Pohřebiště literární poklesků sériového pisálka...

      „Zabij ho.“

Hruď se jí stáhla úzkostí. „Ale… Přeci…“ zakoktala se. „Vždyť je to zbytečné, ne?“ odvážila se namítnout.

„Řekl jsem, ať ho zabiješ. Hned.“

Do rukou jí vrazil dýku. Děvče, kterému nemohlo být více jak deset, zapolykalo. Při pohledu na štěně krčící se u jejích nohou jen stěží zadrželo slzy. Zaběhlo se na pozemek cechu před týdnem. Schovala jej do kůlny, dokonce mu tam udělala pelech. Nosila mu tam zbytky jídla. Pojmenovala jej Chlupáč.

„Ne!“ dodala si odvahy. Dýku odhodila a rychle se sehnula, aby mohla psíka vzít do náručí. „Za nic nemůže!“ couvla.

Víc nestihla.

Darius jí nešetrně vyškubl psa z objetí. Švihl pravou rukou. Vyjekla. Hlava jí trhla dozadu, div nepřepadla, čelistí se jí rozlila nepopsatelná bolest. Okamžitě se chytila za postižené místo dlaněmi, z koutků očí se nezadržitelně valily slzy.

„Holka jedna pitomá,“ zavrtěl muž hlavou. Mrskající se a kňučící zvíře držel za kůži na hřbetu, pohled upíral na vzlykající bělovlasé děvčátko. „Lekce číslo jedna, Lessie,“ rozešel se k místu, kam odhodila zbraň. „Jsi zodpovědná za to, co k sobě připoutáš.“ Zastavil se. Sebral dýku ze země. Pes už jen kňučel. Naříkal.

„Ne, prosím, já…“ zděšeně jej sledovala. Třásla se stejně jako to zvíře.

Nevšímal si jí. „A proto,“ přiložil ostří k hrdlu psa, „to nesmíš dělat, když to nedokážeš ochránit.“

Trhl rukou.

…

Na prahu lokálu hostince U Krkaté báby se málem zhroutila.

Uvnitř bylo přetopeno, zápach potu, tabáku a alkoholu tak byl o to silnější. Výraznější. Natolik, že ji to málem porazilo, sotva se ocitla ve dveřích. Naštěstí si toho ale nikdo nevšiml. Jen několik párů očí včetně hostinského střelilo k nově příchozí, avšak sotva za sebou dveře zavřela a z posledních sil se začala táhnout podél zdi ke schodišti na opačné straně místnosti, tak si jí zase přestali všímat. Proč také? Uprostřed prostorné místnosti stál pestrobarevně oděný bard, Adrien z Loukosu, jak si matně vybavovala. Hrál na loutnu, zpíval a kolem něj vesele křepčila čtveřice dívek. Ostatní, ať už místní štamgasti či hosté, pokřikovali, zpívali s bardem, obraceli do sebe korbely s pivem či poháry s vínem a panáky kořalky.

A ať se rozhlížela sebevíce, tak nikde nezahlédla Jeremiášovu tvář. Ovšem ani tu Mordechajovu.

Bylo to dobré nebo zlé znamení?

Hádala, že spíše to špatné. Jedno z těch nejhorších.

Jen vidina Mordechaje, který potřebuje její pomoc, ji hnala stále vpřed. Do strmých schodů. Dlužila mu toho přeci tolik. A pak… Záleželo jí jen na pár lidech, lidech, které k sobě nevědomky připoutala. Ke kterým se ona připoutala. Už to nechtěla zažít znovu. Nikdy.

Cítila, jak se jí oblečení lepí ke kůži. A nebyl to jen studený pot. Ale i krev, jak strupy popraskaly a stehy se potrhaly. Nevšímala si toho.

V okamžiku, kdy se konečně ocitla před dveřmi s vyřezaným číslem ‚6‘, shodila si kápi z hlavy. Přerývaně dýchala. Shrnula si mokré vlasy z tváře a třesoucími se prsty vytáhla dýku z pouzdra u pasu. Dlouze se nadechla. A zase vydechla.

‚Potřebuje tě.‘

Cítila to. Věděla to. Pokazila to. Všechno.

Vzala za kliku.

