Motocestování

  "Ty chceš jet do Ruska?", reagovalo několik lidí na mou odpověď, kam se letos chystáme na dovolenou. Ale né, povídám, Krym je přece na Ukrajině! Aha.....J.

Popisovat přípravy nemá už ani cenu, protože ty jsou rok od roku stejné. Internet, mapa, zajímavá místa, sestavení přibližného itineráře, příprava motorky a taky stanovení termínu. A tím byla sobota 22. červen.

Tak jedem.

                    Inspirováni jedním z cestopisů volíme cestu přes Polsko - Katowice, Krakow, Tarnów, Rzeszów, Jaroslaw... a spát. To by pro první den mohlo stačit. Po 500 slunečných kilometrech skládáme hlavy v motelu Pegaz v Jaroslawi. Odsud je to na ukrajinské hranice pouhých 35 kilometrů.

                    Nedělní ráno na ukrajinském hraničním přechodu je poklidné, aut málo, věřím v bezproblémový vstup. Marně pátrám v kožených tvářích celníků, jaká je dnes nálada. Nevyčetl jsem nic. Ač na Ukrajinu nejedeme poprvé, ani nevím proč, dal jsem do svého pasu pro hladký průběh našeho odbavení 10-ti hřivnovou bankovku (1 UAH - ukrajinská hřivna cca 2,40 Kč). Přichází kontrola dokladů a pasů (paní si mě po zjištění, že v něm je bankovka změřila přísným pohledem, nicméně ji tahem zkušeného karbaníka shrnula do šuplíku), zběžná kontrola zadního kufru a za 20 minut už  vjíždíme na Ukrajinu. Tankujeme, litr tu vyjde na 30 korun. První zastávku plánujeme ve Lvově,  který je odsud asi 80 km. Cesty jsou zatím normální, pohoda. Jedeme do centra, parkoviště jsou plná aut, všude je plno lidí. Přijeli jsme v den nějakého církevního svátku, kostely jsou obleženy věřícími, zevnitř jsou slyšet motlitby a zpěv. Procházíme centrum, ochutnáváme kvas, tradiční ukrajinský nápoj, navštěvujeme bleší trh. Vládne tu úsměv a sváteční nálada. Před kaplí ze 16. století je fronta lidí, tak jdu k oknu a nakukuju dovnitř. Sotva jsem se nahnul k mříži, hned mě upozorňuje "uvaděčka", že to jako né, že pěkně zaplatit a do fronty L. Rozpačitým úsměvem se jí omlouvám, odezva ale žádná…. no jiný kraj, jiný mrav. Vlastně to bylo dnes už podruhé co jsem někam nevinně nakukoval a hned mě ženská "sjela". Poprvé mě na hranicích "usměrnila" celnice, že ji nemám nahlížet na monitor... . Asi bych odhalil nějaké státní tajemství.......  . No jó, budu si muset zvyknout. V nějakém bistru si dáváme pizzu a kafe a ujíždíme vstříc dalším cílům. Slušnou cestu nahradila "samajama", je těsně po dešti a tak pro jistotu kličkuju jako všichni ostatní. Copak vím, jak může být  ta která díra hluboká? Směřujeme do vesnice Kalinivka, kde chceme navštívit "Bratrskou mohylu" - společný hrob československých legionářů, kteří tu padli v roce 1917 v bitvě U Zborova. Pomocí GPS a informačních tabulek ji spolehlivě nalézáme. Pietní místo je udržované, je důstojnou vzpomínkou na skutečné vlastenectví a hrdinství našich předků. Pokládám kytičku lučního kvítí a raději zaháním myšlenku na konfrontaci s dneškem...... . Den se mění v podvečer, kousek za Termopilem parkujeme na dvorku motelu Duet, kde strávíme dnešní noc. Zdá se, že naše kempinkové vybavení letos moc neužijeme. Jednak tu o kemp nezavadíte a vzhledem k cenám pokojů (od 250 UAH) není co řešit. Stan je fajn, ale postel je postel J.   

