J.Kunert & Söhne, výroba ocelového zboží a kancelářských potřeb

 

   Počátek

1910 - 1928

Mikulášovice jsou malé město, které se nachází v oblasti severních Čech zvané jako Böhmisches Niederland nebo-li Česká Dolní země (první zmínka v Sommerově Topografii Litoměřického kraje z roku 1833). V době kolem roku 1910 mělo asi 7665 obyvatel a až do 1. února 1916 kdy bylo císařem Františkem Josefem I. povýšeno na město, to byla největší a nejprůmyslovější vesnice v tehdejším Rakousku-Uhersku. Bylo zde tehdy mnoho nožířských továren ale také výroba textilní, tedy stuhy, prýmky a gumové zboží, přádelny, dále výroba spodního prádla, knoflíků, lisovna umělé pryskyřice, výroba umělých květin a mnohé další.  V roce 1928 se k tomuto výčtu přidala i výroba kancelářských potřeb Johanna Kunerta.

Objekt továrny (dále jen č.p. 877) se nachází v dolní části města v bývalém VI. obvodu (rozdělení obce od roku 1878). Tato část obce zažívala od roku 1901 v souvislosti s výstavbou Severočeské průmyslové dráhy - Nordböhmische Industriebahn (Mikulášovice dolní - Panský - Rumburk) nebývalý rozvoj a stavební ruch. Přesné datum postavení č.p. 877 není znám, poválečný národní správce se sice zmiňuje o roku 1900, ale toto datum je s ohledem na výstavbu železnice nepravděpodobné. Mimo jiné i adresář pro politický okres Šluknov končí u Mikulášovic nejvyšším číslem popisným 862 (Adressbuch für den politischen Bezirk Schluckenau 1908 - 1909). Jediný první věrohodný údaj je zápis v pozemkové knize k č.p. 877 z roku 1910.

Jako první vlastník továrny a pozemků je tedy od 22. března 1910 uveden Johann Müller, který si dal budovu postavit pro textilní výrobu. Od této doby až do konce 20. let se zde vystřídalo několik vlastníků. Druhým v pořadí se stal od 25. října 1913 Johann Neumann, po něm byl vlastníkem od 13. prosince 1917 Adolf Schmidt, dalším v řadě se stal 23. února 1920 Josef Wiener a dne 13. března roku 1922 získala budovu a přilehlé nemovitosti firma Lumen - Lampen und Metallwarenfabrik A.G. Ta se však od roku 1924 potýkala s problémy, takže byla továrna přiklepnuta v dražbě roku 1927 Johannu Kunertovi staršímu z Velkého Šenova. ^(pozn.1)

 

Továrna od severozápadu, šest tmavých oken na nároží továrny vedou do kanceláře majitelů  firmy. Originální fotografie má popisek "Bandwarenfabrik Johann Neumann", lze tedy usuzovat, že tento snímek pochází z let 1913 až 1917. Ulice kolem továrny a domů rodiny Kunertových nesla název Johan Neumannstraße.

 

 

Pohled z návrší před továrnou, v popředí jsou obytné domy dráhy, bílá patrová budova vlevo byla později používána jako podnikové ředitelství n.p. Mikov.

 

Pohled od nádražního domku ve směru nádraží v dolních Mikulášovicích. V dálce vpravo u kolejí je budova Mikulášovice dolní nádraží České severní dráhy (k.k. privilegierte Böhmische Nordbahn-Gesellschaft), a vlevo je budova Mikulášovice dolní nádraží Severočeské průmyslové dráhy (Nordböhmische Industriebahn), vše pár metrů od továrny.

 

     

Johann Kunert st. a synové

               1928 - 1945

Johann Kunert st. pocházel z Velkého Šenova. Narodil se 25. září 1868 jako jedno z dvojčat v domě č.p. 95 Augustinu a Magdaleně Kunertovým. Po sňatku s Marií Theresií Paul narozenou 4. září 1868, se usadil v domě č.p. 46 ve Velkém Šenově, kde se jim narodily následně tyto děti: 13. září 1896 Marie (zemřela 13. srpna 1898), 30. srpna 1899 Johann Kunert, 16. března 1901 Josef Kunert, 6. února 1904 Richard Kunert a 9. března 1911 Otto Kunert. V obci sídlila taktéž rodinná firma Johann Kunert, Gross - Schönau I/B, ve sčítání lidu z roku 1921 je u otce a třech synů, vyplněno povolání klempíř.

Dne 1. července 1928 byla sepsána společenská smlouva, na jejímž základě vznikla firma J.Kunert & Söhne, výroba ocelového zboží a kancelářských potřeb po továrensku, se sídlem v Mikulášovicích č.p.877 (živnostenský list ze dne 15. října 1928, 27. října 1928 Obchodní rejstřík kraj. soudu v České Lípě). Jejími společníky se stali Johann Kunert starší, Johann Kunert mladší a Josef Kunert. Každý ze společníků vložil vklad ve výši 50.000,- Kč. Později, tedy 31. července roku 1933, byla podepsána nová smlouva, na jejímž základě Johann Kunert starší opustil firmu s tím, že jeho podíl v hodnotě 141.912,- Kč mu bude od 1. srpna téhož roku splácen částkou 300,- Kč v týdenních splátkách s 5% úrokem. Současně se na základě této smlouvy, stal novým společníkem firmy nejmladší bratr Otto Kunert, jeho vklad byl ve výši 104.442,- Kč. Společnost těchto tří bratrů vlastnila pouze strojní zařízení, pozemek a tovární budova byla v majetku Johanna Kunerta ml. a Josefa Kunerta. Firma jim platila 3000,- Kč nájemného za rok. V pozemkové knize bylo přímo uvedeno, že právo vlastnické na stroje a zařízení pevně spjaté s budovou zůstává vyhrazeno firmě J. Kunert & Söhne, tedy všem třem společníkům.
 V majetku Josefa a Johanna Kunertových byl dále obytný dům č.p. 842. Všem třem manželkám bratrů Kunertových, tedy Marii, Martě a Johanně patřil dům č.p. 791 který sloužil jako sklad, garáž a dva dělnické byty. Manželce Otty Kunerta, Johanně Kunert, a její matce Anně Scharfen patřil dům č.p. 789 s příslušnými parcelami (do bytu Otty Kunerta se později nastěhoval Fr. Šraml a do bytu po Anně Scharfen jeho bratr Ing. Jiří Šraml).

