Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

 IV.

Stále jsem nemohla uvěřit tomu, do čeho mě ti… Ti, které nechci jmenovat, protože nerada jsem tak vulgární, namočili.

Vydírali mě! Mě! No chápete to? Po téměř staletí věrné služby! Loajality!

Do teď jsem si myslela, že horší už to být nemůže, ovšem jak je vidět, šeredně jsem se spletla.

Nádech. Výdech.

Příšera vydala podivný vrčivý zvuk na znamení své nespokojenosti. Nespokojenosti nad tím, že nás někdo PŘINUTIL dělat něco proti NAŠÍ vůli.

Jen jsem se ušklíbla.

Najednou to byla hrdinka.

Před celou tou svinskou Radou jsem ovšem měla problém ji vůbec z toho jejího brlohu vůbec vykopat.

A pak, kdo je tu pokrytec.

* * *

„Zdravíčko, Siobhan.“

Prudce jsem sebou škubla, div jsem nehodila z postele perfektního placáka přímo na špinavé linoleum pokryté vrstvou oblečení, které navzdory mé teorii nemělo nožičky, natož aby se samo poskládalo a schovalo zpět do skříně.

„Chcípni, Baltazare,“ zavrčela jsem, a aniž bych nějak podrobně zkoumala nezvaného návštěvníka, přetáhla jsem si přes celé tělo peřinu a hlavu schovala pod polštář. „A hned,“ zamumlala jsem podrážděně.

„Trochu více té lidské slušnosti a úcty, drahá, víc po tobě nežádám,“ proniklo ke mně navzdory tlusté dusivé vrstvě peří a povlaků a vzápětí se o holou kůži na stehnech otřel závan chladného vzduchu, jak ze mě Baltazar jediný pohybem prudce strhl přikrývku.

To mě donutilo odhodit polštáře a svést s ním krutou nelítostnou bitvu o mou péřovou peřinu se světle fialovou cejchou.

* * *

Prohrála jsem. Ani by mi to tolik nevadilo, kdyby se v tom ten škodolibej bastard tolik nevyžíval a prostě jen zůstal u toho, že mě vzbudil a sebral mi možnost proplouvat dál říší Snů a Nočních běsů.

Ne, on mě prostě musel zakleknout a držet mi ruce za zády, zatímco já se snažila neudusit se, protože jsem měla nos vražený do polštáře.

„Padej!“ křikla jsem přidušeně, sotva jsem nabrala dech. „Táhni do pekel Zandruových!“

Zachechtal se. „Tam už jsem byl, drahá. Na zasloužené dovolené,“ odpověděl mile. „A jen tak mimochodem…“ následovala dramatická odmlka. „Nějak ztrácíš glanc, víš to? Ty, takový obávaný zabiják a necháš se přepadnout ve spaní…“ káravě zamlaskal. „Být tvůj učitel, styděl bych se za tebe.

Ostře jsem se nadechla a opět sebou zamlela. Držel mi paže v nepřirozeném úhlu a celkem dost to bolelo. „Ty jsi býval můj učitel,“ poznamenala jsem odměřeně.

Na Baltazara-mistra jsem nerada vzpomínala. S ním jsem zažila krušné časy plné bolesti a jiných stejně nepěkných věcí. Zvláště proto, že ze začátku byl přesvědčen, že žena se pro tuhle práci nehodí, natož malá holka, jakou jsem tehdy byla.

O to se choval hnusněji, aby mě donutil to vzdát.

V tu chvíli jsem zaslechla tiché kníknutí chudáka příšery. Nechtěla jsem se ani domýšlet, co jí dělá ta Baltazarova bestie. Protože ta pro nás nebyla rovnocenný soupeř, nýbrž rovnou silnější.

* * *

Na chvíli jsem odtrhla pohled od černé hladiny kávy, z níž se ještě kouřilo, abych mohla po Baltazarovi, který seděl naproti mně, nenuceně popíjel černý čaj a usmíval se jako měsíček na hnoji, zle loupnout očima.

Nesnášela jsem ho.

Ale on si to očividně užíval.

Nejraději bych ho poslala do horoucích pekel. Ovšem jak ho znám, ještě by mi za to poděkoval.

Teplo měl rád.

* * *

„Jak dlouho se mnou nemíníš mluvit, zlatíčko?“ prolomil ticho, když se propracoval na dno hrnku. Ve tváři mu stále seděl ten pobavený škleb, co mě tak nemístně iritoval.

Obšťastnila jsem ho odměřeným pohledem. Mlčky.

Příšera se pro jednou zdržela komentáře. Ale stejně si myslím, že v duchu spřádala stejné plány na vypořádání se s bestií, jako já s jejím pánem.

„Víš, ta hra není zdaleka tak zábavná, jak si myslíš,“ úsměv se začal pomalu, ale o to jistěji vytrácet. „Navíc jsem tě nepoctil svou přítomností jen proto, aby sis mohla hrát na uraženou.“

Kéž bych uměla vraždit pohledem.

Další minuta ticha donutila Baltazara podrážděně odfrknout. „Jestli po tom ale tolik toužíš, tak ti vážně něco udělám, abys měla důvod pro tohle dětinské a absolutně nevhodné chování, Siobhan.“

Rychle jsem prolétla všechny možnosti, jež se skrývaly pod tou zdánlivě nevinnou frází: něco udělal.

Ani jedna se mi nelíbila.

„Fajn,“ zamručela jsem a lokla si kafe.

„Hodná holka.“

Kysele jsem se ušklíbla. „Haf.“

* * *

„A proč tu tedy jsi?“ povzdechla jsem si. Zdálo se mi to, nebo mého drahého mistra pro dnešní ráno opustil smysl pro humor?

Nevadilo by mi to tolik, kdyby s sebou nevzal i ten můj.

„Jde o tvůj následující úkol.“

Zamračila jsem se a skočila mu do řeči. „Ty o tom víš?“ přimhouřila jsem oči. Jak o tom může vědět? A hlavně proč, když to má být tak krutopřísně tajné?

Tady něco nehraje.

Zase.

Přikývl. (Nečekané.) „A pomůžu ti. Do večera budeš uprostřed toho klubka hadů, to ti garantuji,“ prohlásil a hrdě vypnul hruď. Nevěděla jsem, jestli mám jásat nebo mu jednu vrazit. „Ale ty mezi nimi jistě vydržíš, drahá. Máš pro to nejlepší předpoklady,“ dodal ještě.

„Jak to myslíš?“ to vyznělo vyloženě podezíravě. „Neříkej, že jsi mě pro to…“ záměrně jsem větu nedokončila.

„Dobře, neřeknu,“ pokrčil rameny.

Takže varianta bé. Jednu mu vrazit.

* * *

Bastard. Takže to on se mě rozhodl poslat skrze Radu na jistou smrt? Tohle jsem vážně od Baltazara nečekala. Mohl doporučit kohokoliv, když přišel s tím nápadem! Byly zde osoby mnohem lepších kvalit, než já!

Ale on vybral mě.

Možná čtu příliš mezi řádky, ale ať se stanu Světlou, jestli v tom rozhodnutí nebylo nic osobního.

Nakonec jsem si jen povzdechla. Co se stalo, stalo se a já neměla na výběr, takže zuřit můžu později. Tedy jestli se toho později vůbec dožiju, to se rozumí.

„Plán. Jaký?“

Baltazar se zatvářil nadmíru překvapeně. Zřejmě čekal, že se zachovám jako ta Siobhan, kterou zná a bude se konat další rvačka.

      Kdybych věděla, co to v budoucnosti způsobí, raději bych zvolila tu rvačku.