Operace Zitadelle
Na jaře roku 1943 stály německé jednotky v jižním Rusku na frontě ve tvaru tří obrácených oblouků nad sebou - jak ukazuje mapa níže. Severní oblouk o průměru zhruba 150 km obsazený Němci, měl svůj střed přibližně ve městě Orel a držely jej druhá tanková a devátá armáda patřící ke skupině armád střed. Na jih od něj se nacházel zhruba stejně široký výběžek ruské fronty, který měl střed ve městě Kursk. Nejjižnější oblouk patřil opět Němcům a vzniknout mu dalo znovudobytí města Charkov jednotkami skupiny armád jih 14. března 1943. Ruský výběžek vznikl překotným a ne dobře řízeným postupem Rusů až od samotného Stalingradu.
V tuto chvíli stálo německé vrchní velení před zásadním rozhodnutím. Blížilo se léto, jediné roční období, které v Rusku přinášelo terénní podmínky pro rozjetí německého válečného stroje na plné obrátky. Léto patřilo na východní frontě vždy německým ofenzívám. Po dvou letech nepřetržitých bojů však již německá armáda neměla síly k uskutečnění ofenzívy na celé délce fronty a její vrchní velení bylo proto nuceno hledat strategicky nejdůležitější a nejvhodnější místo pro ofenzívu lokálního charakteru.
Manstein, který dovedl jednotky Waffen SS k vítězství u Charkova, navrhoval aby jej armádní velení nechalo pokračovat na východ od města, probít se pozicemi dezorganizované 6. sovětské armády, poté se obrátit na jih a dobytím Rostova uzavřít Rusy mezi svými jednotkami a Azovským mořem. Představy vrchního velení však byly odlišné. Kurský výběžek představoval pro německé strátégy až příliš lákavý terč. Pokud by se jej totiž Němcům podařilo zlikvidovat, zkrátila by se frontová linie o přibližně 250 km což by uvolnilo 18 až 20 německých divizí, které by potom mohly být využity jinde. Navíc Kurskem procházela důležitá železniční tepna vedoucí napříč Ruskem od Rostova až k Moskvě. Tak vznikl plán ambiciózní operace Zitadelle (citadela = samostatná městská pevnost).
Cílem operace Zitadelle bylo zničení ruského výběžku. Ten měl být obklíčen útoky vedenými současně ze severu (devátou armádou pod velením generála Klügeho) i z jihu (čtvrtou tankovou armádou vedenou generálem von Mansteinem) na obě jeho paty - tedy za spolupráce skupin armád Střed (Mitte) a Jih (Süd).
Plánování této ofenzívy bylo německým vrchním velením zahájeno již v březnu vydáním Operačního rozkazu č. 5, který shrnoval základní předpoklady budoucího útoku. Německé velení přitom muselo vzít v úvahu mnoho významných faktorů. Jednak bylo nad slunce jasné, že ruský postup se v této oblasti po dlouhé cestě od Stalingradu zastavil pouze dočasně a že Rusové začínají plánovat vlastní letní ofenzívu. Němci nechtěli ztratit válečnou iniciativu a hodlali zaútočit jako první. Proto například generál Von Manstein doporučoval Hitlerovi vydat rozkaz k útoku ihned jak to dovolí počasí - tedy po skončení bahnitého období jarních dešťů někdy koncem dubna.
Brzkým útokem mohli Němci rovněž, alespoň u jižní paty Kurského oblouku, stavět na tom, že ruské jednotky po ústupu z Charkovské oblasti zatím nestačily vybudovat silná obranná postavení. Na druhou stranu ovšem muselo velení vzít v úvahu podstatné omezení co se jejich bojových kapacit týkalo. Jednotky v celé oblasti byly značně oslabené předchozími měsíci bojů a bylo třeba dopravit na místo posily.
Zejména zásluhou některých vysokých velitelů německé armády tedy k brzkému útoku nedošlo. Například generál Walther Model přesvědčoval Hitlera aby se operace Zitadelle nezahajovala v dubnu, dokonce ani v květnu, jak zněly původní návrhy, ale až v červenci, aby mohli Němci připravit k ofenzívě dostatečné množství sil. Do oblasti se tak začaly stahovat nové jednotky a zbraně včetně tanků Panther, které měly u Kurska svou bojovou premiéru a Němci do nich vkládali velké naděje.
še co bylo v německé armádě schopné boje putovalo do jižního Ruska. K uskutečnění svého plánu tak Němci nakonec shromáždily celkem 43 divizí, z nich 17 mechanizovaných a dvě tankové brigády o celkové síle 900,000 mužů a 2,700 tanků a samohybných děl (jen pro srovnání celý útok na Rusko zahájila německá armáda v roce 1941 s 3,580 tanky). Mezi nimi bylo okolo 200 nejmodernějších tanků Panther, 90 těžkých stíhačů tanků Ferdinand a množství tanků Tiger. Jejich útok mělo ze vzduchu podporovat okolo 1,800 letadel Luftwaffe. Během jara tak bylo do kurské oblasti dopraveno více než půl milionu vagónů naložených lidmi, technikou a nejrůznějším materiálem.