 

Dům č.p. 842 Johanna Kunerta ml a Josefa Kunerta

 

 

Dům č.p. 789 Johanny Kunert a její matky Anny Scharfen

 

 

Firma od svého založení vyráběla kancelářské potřeby jako pořadače všech formátů a druhů, skříňky na formuláře, kismetové mapy, mapy s mechanismem druko, pořadače pošty, tašky na směnky a složenky, dirkovače, skřipce na dopisy, osušovátka, ocelová pravítka, odkládací stojany s košíčky, podpěry knih, stojánky na razítka, napichovače cedulí, vyměnitelné stolní kalamáře, knížky na známky a kolky, kalamáře, stojánky na plnicí pera, sešívací strojky, sešívací sponky, ořezávátka.

Podařilo se také přihlásit několik patentů. V Německu č. 732560 ze dne 12. července 1929 (majitel Josef Kunert), v USA č. 2.347.568 ze dne 25. dubna 1944 (přihlášku podal Josef Kunert), dále měla firma patentní přihlášku K150014/XII 11a, která nebyla k roku 1945 vyřízena a mimo to měla ochranný vzorek č. 1.474.822.

 

US patent firmy Kunert, číslo 2347568, přihlášku podal Josef Kunert.

 

 

 

Před vypuknutím II. světové války v roce 1939 měla firma cca 68 zaměstnanců a v letech 1936-38 exportovala 21% svého zboží do 15 států světa. Následně během války, kdy se původní výroba částečně zastavila a kartonážní stroje byly zapůjčeny do Hamburku, byla zavedena výroba součástek k automatickým puškám. V té době pracovalo ve firmě cca 140 lidí (Němci, Češi, Slováci, Francouzi). V roce 1944 firma vyvezla své zboží v hodnotě 283.282,- RM do těchto zemí a regionů: Německá říše, Východní marka (Rakousko), Sudety, Reichsgau Warthelande (administrativní region na území Polska), Protektorát Čechy a Morava, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Holandsko, Norsko, Portugalsko, Rumunsko, Švýcarsko, Švédsko, Slovensko a Maďarsko.

Dne 9. května 1945 vstoupil do Mikulášovic 36. pěší pluk 8. pěší divize, 2. polské armády generála Karola Świerczewského, ^(pozn.2) velitelem 8. pěší divize byl plk. Józef Grażewicz ^(pozn.3) a velitelem 36. pěšího pluku pplk. Mikołaj Kiryluk. ^(pozn.4) O den později, tedy 10. května, byl továrník Josef Kunert ve věku 44 let zastřelen polským vojákem ranou do týlu ve strojovně své továrny. ^(pozn.5) Podle pamětníků měl být pohřben v rodinné hrobce bez uvedení jména na hřbitově v sousední obci Vilémov.

Otto Kunert, příslušník německého wehrmachtu, byl od 1. března 1945 nezvěstný. Naposledy byl viděn ve městě Oppeln (dnes polské Opole) ve Slezsku. Rudá armáda zde od ledna do 15. března 1945, postupně získala kontrolu nad městem.

Johann Kunert mladší (podle vlastního přiznání člen NSDAP a funkcionář finanční komise SdP), byl s celou rodinou odsunut 26. června 1945 do Německa. Nejasný zůstává osud čtvrtého bratra Richarda.^(pozn.6)

 

Z deníku Josefa Klause, faráře v Mikulášovicích.

„9. května 1945 - Ve 4.30 hod. je ještě tma. Jestlipak jsou Rusové v obci? Budu se snažit dostat z lesa do obce -  beru si batoh a vydávám se na cestu. Jakmile jsem došel na Hinterhermsdorfskou silnici, nabídl se mi příšerný obraz - všude prchající vojáci Wehrmachtu, kteří odhazovali všechno a utíkali k jihu, do Labských pískovců. Na polích, lukách a na silnici se válelo nepřeberné množství munice a zbraní všeho druhu. Ve městě byl na silnici úplně stejný chaos.

Pomalu se klubal krásný májový den, který se však měl stát dnem hrůzy. Během bohoslužby se ze všech stran ozývala střelba. Jakmile starosta viděl, že Poláci a Rusové vnikají do domů občanů a rabují vše, co jim přijde pod ruku - od hodin počínaje, prohnal si hlavu kulkou. Vězně z KT, kteří byli v barácích, pustili na svobodu a ti, když konečně získali svobodu, dali se do rabování obchodů. První přišel na řadu obchod s potravinami p. Knoblocha a obuvnictví Jindra. Okolo 9. hodiny přišli na faru Rusové, sebrali uprchlíkům koně a všechny mé prosby byly naprosto zbytečné. Ještě jim sebrali i všechny cennější věci, co jim na útěku zbyly, a později museli ještě odejít s pár kilogramy do staré Říše. Ve městě se už nenašlo ani jízdní kolo, natož pak motorka - vše sebrali bývalí vězni z KT a východní dělníci (totálně nasazení). Nejhůř na tom byli sedláci - bez koní nemohli provádět polní práce.

Okolo poledne procházeli obcí stovky vojáků, většinou Poláci, kteří patřili k Rusům. Odpočívali uprostřed silnice a protože bylo horko, prosili o vodu. Dali jsme jim napít a jeden důstojník s námi poobědval. Později přišlo najednou 20 vojáků - předstoupil jsem před ně v klerice a ukázal jim svůj český pas, který jsem ještě měl. Tím jsem byl pokládán za českého kněze a fara uchráněna. Jeden vězeň z KT, Žid, pak u nás zůstal po tři týdny. Dali jsme mu ošacení a stravu - byl naší záchranou, když opilí bývalí vězni chtěli drancovat faru. Když se den chýlil ke konci, byly i mé síly u konce, musel jsem se po celý den zdržovat blízko dveří, abych své lidi chránil. Na mém otcovském statku, kde hospodařil můj bratr, se také nacházel bývalý vězeň z KT, Žid z Polska, a i ten byl ve stavu ochránit bratra s rodinou před drancováním, spolu se statkem.

