Miroslav Švidrnoch

V Dopravním podniku bylo zvykem, že účtárny jsou vyloženě dámskou záležitostí, a tak pánové, v té době soudruzi, kteří jimi prošli, byli po čase přemístěni do jiných, smíšených oddělení. Smíšeným oddělením bylo oddělení Plánovací, kde světlé zítřky plánovali výlučně muži. Kromě toho byla v oddělení Plánování velmi hodná paní Olinka, která zajišťovala denní styk s bankou a současně neoficiální sekretářské služby vedoucímu panu M, a paní Jiřina, jež velela pokladně. Paní Jiřina se jmenovala Sítková a vyprávěla, jak jí domů do Havířova volají cizí děti a ptají se, zda se přes ni mohou přecedit. Neměl bych zapomenout na paní Há, o které jsem už mluvil a která zajišťovala s paní Bé statistiku. Oddělení Plánovací bylo považováno ve srovnání s oddělením účtáren za vyšší kategorii, podle toho tam také byly nastaveny platy. I proto jsem se nebránil, když mi bylo navrženo, abych do Plánovacího nastoupil za na mateřskou dovolenou se chystající paní Bé. A tak jsem vstoupil do světa plánování a financování. A byl to šok – na účtárnách jsme pracovali cca padesát až šedesát procent pracovní doby. Na plánovacím nás bylo tolik, že pokud jsme v průměru pracovali 30 %, tak to bylo už hodně. Arnošt Wé, o kterém jsem se už také zmínil, volný čas vyplňoval křížovkami, kterým říkal lušťovky, pan O zase při služebních pochůzkách strávil vždy několik příjemných piv v hospodě Na Společenstvu a paní Há, se kterou jsem dělal statistiku, měla plno osobních zájmů, kterým věnovala valnou část pracovní doby mimo budovu ředitelství. 

Byly to jiné časy. Já jsem se opět velmi rychle přizpůsobil, těšil jsem se na odpolední řízení tramvaje, část pracovní doby jsem prodebatoval s paní Há, která se mi svěřovala se svými milostnými eskapádami, část jsem strávil s kolegy, s nimiž jsme později založili mládežnický kolektiv BSP soudružky Jarmily Weissové, a o alkoholické oslavy také nebyla nouze. Paní Há měla hlášky, které se mi vybavují dodnes. Například když jsem se jí ptal, zda jí při milostných zážitcích nevadí nemocná noha, odpověděla: „Ale kde, nohy přijdou stranou“. Na prohlášení „Nejdůležitější je“ vždy rychlostí blesku reagovala slovy, která zde publikovat nebudu. I když se ostřejším výrazům při psaní těchto zážitků nebráním, pokud mají význam pro autentičnost, v tomto případě si myslím, že už by to bylo přes čáru.  Zkuste domyslet sami.  Paní Há má již přes osmdesát a je zřejmě stále stejného humoru. Před nedávnem vyprávěl kolega Eš, že ji potkal v obchodě. Když ho spatřila, zdaleka na něj hlasitě volala: „Jarku, pořád jsi ještě takový kurevník?“.  Pro úplnost musím dodat, že kolega Eš se  připravil, a když ji potkal příště, zdaleka na ni volal: „Ahoj Jarko, ty ještě žiješ?“

Musím ale říci, že tady začalo také mé trápení. Za paní Bé jsem na statistice převzal hlášení o odpracovaných hodinách. To chodily z útvarů hlášenky, které já jsem přepisoval do formuláře formátu A2 a pak sčítal vodorovně i svisle. Úmorná práce. V té době se objevily „automatické počítací stroje“ Ascota. Ty fungovaly tak, že se, jak to jen odborně říci, do programovací desky napíchaly čudlíky, deska se zasunula do stroje a pak stačilo zadávat čísla.  Ta se už „automaticky“ ukládala na místa, kam měla a dokonce se pak i sama sečetla! Napíchání čudlíků do programovací desky provedl pracovník výpočetního střediska pan Hrabec. Já jsem si poněkud změnil formulář hlášenky a už jsem nemusel nic ručně přepisovat a sčítat -  stačilo jen čísla z hlášenek přetypovat do stroje a hned jsme věděli, kolik hodin jsme ve firmě odpracovali. No, odpracovali…….

A zde začal problém, přechod na hypermoderní počítací stroje jsem si prosadil sám, bez spolupráce s kolegyní Há, která byla zvyklá na rutinní práci, a vše nové jí bylo proti mysli. Mimochodem – ještě deset let po zrušení úzkorozchodné tramvajové trati do Bohumína kolegyně Há vepisovala do statistik položku „kilometry ujeté tramvajemi normálního rozchodu“, i když po deseti letech už o tom, že kdysi ujížděly kilometry i tramvaje úzkorozchodné, věděli jen pamětníci a členové Klubu zbytečných záležitostí, tj. Kroužku přátel MHD.  Já jsem se však vůbec nesnažil kolegyni Há o výhodách nového způsobu počítačové evidence odpracovaných hodin přesvědčit a do změny ji vtáhnout, spíš jsem se radil s panem Josífkem, který byl sice už tenkrát před důchodem, ale duchem mladý, a ten mne v tom velmi podporoval. Reakce paní Há na sebe nedala dlouho čekat. Zpočátku volala na útvary, aby mi posílali ty staré formuláře hlášenek, a když to nepomohlo, sáhla po vydatnějším kalibru. Paní Há vycházela velmi dobře s tehdejším ředitelem soudruhem Garbou, a tak mi zčistajasna oznámili, že jsem z důvodu nutnosti pomoci při výpočtu třináctého platu přesunut dočasně na oddělení Práce a mzdy. Co se dalo dělat, v reálném socialismu bylo možné podle zákoníku práce přesunout pracovníka bez udání důvodů až na třicet dnů na jinou práci. Tak nezbývalo než se sebrat a jít. A počítat třinácté platy. Jeden za druhým. To nebylo pro mne, trpělivost mi chyběla, z plánovacího jsem byl zvyklý na velmi „vágní“ pracovní tempo, takže jsem si pořád něco vymýšlel, abych mohl od toho. Tamější kolegové si o mně udělali oprávněný dojem jako o „pracantovi“.

Z oddělení Práce a mzdy mám pouze jeden úsměvný zážitek – soudruh Benda, který tomuto oddělení velel železnou rukou, si vzal na paškál kolegyni Marii Miženkovou, jíž velmi vyčítal to a ono a byl velmi rozhorlen.  Marie stála naproti něj, dívala se mu do očí a ani nedutala.  Za soudruhem Bendou stál Vašek Hlavsa. Ten směrem k Marii začal dělat posunky a šklebil se tak, že Marie, která to viděla, nevydržela a vybuchla v řehot zrovna, když podle soudruha Bendy měla mít ten nejvíc zkroušený výraz. Soudruh Benda Vaška Hlavsu neviděl, protože  ten  stál za jeho zády, a tak zcela logicky usoudil, že se Marie řehtá jemu.  To už jsme se ale smáli všichni, kteří  jsme přihlíželi, až na Marii. Té to v ten okamžik veselé vůbec nepřipadalo……