     Dnes máme štěstí na počasí. V noci byla bouřka, ale ráno je po všem a my vyjíždíme do slunečného dne. Prví přidání plynu, dvojka, trojka.....a policajti. Obligátní kontrola dokladů, dotaz na alkohol, pár všetečných otázek a jsme volní. Cestou dostávám chuť na něco sladkého. Pro  tyto případy vozím v tankvaku bonbóny, které za jízdy dokážu rozbalit a ukojit své chutě.  Tentokrát mi to moc nejde, tak musím zastavit. Šup tam s bonbónem, šup tam kvalt a .... zase policajti. Nažehlení a vyfešákovaní nás vyzývají k zastavení a zhasnutí motoru. Zase otázky ...a do auta - kontrola na alkohol. Foukám do přístroje, samozřejmě vše v pořádku, tak dáváme řeč. Byl to rozumný chlap, trošku jsme pokecali, byl slušný a v pohodě. Ono se mu pořád nezdálo, proč jsem si dával něco do pusy, když jsem je viděl. Myslel si, že je ze mě cítit chlast a že si beru něco, abych to přerazil.  Sice trošku pochybovali, ale pak už se jen vyptávali kam jedem, popřáli nám šťastnou cestu a mohli jsme pokračovat. Jedeme pořád na východ, přes Chmelnitskyj, Vinnycju až doUmaně. Tam stáčíme na jih. Občas zastavujeme na jídlo a focení.  U jednoho z kiosků, které jsou okolo cest si dáváme čeburek - levné ukrajinské jídlo. Je to taková těstová kapsa s mletým masem, to celé usmažené v oleji. Moc nás to ale nenadchlo. V podvečer se na okraji Pervomajsku ubytováváme v krásném hotelu, jdeme se nacpat šašlikem a obhlídnout část města.           

 Ráno se oproti všem zvyklostem asi 25 km vracíme. Ne, domů ještě nejedeme, v plánu je návštěva Muzea - Základny raketových vojsk strategického významu. Platíme každý 100 UAH a jsme VIP hosty J. Průvodce nás "hlídá", dbá na to, abychom vše viděli a mohli si vše v klidu nafotit. Pravdou je, že exkurze v tomto, dnes už naštěstí zrušeném zařízení nemůže nechat nikoho chladným. Když se dovídáte o tom, že jaderných zbraní bylo na 3-4 násobné zničení planety, o tom jak rychle mohly být rakety nad USA ( a samozřejmě naopak), běhá z toho mráz po zádech. Průvodci jsou tu bývalí důstojníci sovětské armády, kteří zde sloužili a tak mají co sdělit. Na mapách a modelech jsou 

znázorněny letové dráhy raket, uvidíte rozmístění podobných základen na Ukrajině a brada vám spadne, když se dozvíte kolik celá ta hrůza stála. Pak se nemůžete divit, když obyčejný člověk měl jen pár rublů na den, říká průvodce. Vrcholem celé exkurze je návštěva skutečného řídícího pracoviště. Než se vzpamatuju, je nás asi 5 vměstnáno do malého výtahu a klesáme 35 pod zem. Ocitáme se v kruhové "služebně", ve které jsou řídící pulty, přímý telefon na prezidenta SSSR a hlavně tlačítka, kterými by celé to peklo dalo rozpoutat. Pro zajímavost - v krátký časový zlomek musely být zmáčknuty dvěma osobami celkem 4 tlačítka. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo a my se můžeme dále radovat ze života na naší krásné planetě. Silný zážitek.

     Jedeme znovu přes Pervomajsk, dále Mykolajiv, Cherson až do města Armjansk. Projíždíme jednu vesnici za druhou, snad v žádné z nich nechybí podél cesty stolečky a jednoduché krámky, kde většinou stařenky nabízí co dům, pole, les a voda dá. K máni jsou houby, kukuřice, jikry, ryby, raci, zelenina, ovoce, med a taky tradiční samsa, pečená přímo u cesty.

