Miroslav Švidrnoch

Společenský život se v Dopravním podniku odehrával v několika rovinách.  Jednou za měsíc se konala schůze ROH (= odbory, Revoluční odborové hnutí), kde byla vyzdvižena vysoká proorganizovanost ve výši 99 %. Nečlenem byl, pokud se pamatuji, pouze údržbář z rekreačního střediska Čupek v Metylovicích, kterému to oficiálně procházelo vzhledem ke vzdálenosti jeho pracoviště od schůzovní místnosti, neoficiálně všichni věděli, že si to může dovolit proto, že jiného údržbáře bychom nesehnali. Za socialismu trvale platilo, že „nejsou lidi“ a plná zaměstnanost byla vývozním artiklem zdůvodňování předností socialismu před hrůzným kapitalismem. Vývoz se arci konal pouze pro uši lidí v Československu, protože i nezaměstnaní v kapitalistické Evropě se měli lépe než mnozí zaměstnaní v tuzemsku. Nečlenem ROH byl i dělník Jiří Ležák, který pracoval v ústředních dílnách v Martinově a netajil se tím, že s děvčaty může být pouze kamarád (proto to o něm také mohu napsat). Ono to ale ani tajit nemohl, protože v zimě chodil "v huňatém kožíšku jak lesa pán", a ten kožíšek byl dlouhý, předlouhý, sahal mu až na paty. V té době by si žádný "normální" muž nedovolil vzít ani flaušový kabát délky pod kolena, neboť by ihned byl zaškatulkován jako velmi, velmi podezřelý..... A Jiřího Ležáka kožich kromě toho, že byl až po ty paty, byl navíc ušit chlupy navrch...... No, tak by přece uvědomělý člen ROH nemohl chodit, není-liž pravda.  A tak byl Jiří Ležák zaškatulkován jako neškodný podivín, který  není socialistickému zřízení nebezpečný, a byl od členství v ROH osvobozen.  

Být členem ROH mělo ale i své výhody  - vždy o Vánocích obdrželi majitelé školou povinných dětí kvalitní kolekce české výroby, vždy v únoru se konal odborový ples, kde se prodávala za lidové ceny Barack pálinka, kvalitní litrové víno Ostravský kahan a neméně kvalitní jihomoravská Libuše. K tomu byl řízek s bramborovým salátem přímo z výdejního okénka závodní kuchyně. A pak ta tombola – místopředseda závodního výboru ROH Tomáš Em, který vyhlášení „moderoval“, přestože si trochu šlapal na jazyk, byl pro tuto úlohu předem posilněn zmíněnými kvalitními moky, což se po nějaké době vyhlašování výherců odrazilo v potřebě ulevit přeplněnému močovému měchýři. Jak lidské. Zodpovědný Tomáš Em si byl vědom toho, že „v zastávkách nelze“, a tak držel. Jenže tělo si řekne své, a tak Tomáš Em instinktivně překládal hbitě nohu přes nohu, a to čím dál rychleji. Zda mu to pomáhalo zvládat nutkání, to nevím, nicméně v kombinaci s tím, že si při řeči trošičku šlapal na ten jazyk, mi jeho vystoupení utkvělo trvale v paměti.  Na rozdíl od desek na krájení cibule, které jsem v tombole vyhrával skoro pravidelně, ty už vzaly dávno za své.

Další odborovou záležitostí, kterou ale vzhledem k její důležitosti dozoroval předseda závodní organizace KSČ na ředitelství soudruh Benda, byla účast v prvomájovém průvodu. Proti oslavám 1. máje jako svátku pracujících jsem nikdy nic neměl a také nemám. Kromě toho, že práci považuji  nejen za nutnou, ale i zajímavou a nezbytnou součást života,  byly i další důvody mít z oslav 1. máje radost. Kolegyně Libuše Brožová se 1. května narodila a nejsouc lakomou, vždy něco dobrého na zub přinesla. Ono to nebylo na zub, protože se to nekousalo, jen po pronesení zaklínadla „na zdraví“ polklo, ale úsloví obdobné tomu „přinést něco na zub“ jsem pro donesení láhve s alkoholem nenašel.  Ale  způsob, jakým nás v Dopravním podniku města Ostravy k účasti nutili, mi účast v prvomájovém průvodu znechutil do konce života.  Muži se cca týden před 1. květnem museli sejít v zasedací místnosti ve II. patře, tam k nim soudruh Benda promluvil – to jest nařídil účast a řekl, kde si má kdo vyzvednout transparent.  Musím říct, že tento způsob jednoznačně přebil můj zájem osobně pogratulovat ausgerechnet hned prvního května kolegyni Libuši Brožové a jen jsem vymýšlel, jak bych se z účasti vykroutil.  Zkusil jsem to se vzdáleností od bydliště (tenkrát jsem bydlel na Lučině u Žermanické přehrady), ale neuspěl jsem. Mimochodem neuspěla ani moje pozdější kolegyně Jana Há, která bydlela v Hlučíně, a chtěla jít do průvodu tam. Od její vedoucí Marie Gé jsem si na Janu Há osobně vyslechl upřímně míněnou stížnost, že dnes ti mladí dostávají od společnosti tolik, například novomanželské půjčky, a Janě Há je líno přijet do průvodu do Ostravy. Přiznám se, že jsem tehdy na to neřekl nic, usoudiv, že by to bylo zbytečné. Přitom Marie Gé byla pracovitá, veselá a kamarádská,  takže nejen já, ale i Jana Há a myslím si, že i ostatní, na ni vzpomínáme hezky.
                               

