O ROH a o kolegyni Jarmile Havláskové
Revoluční odborové hnutí se v reálném socialismu transformovalo na součást firmy. Jeho hlavní posláním bylo rozdělování rekreací, vánočních kolekcí, sociálních podpor, organizování plesu a soudružských návštěv nemocných odborářů. Nesmějte se, tak se skutečně tyto návštěvy oficiálně označovaly a nikomu to nepřipadalo směšné. Když člen ROH dosáhl úctyhodného věku 50 let, byl z odborové pokladny obdarován peněžním darem, stejně tak při odchodu do důchodu. Zapomenout bych neměl na letní i zimní organizování pionýrských táborů.
Když jsem se v Dopravním podniku Ostrava a.s. již trochu etabloval, dostal jsem nabídku být členem Závodního výboru ROH. Nikterak jsem nad tím nepřemýšlel a radostně souhlasil s kandidaturou. Jako všechny volby v této době, byly i erohácké volby pouhou fraškou a všichni navržení jsme byli zvoleni sty procenty. Jednání ZV ROH se konala jednou za měsíc ve středu odpoledne v I. patře v zasedací místnosti, kde dnes mají svůj oddychový kabinet dispečeři. Bylo to tam super – napřed jsme prošli sociální podpory, výpovědi v souvislosti s neomluvenou absencí, a další „důležité“ věci, o jejichž významu lze ale pochybovat, protože si jejich témata vůbec nepamatuji, a to si z minulosti, jak je vidět z těchto zápisů, pamatuji hodně. Pak oficiální část skončila, každý dal po padesátikoruně a už se otevíraly láhve s vínem i s alkoholem. Možná to mnozí odsoudí, ale mi tam bylo dobře. Jsa současně řidičem-brigádníkem, vždy jsem tíhnul spíše k nim, a ne k ředitelským papalášům. Bavili jsme se pak o všem možném, prostě jak v hospodě. Končili jsme cca v osm večer, o doněmotní pitky se určitě nejednalo.
Ale ani oficiální program nebyl úplně prost humoru. V určitých intervalech se konalo jednání ZV ROH za přítomnosti ředitele a jeho náměstků. Tedy – jednání na nejvyšší úrovni. Před koncem dostal každý člen ZV ROH slovo, aby přispěl nějakým námětem, podnětem nebo i (opatrnou) kritikou. Když přišla řada na Věru z tramvají Křivá, jejíž příjmení si už nepamatuji, nadechla se a důrazným hlasem pěknou ostravštinou řekla: „A ja jsem zase nedostala kožuch“. Ne, tím není myšleno, že Věra byla tak mimo, že si na ZV ROH stěžovala, že pod vánočním stromkem neměla nový kožíšek. Její kritika byla skutečně k věci - Věra totiž nenafasovala včas služební kožich, na což jako řidička starých tramvají měla nárok. Mimochodem – také jsem takový služební beraní desetikilový kožíšek vyfasoval, i když jako brigádník ne natrvalo, byla to, abych byl aktuální, výprosa (nebo že by pacht nebo zápůjčka či výpůjčka?), takže jsem kožich musel po zimě vrátit. A také jsem neobdržel kožich nový, společně s ježibabou z Mrazíka však musím říct, že „kožíšek byl jako nový“.
Absurditu jsem si uvědomoval ale i tehdy – rekreace napřed rozdělovala komise, do níž dílenské výbory ROH delegovaly své zástupce. Dílenský výbor ředitelství delegoval soudružku Havláskovou, o které bylo známo, že se s ní nikdo nechce dostat do křížku. A tak rozdělení rekreací záviselo víc než na zásluhách pracovníků na hubě toho, koho dílenský výbor do komise vybral. Zásluhou soudružky Havláskové bylo i ředitelství hojně zásobeno rekreacemi, i když mělo nedělnický punc.
Dovolte mi udělat vysvětlující vsuvku - všichni zaměstnanci se v období socialismu oslovovali soudruhu a soudružko. S členstvím v KSČ to souvislost nemělo. Soudružka Havlásková,pokud vím, nikdy členkou KSČ nebyla, zrovna jako vedoucí mládežnického kolektivu Brigády socialistické práce soudružka Jarmila Weissová, o které budu psát v některém z dalších blogů.
