O mládežnickém kolektivu a o ostudě na turistickém zájezdě
O mládežnickém kolektivu BSP soudružky Jarmily Weissové už byla řeč. Již jsem se zmínil, že Jarmila Weissová nikdy nebyla členkou KSČ, ale, jak už také bylo napsáno, označení soudružka se nebránila, protože jsme tak byli označováni všichni. Mělo to i jednu výhodu – nebylo třeba přemýšlet, zda oslovovaná osoba ženského pohlaví je slečna nebo už paní – vždy byla přece soudružkou. V té souvislosti jsem si vzpomněl na jeden vtip mých kolegů z plánovacího, kteří mi nechali na stole lístek, že mám neprodleně volat číslo to a to, soudruha Medvěda. Jméno sice ne příliš časté, ale pokud se někdo jmenuje Liška, Papoušek atp., tak proč ne Medvěd. I vytočil jsem napsané číslo a požádal o spojení na soudruha Medvěda. Možná už tušíte, co mne tenkrát vůbec nenapadlo, a sice že spojení nebude možné uskutečnit, protože „soudruh Medvěd“ se nepsal s velkým, nýbrž s malým počátečním písmenem, a právě se cákal v bazénu ostravské zoologické zahrady.
Ale zpět k mládežnickému kolektivu. Mládežnický kolektiv se v mé mysli rovná především vynikajícím zájezdům po republice i mimo ni, brigádám u firemní školky, společným oslavám všeho druhu, kytaře Petra Hanáka, zpěvu Bořivoje Žáčka o kobzolích a také konzumaci alkoholických nápojů. Nemyslím, že bychom se při akcích opíjeli do němoty, ale bez alkoholu se naše akce obešly jen zcela výjimečně.
V té souvislosti jsem si jednou uřízl pořádnou ostudu. V Dopravním podniku města Ostravy, konkrétně v Ústředních dílnách Martinov existoval turistický kroužek, jemuž šéfoval Josef Sikora, který byl velmi, jak to jen říci, no - akurátní. Já jsem jednou, tak říkajíc ad hoc, dostal chuť na turistický výšlap, a proto jsem se na poslední chvíli přihlásil na sobotní autobusový zájezd do hor organizovaný zmíněnými martinovskými turisty. Na stanoviště busu jsem přišel včas, sedl si docela dozadu a byl nesvůj, protože jsem tam zpočátku nikoho neznal, a to už autobus byl skoro plný. Nakonec přece jen dorazil někdo, koho jsem znal, a tak jsem úlevně a docela nahlas rádobyvtipně řekl: „Tak když už bude něco kolovat“. Při zájezdech mládežnického kolektivu a také při zájezdech závodního výboru ROH bylo totiž zvykem, že ještě než se autobus nebo vlak rozjel, byla nejméně jedna půllitrovka tvrdého alkoholu, kolujíc po buse nebo kupé, již na odpis. Tuto moji poznámku pan Sikora nepřeslechl, a tak se neprodleně přes mikrofon do reproduktorů dostalo páně Sikorovo hlasité upozornění: „Pane Švidrnoch, jste na zájezdě turistů, tady se nepije“. V ten moment jsem chtěl být menším a ještě menším, až bych se stal nejmenším na celém světě. A musím přiznat, že tím nebyl ostudě konec. Jak jsem už napsal, přihlásil jsem se na ten zájezd na poslední chvíli, a ani jsem pořádně nevěděl, kam jedeme. A když jsme pak už stoupali a stoupali směrem nikoliv ke světlým zítřkům, nýbrž k vrcholu hory, tak jsem se ve skupince spoluturistů zeptal, zda nahoře bude hospoda nebo jen občerstvovací bouda. No a opět blamáž – byl jsem poučen, že nahoře nebude vůbec nic, že přece neturistíme proto, abychom se nahoře najedli a napili, ale pro zdraví a pro krásu hor. Od té doby jsem už nikdy s firemními, a pro jistotu ani s jinými organizovanými turisty na hory nejel.
Zájezdy mládežnického kolektivu byly zkrátka jiné a byly super. Nanejvýš se po konání vícedenního zájezdu řešilo, zda se všichni chovali genderově způsobně. Například když někdo viděl, že pod rouškou tmy členka kolektivu A dala pusu členu kolektivu B, tak to bylo vítanou příležitostí o tom následně dlouho mluvit a tuto situaci „řešit“. A řešilo se to s takovou vážností jako dnes krize v Řecku. Přitom šlo o bouři ve sklenici vody, podle mého názoru se naše zájezdy konaly vždy „ve vší počestnosti“.
A také Silvestr u Zdeňka Svobody na chalupě byl nezapomenutelný, hráli jsme tam různé hry, šli se projít a samozřejmě konzumovali chlebíčky a pili alkohol. A pak se někteří nás probudili obložení těmi obloženými chlebíčky, protože nějakou záhadou v noci stáhli tác se zbylými chlebíčky na sebe, a byvše unaveni, si toho ani nevšimli. A také jsme měli super Silvestr u Jarmily v bytě, kdy nebylo nic plánováno, a Jarmila nás obtelefonovala cca v devět večer, a kdo mohl, dorazil. Kytara, zpěv a samozřejmě alkohol.
Jak šel čas, tak času na akce kolektivu ubývalo a dnes už je většina členů mládežnického kolektivu v důchodu.
Ale nemyslete, že tím činnost tohoto věhlasného kolektivu skončila, zrovna příští pondělí budeme mít jednání svolané vedoucí mládežnického kolektivu, a tam budeme, kromě toho, kdo má jaké nemoci, řešit plán činnosti na další pětiletku. Výlety na hory nevyjímaje, ovšem pouze na ty, na které, jak vedoucí kolektivu v emailu zdůraznila, jezdí lanovka.
17. červenec 2015