Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

       Za jiných okolností by si čerstvý chladný vzduch večerního města užila více. Skoro zapomněla, jak úžasný pocit to je, když vás při každém nádechu řeže v plicích a pálí v krku. Díky tomu se aspoň dokázala částečně soustředit i na něco jiného než na to, že od chvíle, kdy se vyplížila s kápí přetaženou přes hlavu z hostince, tak zbytky dryáku, které se vstřebaly do těla, přestávaly působit.

Mnohem rychleji, než bylo příjemné.

K domu s vývěsním štítem hlásajícím ‚Doupě černé vdovy‘ se spíše doplazila, než došla.

Ten podnik se na první pohled ničím nelišil od jiných. Dvoupatrový kamenný dům se sedlovou střechou a s pečlivě zavřenými okenicemi natřenými na černo, z jehož přízemí se ozývaly tlumené tóny dvou louten, zpěv a smích.

Jenže pak vaše oči zavadily o dvě červené lucerny visící nad vchodem a hned jste byli doma.

Právě ty lucerny dělaly ten podnik výjimečným a zároveň vysvětlovaly, proč před ním tak často stavěly drožky a kočáry a lidé, kteří jej opouštěli ať hlavními dveřmi či diskrétním vchodem ústícím do boční uličky, tak činili s výrazně lepší náladou a lehčí kapsou, než když přicházeli.

Sykavě vtáhla vzduch do plic. A opírajíce se o stěnu se vydala právě k bočnímu vchodu. Nepotřebovala, aby ji spatřilo vícero slídivých očí, než bylo nutné.

Zastavila se u dveří bez kliky na venkovní straně. Zaklepala na ně. Krátce. Úderně. Naléhavě.

Nečekala dlouho. Zaslechla rachocení klíče v zámku a vzápětí mohla spatřit temnou chodbu, kterou za sebou ukrývaly. Spatřila obrys mohutné postavy. Ve tmě se zalesklo bělmo.

„Potřebuji nutně mluvit s Joach…“ zachraptěla.

„To by moh´ říct každej!“ přerušil ji zostra mužský hlas.

Jediným pohybem si z hlavy stáhla kápi. Do přítmí uličky doslova zasvítily vlasy bílé jako sníh na horských štítech.

Zaslechla tiché zalapání po dechu. „Slečno Alesso!“ jako obvykle její jméno zkomolil. Ale dnes ani neměla chuť ho opravit. „Měla ste říct hnedka! Poslední dobou se sem snaží vetřít každej vobejda, a to je vopravdu…“

„Noahu?“ polkla.

„Á, jistě, jistě, hnedka pojďte dál, vy tu ste vždycky vít…“

„Omdlím.“

…

Více než ložnice to byla nevelká pracovna. Dvě okna opatřená těžkými závěsy na jižní straně, bytelný stůl se zabudovaným trezorem v jedné ze zásuvek, pár židlí a dvě lákavě vyhlížející křesla potažená temně rudou látkou – ostatně i zbytek místnosti byl zařízen do červena, ostře to tak kontrastovalo s nabílenými zdmi a postelí z černého dřeva, která se ukrývala za paravánem v nejvzdálenějším koutě místnosti.

„Nejsem sice žádnej študovanej a ani doktorskej, ale myslim, že byste měla ňákýho felčara setsakra rychle čapnout, madam, páč vážně vypadáte tak trochu na zdechnutí,“ poznamenal až nezvykle starostlivě Noah, když ji pokládal do křesla.

Muž stojící za pracovním stolem se jen pobaveně ušklíbal. „Má pravdu, zlatíčko, vypadáš opravdu příšerně,“ založil si ruce na hrudi. „Děkuji ti, Noahu, můžeš se vrátit zase ke svým povinnostem,“ houkl vzápětí, mávl rukou ke dveřím a počkal, dokud dveřník a strážce v jedné osobě tak neučinil.

Mezitím se albínka v křesle nepatrně zavrtěla a předklonila, aby se zády nedotýkala opěradla. Ruce si způsobně složila na klíně, nohy překřížila u kotníků. Zvedla hlavu a rychle jej přelétla očima. Od doby, co jej viděla naposledy, se příliš nezměnil. Stále ty stejné chomáče šedých vlasů lemující po stranách jinak lysou hlavu, černé oči lesknoucí se nad orlím nosem, drobná kostnatá postava muže, který celý život strávil shrbený nad knihami.

„Ani se nepodivíš nad tím, že tahle mrtvola ještě dýchá a mluví?“ uskřípla.

Zavrtěl hlavou. Posadil se. „Ta holka, co ji přivlekli na náměstí, ti nebyla vůbec podobná. I když musím uznat, že se opravdu snažili vytlouct všechny rysy z obličeje, aby ta lůza kolem nic nepoznala.“

„Přišel ses podívat?“ poznamenala jedovatě. „Jak milé.“

„Já vím,“ přikývl. „Ale předpokládám, že tu nejsi proto, abys nás ujistila o své životaschopnosti.“

Když už nic, šel aspoň rovnou k věci. To jediné na něm měla ráda. „Ne, proto tu skutečně nejsem. Chci mluvit s Joachim.“

„Mluvíš s Joachimem. To ti nestačí?“ povytáhl obočí.