Vrcholem absurdity bylo, když soudružka Havlásková navrhla, aby byla poskytnuta sociální podpora Arnoštu Wé, který pracoval na plánovacím oddělení. Arnošt byl starý mládenec, o kterém se tradovalo, že jednoho nezapomenutelného dne pozval kolegyni Zdenu na rande. Procházeli se po městě a tu najednou Arnošt Zdeně říká: „Prosím Tě, mohla bys chvíli počkat, já si potřebuji něco vyřídit, za 15 minut to bude hotovo“. Hodná Zdena souhlasila a Arnošt rychle odkvapil. Venku bylo hezky a Zdence se nechtělo stát 15 minut na jednom místě, a tak šla směrem za Arnoštem s tím, že se za chvíli zase vrátí, aby se neminuli. A když tak šla koukajíc do výloh, najednou přes okno jednoho bufetu vidí hlavu podobnou té Arnoštově. I zastaví se Zdena, promne oči a znovu se do výlohy zadívá. A vidí jasně – Arnošt stojí u stolku, před sebou párek, rohlík a pivo a jak se láduje, tak se láduje. Co mu pak řekla, to se netraduje, jedno je ale jisté - od té doby zůstal Arnošt sám a žil sám až do jara roku 2014, kdy zemřel. Ale zpět k sociální podpoře. Arnošt dostal lázně, ne na křížek, musel si vzít dovolenou, ale za vlastní lázeňský pobyt nic neplatil. Přesto mu kolegyně Havlásková doporučila, aby si požádal o sociální podporu, Arnošt to učinil – a my v závodním výboru ROH jsme mu ji schválili, přestože Arnošt žil s maminkou ve dvoupokojovém bytě, neměl manželku ani děti, a jako všichni na plánovacím měl na tehdejší dobu velký plat. Musím říct, že mi to přišlo divné, ale vůbec bych si nedovolil protestovat. Dovedete si představit, co by se stalo, pokud bych byl proti? Stal bych se černou ovcí plánovacího oddělení, kde jsem se soudružkou Havláskovou a Arnoštem (plus dalšími) v té době pracoval. Byl bych na věčné časy a nikdy jinak vyvrhelem. A tak jsem se snažil utišit svědomí tím, že co nejrychleji zapomenu. Pro úplnost dodávám, že ona sociální podpora činila 500 Kčs, což ale v tehdejší době byl pěkný peníz na přilepšenou.
Minimálně dvakrát do roka jsme měli v sále v Martinově odborovou konferenci, ta byla zahajována Písní práce a končila Internacionálou a následným řízkem s bramborovou kaší. A představte si, že jsme všichni zpívali, někteří potichu, jiní nahlas, ale skutečně skoro všichni. Šárka Kolmanová z Účtárny zásob a základních prostředků zpívala tak, že ji bylo slyšet až na zastávku tramvaje, ale je třeba dodat, že zpívala hezky. Dnes mi to připadá přímo neskutečné, ale bylo to tak.
O „jemný“ humor nebyla nouze. Na stolech stály oranžové „sodovky“, pod stolem stály láhve s vodkou nebo jiným procentním nápojem. Aby to nebylo nápadné, tak jsme si do skleniček nalili vždy trochu alkoholu, zalili oranžovou sodovkou a s těmito mimikry mohl nápoj již stát na stole. Takto si vydatný nápoj připravila i Marie Gé, ale, jsouc rozumnou, odložila vypití až na dobu, kdy se vrátí od řečnického pultu. Marie Gé byla totiž předsedkyní revizní komise a na konferenci předčítala zprávu o činnosti. Když se Marie odebrala k řečništi, její silně procentní sodovku jsme vypili a místo toho do její sklenice nalili nepančovanou čistou limonádu. Marie, vrativši se od řečnického pultíku zcela spokojena se svým výkonem, s úlevou sáhla po připraveném nápoji a s rutinou alkoholika z filmu Přelet přes kukaččí hnízdo jej „hodila“ do sebe. Její výraz byl nezapomenutelný – těšící se tvář se měnila v tvář nevěřící smyslům, vyjadřovala údiv, zmatek a zmar – teprve po chvilce se Marii vrátila červeň do tváří, když nás plísnila, samozřejmě přátelsky. Byla hodná.
Jednou, bylo to už po revoluci, seděla na odborové konferenci kousek od nás parťačka uklizeček z ředitelství. Žena to velmi rázná a bez skrupulí. V té době se už mohlo i kritizovat nikoliv pouze kosmeticky, a tak na konferenci vystoupila řidička z tramvají Poruba s kritikou mzdového ohodnocení a přitom pronesla i tuto větu: „Každá blbá uklízečka má vyšší plat než my řidiči“. No – oheň byl na střeše, naše uklízečková parťačka vyskočila jako rekrut ze sedla a chtěla porubské řidičce dát po hubě. Naštěstí se tomu podařilo zabránit a o přestávce se jí pak porubská řidička omluvila.
Příště: O postupu na oddělení Plánovací