Motocestování

Tak kam pojedem příští rok, ptám se Ivy po návratu z naší první motodovolené po Maďarsku, Rumunsku, Moldávii a Ukrajině v srpnu 2005. Vím, že mi asi neodpoví, ale hlavní je, že po návratu z cesty je sice unavená, ale spokojená stejně jako já. Byli jsme tehdy s našimi novými známými – van Berrockem a jeho ženou Kačou.

Sám jsem zvažoval, na kterou stranu se letos vydáme. První nápady byly Francie, Itálie nebo třeba Chorvatsko. Nakonec jsem od toho upustil. Po zvážení toho, co od takové dovolené na motorce očekávám a po vzoru spousty jiných motorkářů jsem navrhl Pobaltí. Zdálo se mi klidnější a zajímavější než všechny ty fabriky na turismus, které jsem prve zvažoval. Iva souhlasila a tak jsem naplánoval trasu, nakoupil mapy, srovnal jsem si v hlavě co asi bychom chtěli vidět a čekali na stanovený den.Tím byla sobota 22.7.2006.

Vstáváme v 7.00, počasí je nádherné, nebe bez mráčku a tak po lehké snídani vyrážíme. Ještě zastavujeme na náměstí, kupuji karty a křížovky na ukrácení volného času a přískokem (nekonečné opravy cest) po silnici Hranice –Příbor směřujeme k Českému Těšínu. Poslední kafe na české benzince a vjíždíme do Polska. Cesta na Wadowice, k našemu prvnímu cíli se docela táhne, projíždíme nekonečně dlouhými obcemi a městy, spoustou rychlostních omezení, která zpočátku (vliv nového zákona u nás) jako jeden z mála dodržuji. Později už v Polsku jezdím jako jiní – t.j. na značky, které mají snížit rychlost se pouze dívám, ale téměř neubírám. Ostatně, nedělá to nikdo, tak se celkem s radostí přizpůsobuji. Okolo oběda jsme ve Wadowicích, rodišti papeže Jana Pavla II. Z menšího města se jeho zásluhou stalo docela hojně navštěvované místo. Děláme pár fotek, v jedné z mnoha restaurací si na náměstí dáváme pizzu a jedeme dál.

Vjíždíme do Krakowa, hledáme historické centrum. Parkujeme, k našemu milému překvapení nám hlídač sděluje, že za motorky se neplatí. Jdeme se aspoň na hodinku projít starým Krakowem. Město je pěkné, asi tak jak jsem čekal, ale na mě docela zapůsobily připomínky méně historické – nástěnky a fota z počátku 90. let, kdy se Polsko začalo ubírat novým směrem.

Z dnešního plánu máme vše splněno, zbývá jen 100 -150 km směrem na sever, ať si něco ukrojíme ze zítřejší cesty. Ptáme se  motohlídky,  kde se dá najít nějaký kemp. Hledáme, asi po hodině přijíždíme k jezeru s písčitými břehy a s chutí v něm smáčíme propocená těla. Stavíme stan, dáváme si po dvou polských Zubrech a jdeme spát. Budíček si stanovujeme na 7. hodinu. Ostatně v tuto dobu vstáváme po celou dobu naší cestu. 

Po ranních procedurách nasedáme na naši Africu Twin a jedeme přes Warszawu stále na sever. Ujeli jsme 423 km, před Mragovem na okraji Mazurských jezer nacházíme nádherné ubytování. Sprcha, útulný pokojík a dvě pivka nás uspávají jako koťata.

Je tu další den. Ptáme místních, co zajímavého se dá v jejich kraji navštívit. Dostáváme dva tipy. Jedním je zámek Rezsel, druhým poutní místo sw. Lipka. Rezsel je moc pěkné městečko se zámkem. Procházíme, fotíme, kupujeme nějaké jídlo a jede se dál. Zastavujeme ve Sw.Lipce, to je něco jako náš Hostýn. Protože  šetříme čas, tak fotíme pouze z motorky a jedeme dál, do lesa Gerlož. Tam jsme zvědavi na hitlerovo Vlčí doupě. Za vstupné 19 zlt vcházíme do areálu. Zajímavá podívaná.  Vidět, jak se pohlaváři nacistické armády báli o svoje životy stojí fakt za to.  Mohutnost staveb a síla železobetonových stěn je ohromující. Neustále si kladete otázku, jak to v té době v tak krátkém čase mohl někdo postavit. I přes to, že  Hitler nechal na konci války téměř všechny bunkry poničit, stojí návštěva Vlčího doupěte za to. Škoda, že atentát, spáchaný na Hitlera v červenci 1944 přímo v hlavním bunkru nevyšel. Mohlo být všechno jinak??