                Občas se na cestě objeví "Post dorožno-patrulnoj služby". Takový kontrolní policejní bod. Je tam vždy zpomalená rychlost a u cesty pár policajtů ve vestách. Nás nikdy nezastavili, úklonem hlavy je vždy zdravím a bez problémů jedeme dál. V Armjansku, v malém obchůdku dokupujeme  něco málo potravin a trošku si prohlížíme město. Těžko sdělit, park připomíná neudržovaný lesík, obchod a zašklíbená prodavačka (promiňte mi náš krajový výraz, ale jinak ji charakterizovat neumím) zase časy u nás už minulé. Tank uprostřed kruhového objezdu je mementem Velké vlastenecké války. Spíme v privátním Motelu, tentokrát za 350 UAH.

      Od samého rána je znát, že jsme na jihu. Vedro nám znepříjemňuje jinak bezproblémovou cestu. Nutí nás to častěji zastavit, doplnit tekutiny a ve stínu načerpat nové síly. To má zase jiné výhody. U malého obchůdku, kde odpočíváme, se s námi dává do řeči místní děda, který vzpomíná na svou Jawu a taky na svého otce, který za války došel jako voják Rudé armády až do Prahy. Zajímavé setkání. Pak projíždíme Simferopol a přijíždíme do Bachčisaraje. Je teprve poledne, ale my se už ubytováváme v luxusním penzionu Meraba (www.meraba.crimea.ua). Po osvěžující sprše vyrážíme v kraťáskách a tričku na prohlídku  Chánova paláce se známou Bachčisarajskou fontánou, známou z básně Alexandra S. Puškina. Po zhruba hodině pokračujeme dál, okolo Uspeniského kláštera šlapeme  ještě asi 3 kilometry do Čufut Kale (Židovská pevnost). Ve skalách jsou tu pozůstatky středověkých staveb – domy vtesané do skal, pohřební komory, kasematy a zbytky ulic. Po cestičkách procházíme celý areál završený úžasným výhledem  na okolní krajinu a kaňon pod ní. Večer relaxujeme v zahradním altánku s vychlazeným pivem.

   Ráno se s tímto luxusním ubytováním loučíme a jedeme do nedaleké Balaklavy. Tam sice bloudíme, ale nakonec nalézáme Ponorkovou základnu. U pokladny se mačkají davy zájemců, připojujeme se k nim a za 2x40 UAH kupujeme lístky. Naši skupinku vede pohledná ale docela nepříjemná slečna. Pusa jí jede jak kafemlýnek, bohužel jí moc nerozumím ale to jí zjevně moc nevadí. Honí nás od jednoho exponátu k druhému, moc času nám nedává, takže celý podzemní komplex, který zabezpečoval skladování jaderných zbraní, výrobu a údržbu jaderných ponorek a vše související s  jejich provozem trval jednu hodinu. Celá základna byla vybudována v letech  1957 - 1961 a do roku 1993 byla jedním z nejvíce střežených míst v Sovětském svazu. Nad hlavou máme více než 100 metrů skalního masívu, prostor pojmul až 3000 lidí a současně zde mohlo být obslouženo 7 ponorek. Důmyslný systém obrovských ocelo-betonových vrat a filtroventilací měl uchránit ponorky a lidi i před nukleárním výbuchem. Musím ale přiznat, že jsem očekával, že tu uvidím skutečnou ponorku. Bohužel jsou tu jen modely a z opravdové ponorky je tu jen kousek trupu.

    Dostáváme se na samý jihozápad Krymu a po krásné M18 jedeme po pobřeží Černého moře. Rekreační oblast je znát jednak zvýšeným počtem turistů, aut, autobusů a taky slunečným přímořským počasím. Po chvíli zastavujeme a fotíme "Vlaštovčí hnízdo", fotogenický zámeček postavený asi před 100 lety na skalním výběžku nad mořem. Jen pár kilometrů a jsme v Jaltě. Jen málokomu se nevybaví "Jaltská konference", kde se v dubnu 1945 setkali představitelé tří mocností aby dohodli poválečné dění v Evropě. Tehdy se v Livadijském paláci setkal Churchill, Roosevelt a Stalin. A právě Livadijský palác hodláme navštívit. Protahujeme se docela ucpaným městem, typickým přímořským letoviskem se vším všudy. Nakonec totálně "uvaření" parkujeme před areálem paláce. Odkládáme motorku a hlavně přilby a bundy a ve stínu zahrad odpočíváme. Samotný palác obdivujeme jen zvenčí, v jedné z mnoha restaurací si dáváme oběd a hurá do sedla.