…

Pokoj se topil ve tmě. Někdo zavřel okenice. Jen díky pootevřeným dveřím dovnitř nyní vnikal proužek šera dopadající na židli a stůl pod oknem. Jindy by to albínce nevadilo. Ve tmě se orientovala dobře. Viděla lépe než většina lidí. Ale v dnešní den…

„Je neslušné vejít bez zaklepání, ykha rhannya, to tě nenaučili?“

Donutila se zůstat v klidu. Netřást se. Neomdlít.

„Jestli ti tohle připadá neslušné, chci vědět, co budeš říkat na to, co jsem si pro tebe nachystala,“ div nezavrčela. Sevřela rukojeť dýky v dlani tak silně, až jí zbělely klouby.

„Silácké řeči, to vám všem jde,“ ozvalo se ze tmy. Zleva od dveří. „Oba víme, jak to bude ve skutečnosti dál. Jinak bys tu přeci nebyla, ne?“

Nejsmutnější na tom celém bylo, že ten písečný bastard měl pravdu.

Ani ji nenechal odpovědět. „Hezky pomalu vejdeš, zavřeš za sebou dveře a uděláš přesně pět kroků k oknu. Nemusím ani dodávat, co by se mohlo stát, kdyby se ti chtělo zachovat se… Nerozumně, že?“

Povzdechla si. Zbývalo jí snad něco jiného? Vklouzla dovnitř. Pokoj zakrátko zase utonul v temnotě. Rukou se ještě ujistila, že skutečně stojí zády ke dveřím, než vykročila vpřed.

Jedna. Dva. Tři.

Její život se počítal na kroky.

Čtyři. Pět.

Zastavila se.

„Co teď?“ polkla.

„Pustíš na zem tu ošklivou zbraň, kterou jsi chtěla jistě spáchat všechny ty neméně ošklivé věci, jakmile by ses ke mně dostala, ykha.“ Ani ho nemusela vidět, aby si představila ten samolibý úšklebek, který se mu objevil ve tváři. „Pak uděláš další tři kroky vpřed. Klekneš si. A dáš ruce za záda. Jsem si jistý, že po tobě nechci žádnou novou věc.“

Musel stát někde u postele.

Tiše odfrkla. „Vyžíváš se v tom hodně, co?“

„Ó,“ protáhl. „Jsem přeci jen pouhý člověk. A oba dobře víme, že ty bys byla ještě horší.“

„Jak mám vědět, že už není mrtvý,“ do toho klidného tónu se musela vyloženě nutit, „Rheynasi?“ Zkusila to.

„Neztrácela jsi čas, jak vidím. A dokonce jsi to uhádla na první pokus. Tleskám, ykha rhannya. I tak by sis ale měla pamatovat, že dávám přednost Jeremiášovi, ano?“

Pár vteřin na to se ozvalo tlumené zasténání.

Poskočilo jí srdce. ‚Žije.‘

A znovu, když se zasténání změnilo v zdušený výkřik.

Dýka dopadla s hlasitou ránou na prkennou podlahu. „Nech toho, já to chápu,“ vyhrkla až příliš rychle. Klopýtla dopředu. Se sykáním se spustila na kolena. Tedy. Spíše na ně dopadla. Dlaněmi se musela zapřít o zem. Vzápětí se napřímila a chytila se za zády za zápěstí.

Koutkem oka spatřila siluetu. Zaslechla zavrzání prken. Trhla sebou, když jí jeho dlaň dopadla na rameno. „Stále platí dohoda o rozumném a slušném chování,“ připomněl jí tiše. Pevně semkla rty a sklopila hlavu, sotva začal zápěstí pevně omotávat lanem. Jeho konec na závěr protáhl i kolem krku a zpět k zápěstím, než udělal poslední uzel. Pokaždé, když jen zkusila rukama pohnout, škrtilo to. „Tak,“ poplácal ji po rameni a vstal, „zůstaň.“

„Nejsem pes,“ sykla podrážděně.