A jede se dál, směr Litva. Po bezproblémovém přechodu hranic měníme něco málo Eur na litevské litasy (asi 7,80 Kč za litas) a přes Kaunas míříme dálnicí na východ  k moři do města  Klaipéda. Cesta po poloprázdné dálnici je více než příjemná. Posledních 50 km sice zapršelo, ale než dorazíme do Klaipédy je zase slunečno.Ubytování nacházíme – no nevím jak to nazvat – snad ubytovna, nebo penzion trošku v ruském stylu. Není to nic moc, ale nám stačí. Na chodbě je i koupelna a slušné WC, tak těch 50 lit je tak akorát. Jdeme pár set metrů do nějaké hospody, dáváme večeři, svá dvě piva a jdeme spát. Ráno nás čeká Kurská Kosa, docela se těším.

Zásluhou současného budovatelského úsilí je město Klaipéda plné objížděk a jednosměrek. A tak se nám daří najít trajekt na Kosu až po několika dotazech. Všichni ale  byli  ochotní nám poradit.. Mluvím rusky, proto se při jakékoliv komunikaci obracím na starší lidi. Ti většinou umí rusky lépe než já. Mladí -  a to platí v celém pobaltí, rusky téměř neumí. Pouze anglicky. Já ne. Bohužel.

Kurská Kosa - jeden z hlavních cílů naší cesty, nezklamala. Něco, co by se dalo nazvat ráj na zemi. Asi 65 km na jih, dále už je Rusko. Městečko Nida - klídek, pohodička, všude čisto, spousty hospůdek, vše pěkně upravené, domečky jako z pohádky, nikdo nikam nespěchá  - nádhera. Je to místo, kde by stálo za to pár dní pobýt. Ale naše dovolená je "poznávací", a nás čeká ještě spoustu dalších zajímavých míst. Pomalu si městečko procházíme, fotíme co se dá, vnímáme atmosféru, zkrátka si to užíváme. Dáváme si oběd a ač neradi, budeme se muset s  Nidou   rozloučit. Plni dojmů nasedáme na motorku, a stejnou cestou (jiná tu není) se vracíme  zpět. Najíždíme na trajekt - a po pár minutách sjíždíme na pevninu. Frčíme dál, podél pobřeží stále na sever. Podle mapy hledáme kemp, v městečku Šventoji. Vjíždíme do Šventoji, před kterým už asi 5 km postávají místní a lákají turisty na své - prý nejlevnější ubytování. My odoláváme, spoléháme na sebe. Rozhodujeme se pro jeden z mnoha kempů, snad to tu nějak vydržíme. Chatička je malá, lehce zatuchlá. Na jednu noc dobrá. Zaměstnanec kempu se nás ptá, jestli budeme chtít lůžkoviny??? Vzali jsme si je, nakonec jsme ale  použili jen prostěradlo. Moc se nám to nezdálo, tak jsme rozbalili spacáky. Hned po ubytování, asi v půl páté honem do plavek a hurá k moři. Zatím jej nevidíme, pouze slyšíme. Asi 500 metrů a jsme u moře. "Co to je???", ptáme se. Od moře jde mlha, ve vzduchu opar, fouká a voda je jak led. Připomíná to závěr českého filmu Pupendo, snad to tu i natáčeli. Z koupání nebylo nic, lehce zklamáni se vracíme zpět.

Vyrážíme do ulic, zhlédnout místní poměry. Hlavní ulice nás naopak  překvapila příjemně. Všude plno lidí, promenáda , hospody, suvenýry, jídlo. Dáváme si pizzu, pivo a pozorujeme místní cvrkot. Příjemný večer. V chatičce plánujeme trasu, lehce pozměňujeme původní plán a jdeme spát.

Po snídani vyjíždíme. Směr východ, pryč od moře. Vracíme se asi do středu Litvy, odbočujeme na sever a přes město Šiauliai přijíždíme k Hoře křížů. Je to místo, které si turista nemůže nechat ujít. Ani jsem nevypátral, jak to místo vzniklo, ale při jeho návštěvě, obklopen těmi miliony křížů a křížků, máte až svíravý pocit.  Zvláštní, těžko jej slovy sdělit. Většina z turistů, kteří se tu zastaví, koupí u místních prodavačů křížek, opatří ho svým jménem a pověsí  mezi ostatní.. Ani my jsme neudělali vyjímku a jeden jsme přidali.

Sedáme na motorku a jedeme dál. Počasí přeje - zatím. Blížíme se k lotyšským hranicím, za chvíli jsme v Lotyšsku. Ihned za hranicemi, jako mávnutím kouzelného proutku - bouřka jako vyšitá. Navlékáme nepromoky, ale asi po dvou kilometrech zastavuji u čekárny, nevidím, nedá se jet. Tak svačíme. Co chcete dělat, když chčije, že? Asi po půlhodině se počasí umoudřilo a my můžeme pokračovat dál. Vjíždíme do Rigy, měním eura na laty. Docela silná měna, jeden lat je asi 42,- Kč. Prohlížíme si město, pěkné, jak jsem někde vyčetl, hanzovní (kupecké) město, kdysi nejbohatší v celém Pobaltí. Staré město je zapsáno do seznamu kulturního dědictví UNESCO.