10. května 1945 - Město spí s těžkými obavami o budoucnost. Co všechno ještě přijde? Ráno jsou vidět všechny následky včerejška - silnice plné rozbitých zbraní, vozů, munice, špinavého prádla a šatstva. Měl jsem dnes pohřeb pana Raymanna - přišlo jen 15 truchlících. Lidé se bojí odejít z domova, aby neztratili i to poslední, co jim zbylo. Mnoho lidí je zcela zlomeno a pláče, množí se sebevraždy. Dva uprchlíci si podřezali žíly a jsou mrtvi. Kromě starosty pana Zabela se zastřelil i Richard Reichel. Svobodník Arno Thomas byl nalezen zastřelený v kolejišti, rovněž tak vojín Karl Rudolf. Vedoucí tábora, Rudolf Schneider, byl nalezen mrtev se střelnými i bodnými ranami. Továrníka Josefa Kunerta z Dolních Mikulášovic zastřelili Rusové ve strojovně vlastní továrny ranou do týla." 

(Tato pasáž z deníku J. Klause, byla použita s laskavým svolením autora stránek: http://www.hemm.cz)

Zde, v bývalé strojovně byl zastřelen Josef Kunert (panoramatické  foto).

 

Rodinná hrobka ve Vilémově, kterou dal postavit Johann Kunert st.

                

              

Národní správa - František Šraml

                 1945 - 1946

František Šraml se narodil 7. února 1902 ve Slaném, otec byl vrchní  inženýr Škodových závodů v Plzni, bratr Ing. Jiří Šraml byl šéfkonstruktér továrny Avia, další bratr MUDr. Karel Šraml, byl šéflékař kontr. odd. nemocenské pojišťovny a bratr Vilém Šraml velkoobchodníkem v Plzni. Jako absolvent obchodní akademie v Plzni se již v 21 letech stal přednostou účtárny firmy Arnošt Krause a spol. v Praze, v 24 letech disponentem Českomoravské sladovní a vývozní společnosti, v 27 letech se stal společníkem velkoobchodu s obráběcími stroji a kovy firmy Ing. B. Straube a spol. v Praze a ve věku 33 let se stal ředitelem pražského závodu firmy Kartro (Karel Trostli) na výrobu a prodej kancelářských potřeb.

V roce 1938 založil velkoobchodní společnost s kancelářskými potřebami a papírem Komas. V roce 1929 se oženil s dcerou čsl. podplukovníka (jméno nezjištěno) a z tohoto manželství vzešla dcera Eva Šramlová. František Šraml byl pro svou politickou činnost dne 16. října 1940 zatčen gestapem a byl vyšetřován říšským válečným soudem, pak vězněn v Terezíně. Po propuštění 13. června 1941 měl být znovu zatčen, ale unikl tomu a po zbytek války se skrýval v Orlických horách.

 Začátkem června roku 1945 byl František Šraml pověřen Hospodářskou skupinou železa a kovů při Ústředním svazu čsl. průmyslu v Praze a se souhlasem ministerstva průmyslu převzít do prozatímní národní správy firmu J.Kunert & Söhne. František Šraml přijel do Mikulášovic 8. června 1945 v 10 hodin večer, druhý den ráno po návštěvě a jednání na MNV se vydal na cestu k továrně. Při příchodu do firmy se nepracovalo, jen několik dělníků provádělo inventuru zboží, polotovarů a surovin za účelem pozůstalostního řízení po zastřeleném Josefu Kunertovi. V kanceláři nalezl jen účetního, přes kterého si nechal zavolat spolumajitele Johanna Kunerta ml., kterému po předložení dokumentů oznámil, že firmu s okamžitou platností přejímá do svého vlastnictví stát. Před svým návratem do Prahy zařídil, že místní správní komise ustanovila dočasným opatrovníkem firmy Karla Kubáta, což byl dělník pracující zde dlouhá léta. Funkci měl zastávat až do doby, kdy příslušný orgán jmenuje národního správce.

Druhý den, tedy ve středu 13. června, se Fr. Šraml vrátil zpět do Prahy, kde předal Hospodářské skupině železa a kovů svou žádost o národní správcovství, kterou doprovodil situační zprávou, soupisem inventáře a inventurou zboží, polotovarů a surovin. Pár dnů poté, tedy 20. června, byl Františku Šramlovi v sídle Zemského národního výboru předán dekret z 18. června 1945, č.j. 1126 a současně podepsal příslušný slib národního správce. Referentem ZNV mu bylo řečeno, že směrnice pro národní správce, podle kterých má provést převzetí firmy, obdrží později a do této doby si má počínat jako kdyby dělal na svém a pro sebe. Při jednání nad tímto jmenováním mezi Obchodní a živnostenskou komorou a mezi Ministerstvem průmyslu byl ze strany ministerstva vysloven podiv, že se jmenování ujal ZNV v Praze a ne Okresní správní komise ve Šluknově, které to příslušelo dle dekretu ze dne 19. května č. 5/1945 Sb. Na to bylo odpovězeno, že ZNV v Praze obsazuje firmu Kunert z důvodu naléhavosti a také proto, že se jedná o podnik celostátního významu, pro který je ZNV již kompetentní.

František Šraml se vrátil do Mikulášovic dne 26. června 1945 v doprovodu svého bratra Ing. Jiřího Šramla, svého poradce arch. Ing. Zdenka Blažka a druhé manželky Věry Šramlové (první manželka zemřela v době války). Po návštěvě u předsedy Místní správní komise se odebral do továrny, kde zjistil, že jediný a dosud přítomný majitel Johann Kunert ml. byl v ten den kolem osmé hodiny ráno s celou rodinou vystěhován do Německa, továrnu tedy předával Karel Kubát, který tím byl současně zbaven funkce opatrovníka. Jelikož Fr. Šraml stále neobdržel směrnice pro nár. správce, nebyl proveden zápis o převzetí ani nebyla provedena inventura, jak bylo vyžadováno.

