Motocestování

     Už déle než 10 let máme kamarády, s kterými se občas podaří vyrazit na nějaký ten prodloužený víkend. Je nás 6, tři dvojice a je to podle mě tak akorát.

V roce 2022 jsem trošku zaspal a pak už se rychle zhoršilo podzimní počasí a termín, na kterém by se shodlo 6 lidí se nenašel.

      Letos jsem to nechtěl zopakovat a tak už na druhý květnový týden jsem naplánoval tři noci v Alpách. Výchozím místem byl pěkný rodinný penzion nedaleko Radstatdtu: https://www.booking.com/hotel/at/matthiasgut.cs.html?aid=376392&sid=cecdf0a0d5e8273583df4e344d1d504b;label=postbooking_directions

Počasí ale vypadalo mizerně. Déšť a zase déšť, nic jiného jsem v předpovědích nenašel. Dokonce jsem zvažoval i možnost jet autem, nebo termín posunout. K ničemu takovému chválabohu nedošlo, protože, jak říká klasik, žádná kaše se nejí tak horká, jak se navaří.

A taky že ne. Vyjeli jsme v sobotu ráno, sice počasí nic extra, ale nepromoky jsme na sobě měli jen chvilku. Něco přes 500 kilometrů a k večeru jsme už v příjemném penzionu, kde se o naše stravování jako obvykle staral Vítek. Jeden velký hrnec veze z domova, druhý si půjčuje za pěkný úsměv od paní bytné a pak už vaří a vaří. A nám je fajn.

      Nedělní ráno je jak ze žurnálu. Slunce nad Alpami se nikdy neohledí a my se rozhodujeme, že neděli strávíme v nedalekém Salcburgu. Už samotná cesta z Radstadtu byla nádherná (nutné si v navigaci zakázat dálnice). Nejprve jsme zamířili k hradu (pevnost Hohensalzburg) a pak přes Mirabbelskou zahradu do města na procházku okolo řeky Salzach. Na nábřeží jsme si dali pivko a pak už pokračujeme ochutnat a nakoupit slavné Mozartkugel (Mozartovy koule). Jsou fakt dobrý, no nekupte to za ty prachy .  Pak už zase k motorkám a stejnou cestou domů. Večer mírné až větší obžerství, nějaká ta štamprlička  a spát. 

      Je tu pondělní ráno, počasí nic moc, ale jedem! Plán je navštívit Krimmelské vodopády s krátkou návštěvou jezera Zell am see. První zastávka je u jezera, děláme pár fotek z jednoho a pak druhého břehu, a valíme dál. Okolo druhé jsme na parkovišti krimmelských vodopádů, tam něco pojíme z vlastních zásob (nějakým omylem jsme nevzali chleba , a tak baštíme samotné maso) a jdeme. Procházka začíná pivkem u Hankeho chaty. Posilněni pak stoupáme stále nahoru a kocháme se pohledem na vodopád. Bohužel, počasí moc nepřeje a tak to u Schonangerlovy chaty otáčíme a vracíme se dolů. Navlékáme nepromoky a v dešti se vracíme do našeho penzionu.

      O úterku už není co psát. Naštěstí bez deště s občasnou zastávkou na jídlo dorážíme pozdě odpoledne domů.

      Co dodat? Najeli jsme zhruba 1500 kilometrů a jako vždy to bylo moc fajn. Díky přátelé, zase někdy.

Pavel

 Pár fotek zde:

https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Alpy_kveten_2023_vyber/

Psát o tom, že rok 2020 byl z pohledu motocestování i jiných způsobů poznávání světa nepovedený je nošením dříví do lesa. To ví každý, i kdejaký školák. Kdo to kdy viděl, aby se děcka těšily do školy J? Řečeno naplno, ten rok stál za prd.

Ten dvacátý první byl už trošku lepší. Přestože jsme se s manželkou do zahraničí nevydali, podařilo se mi zorganizovat prodloužený víkend pro pár přátel, tentokrát v Ústeckém kraji.

