(Empire, 3.kapitola)
Zafira zaryla drápy do zeme. Poďme
konečne!
Eragon a Roran nechali visiet batožinu a zásoby ve vetvách
stromu a vyškriabali sa na Zafirin chrbát. Nemuseli sa zdržovať sedlaním,
protože na sebe mala sedlo už od minulej noci. Šupiny na chrbte sálali teplom.
Eragon sa pevne chytil jedného z tŕňov na krku, aby mohol ustáť náhlé zmeny
smeru. Roran ju jednou rukou chytil okolo pása, druhou zamával kladivom.
Keď sa Zafira prikrčila a jediným mohutným odrazom poskočila
na okraj priepasti, zapraskal pod jej váhou kus skaly, na chvľu sa zakolísala,
ale vzápätí už roztiahla svoje obrovské krídla. Ich tenké
membrány sa napäli a vyzerali ako dve priehladné plachty, keď dračica vyrazila nahor
k nebu.
„Nie tak silno,“ zavrčal Eragon.
„Prepáč,“ odvetil Roran a uvolnil svoje objatie.
Zafira opät poskočila, a tak sa daľší rozhovor stal
nemožným. V najvyššom bode silno mávla krídlami, takže sa zrazu ocitli v
trojnásobnej výške. S každým dalším záberom sa blížili k dlhým úzkým mrakom tiahncim
sa na západ.
Zafira stočila ich let smerom na Helgrind, Eragon se
zadíval naľavo a z tej výšky zbadal otvorenú krajinu okolo jezera Leona. Široký
pruh hustej hmly, šedé a tajomné v šere svitanie, stúpal z vody, podobný
čarodejnému ohňu spalujícemu hladinu. Eragonovi bolo ľúto, že aj keď sa snažil,
ani svojim sokolím zrakom nedovidel na vzdialenejšie pobrežie alebo na južné hrebene
Dračích hôr. Od tej doby, čo opustil údolie Palancar, nespočinuly jeho oči na
milovaných horách, kde strávil svoje detstvo. Na severe ležela Dras~Leona,
obrovská pulzujúca masa, z nej mohol spoznat iba hranatý obrys oproti hradbe hmly,
ktorá kryla západnú časť. Jedinou budovou, ktorú poznal, bola katedrála, v nej ho
napadli kedysi ra'zakovia, jej ostrý tieň sa nad zbytkom mesta rysoval ako hrot
kopie.
A niekde v tej krajine, jež se míhala pod nimi, ležely
zbytky tábora, kde ra’zakové smrtelně zranili Broma. Uvědomil si, jaký vztek a
zoufalství tenkrát cítil, stejně jako v den, kdy byl zavražděn Gero a jejich
farma byla zničena až do základů, a to mu dodalo odvahu postavit se ra’zakům v
boji.
Eragone, řekla Safira, dnes budeme nejspíš muset
skrývat své myšlenky i mezi sebou.
Ne, ledaže by se objevil další kouzelník.
Jakmile se slunce vyhouplo nad horizont, ozářilo celý kraj
kuželem zlatavého světla. V tom okamžiku ožil ještě před chvílí jednotvárný
svět celou paletou barev: mlha zbělala, voda se zbarvila jasně modrou, blátem
obalené hradby obklopující centrum Dras~Leony odhalily své omšelé žluté zdivo,
stromy se zahalily do všech možných odstínů zelené a půda se celá rozsvítila
červenou a oranžovou. Nicméně Helgrind zůstával stále stejný jako obvykle -
černočerný. Jak přilétali blíž a blíž, hora kamene neustále rostla. I z té
výšky působila hrozivě.
Plachtili směrem k úpatí skály, Safira se naklonila prudce
k levému boku, až by Eragon s Roranem spadli, kdyby si nepřipoutali nohy k
sedlu pomocí řemínků. Pak přeletěla nad plošinou a oltářem, kde vykonávali
helgrindští kněží své obřady. Do okraje Eragonovy přílby prudce narazil kvílející
vítr a téměř jej ohlušil.
„V pořádku?“ zakřičel Roran.
„Otroci už jsou pryč!“
Když Safira obrátila svůj sestup a začala strmě kroužit
vzhůru kolem Helgrindu, Eragona vtláčel do sedla silný tlak. Snažili se najít
vstup do doupěte ra’zaků.
Nic, dokonce ani díra dost velká na to, aby se jí
protáhla krysa, prohlásila Safira. Zpomalila a zůstala viset na místě
poblíž hřebenu, který pojil třetí nejnižší ze čtyř vrcholků s výčnělkem nad
nimi. Rozeklané výstupky ještě zvětšovaly hluk vytvářený každým mávnutím
křídel, až se mohl svou silou vyrovnat úderu hromu. Eragonovy oči se zalily
slzami, jak ho do tváře udeřil závan větru.
Zadní stranu skalisek zdobila síť bílých žilek, jelikož v
puklinách zamrzla voda a porušila tak kámen. Nic jiného nekazilo zasmušilou temnotu
helgrindské skály, jejíž hrany časem ohladil vítr. Mezi kosými kameny nerostly
žádné stromy, keře, tráva, mechy nebo lišejníky, dokonce ani orli si nedovolili
postavit hnízdo na polorozpadlé římse. Věren svému jménu, byl Helgrind místem
smrti, tyčil se ostrý jako břitva, špičaté zuby protínaly oblohu a zemi jizvily
pukliny.