Teprve na schůzi národních správců Šluknovského okresu dne 8. srpna 1945 v sále tělocvičny ve Šluknově byly Františku Šramlovi doručeny dané směrnice ze dne 16. července 1945. Tam také podepsal i druhý slib národního správce pro Okresní správní komisi ve Šluknově. V této době už ale průmyslový referent okr. Šluknov Ing. Baborský upozornil Františka Šramla, že jeho jmenování národním správcem Zemským národním výborem v Praze, je v rozporu s dekretem prezidenta republiky a že bude ZNV odvolán a že si musí podat novou žádost na Okresní správní komisi ve Šluknově. Tuto žádost si podal 18. července a již 20. července byl dekretem č.j. 10265/45 ustaven definitivním národním správcem, tento dekret mu byl ale doručen teprve 18. října (od tohoto dne běží lhůty uvedené ve směrnicích pro nár. správce) a následně byl 23. října 1945 proveden zápis o převzetí firmy J.Kunert & Söhne se všemi náležitostmi. Ve funkci národního správce byl pak až do 12. listopadu 1946.

Během svého správcovství se František Šraml snažil o obnovu produkce firmy, exportu do zahraničí, začal vymáhat pohledávky u odběratelů kancelářského zboží. Zřídil první závodní jídelnu v Mikulášovicích kde se začalo vařit od 1. dubna 1946 a později provedl výstavbu nové závodní kuchyně, která vznikla z rozestavěného dělnického domku z roku 1943 za továrnou (kolaudace tohoto objektu proběhla roku 1948). Navrhl další úpravy v objektu továrny pro zlepšení výroby, například rozšíření nedostačujících kanceláří, přesunutí montážní dílny do suterénu, znovuobnovení prostor pro kartonážní výrobu pořadačů, vybudování skladu surovin, nástrojů a razidel, vybudování nákladního výtahu ze suterénu do patra, zřízení archivu, vrátnice a šaten.

 Dále například podle žádosti ze dne 23. listopadu 1945 chtěl Fr. Šraml založit zaměstnanecké družstvo o názvu "BYR-REX, družstvo pro výrobu a prodej kancelářských potřeb", které by převzalo do svého vlastnictví firmu Kunert. Zda i přes kladné vyjádření Místní správní komise v Mikulášovicích k založení družstva došlo, není známo. Každopádně název BYR-REX se objevuje na hlavičkovém papíře u původního loga firmy Kunert v době, kdy firma už byla ve správě podniku Koh-i-Noor Praha, n.p..

 

 Slova Františka Šramla z roku 1945: „ J. Kunert & Söhne, továrna na kovové zboží a kancelářské potřeby v Mikulášovicích, okres Šluknov, je největší a nejmodernější závod tohoto druhu v naší republice. Leží v bezprostřední blízkosti nádraží dolní Mikulášovice na pozemku asi 3000 m2, z toho je asi 1600 m2 plochy zastavěné. Tovární budova pochází z roku cca 1900, je ale ve výborném stavu a pečlivě udržovaná. Firma vlastní kotelnu a strojovnu z roku 1910 o výkonu 150 kw a z přebytku páry má rozvedené parní topení po celém továrním objektu. Kanceláře firmy jsou moderní, má strojní účetnictví a obchodní knihy, záznamy, dokumenty, kartotéky jsou přepečlivě vedeny a v trezorech uschovávány. Pracovní prostory jsou vzdušné, světlé, čisté. Stroje vždy se samostatným elektromotorem a jejich počet, asi 90 kusů, převyšuje počet dělníků. Jako okolnost, svědčící o tom, že naše firma šla s duchem doby, budiž uvedeno i to, že v provozu jsou tři elektrické pece, kterážto zařízení nemají mnohdy u nás ani firmy mnohem většího rozsahu... ...Vyhlídky do budoucna pro tuto firmu jsou velmi růžové. Díky svému výbornému strojnímu parku může snadno rozšířiti svůj výrobní program a bude-li i exportně zdatně vedena, nepochybujeme, že získáme velké odbytiště jak v zemích balkánských, tak i v SSSR, neboť tyto trhy byly zatím doménou německého průmyslu, dnes zničeného..."

 

Hlavičkový papír z února 1946

 

 

Národní správa - Koh-i-noor Praha n.p.

                    1946 - 1954

Zemský národní výbor v Praze, výměrem P.K.-158/43-1946 ze dne 12. listopadu 1946 pověřil Koh-i-noor, spojené kovoprůmyslové závody - národní podnik, národní správou firmy J. Kunert & synové ve smyslu § 10 dekretu č. 5/1945 Sb.,^(pozn.7)  ředitelem však nadále zůstal František Šraml a to až do svého odvolání v únorových dnech roku 1948.

Dobový zápis v městské kronice založené roku 1958 hovoří takto: "V továrně Kunert se sešli dělníci v lisovně. Všichni byli účastni až na předsedu závodní rady Vítka a několik úředníků. Dělník Procházka promluvil, že si už Šramla v závodě nepřejí, poněvadž správce lidi uplácel, falšoval, kradl. Téhož dne po 14. hodině přijel zástupce odborové rady a vedl Ottu Trojana, vedoucího závodu Fischer jun.. Nařídil ukončit práci. Všichni dělníci odešli znovu do lisovny, Šraml přišel z bytu, musel odevzdat klíče a byl propuštěn. Za Šramla se stavěl Vítek, který byl propuštěn taktéž. Vedení kunertky se ujal Trojan, ke svým povinnostem vedoucího Fischer jun.. Trojan vzhledem k vzdálenosti mezi oběma závody se plně nemohl řízení věnovat, proto závodní rada Kunert pozvala k vedení továrny Jaroše." ^(pozn.8)

 

Dne 4. května 1948 vešla v platnost vyhláška č. 785/1948 Ú.l.II Ministerstva průmyslu ze dne 10. dubna 1948 o začlenění firmy J. Kunert a synové do Koh-i-nooru - spojených průmyslových závodů, národní podnik (se zpětnou účinností od 1. ledna 1947).^(pozn.9) Následně další ministerskou vyhláškou 1696/1949 Ú.l.II z 25. července 1949, se zřídil samostatný Koh-i-noor Mikulášovice, národní podnik, který pokračoval ve výrobě kancelářských potřeb až do další reorganizace.