Ovšem ani rudá armáda nezahálela. Sovětskému vrchnímu velení bylo rovněž jasné, že po utrpěných lidských i materiálních ztrátách již německá armáda nemůže mít dostatek sil k uskutečnění ofenzívy na tak široké frontě jako tomu bylo v předcházejících letech. Z pohledu na mapu frontové linie potom ruští generálové dospěli ke stejnému závěru jako jejich němečtí protivníci - ideálním místem pro "lokální" ofenzívu byl kurský výběžek. Sovětský průzkum, který zjistil velkou koncentraci německých jednotek u jeho pat tento závěr jenom potvrdil.
Navíc měli Rusové informace o přípravě operace Zitadelle potvrzeny od své zpravodajské sítě "LUCY" přímo v Německu i od britské špionáže "ULTRA", která dešifrovala německé radiové depeše týkající se Kurska a předala je Stalinovi. Jakmile Rusové znali místo útoku, zbývalo jen vymyslet strategii jak mu čelit. Zda Němce nenechat útok vůbec zahájit a převzít sami iniciativu, nebo kurskou oblast opevnit, útok odrazit a čelit potom oslabenému nepříteli. Rusové se rozhodli pro druhou variantu.
Rudá armáda začala pod vedením svých nejschopnějších velitelů Žukova a Vasilevského v Kurském výběžku shromažďovat své síly k obraně. Během času do vypuknutí operace Zitadelle tak Rusové získali početní převahu, vybudovali obranná postavení v osmi liniích okolo Kursku a hustě zaminovali terén. Ke dni zahájení útoku bylo v kurském oblouku soustředěno na 1,300,000 ruských vojáků, něco okolo 3,600 tanků a více než 20,000 děl připravených k odražení německé laviny. Položeno bylo více než 500 tisíc min, 300 tisíc civilistů vykopalo ručně okolo 5200 kilometrů zákopů a protitankových příkopů. Vzdušný prostor bylo připraveno bránit 2,650 letadel.
Po všech zmíněných zpožděních, odkladech i váhavosti samotného Hitlera udělit definitivní rozkaz k útoku, začali někteří velitelé jako např. Heinz Guderian či sám Walter Model, který původně radil Hitlerovi odložit začátek útoku a posílit jednotky, pochybovat o proveditelnosti celé operace a nabádat Hitlera k jejímu odvolání. Naproti tomu autor celého plánu letní ofenzívy generál Kurt Zeitler či polní maršál Günter von Klüge trvali za každou cenu na jejím uskutečnění.
Základ německých vojenských úspěchů, taktika bleskové války, byla založena na překvapivém a koncentrovaném útoku rychlých obrněných jednotek na slabé místo v linii protivníka, na kterém tak útočník získal lokální početní převahu a dokázal prorazit. I Rusové bývali až dosud vždy na pochybách, kterým směrem vystřelí hroty německých tankových klínů a Blitzkrieg tedy platil i na jejich armády. Kursk však připomínal spíše situaci z první světové války než příležitost pro osvědčený Blitzkriegu. Nepřítel útok očekával a znal jeho přesné místo i přibližný čas. Terén byl silně opevněn a rozhodně nebyl nejslabším bodem frontové linie, spíše naopak, kurský oblouk byl v létě roku 1943 nejopevněnějším místem světa. A konečně obránci měly v místě ofenzívy značnou početní převahu.
Němci věděli, že Rusové odhalili jejich plány a měly dobrou představu o síle, kterou k obraně soustředily, přesto Hitler, ač sám nejistý, vydal konečný rozkaz k útoku. Operace Zitadelle byla zahájena dne 5. července 1943. Ještě před svítáním zahájili Němci mohutnou dělostřeleckou přípravu. Během necelé hodiny vypálila německá děla na ruské pozice více munice než kolik jí celá německá armáda použila při dobývání Polska a Francie dohromady! Za ranního rozbřesku potom vyrazila do boje většina německých sil.
Útok ze severu vedl polní maršál Günther von Klüge s devátou armádou generála Walthera Modela na špici útoku. Pravé křídlo tohoto útoku tvořil XLVI. tankový sbor generála Hanse Zorna, levé potom XLI. tankový sbor generála Josefa Harpese. XLVII. tankový sbor generála Joachima Lemelsena postupoval středem útočné linie a mířil k samotnému městu Kursk. Útok z jihu vedl polní maršál Erich von Manstein a opíral jej o čtvrtou tankovou armádu generála Hermanna Hotha a armádu Kempf Armee pod velením generála Wernera Kempfa.
Německý plán počítal s průměrným postupem o 20 km denně až do hloubky 110 kilometrů. Už během prvních dnů bojů ale bylo jasné, že postup nebude tak jednoduchý. Němci pouze velmi pomalu překonávali prstence protitankové obrany a platily obrovskými ztrátami za každý kilometr země. Boj byl veden s obrovskou houževnatostí na obou stranách a přestože Němci nasazovali všechny síly, Rusové stále odolávali.