Eragonova mysl se rozběhla krajinou, aby si potvrdil
přítomnost jednoho z otroků a dvou lidí uvězněných někde uvnitř, které objevil
během včerejšího dne, ale nenašel ani ra’zaky, ani lethrblaka. Když nejsou
tady, tak kde mohou být? podivil se. Rozhodl se místo prohledat znovu a
objevil něco, co mu předtím uniklo - osamělý hořec, kvetoucí ani ne padesát
stop před nimi na místě, kde měl být podle všeho tvrdý kámen. Kde asi bere
dost světla, aby přežil?
Safira na jeho otázku odpověděla usednutím na drolící se
výčnělek. Na chvíli ztratila rovnováhu, a tak musela zamávat křídly, aby svůj
kousek vyrovnala. Místo toho, aby koncem křídla narazila do kamene, ponořil do
skály a pak se zase vynořil zpět.
Safiro, viděla jsi to!?
Ano.
Safira vyrazila kupředu, postrčila svůj čenich směrem ke
kolmé kamenné stěně, vždy se po zhruba dvou palcích zastavila, jako by čekala,
že se chytí do pasti, a pak zase pokračovala v postupu. Šupinou po šupině se
Safiřina hlava nořila do nitra Helgrindu, až tím jediným, co z ní Eragon viděl,
byl krk, tělo a křídla.
Je to jen iluze! zvolala Safira.
S mocným mávnutím opustila výběžek a vrhla se po hlavě
vpřed. Eragon se musel hodně ovládat, aby si rukama nezakrýval tvář v zoufalé
snaze uchránit se od strašného nárazu do skaliska.
Za okamžik už se ale díval do rozlehlé klenuté jeskyně
zalité ranním světlem, které Safiřiny šupiny odrážely a vytvářely tak tisíce
malých zářících flíčků napříč celou slují. Eragon se rozhlédl kolem sebe a
zjistil, že za nimi není žádná stěna, pouze ústí jeskyně a dechberoucí výhled
do krajiny.
Mladý Jezdec se zašklebil. Nikdy jej nenapadlo, že by mohl
Galbatorix schovat doupě ra’zaků pomocí kouzel. Id.iote! Příště se budeš
muset polepšit, pomyslel si. Uvědomil si, že když bude Galbatorixe
podceňovat, poskytuje mu skvělou příležitost, jak je všechny zabít.
Roran zaklel a řekl: „Příště mě varujte, než zase uděláte
něco takového.“
Eragon se předklonil a uvolnil si nohy ze sedla, přičemž
ostražitě pozoroval okolí, jestli se odněkud neočekávaně nevynoří nebezpečí.
Do jeskyně se vstupovalo oválným otvorem, asi padesát stop
vysokým a šedesát stop širokým. Následně se prostor rozšiřoval do zhruba
dvojnásobné velikosti a končil na dostřel luku hromadou tlustých kamenných
deskami, které se o sebe nejistě opíraly a vypadaly, že se každou chvílí
zbortí. Podlaha pokrytá prachem a zbrázděná rýhami svědčila o tom, že odtud
často vylétávají a také se vracejí lethrblaka. Podobné tajemným klíčovým dírkám
se z jeskyně rozbíhalo pět nízkých chodeb prorážejících její stěny lomenými
oblouky dost velkými na to, aby vyhovoval i Safiře. Eragon opatrně prozkoumal
tunely, ale spatřil jen neproniknutelnou tmu, díky níž se zdály být opuštěné,
což si rychle ověřil svou myslí. Z hlubin Helgrindu se ozývalo podivné a
nesrozumitelné bručení, naznačující, že tam kdesi ve tmě odehrávají tajuplné
události. Poblíž kapala voda. K šepotu se přidával také Safiřin hlasitý dech,
který vyplňoval celý prostor. Nejzřetelnějším znakem jeskyně byla však směsice
vůní, která ji prostupovala. Převažoval pach studených kamenů, nicméně Eragaon
zaznamenal i závan vlhkého vzduchu a zeminy, ale také něčeho mnohem horšího -
odporně nasládlý zápach hnijícího masa.
Uvolnil pár posledních řemínků a přehodil pravou nohu přes
Safiřiny trny, takže jí mohl pohodlně seskočit se zad. Roran provedl na opačné
straně totéž.
Než stačil svůj úmysl dovést do konce, zaslechl Eragon
mezi šepotem i něco jiného, zvuk, který mu trhal uši - spoustu úderů, jako by
někdo bouchal kladivy do kamene. O chvilku později se zvuk ozval znovu. Oba se
Safirou zadívali směrem, ze kterého přicházel.
Z lomeného průchodu se vynořil ohromný temný stín.
Vypouklé černé oči. Sedm stop dlouhý zobák. Netopýří křídla. Nahé a holé tělo s
vlnícími se svaly. Spáry jako ocelové hroty.
Safira se zakymácela, jak se snažila vyhnout lethrblaka,
ale bezúspěšně. Stvůra se řítila k jejímu pravému boku, Eragonovi se zdálo, že
by se svou silou a zběsilostí mohla vyrovnat lavině.
Díky nárazu, který jej poslal na druhou stranu jeskyně,
neměl tušení, jak se následující události ve skutečnosti staly. Náraz jej
odhodil na druhý konec jeskyně. Jeho bezhlavý let skončil stejně náhle, jako
začal, když zády narazil do něčeho tvrdého a hladkého, dopadl na podlahu a
podruhé se uhodil do hlavy.
Tento poslední náraz vyrazil zbývající vzduch z
Eragonových plic. Omráčený ležel zkroucený na boku, lapající po dechu a snažící
se znovu získat kontrolu nad bezvládnými končetinami.
Eragone! zařvala Safira.