     V plánu máme zůstat několik dní ve vesničce Ordžonikidze, která by mohla být poklidným místem pro naše lenošení. Projíždíme krásné pobřeží a směřujeme stále na východ. Už docela pozdě přijíždíme do zmiňované vesnice. Nadšení se nekoná, pláže jsou nějaké malé, vesnice nic moc a tak se rozhodujeme vrátit. Cestou jsme projížděli několika městečky, kde by to mohlo být lepší. Pouhých 10 kilometrů zpátky a jsme v Koktěbele, které se na pár dnů stane našim domovem. Z bezpočtu nabídek na ubytování něco vybíráme a vzápětí už parkujeme na malém dvorku. Ubytování odpovídá ceně, jedná se o rodinný domek s dvorkem, na kterém jsou postaveny pokoje různých kvalit, dokonce jakási buňka a taky venkovní společná kuchyňka s jídelnou a společné sprchy. My jsme si zaplatili "luxusní" pokoj se samostatnou sociálkou, televizí, rychlovarnou konvicí, lednicí a dokonce klimatizací. K moří to máme tři minuty cesty, tak není nač si stěžovat.

                   Pláže jsou jak kamenité (bohužel to nejsou oblázky, ale tzv. makadam), tak písčité, promenáda podél moře je snad kilometr dlouhá, celá lemována množstvím stánků se vším, co k tomu patří. Restaurace, obchody, suvenýry, cetky, pouliční umělci a vše nač si vzpomenete. Počasí je příjemné, odpočíváme a užíváme dovolenou. Zajímavé je každé setkání s místními. Moc Čechů tu nejezdí, většina místních tu Čecha ještě nepotkala. My taky ne.

                   Každý den se v naší zahradní kuchyňce setkáváme s rodinou, která je z Charkova a tráví tu svou dovolenou. Přestože naše stravování na takovéto dovolené je přinejmenším skromné (polívky z pytlíku, polotovary atd.), patří k tomu lepšímu. Charkovská rodinka si denně vaří boršč (bez masa), k tomu mají chleba, občas slaninu. Občas povídáme a dovídáme se zajímavé věci. Třeba to, že normální důchod na Ukrajině je pouhých 100 € a platy jsou ve srovnání s našimi opravdu minimální. Ale je s nimi veselo a pokaždé se jedná o příjemné setkání. Jedno odpoledne navštěvujeme vyhlášené místní delfinárium a nelitujeme. Vystoupení je vskutku profesionální, areál překrásný a delfíni jedineční. Jsme s Ivou nadšeni jak malé děti, při závěrečném defilé nechybí ani slzičky dojetí. Úžasná podívaná.

                    Aby se nám ve výfuku neudělaly pavučiny, jedeme se na doporučení pana domácího podívat na 10 km vzdálenou "Tichou buchtu" (Tichý záliv). Polní cestou jsme za chvilku tam. V půli cesty je závora, ale za malý poplatek můžeme dál. Je tu pár desítek místních, sociálky žádné, jen nějaký stánek a plechový sud na odpadky. Pláž je písčitá, opravdu civilizací téměř netknutá. Bohužel se tu dlouho nezdržíme, protože přichází bouřka a tak balíme a vracíme se "domů". Nevím, nevím, jak bych se  pral s rozbahněnou cestou.

    Pár dnů uteklo jako voda, my se loučíme s našimi hostiteli a jedeme dál. V plánu je projet Arabatskou strelku - přírodní asi 100 kilometrovou úžinu na severozápadě Krymu. Navigace nás bezpečně vede na její začátek - ale bohužel. Lehce rozbahněná cesta mě polekala a tak jsem to vzdal. Dodnes nevím, jestli jsem se rozhodl správně. Mrzí mě, že jsem to aspoň nezkusil - ale už je pozdě. Kdybych měl drapáky, kdyby nás bylo víc, kdyby.......ale kdyby neplatí. Bohužel. Zbaběle volím náhradní trasu po E97 - to je přes Džankoj, Cherson a Mykolajiv.