Pokud chceš číst dál, klikni na "Celý příspěvek"

Více fotek zde: https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Ceskosaske_Svycarsko_2021/

Šumava          24. – 27. srpen 2017

Rok 2017 byl pro mě rokem zlomovým. Přesně na apríla, tedy 1.dubna začínala na naší trati motokrosová sezóna. A v tu krásnou slunečnou sobotu jsem si přivodil úraz, na který mám doživotní nepříjemnou památku. Ten den jsem ukončil svá motokrosová léta a zvažoval, že se s motorkařením rozloučím úplně. Už v nemocnici jsem Ivě navrhnul, že motorky prodám, koupíme obytňák a cestovat budeme jinak. Naštěstí to neschválila a navrhla, že tu cestovní bychom si mohli ještě nechat. A tak po rekonvalescenci a prodeji motokrosové KX250 F jsem začal mít chuť si někam vyrazit. Na delší výlet to zatím nebylo, ale taková Šumava by se přece zvládla. Už poslední červencový víkend jsme tam. Jezdíme, chodíme a je nám tam jako v nebi. Třikrát se vyspíme a zase musíme domů.

Pár dnů na to sedíme v hospodě a někdo přichází s tím, že by se tam taky rád podíval. Tak proč ne, že? Do měsíce od našeho návratu jedeme znovu. Tentokrát 3 motorky, 6 lidí. Ubytování jsem zajistil v pěkném penzionu v Železné Rudě a od účastníků výletu jsem dostal příslib, že bude i pěší turistika.

Jedeme ve čtvrtek, po snídani. První zastávku děláme v Jindřichově Hradci. Tam si jdeme prohlídnout exteriéry Státního hradu a zámku, kterým se město pyšní už od 13. století. Pak dáváme oběd a v podvečer jsme v penzionu.

První den se o jízdě na motorce nedá ani mluvit. Jedeme jen pár kilometrů na Špičácké sedlo, tam necháváme motorky a jdeme k Čertovu jezeru, odsud pak k rozhledně Špičák. Tam dáváme pivo a po zdolání 135 schodů z vrcholu rozhledny obhlížíme šumavská panoramata. Pak pokračujeme k Černému jezeru a pomalu se vracíme k motorkám. V penzionu Lucie dáváme oběd a přejíždíme jenom kousek k další atrakci. Lanovkou se vyvážíme na 1214 m vysoký Pancíř s bohužel dnes uzavřenou rozhlednou. Pobudeme chvilku na vrcholu, někteří využívají k sešupu dolů půjčených koloběžek a ostatní se zase lanovkou suneme dolů. Sedáme na motorky a vracíme se na penzion.

Dnes je naplánovaný okruh nejznámějšími místy Šumavy. V Srní obhlížíme dřevěný kostel, pak neúspěšně hledáme Klostermanovu chalupu. V Kvildě navštěvujeme povedené infocentrum a v Borové Ladě si procházíme naučnou stezku Chalupská slať, známé rašeliniště z filmu Král Šumavy. Pak jedeme na hrad Kašperk, poslední úsek cesty zdoláváme pěšky. Tady se pro změnu točila vánoční pohádka Anděl Páně. Nakonec parkujeme na náměstí v Kašperských Horách, kde navštěvujeme Motomuzeum, úžasnou soukromou sbírku Zdeňka Bálka, který nás osobně provází a ochotně odpovídá na naše dotazy.

Nedělní ráno balíme a vracíme se domů. Cestou navštěvujeme Telč, na náměstí dáváme poslední společný oběd a po patnácté hodině jsme doma.

Díky přátelé.

Fotky zde: https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Sumava_2017/

Broumovsko, 19. – 22. září 2019

Stejně jako v předchozích letech se nám s přáteli i v roce 2019 povedlo vyjet na prodloužený víkend. Většinou mám na starost organizaci já, tentokrát tomu překvapivě nebylo jinak. Moc si té důvěry vážím .