Již od samého začátku této ambiciózní operace se němcům dařilo postupovat rychleji z jihu. Prvního dne útoku pronikla II. tanková armáda SS téměř 20 kilometrů do ruské obrany. Ruské linie v této oblasti urputně bránil Voroněžský front pod velením generála Nikolaje Valutina, ale nedokázal odolávat nepřestávajícímu několikadennímu tlaku vojsk SS. Němci na jihu tedy sice pomalu, ale jistě postupovali vpřed den za dnem. Stalin proto nařídil k posílení obrany převelet do oblasti ještě 27. armádu a dvě tankové jednotky. Valutin dostal rozkaz udržet se dokud posily nedorazí.
Rozhodující tankové střetnutí, které vešlo do dějin válčení, se událo předposlední den bitvy, 12. července 1943. Toho dne překonala II. tanková armáda Waffen SS útočící z jihu poslední linii obranných zákopů u Prochorovky. Němci vrhli do tohoto prostoru skutečný výkvět své armády - divize Waffen SS Totenkopf, Das Reich a Leibstandarte Adolf Hitler spolu s jednotkami divize Wehrmachtu Gross Deutschland.
Ruská obrana se zde zhroutila a německé tanky postupovaly k vesnici Prochorovka. Aby sovětské velení zabránilo nejhoršímu převelelo ihned do oblasti dvě své armády - Zadovovu pátou gardovou a Rotmistrovovu pátou gardovou tankovou armádu. Vesnice Prochorvka se během okamžiku stala epicentrem celé kurské bitvy. Na linii kratší než tři kilometry se zde tváří v tvář střetlo na 1,400 tanků a samohybných děl - více než tři čtvrtiny z nich byly ovšem tanky Rudé armády. Byla to největší tanková bitva všech dob. Na tomto poli se mělo rozhodnout o osudu operace Zitadelle a dalo by se jistě bez nadsázky říci, že i o osudu celé východní fronty.
Německé tanky se probojovaly až na vzdálenost pouhých 15 kilometrů od Prochorovky než pocítily plnou sílu ruské obrany a musely ustoupit. Německá II. tanková armáda Waffen SS zničila v boji mnohem více tanků než sama ztratila, při obrovské početní převaze protivníka to ovšem nemohlo výsledek bitvy změnit. Následujícího dne, 13. července, Hitler celou ofenzívu odvolal.
12. červenec totiž nebyl pouze dnem největší tankové bitvy historie. Byl to rovněž den kdy prudce zesílily ruské protiútoky na ostatních úsecích fronty, den těžkých pozemních a leteckých bojů a den velkých ztrát. Byl to den kdy se německý útok začal hroutit.
I po oficiálním odvolání ofenzívy dovolil Hitler jednotkám v jižní oblasti kurského oblouku bojovat dál aby zabránily rychlému přechodu sovětů do protiofenzívy a zničily co nejvíce jejich techniky. Von Mansteinovi jednotky tak zahájily skutečný ústup až 15. července.
Do dne odvolání ofenzívy postoupily vojáci skupiny armád Střed o pouhých 15 kilometrů na šířce okolo 40 kilometrů. Skupina armád Jih pronikla do hloubky 50 kilometrů na přibližně stejně širokém úseku. Hitlerova pozornost se nyní obrátila od východní frontu k Africe a Sicílii.
Německé ztráty dosáhly od 5.července na jihu 350 tanků a asi 10.000 mužů a 200 tanků a 25.000 mužů na severu. I když sovětské ztráty byly asi 4 násobné a představovaly téměř polovinu všech nasazených tanků, Rusové je narozdíl od Němců byli schopni nahradit. Skupina armád střed se 5.srpna stáhla z Kurské oblasti a opustila Orel i Belgorod. Jednotky přešly do defenzívy jež se od té chvíle stala standardem, jak Rusové podnikali série útoků po celé délce východní fronty a získávali zpět ztracené území. Navíc útoky byly koordinovány a vedeny profesionálnějším způsobem, než kdykoli předtím.
Další ruský postup byl nemilosrdný. 23. srpna je osvobozen Charkov. 8. září začínají jednotky Rudé armády obsazovat Doněck. 25. září je osvobozen Smolensk. 14. října Rusové obsazují Záporoží. 5. listopadu dokončují obklíčení Kyjeva. Na jihu ovládli celou oblast mezi dolním tokem Dněpru a Krymem a dále nezadržitelně vyháněli Němce ze své vlasti.
Operace Zitadelle byla poslední velká Německá ofenzíva na východní frontě. Skončila pro Němce katastrofou a znamenala definitivní obrat ve vývoji války v Rusku. Rudá armáda nastartovala definitivní a nezadržitelný postup směrem k hranicím Třetí říše.