            Vlastně už od včerejška jsme na zpáteční cestě. Vše jde bez problémů, jenom jednou jsme se trošku polekali. To když nás na dlouhé rovné cestě staví policajti. Alespoň zdálky se to tak zdálo. Pár lidí, dvě auta a rázný příkaz vztyčenou rukou k zastavení. Tak ubírám plyn, dávám blinkr a ..........to nejsou policajti, to jsou cikáni! Tak zase naopak! Plný plyn a pryč! V zrcátku se ještě pár kilometrů ujišťuji, že za náma nikdo nejede. Pak už se běžný transitní den nachyluje k večeru a tak pár kilometrů před Chmelnitským už za šera sjíždíme k motelu VET. Tady není o překvapení nouze. Naštěstí všechny příjemná. Recepční nás na naše přání vede do levnějšího pokoje. V tom se tu objevil mladý sympatický člověk, ze kterého se vyklubal zeť majitele celého komplexu a už nás vede jinam. Je povídavý, motorkama načichlý a zjevně z nás má radost. Ubytovává nás (samozřejmě za stejnou cenu) v pěkném pokoji v přízemí, se sociálkou a s výhledem na zamčený dvůr, kde pod střechou parkujeme motorku. Po sprše si za ním máme přijít popovídat.

            Celý moderní komplex tvoří hlavní budova a krásná zahrada s jezírkem a zahradními domky k ubytování movitějších hostů. Všude čisto, uprostřed socha nějaké sedící figury - vždyť je to Švejk! Čepuje se tu Staropramen, na stolech ubrusy stejné firmy. Pak se objevuje i náš známý, hostí nás pivem a pořád povídá. Jezdil i motokros, pak se zranil, teď má čtyřkolku a taky obrovskou 6-ti litrovou americkou dodávku. Pak přijde řeč na pevnost Medžybič, okolo které jsme dnes jeli. A jestli jsme ji nenavštívili, tak to prý je chyba a musíme se tam podívat. Nejlépe prý ještě dnes. Na můj argument, že je deset večer nebere ohled, že tam má známé, že je to večer pěkně nasvícené a že to bude fajn. Sedáme do jeho "minibusu" ve kterém je místo druhé řady sedaček pohodlná obýváková pohovka, do které Iva zapadá až po uši a jedem. Rozbitá cesta neznamená pomalou jízdu. Po 25 kilometrech jsme u pevnosti. Ta je zamčená a ani s nasvícením to není moc slavné. Jurij je trošku zklamaný, nicméně bouchá na vrata a po chvíli jsme na nádvoří. Rozlehlý areál okukujeme jen co mírné osvětlení a ostraha dovolí. Tak jdeme alespoň navštívit místní restauraci. Jurij je tu jako doma, objednává kafe a povídáme o životě. Před půlnocí jsme zpátky, jdeme spát. Jelikož náš hostitel musí brzo ráno někam odjet, tak se loučíme, za vše děkujeme a přejeme si vzájemně vše dobré.

    Dnešní den se krajina mění jako mávnutím kouzelného proutku. Šeď a rovina je vystřídána krásou Karpat. Jsme v oblasti  Zakarpatské Ukrajiny, nám už docela dobře známého kraje. Jízda je úplně jiná než uplynulé dny, okolo nás hory, lesy a louky. Tady už se cítíme skoro jako doma. Ubytováváme se u Lva, za vesničkou Pilipets se známými majiteli Leonidem a Natálkou. Dobrá večeře, sprcha a povídání. Konec dovolené se nenávratně blíží. Sice domů zbývá necelých 600 kilometrů ale to už je "maličkost". Pár kilometrů od domova si na Česko-Slovenském pomezí ještě vaříme kafe, probíráme čerstvé zážitky a Krym 2013 je minulostí.

            Najeli něco málo přes 4000 kilometrů, spálili asi 210 litrů benzínu a splnili si další cestovatelský cíl.