Volba padla na broumovský výběžek. Ubytování jsem zajistil v Green Valley Parku Stárkov, v nádherné liduprosté lokalitě asi 20 kilometrů nad Náchodem. Ve schránce u recepce jsme si vyzvedli klíč a čisťoučká chata se třemi pokoji v patře a společenskou místností s krbem a kuchyní se nám stala na tři dny domovem. Jak je dobrým zvykem, v posledním supermarketu před cílem jsme nakoupili proviant, jehož množství odpovídalo týdenní spotřebě školního zájezdu .

Najít v této lokalitě zajímavé turistické cíle nebyl problém. První den směřujeme do Adršpašských skal. Turistů už moc není, po mrazivé noci nás zahřívá sluníčko a tak si tuto krásu vychutnáváme plnými doušky.

Po obědě z vlastních zdrojů (jak jinak) se přesouváme zase jen pár kilometrů do Broumova. Tady se zásluhou silničních uzávěr trošku ztrácíme, ale podstatné je, že máme štěstí a bez dlouhého čekání jdeme na prohlídku místního benediktinského kláštera. Mladý a historií zapálený průvodce nám poutavě líčí nejdůležitější milníky a události kláštera, jehož historie sahá do 13. století. Tehdy bylo místní panství věnováno Přemyslem Otakarem I. do správy benediktínskému řádu. Na bývalé pevnosti pak byl vybudován klášter s gotickým chrámem. Za husitských válek do kláštera přesídlil opat z Břevnovského kláštera a za komunismu se z kláštera stal internační tábor pro řeholníky a řeholnice. A konečně po sametové revoluci je klášter opraven a otevřen pro návštěvníky. Asi nejzajímavější byla knihovna s více jak 17 000 svazky a nejkrásnější interiér barokního kostela sv. Vojtěcha.

Večer se nám z útulné chatičky nikam nechce. V krbu praská dřevo, kuchař Vítek se činí, jídla a pití máme dostatek, tak není důvod někam chodit. Navíc se k nám přidali ještě dva kamarádi, tak je o zábavu postaráno.

Další den, v nezvyklém počtu pěti motorek vyrážíme do Polska. Jedeme se podívat do šedesát kilometrů vzdáleného podzemního města Osówka. Jedná se o utajený komplex nacistické říše, který vznikal na konci roku 1943, kdy Němci zahájili v Sovích horách stavbu objektů Riese. Vznikaly tak pozemní obranné systémy a podzemní chodby. Účel prací byl udržován v tajnosti. Dodnes není jisté, zda to mělo být tajné sídlo Adolfa Hitlera nebo to měly být haly pro podzemní zbrojovky, ve kterých se měly vyrábět tajné zbraně. Práci vykonávali dělníci a vězni z koncentračního tábora Gross-Rosen. Prohlídka stála za to, i když z polského výkladu nám hodně uniká. Představa, jaké podmínky měli dělníci pro život a práci je děsivá. Po návratu z podzemí si každý uvědomí, v jak krásné době máme štěstí žít.

Druhým dnešním cílem má být rozhledna Velká Sova, ještě v Polsku. Ač nás tam GPS vede z několika stran, zklamaně zjišťujeme, že se na ní dojet nedá. Jedině pěšky, ale na to nikdo z nás nemá chuť. Tento cíl tedy vzdáváme a pomalu se vracíme na základnu.

Je tu poslední den. Kluci se oddělují, my zůstáváme zase 3 motorky a vydáváme se k domovu. Cestou jedeme přes Dobrušku, tak si děláme zastávku u rodného domku českého buditele F. L. Věka. Dále pak navštěvujeme Opočno, kde absolvujeme celý prohlídkový okruh stejnojmenným zámkem. Pak už jen jízda, krátké zastávky na benzince a pozdě odpoledne jsme doma. Díky přátelé.

pb

Fotky zde:   https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Broumovsko/

Tábor, Karlštejn, Svatojánské proudy

5. - 8. květen 2018

Zatímco na dovolenou jezdíme s Ivou sami, na víkendové vyjížďky vyrážíme většinou s přáteli. Jsme stabilní 3 manželské páry, jejichž složení dokázal ovlivnit jen ten Nejvyšší. Poprvé jsme společně vyjeli už v roce 2010 na Ukrajinu a od té doby se nám povede každý rok alespoň jeden společný víkend.

