojem, že lezu na K2. Posledních 738 kroků. A tak zvedám nohy a myslím na jediné. Cíl. Jasně, jakmile dojdu k chatě, shodím batoh, bundu a dám si pivo (všichni, kdo mne znají, ví, že nejsem pivní borec). Ale nějaký cíl si člověk musí najít (Meresjev počítal kroky). A tak jdeme. Konečně chata. Jana ožívá a začíná cvakat dokumentační záběry. Já jdu na průzkum dovnitř. Jsem morální tvrďák, držím se bezohledně vytčeného plánu. Bágl dolů, bunda do sušárny a moje osoba k barpultu.: “Ajnmal bír“. Jo, člověk musí mít morál a dodržovat plán. Přicházejí holky, jdou se ubytovat, převléct do suchého. Ja su tvrďák, promočené triko suším na těle a popíjím pivko (moc alkoholu v něm není, dost řídké, ale tekutiny ve vysokých horách je nutné přijímat). Když přijdou holky, jdu se také ubytovat, vyměním triko za voňavější, vracím se zpět. V sušárně vše dávám sušit a přečtu si ceduli o výhodné koupi. Horolezeckých trepek do chaty za pouhých 5 Euro. Jelikož žádné nemám (tedy trepky, ne eura), jdu za chyžárem a kupuji je - sice má trochu větší čísla, ale jsou děsně lehké a upravitelné. Dobrej kup pro další chaty. Dávám další pivo, venku za oknem spokojeně prší, přisedám k holkám (také s pivem - jsme sehraná trojka) a řešíme, co dál. Takže jdu vařit ven večeři. Zbylé osazenstvo nečeské provenience se cpe místními uvařenými pokrmy. Ale „dobrý hostinec“ není k zahození. Holky jsou trochu nervní z toho, že jíme vlastní, ale já jim pružně osvětluji, že lidi v horách to berou jinak (a Češi sem jezdí dost), navíc mám krásný parťáčky (místní Němky jsou tak o tři třídy jinde) a chyžár je mladý, tak jaké problémy? A útratu uděláme, dávám třetí pivo. Nejsme skrblíkové. Také se na nás nikdo nemračí (no, dobře všichni, včetně personálu, sledují v televizi nějaký fotbal). Po večeři dáváme kostky a jelikož jsem naprosto v pohodě, tak tvrdě riskuji. A vyplácí se. Padá mi to jedna báseň, takže s velkým náskokem holky drtím. A jdeme spát. Dobrou noc, pokračování příště.
Jarda