 Jedeme podél pobřeží, stále na sever. Začínáme se zajímat o ubytování, nic moc se nedaří. Zastavujeme u motorestu, cena pro dva za noc je 40 latů (1680,- Kč!!). To je moc, ptáme se dál. Nabídka stejná. To odmítáme, hledáme dál. Narážíme na označník kempu, odbočujeme, přijíždíme k zahradě, posečená louka, asi čtyři mini chatky. Ptáme se domácího, jestli je možno postavit stan a samozřejmě na cenu. Chce 4 laty (160,- Kč). Super, bereme a stavíme stan. Pohodička, klídek. Usínáme, z dálky je slyšet šumící moře?? 

            Budíme se do teplého, slunečného dne. Vaříme čaj a kafe, snídáme. Trošku balíme věci a jdeme se mrknout  na to, co celou noc slyšíme. Asi moře, tak se podíváme. Jdeme asi 100 metrů k borovému lesu, pak 100 metrů přes něj a to co vidíme, tomu se nám ani nechce věřit. Písečná pláž, sluníčko, teplé moře, nikde ani noha. Nádhera, móóóóc pěkné ráno. Nedá se než si sundat hadry a aspoň chvilku si zaplavat. Hned začínáme koketovat s myšlenkou to tu na den či dva zapíchnout  a užívat si. Po chvíli se ale probíráme z opojení, s mořem se loučíme, dokončujeme balení a jede se dál.

Čerství, dobře naladění vjíždíme do Estonska. Měníme nějaké eura na Estonské koruny (1EEK je asi 2,- Kč). První město, které si prohlížíme je Parnu. Pěkné, moderní, čisté. Líbí se mi domky okolo cest, které se zdají být celé postavené ze dřeva. Možná nejsou, ale vypadají tak, řekl bych finsky ( v životě jsem ve Finsku nebyl:-)). Procházíme si město, tržnici, fotíme co se dá. Jedeme dál, na sever, cílem je Tallin. Obvyklá orientace ve městě - směr "CENTRAS" .Prohlížíme centrum, s pomocí turistického průvodce (z edice Marco Polo) a plánku města identifikujeme některé památky, chodíme městem, zase fotíme a objevujeme to, o čem jsme si zatím jen četli. Pak sedáme na motorku a poprvé měníme směr. Už ne pořád na sever, stáčíme na východ. Dnešním cílem je vesnice s populárním názvem Kunda. Docela lehce jsme ji našli, fotíme se u cedule, asi tak jako každý Čech, který tu kdy byl. Podle mapy, by měl být ve vesnici - někde u moře kemp. Našli jsme jej, opuštěný, bez lidí. Spát na divoko nechceme, tak se vracíme do vesnice, ubytováváme se v ubytovně a brzo jdeme spát.

  Ráno moudřejší večera, říká české přísloví a musím potvrdit, že na tom asi něco je. Bez snídaně se balíme, stavujeme se na nákup v místní sámošce a vracíme se do kempu, který jsme včera objevili. To co jsme si naplánovali, vyšlo! Snídaně u moře, počasí jako v pohádce, nikde ani živáčka,jen my a teplé moře. Další z krásných rán, na které se nezapomíná. Něco co se nedá naplánovat, co prostě přijde a je to fajn. Pobyli jsme celé dopoledne, okolo oběda vyjíždíme jihovýchodně k asi 120 km vzdálenému Čudskému jezeru. Podle mapy volím "žlutou" cestu, bude to kratší a ještě s menším provozem. Zpočátku pohodička, pak se ale cesta začíná zhoršovat, sem tam stavební stroje, začíná se prášit a já jedu čím dál pomaleji. Pak jsem pochopil, že se ta cesta vlastně nespravuje, ona  nikdy lepší nebyla. Vzhledem k tomu, že máme Africu, tak vcelku žádný problém, ale mám strach, aby neupadly, nebo nepopraskaly držáky kufrů. Cesta je jako roleta a i při pomalé jízdě dostávají pěkně zabrat. Musím Givi (výrobce držáků a kufrů) pochválit, vše vydrželo bez problémů.