Soustředěním výroby (až na výjimky) tohoto oboru z řady firem v ČSR do Mikulášovic vyvolalo potřebu rozšíření výrobních prostor. Toho bylo dosaženo kolem roku 1948, kdy byla zrušena sousední firma Franz Ritter, Maschinenfabrik (Franz Ritter, tažírna lesklé oceli a drátu, výroba hřebíků, Vilémov), vzdušnou čarou vzdálena cca 300 m od továrny Kunert, jejíž zařízení na výrobu hřebíků bylo odstěhováno do Trnavy na Slovensko a areál připojen pod Koh-i-noor Praha.

 

Hlavičkový papír z roku 1947

 

                
 

Mikulášovický kovoprůmysl n.p.

                1955 - 1990

 

K 1. lednu 1955 byl sloučením podniků Koh-i-noor Mikulášovice n.p. a Sandrik Mikulášovice n.p. (nožířská výroba), vytvořen Mikulášovický kovoprůmysl n.p., zkráceně Mikov. Objekt a celý výrobní program bývalé firmy J. Kunert & Söhne se stává jeho součástí s pozdějším označením provoz 03. Podnik Mikov používá pro svůj kancelářský program označení a nové logo KIN (přihlášeno 15. listopadu 1954). Výroba kancelářských děrovačů, sešívaček, číslovačů (paginýrka), ořezávacích strojků, stojánků na razítka, obrušovátek a dalších výrobků pokračuje na provoze 11 (býv. Ritter) ve Vilémově.  Téměř 50 % kancelářské výroby šlo na export. Od roku 1958 se stal podnik součástí VHJ Kovoprůmyslové podniky, sdružení národních podniků Praha, od poloviny 60. let VHJ^(pozn.10) Prago-Union, závody na výrobu strojírenského zboží. Mikov byl v této době zařazen mezi nosné podniky Šluknovského výběžku s cílem vytvářet pracovní místa pro muže, jako protiváhu žen zaměstnaných v textilním průmysl.

 

Montáž sešívaček KIN 406 a číslovačů na  provoze 11.

 

 

Montáž malých děrovačů 602 a montáž velkých sešívačů 402 na  provoze 11.

 

 

Starý provoz 11 (Ritter)

 

 

Stará galvanizovna na provoze 11

 

 

Z důvodu celkové roztříštěnosti, neefektivity a zastaralosti výrobních prostor, bylo již od roku 1964 uvažováno o centralizaci výroby kancelářských strojků a nožířské prvovýroby do jednoho základního závodu, což vyžadovalo výstavbu nových hal a celkovou přestavbu. Nejdříve byla od dubna 1973 až do června 1975 vybudována nová kotelna na lehký olej, což bylo vyvoláno havarijním stavem stávajícího zařízení a současně z důvodu uvolnění prostoru pro výstavbu nových hal. Celková cena této investice činila 4.543.000,- Kčs.

Další výstavba byla započata teprve v září 1977, pro haly 2 - 5 byl zvolen typ lehkých jednopodlažních hal o rozponu 24 m a modulu 12 m, se světlou výškou 8 m, které bylo možno nastavovat až do úplné likvidace starého provozu. Šlo o kalírnu se slévárnou (tlakové lití), lisovnu a galvanizovnu. Stavba byla sice zahájena v termínu, ale již od počátku ji provázela nepřízeň a nezkušenost investora. Například při zakládání vlastní stavby byl zjištěn větší skalní podklad než předpokládal geologický průzkum, který bylo nutné odstřelit, to bylo provedeno 10kg trhaviny Perunit 20 s elektrickým roznětem pro 100 vrtů. Dále bylo nutné rozšířit nástupní prostor podél celého čtyřhalí pro montáž vazníků na zemi a pro přístup jeřábu. Tyto práce byly provedeny v prostoru 140x22 m a bylo vybráno a odstřeleno 4250 m3 zeminy a kamene. Po všech problémech, které tuto výstavbu provázely, byly haly v prosinci 1981 po 52 měsících dokončeny. Mikov tímto získal 4300 m2 nové podlahové plochy z toho 3100 m2 výrobní. Celkem bylo prostavěno 21.391.000 Kčs, z toho úvěr 12.745.000 Kčs, vlastní prostředky 28.000 Kčs a dotace 8.618.000 Kčs.

Zkušební provoz kalírny, tlakového lití a lisovny probíhal od 15. listopadu 1982 do 10. ledna 1984, a zkušební provoz galvanizovny od 10. července 1983 do 24. ledna 1984.  Dne 29. ledna 1984 vydal MNV ve Šluknově, odbor výstavby a služeb - stavební úřad, kolaudační rozhodnutí o trvalém používání stavby.

 

Výstavba nových hal, Mikov provoz 11

 

Haly po svém dokončení

 

A zatímco se sousední areál rozvíjel, provoz 03 (Kunert) sloužil jen k doprovodným činnostem pro ostatní provozy a závody podniku Mikov. Jednalo se zejména o generální opravy a stavby strojů, výroba dřevěných obalů, lakovna, výroba kovových závěsných poliček, balení, expedice a SHV (sklad hotových výrobků). V prostorách lakovny bylo umístěno omílání v dubových pilinách, odmašťování v parách perchloretylenu, dále dvě suché stříkací kabiny s filtry z dřevité vlny a dvě vypalovací pece. Kolem roku 1990 měl provoz 03 cca 65 pracovníků.

Jediná vetší investice byla uskutečněna v budově bývalé jídelny za továrnou, která byla později používána jako konstrukční kancelář technického útvaru náměstka. V roce 1970 se po nutných úpravách použila pro potřeby výpočetního střediska. Nejdříve zde byly provozovány organizační automaty, které byly později nahrazeny minipočítači Robotron. Pro další rozšíření a instalaci nových výpočetních systémů, byl objekt v letech 1982-1983 rozšířen za použití typové stavebnice STAMO-VS od Jihomoravských dřevařských závodů.

 

Výpočetní středisko v prostorách bývalé jídelny v patře před přístavbou.