„Ale něco mi říká, že i tak poslechneš. Jako ten raan. Nic jiného ochočená rhann totiž není.“

Chtěla odseknout, ale včas si vzpomněla na jeho průpovídku o siláckých řečech. Na Mordechaje kvůli kterému to celé podstupovala. Povzdechla si a mlčky sledovala, jak se temná silueta přesunuje ke stolu. Po pár minutách místnost ozářila mihotavá záře zapálené svíčky. Stíny vytvářely na tváři ranhojiče děsivou masku. Posmrtnou masku.

Raději natočila hlavu k posteli. Mordechaj tam ležel úplně stejně, jako když jej opustila. Tedy – v té stejné nezáviděníhodné pozici. Aspoň že nenašla žádné viditelné zranění. Úleva nad tím zjištěním ale zase rychle zmizela. Rheynas… Tedy Jeremiáš s ní totiž očividně ještě neskončil. Vrátil se a dřepl si vedle ní. „Cítíš prsty?“ pousmál se, zatímco rozepl sponu na plášti vypůjčeném od Mordechaje, aby ho Alessii mohl sundat.

„Necítím,“ ušklíbla se.

Přehodil si plášť přes předloktí. „Dobrý pokus,“ houkl, „bolí ta záda hodně? Můžeš normálně chodit?“ pokračoval ve vyptávání.

Nechápavě jej sledovala. „O co ti, kurva, jde?!“ kdyby mohla, tak by se naježila.

„No, no, no,“ zahrozil zvednutou rukou. „Chci jen vědět, jak moc se ti podařil zmršit všechen ten čas, který jsem strávil tvým ošetřováním.“

Zamračila se. „Není to snad jedno, když…?“ Zbytek věty nedokázala vyslovit. Utekla z jedné popravy, ale dosáhla tím jen oddálení vykonání.

„Není,“ namítl rázně. „Dohoda zněla, že tě předám v pořádku. Tohle je akorát na otravu krve.“

Zamrkala. „Předáš mě,“ zopakovala po něm.

Jen přikývl. „Myslím, že moc dobře víš, o co jde, ne?“ Bez varování ji popadl za smyčku kolem krku a vytáhl do stoje tak prudce, že jen zalapala po dechu. „Půjdeme, ykha rhannya, je akorát čas.“ Přinutil bělovlasou otočit se a… „Á, málem bych zapomněl! Jsem to ale hlava děravá… Ještě jednu věc musíme vyřešit, než odejdeme,“ řekl mile.

Víc dodávat nemusel.

„Ne, ne…“ zasípala. „Přišla jsem! Udělala jsem přesně… Přesně co…“

Nedovolil jí ani dokončit větu. Provaz kolem krku se rychle stáhl. „A to je dobře. Jinak bych ti tvého milovaného přítele posílal po kouskách tak dlouho, dokud bys nedostala rozum, ykha, když už jsi to tak nehezky… Zkomplikovala.“ Dotáhl ji až před postel. „Bude to vlastně akt milosrdenství,“ pronesl zamyšleně.

Zděšený výraz se ani nestačila zamaskovat. „T-to…“

Jeremiáš ale pokračoval nerušeně dál. „Na druhou stranu,“ volnou rukou sáhl po dýce u pasu, „máš pravdu, spolupracovala jsi až nečekaně ochotně,“ pokýval hlavou, „takže jsem ochoten ponechat celou věc… Říkejme tomu náhoda. No,“ smyčka náhle povolila. Dlouze se nadechla. „Dostaneš právo výběru. Levá nebo pravá?“

Víc bledá už být nemohla. „Tohle přeci není nut…“

„Pravá nebo levá?“ zvýšil hlas. „Taky ho můžu rovnou podříznout, jestli chceš.“

Zamyslela se. Nebo to aspoň zkusila. Jeremiášův výraz ji nakonec donutil vyhrknout první, co ji napadlo. „Levá.“

Krátký rychlý pohyb. Mordechaj sebou škubl. Vykřikl. Levé zápěstí přetínal krvavý šrám.

„Čas běží,“ broukl ranhojič spokojeně. Zakrvácenou čepel otřel o rukáv albínčiny haleny a dýku zase schoval. Přehodil přes Alessii plášť a popadl ji za loket. „Tak jdeme.“

Spolkla vzlyk, který se jí dral z hrdla.

     Už zase byla tou malou holčičkou, co přišla o štěně.