Na začátku května 2018 jsem zamluvil 3 noci v Táboře. Cílem bylo poznat město samotné a hlavně okolní turistické atrakce. Vyjíždíme po snídani, cestou zastavujeme na kafe, svačinku, oběd a nakonec kousek před cílem v supermarketu k nakoupení proviantu. Večer pokecáme, poplánujeme a jdeme spát.

Ráno je počasí jak vymalované. Po dobré snídani nasedáme na odlehčené motorky a směřujeme na hrad Karlštejn. Cesta bez problémů, parkování zdarma, tak jdeme. Z parkoviště pěšky je to k hradu asi 1,5 km. Cestu lemují stánky se suvenýry a občerstvením a před námi se vypíná majestátní panorama hradu. Lidí je tu hodně, ale organizace klape na jedničku tak po chvilce čekání jdeme na prohlídku. Přestože se jedná asi o nejpopulárnější český hrad založený  ve 14. století vybudovaný českým králem a římským císařem Karlem IV. jako místo pro uložení královských pokladů, někteří z nás jej dnes navštívili poprvé. Prohlídka splnila očekávání, horší pak bylo najít volný stůl ve slušné, nepředražené hospodě. Po několika pokusech se daří a ukojeni duševně i materiálně můžeme dál.

Cílem je sotva 15 km vzdálený lom Velká Amerika. Je to jeden ze soustavy někdejších vápencových dolů. Kromě vlastní těžby vápence jsou tato místa spojena s trempinkem, speleologií, filmováním a v poslední době hlavně s turistikou. Nikdo z nás tu ještě nebyl, tak je to pro nás další střípek v objevování zdejšího kraje. Zpáteční cestu nám prodražuje malá pokutička za rychlou jízdu, ale plánovanou zastávku děláme až na Žďákovském mostě. Tento jednoobloukový železný most z roku 1967 byl ve své době největším svého druhu na světě. Je dlouhý přes 500 m, silnice je 50 m nad hladinou a hloubka vody Orlické přehrady, jejíž břehy most spojuje je tu až 60 m.  V porevoluční době místo, kde se novodobí gangsteři zbavovali svých nepohodlných svědků.

            A jsme zase doma (na ubytovně). To společné cestování má jednu nespornou přednost. Nejenom to, že máme „kuchaře“, který vždy perfektně stará o naše žaludky, ale zábava a sdělování dojmů je vždycky šťavnatější. Tak je tomu i tentokrát. Bez pořádné svačiny (pokud možno k ohřátí) se nejede.

Další den máme namířeno do Štěchovic. Tentokrát se z nás stávají pěší turisté. Na konci Štěchovic, u vodní elektrárny začíná Naučná stezka Svatojánské proudy. Stezka je zaříznuta do břehu Vltavy, povětšinou s krásnou vyhlídkou na majestátní řeku. Nejznámější místem na stezce je Osada Ztracená naděje, spojená s počátky českého trempinku na počátku 20. století. Asi devítikilometrová stezka končí v Nových Třebenicích, odkud se k motorkám vracíme autobusem.

Pozdě odpoledne jsme zase doma. Vítek připravuje skvělé jídlo a některým se po něm už nikam nechce. Tak jdu s holkama sám. Jdeme přes Klokoty, kde navštěvujeme poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Jedná se o působivý barokní areál s ambity z počátku 18. století. Pak přecházíme Lužnici a stoupáme starým městem na náměstí Jana Žižky. Trošku to obhlížíme a u piva v jedné ze zahrádek hodnotíme celý výlet.

Ráno balíme a bez zastávek, které by stály za zmínku jsme odpoledne doma. Díky přátelé, tak zase příště.

Fotky zde:  https://pabfoto.rajce.idnes.cz/Tabor%2C_Karlstejn%2C_Svatojanske_proudy/