            Přijíždíme do kempu u Čudského jezera. No - kempu - borový les, sem tam stan, suché záchody uprostřed a jako jediný zdroj hygieny vodovodní kohoutek. Cena za moto, stan a dva lidi je 50EEK (100,-Kč). Nacházíme pěkné místo, z gumicuků a šňůry na prádlo si po vzoru místních "vymezujeme" svůj prostor. Stavíme stan a jdeme se podívat k vodě. Je pozdní odpoledne a  jezero zalité sluncem se nám ukazuje v celé své kráse. Kdybych nevěděl kde jsme, řekl bych moře. Písčitá pláž a nekonečný obzor.Vracíme se do kempu a těšíme se na zítřejší lenošení.

            Večer se sjíždí místní mládež a dávají nám vědět (hlavně slyšet) jak kvalitní  mají svá autorádia. O jejich hudebním vkusu nemluvě. No, na hlučné noci jsem připravený, tak strkám špunty do uší a  usínám. Ráno mi Iva říká, že to nebylo tak zlý, okolo jedné se mládež zklidnila a bylo po rámusu.

Ráno bohužel trošku jiné, než jsme byli zvyklí. Je pod mrakem, zdá se že co nevidět sprchne. Měníme tedy plán, balíme a začíná cesta k domovu.Počasí nic moc, sem tam prší, ale nevadí. Pokud zrovna neleje jak z konve (nevím, jak jinak popsat že chčije jak sviňa), tak se dá i na motorce cestovat bez problémů. Opouštíme Estonsko, projíždíme kus Lotyšska až téměř k Litevským hranicím. Nacházíme rodinnou ubytovnu, nastává obvyklý problém při komunikaci s mladou (dcerou paní domácí). Ona neumí moc rusky a já jen "very little" anglicky. Tak volá mámu. S ní už v pohodě  rusky domlouvám nocleh. Přepychový pokojík, nádherná koupelna  s WC, k tomu bohatá snídaně - to vše za 20 lit (840,- Kč) - nekupte to, že?

 Posilněni bohatou snídaní  máváme paní domácí. Na benzince se snažíme utratit poslední lity (nepovedlo se-zbyly:-) a po pár kilometrech jsme v Litvě. Popojíždíme Litvou, cestou jedeme okolo motorestu, kde asi k nalákání klientů stojí několik vyřazených armádních letadel. I když mě letadla moc neberou, zajíždíme k nim a děláme pár fotek. Pak se nám do cesty staví město Kaunas. Počasí je pěkné, neděle odpoledne, tak se s ním jdeme seznámit. Asi hodinu jdeme stále rovně pěší zónou, centrum města je čisté, na procházce je tu spousta lidí, obchody otevřené. Zase fotíme, dáváme si pizzu. Platíme kartou. Praktická věc tyhle karty.

            Pak už cesta probíhá normálně, vjíždíme do Polska, do oblasti Mazurských jezer. Ve vesničce Elk- Bartosze se ubytováváme, po lehké večeři jdeme spát.

  Ráno se asi 2 km vracíme, abychom  navštívili hřbitov německých vojáků. Je udělaný opravdu důstojně, ty tisíce jmen vytesané do kamenů jsou působivé. Každé kromě jména obsahuje i datum narození a  úmrtí.

            Jedeme stále k domovu, užíváme si krásného počasí. Čeká nás poslední cíl naší cesty - Warszawa. Spleť cest, moc nevím kam mám jet, tak zase směr centrum. To je jediné vodítko, které zase nezklamalo. Našli jsme co jsme chtěli, zaparkovali motorku a vyrážíme do ulic starého města. Krásné, udržované, spousty hospůdek a posezení. Na schodech před nějakým kostelem si dáváme zmrzlinu a pozorujeme turisty i místní. Pořád je se na co dívat. Dalo by se vydržet i déle, ale je už pozdě odpoledne, tak opouštíme město a začínáme pokukovat po nějakém noclehu. Cestou brzy nacházíme nějaký motel, večeříme a jdeme spát. Sice se těšíme domů, ale zároveň je nám líto, že dovolená pomalu končí.

   Ráno si vychutnáváme poslední snídani a za pár hodin už se loučíme s Polskem. Česko nás vítá odporným dodržováním rychlostních limitů, cestou navíc narážíme na dvě objížďky, ale po páté hodině šťastni  dorážíme domů! Naše první samostatná motodovolená proběhla podle plánu, Africa nezklamala, my jsme vydrželi, dětičky bez rodičů taky, barák na svém místě. Hurá, jen víc takových akcí!!!

            A na závěr něco statistiky:

Spali jsme 10 nocí, z toho 3x ve stanu, 7x s pevnou střechou nad hlavou. Celkem za ubytování jsme zaplatili asi 4750,- Kč.

Najeto 4018 km. Průměrná cena 30,- Kč/litr. Spotřeba 5,1  l/100km. Za benzín jsme celkem zaplatili asi  6200,- Kč.

Ostatní výdaje ( jídlo, vstupenky atd). asi 5000,- Kč

Celkové náklady byly asi 16 000,- Kč