Potlačila nutkání si povzdechnout. „Stále se cítím dost dobře na to, abych ti na tu vaši hru neskočila, Gra-ha-me,“ zamumlala nevrle, „pro všechny kolem můžeš být Joachim, ale…“ Jistě, chápala to, Joachim byla sice schopná, měla kontakty, věděla snad vše, co se stalo, a předvídala spoustu věcí, které se teprve stát měly, ale stále to byla jen žena. Napadnutelná, budící pocit křehkosti, snadného ovládnutí. Budovala svoji pověst, své podnikání dlouho, dlouho, svět ovládaný muži ovšem na trůně podsvětí potřeboval vidět muže.

Grahama.

„Jistě, vy a vaše holčičí klevetění,“ ušklíbl se, „stejně se dozvím, do jakého průseru ses zase dostala a nás do něj zatáhla až po bradu,“ dodal, zatímco vstával od stolu. „Dojdu pro ni,“ rozešel se ke dveřím. „Zkus nám tu mezitím neumřít, zlatíčko, ano? Zakládáme si na tom, že této místnosti se Smrt nikdy nedotkla,“ houkl ještě poněkud jízlivě a vzápětí osaměla.

Tvář schovala v dlaních. Sykavě se nadechla. A zase vydechla. Krátká rozprava s Grahamem byla jedním z posledních hřebíčků do rakve jménem Únava. Chtělo se jí omdlít. Znovu. Podepřela si bradu dlaní. Víčka pak spadla už sama.

…

„Vstávat, ospalče… No tak, Aless, tady bys neměla spát… Tedy, já si tady také občas zdřímnu, ale… Alessio…“

Melodický hlas k ní doléhal jakoby z dálky, skrze černou mlhu. Dokonce si uvědomovala jen matně, že s ní někdo třese. Štípe ji do tváří.

„Nespím,“ zachraptěla. Donutila se otevřít oči. Tvář Joachim jen pár centimetrů od té její ji vyděsila na tolik, že zpoza rtů jí uteklo něco jako vyjeknutí. Vzpomínka na Jeremiáše byla příliš… Příliš čerstvá. A neustále se připomínala.

Žena se od ní rychle odtáhla. „To jsem vážně tak ošklivá?“ naklonila hlavu ke straně. Ošklivá. Ne, při pohledu na její symetrickou oválnou tvář, uhrančivé černé oči obtažené kajalem, jemné rysy, plné rty a karamelově hnědou pokožku, která společně s rysy jejího obličeje a vlnitými vlasy v barvě havraních křídel jen podtrhovala vizáž exotické krásky, vás napadalo mnoho věcí, ale rozhodně ne, že by byla ošklivá.

Ve spojení se zelenými šaty ze splývavé látky, které toho sice příliš neodhalovaly, za to obtahovaly linie jejího těla natolik, že příliš prostoru pro představivost stejně nezůstávalo, byl výsledek téměř smrtící. Jemná nevtíravá vůně a chřestící náramky na útlých rukách byly už jen bonusem.

„Ne, raději neodpovídej, tvá upřímnost je známá od Gaarthu po Leonu,“ pousmála se vzápětí. Prsty přejela po albínčině tváři, zatímco se usadila na opěradlo křesla. „Myslela jsem si, že Graham jen přehání…“

„Jsem dobrá, jen… Jen… Ty víš…“

„Vím a zůstane to mezi námi, jako všechno ostatní,“ zašveholila Joachim rozpustile. Nohu si přehodila přes nohu. „Mimochodem,“ spustila vzápětí – a Alessia jí za to bylo vděčná, zpěvavý hlas zvláštně uklidňoval a dával možnost sebrat se během toho monologu. „Měla bys nám sem posílat takové zábavné chlapce jako náhradu za sebe častěji,“ v úsměvu se zaleskly nezvykle rovné bílé zuby, „takové, jako by ten poslední. Jak se jmenoval… Však ty víš. Vysoký, černovlasý, s kloboukem a tou… Jizvou,“ div nezapředla.

Alessia si povzdechla. Dlouze. Útrpně. „Simon.“

„Ano! Simon!“ přitakala Joachim nadšeně. „Měla jsi vidět, když jsem mu při jednání s Grahem chtěla sednout na klín,“ zachichotala se jako malá dívka a pokusila se o vyděšený výraz. „Prý, ‚Joachime, odvolej si ji‘…“

Neubránila se zacukání koutkům. „To zní jako Simon,“ přikývla. Pak ale zvážněla. „Zvládl to?“ Zaručila se za něj. Veškerá zodpovědnost za případný neúspěch by dopadla na její hlavu.

„S tebou se jedná lépe. Nezajímá tě nic krom toho, co se musí udělat,“ potřásla hlavou, přičemž si začala bezděky hrát s pramenem albínčiných vlasů. „Příliš se vyptával, na to, že šlo jen o pár zdejších Radních… A pak ještě smlouval o cenu,“ našpulila rty.

„Takže jste ho natáhli.“

„Daň za zbytečné řeči,“ pokrčila rameny. „Ale musí se mu nechat… Má fantasii,“ dodala uznale, „měla jsi vidět ta těla, bylo to opravdu…“

„Myslím, že bych toho chtěla zůstat ušetřena.“

     Usmála se. „Jistě,“ naklonila se k ní, pramen pustila. „No, tak povídej, co trápí tvoji černou duši natolik, že sis vzpomněla na starou známou…“