 

 

 Přístavba výpočetního střediska

 

 V roce 1982 byla z důvodu rozmístění zaměstnanců administrativy v různých technicky a hygienicky nevyhovujících objektech vzdálených od sebe až 600 metrů,  vypracována objemová a zastavovací studie nového provozně administrativního centra (podnikové ředitelství n.p. Mikov) v šesti variantách, jednou z variant byla i alternativa 2A a 2B, která umisťovala toto centrum do těsné blízkosti provozu 03, na jeho severní stranu. Měla to být tří až čtyřpodlažní budova 15 x 70 metrů z montovaného systému KORD, která měla být propojena spojovacím krčkem (chodba) nad silnicí s provozem 03. 

Alternativa 2B

 

Produkce kancelářského "sypaného" zboží, tedy napínáčky technické, ražené, nýtované, kobercové hřeby, spony do sešívaček, dopisové spony atd., se přesunula do objektu továrny v obci Lipová, později nesoucí označení provoz 13.  Jednalo se o bývalou knoflíkárnu Johanna Nepomuka Ernsta, kterou zakoupila roku 1873 knoflíkářská firma Johann Hille & Söhn z Velkého Šenova. Ta je zde vyráběla až do svého zániku v roce 1941. Souběžně od roku 1925 se v části areálu vyráběli pod firmou Gebrüder Hille hliníkové fólie. Po válce se zde střídá několik podniků. Ke dni 1.1.1965 přebírá areál od Děčínských strojíren národní podnik Mikov.
V oblasti průmyslových a kancelářských spojovačů se stal tento provoz monopolním dodavatelem v tehdejším Československu.

Balení dopisových spon, provoz 13 Lipová

 

 Výroba mechanik  pro kancelářské pořadače byla umístěna do Benešova nad Ploučnicí, v prostorách bývalé přádelny Johann Münzberg & Co. Ta vyráběla až do roku 1931 a od roku 1943 zde vyráběla elektrosoučástky firma AEG pro válečnou výzbroj. Po skončení války se továrna stala součástí n.p. Elektropraga, od roku 1948 patřila pod n.p. Sandrik Mikulášovice který zde umístil výrobu příborů a po roce 1955 pod n.p. Mikov s označením závod 10.

 

 

Montáž a kontrola mechanik závod 10

 

 

 

 

     Závěr

1990 - 2013

 

Krátce po roce 1990 byla lakovna z provozu 03 (Kunert) přesunuta do provozu 11 a vše ostatní bylo ukončeno do roku 1997. Objekt byl prodán v roce 1999, několikrát změnil majitele a dnes je budova továrny býv. firmy Kunert vykradená a více méně zdevastovaná, výpočetní středisko je v troskách. Další záměry současného majitele jsou nejasné.

Výrobní hala býv. firmy J.Kunert & söhne v patře, stav k roku 2013

 

Bývalá kancelář Johanna Kunerta a Josefa Kunerta. Původně měla 6 oken, ale část místnosti byla příčkou vpravo připojena k expedici a okna nahrazena dveřmi pro nakládku zboží.(panoramatické foto)

 

Výroba v provoze 11 ve Vilémově (bývalá drátovna Franz Ritter Maschinenfabrik) byla ukončena v roce 2003. Celý areál byl prodán firmě ELCAR - Dopravní a obchodní společnost s.r.o., jejím záměrem byla vyroba plastových oken a dřevovýroba (truhlárna). Krátce poté se společnost dostala do exekuce a vše bylo během několika následujících let postupně rozkradeno. Dne 29. října 2013 proběhla v Hradci Králové na návrh insolvenčního správce dražba majetku dlužníka. Dražba byla zahájena v 10:00 a ukončena v 10:07, cena dosažená dražením činila 360.000,- Kč. Nový vlastník provedl v listopadu 2013 demolici celého areálu. Vše bylo srovnáno se zemí a provoz 11 (dříve Ritter) tak přestal po 115 letech existovat.

Jedna z nových hal v létě 2013.

 

Provoz 13 v Lipové (býv. knoflíkárna Johann Hille & Söhn), kde byla výroba kancelářského "sypaného" zboží, byl roku 1991 po vyčlenění ze státní podniku Mikov privatizován firmou RON, spol. s r.o. založenou 13. listopadu 1991 v Hradištku (okr. Nymburk). V roce 2003 získává výrobu firma Conmetron, spol. s r.o. založená 26. listopadu 1997 v Mikulášovicích, do 3. září 2003 působila pod názvem INKA - K, s.r.o.. Firma se zabývá vývojem, výrobou a prodejem kancelářských potřeb, průmyslových spojovačů a drobných kovových výrobků. 

Závod 10 v Benešově nad Ploučnicí byl ke dni 25. června 1990 vyčleněnen ze s.p. MIKOV a byl vytvořen samostatný  INTERKOV s.p., dnešní INTERKOV spol. s r.o. byl založen v roce 1992. Výroba hliníkových příborů byla po roce 1992 omezena a v roce 2007 kompletně zastavena. V současné době se firma zabývá pouze výrobou a prodejem příslušenství do kancelářských pořadačů (pákové a kroužkové mechanismy). V tomto oboru to je druhý největší výrobce v Evropě.

 Mikov samotný prodělal mnoho změn. Mikov státní podnik, který byl zřízen místo národního podniku zakládací listinou Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky 27. června 1988, byl po privatizaci majetku v říjnu 1995 zrušen ke dni 30. prosince 1997 na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu.

Výrobu koupila firma Churon a.s. založená 29. června 1992 v Lipové, po privatizaci výrobních závodů se ke dni 20. října 1995 přejmenovala na Mikov a.s. a sídlo umístila do Mikulášovic, své působení zde ukončila v roce 2002. Rozhodnutím jediného akcionáře ze dne 6. června 2002 se firma přejmenovala na A - Churon a.s. a přesídlila do České Lípy, kde 23. srpna 2011 zanikla v konkurzu^(pozn.11).

Od roku 2000 se na výrobě a prodeji sortimentu začala podílet firma FERROTRADE spol. s r.o., založená 8. listopadu 1991 v Praze. Ta výrobu zcela převzala v roce 2002 a 24. listopadu 2003 se přejmenovala na Mikov s.r.o. a své sídlo přenesla do Mikulášovic.