Ale zpět k prvomájovému průvodu.  Vše geniální je jednoduché. A tak to také bylo s mou neúčastí v průvodu.  Na schůzku do II. patra jsem šel a s ostatními pokýval hlavou, že tedy vím, kde bude výdej transparentů „Se Sovětským svazem na věčné časy“,  a nikomu ve svém okolí jsem nic neřekl. A cože jsem jsem jim to neřekl?  Že jsem předem nahlásil svůj zájem o prvomájovou ranní „šichtu“ u dopravy.  Službyvedoucí František Provazníček byl nadšením bez sebe, protože „nebyli lidi“, a na prvního máje zvlášť, i když prvomájově pracujícím příslušel sváteční příplatek. A tak jsem prvního května zamířil hned ráno do vozovny na Křivou, vyfasoval některou jedničku a pendloval mezi Hlučínem a Hrabovou Ščučí a pak už jen mezi Hlučínem a Křižíkovou,  když už bylo náměstí Republiky pro provoz MHD uzavřeno (průvod končil právě na náměstí Republiky).  Jezdilo se nepravidelně, a to mne bavilo, nebylo to monotónní a na konečných jsme měli dlouhé pauzy způsobené tou nepravidelností. Do průvodu jsem tím pádem nešel a navíc jsem  získal nejen mzdu, nýbrž i příplatek za svátek.

Samozřejmě moje neúčast soudruhu Bendovi neunikla, a tak jsem byl hned následujícího pracovního dne předvolán k výslechu. Šel jsem, tváře se jak neviňátko, a na výhružný dotaz, proč jsem nebyl v průvodu, jsem klidným hlasem řekl, že jsem pomáhal dopravě, aby se pracující mohli na průvod a z průvodu dostat. Soudruh Benda byl naprosto zaskočen. Co mi na to mohl říct....... Nakonec se zmohl jen na to, že mi příští rok zařídí, že mi směnu nedají. Jenže zapomněl, a tak jsem si to několikrát zopakoval, než se situace trochu uvolnila. A ona se časem skutečně uvolnila. U tribuny stávali i naši učni, a ti měli s sebou seznam hesel, které na pokyn nějakého politruka volali. Například jim řekl „patnáct“, učni našli heslo číslo patnáct a volali na procházející pracující lid „I když je dnes neděla, ať žije soudruh Mamula“, atp.  Čím tedy chci prokázat, že došlo k uvolnění? Jednoduše – kluci se politruka zeptali, zda by, až půjdou okolo tribuny zdravotní sestry ve svých tehdejších bílomodrých mundurech, mohli volat místo hesla „Ať žije socialistické zdravotnitctví“  heslo „Panímámy prosím vás, pusťte dcery mezi nás“.  A věřte nevěřte – bylo jim to povoleno.

Pro čisté svědomí přiznávám, že heslo „I když je dnes neděla, ať žije soudruh Mamula“, jsem si vymyslel, nicméně většina těch hesel měla podobnou intelektuální úroveň. Ale soudruha Mamulu jsem si nevymyslel, byl to dlouholetý krajský tajemník KSČ, který stával jako hlavní osoba na hlavní tribuně před Domem kultury Vítkovic (dnes Dům kultury města Ostravy).

Po roce 1989 prvomájové průvody skončily. Pro mne – žádná škoda.  Libuši Brožové mohu přece zavolat nebo poslat SMS.......

O ROH a také o kolegyni Jarmile Havláskové