Dne 28. března 2017 byl Mikov převzat firmou Conmetron, spol. s r.o. z Lipové. V důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností Conmetron, spol. s r.o., firma Mikov s.r.o. (dříve FERROTRADE spol. s r.o.,) ke dni 1. října 2017 zanikla. Současně se ke stejnému datu firma Conmetron přejmenovala na Mikov s.r.o. a své sídlo z Lipové přenesla do Mikulášovic.^(pozn.12)

V Mikulášovicích tak po 85 letech pokračuje kancelářská výroba pod značkou KIN v podobě děrovačů, sešívaček a stolního ořezávátka pouze v prostorách budovy býv. firmy Ignaz Rösler's Söhne. V dnešním Mikovu s.r.o. je však hlavní složkou produkce nožířská výroba. Kancelářská výroba je spíše okrajovou záležitostí.

 

 

---

                                                       

Poznámky:

1) Data o vlastnictví jsou dnem podpisu smlouvy

2) gen. Karol Świerczewski - nar. 22. února 1897 ve Varšavě, zemř. 28. března 1947 v Jabłonkach (od roku 1915 žil v Rusku). Polský voják a politik, generál Rudé armády, generál Polské armády, od roku 1918 člen Komunistická strany Ruska (bolševiků), od roku 1944 člen Ústředního výboru Polských komunistů v SSSR, člen Ústředního výboru Polské dělnické strany. Od roku 1928 až do smrti důstojník GRU (vojenská zpravodajská služba), v letech  1929 až 1931 náčelník IV. správy Generálního štábu Rudé armády, v letech 1936 - 1938 účastník občanské války ve Španělsku. Po vypuknutí války byl roku 1941 jmenován velitelem 248. střelecké divize na západní frontě. V důsledku vojenského neúspěchu způsobeného alkoholismem, byl odsunut po dobu dvou let na školení rezerv. V březnu 1944 povýšen do hodnosti generála a jmenován zástupcem velitele 1. polské armády v SSSR. V prosinci 1944 jmenován velitelem 2. polské armády jež se účastnila lužické operace. V důsledku špatného velení na úrovni štábu (alkoholismus), měla operace ztráty celkem 18 232 vojáků, z toho 4 902 padlých, 10 532 raněných a 2 798 nezvěstných. Od 4. do 10. května 1945 se 2. polská armáda účastnila pražské operace na území ČSR. Útok začal 7. května a v průběhu třech dnů polské jednotky postoupily o 100 km a dosáhly oblasti Mělníka. Od ledna 1947 byl Świerczewski poslancem polského parlamentu. Při inspekci v Bieszczadach 28. března 1947 padl do léčky UPA a byl zabit.

3) pplk. Józef Grażewicz - nar. 9. března 1906 v Simferopolu (Ukrajina), zemř. 1971 SSSR. Brigádní generál Polské lidové armády, důstojník Rudé armády. Od roku 1921 ve službě RA, velitel pěšího pluku, od roku 1944 podplukovník Polského vojska a zástupce 4. pěší divize a od 5. listopadu velitel 8. peší divize. Po válce bojoval v Bieszczadach (Bukovské vrchy) proti UPA a v prosinci 1945 byl jmenován generálem. V roce 1946 se vrátil do SSSR.

4) pplk. Mikołaj Kiryluk - nar. 21. prosince 1916 v Szpikowie (Ukrajina) v ukrajinské rodině, mluvil polsky a považoval se za Poláka. Od 20. srpna 1944 do 9. ledna 1946 velel 36. pěšímu pluku, po válce účastník bojů na Bieszczadach. Byl obviněn z vypalování vesnic, zabíjení civilního obyvatelstva a dalších násilností.

5) V písemnostech firmy Kunert z let 1945 - 46 se uvádí, že se jednalo o polského vojáka, zatímco dobový zápis místního faráře z května roku 1945 uvádí ruského, tento rozpor lze vysvětlit takto. V řadách 2. polské armády sloužila spousta občanů SSSR polského původu mluvících rusky. Takže se sice mohlo jednat o vojáka v polské uniformě, ale mluvícího rusky.

6) V seznamu nepostradatelných Němců z 24. ledna 1946 je na 23. místě uvedeno jméno Richard Kunert s datem narození 6. února 1904, bytem Mikulášovice 788 a jako práce je uvedeno "velmi těžké pomocné práce". Osobně považuji za málo pravděpodobné, že mohou být dva lidé stejného jména, stejného data narození, bydlet ve stejném městě a ještě pracovat ve firmě Kunert. Takže si myslím, že se jedná o čtvrtého syna Johanna Kunerta seniora. Pak tu ale vyvstává otázka, proč nebyl odsunut 26. června 1945 jako jeho starší bratr Johann a manželky jeho tří bratří? Zůstal zde, nebo byl odsunut či sám později odešel do Německa? Je také zajímavé, že on jediný nebyl nijak vlastnicky zapojen do rodinné firmy.

7) § 10 (1) Příslušný Zemský národní výbor, na Slovensku Slovenská národní rada, může po slyšení závodního výboru, vyžaduje-li toho veřejný zájem, změniti z moci úřední rozhodnutí okresního národního výboru nebo místního národního výboru o zavedení správy nebo o jmenování národních správců a učiniti jiná opatření.

8)  Kronika Mikulášovice okres Rumburk, 1958, strana 57. Zápis byl pořízen roku 1958 na základě hovorů s pamětníky a je poplatný době vzniku. K přesnému popisu události odvoláni Františka Šramla, nejsou dochovány žádné záznamy.

9)  Do podniku Koh-i-noor - spojené kovoprůmyslové závody, byla dále vyhláškou 1558/1948 Ú.l.I ministra průmyslu ze dne 13. července 1948  začleněna konfiskovaná firma Müller & Fritsche se sídlem v Mikulášovicích (knoflíkárna). V tomto roce byla část obráběcích strojů převezena do Mladé Vožice na Táborsku, do nově zřízeného podniku Koh-i-noor v budově místního zámku za účelem výroby nitěných prádlových a kovových kalhotových knoflíků. Další firma která byla takto začleněna byla Rudolf Fischer junior (knoflíkárna), ta byla vyhláškou 1254/1948 Ú.l.I ministra průmyslu ze dne 27. června 1948 znárodněna a začleněna do téhož podniku Koh-i-noor.

10) VHJ - Výrobní hospodářská jednotka - termín pro výrobně ekonomický komplex plnícího funkci základního článku v podnikové hospodářské oblastii. VHJ měla různou formu, podstata odlišností byla dána hloubkou integrace podřízených jednotek ve vztahu k míře pravomoci, odpovědnosti a funkcím VHJ. Nejčastěji byla uplatňována forma koncernu, oborového podniku a trustu podniků. Důvodem vzniku VHJ bylo decentralizovat podnikovou sféru a ochránit ji před byrokratickým řízením do té doby podnikům přímo nadřízeným resortním ministerstvem. V 70. letech byl systém opět svázán vícestupňovým řízením pod jednotlivými ministerstvy. Vláda ČSSR dne 11.2.1988 přijala usnesení č.40/1988 Sb, jímž byl systém VHJ zrušen a nahrazen konceptem státního podniku, který měl mít hospodářskou samostatnost a finanční odpovědnost.

11) "Vymazává se obchodní společnost A - CHURON a.s., se sídlem Česká Lípa, Hrnčířská č.p. 764, PSČ 470 01, IČO 46713212, včetně všech zapsaných skutečností. Výmaz byl proveden na návrh společnosti na základě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 45 K 46/2002-295, ze dne 21. 10. 2010 (právní moci nabylo dne 28. 11. 2010), kterým bylo rozhodnuto o zrušení konkurzu na majetek úpadce A - CHURON a.s., se sídlem Česká Lípa, Hrnčířská č.p. 764, PSČ 470 01, IČO 46713212, po splnění rozvrhového usnesení."

12) "Společnost Mikov s.r.o. zanikla v důsledku fúze sloučením s nástupnickou společností Conmetron, spol. s r.o., se sídlem č.p. 348, 407 81 Lipová, identifikační číslo 25028626."

"Na společnost Conmetron, spol. s r.o., jako nástupnickou společnost, přešlo v důsledku fúze sloučením jmění zanikající společnosti Mikov s.r.o., se sídlem č.p. 741, 407 79 Mikulášovice, identifikační číslo 41197607, a zanikající společnosti Mikulášovický kovoprůmysl s.r.o., se sídlem č.p. 741, 407 79 Mikulášovice, identifikační číslo 28733738."

Veřejné archivní zdroje:

- Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pracoviště Most, archivní fond 549, J. Kunert a synové, v.o.s., továrna na kovové zboží a kancelářské potřeby, Mikulášovice (1921-1949). Ochranné známky 1930-1943, obchodní korespondence 1932-1947, národní správa 1945-1949, kupní smlouvy 1928-1946, bilance 1921-1945, inventura 1945-1946, zaměstnanci 1945-1947.

- Katastrální úřad Ústeckého kraje, Katastrální pracoviště Rumburk - Pozemková kniha, Katastrální obec Nixdorf, Soudní okres Hainspach, Fabrik No. 877 in Nixdorf und Wohnhaus No. 842

 

Soukromý archiv autora:

- Návrh investičního záměru rekonstrukce podniku - IGLA, n.p., projektový útvar, říjen 1964

- Rekonstrukce závodu 11, projektový úkol na 1. stavbu, textová část - technologie.  PRAGO UNION, Ústav pro rozvoj a racionalizaci, prosinec 1968

- Rekonstrukce závodu 11, projektový úkol na 1. stavbu, ekonomická část.  PRAGO UNION, Ústav pro rozvoj a racionalizaci, duben 1969

- Závěrečné technicko ekonomické vyhodnocení stavby - Rekonstrukce kotelny, Vilémov, Mikov n.p., únor 1976

- Studie souboru staveb provozně-administrativního centra n.p. Mikov - PRAGO UNION, Ústav pro rozvoj a racionalizaci, říjen 1982

- Rekonstrukce výpočetního střediska, soupis korespondence, soupis dokladů 1982 - 1987

- Zpráva o vyhodnocení stavby, rekonstrukce provozu 11, Mikov n.p. listopad 1983

- Návrh pásma hygienické ochrany, Mikov, provoz 03 - Kovoprojekta Praha, 1990

 

Literatura:

- Publikace u příležitosti 185. výročí oslav nožířské výroby, Mikulášovický kovoprůmysl n.p. 1980

- Propagační časopis PRAGO - UNION, Trust podniků na výrobu strojírenského spotřebního zboží, 1980

- Industriální topografie - Ústecký kraj, Valchářová Vladislava, Beran Lukáš, Zikmund Jan, Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze, 2011, str. 189 a str. 232

 

Internetové zdroje:

- Sčítání lidu 1921 - https://familysearch.org

- Obchodní rejstřík - https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik

- CUZK - Katastr nemovitosti - http://www.cuzk.cz/

- Česká aukční a dražební a.s. - http://burzamajetku.cz

- Stránky firmy Conmetron - http://www.conmetron.cz/

- Stránky firmy Interkov - http://www.interkov.cz

- Stránky osady Kopec - http://www.hemm.cz

- Stránky Mikulášovice naše kronika - http://www.mikulasovice.nase-kronika.cz

 

Autoři fotografií:

Jiří Fišer - fotografie výpočetního střediska, provozu 11 ze 70.- 80. let.

Lukáš F. Fišer - fotogafie exteriéru a interiéru výpočetního střediska, továrny Kunert, provozu 11 a jiných objektů souvisejících s firmou Kunert z let 2007 - 2014, dále fotografie výrobků a fotokopie dokumentů firmy Kunert.

Oldřich Schmidt, Antonín Malý, Antonín Ressel a František Polák - autoři fotografií v publikaci 185. výročí oslav nožířské výroby, Mikulášovický kovoprůmysl n.p. 1980

3x neznámý autor - staré pohlednice

 

S použitím výše uvedených zdrojů sepsal v roce 2013 Lukáš František Fišer.

Článek byl aktualizován v říjnu 2017.