ANANIÁŠ

Ježíš Kristus založil pouze jedno společenství svých následovníků, jen jednu církev. Na tom se asi shodnou všichni křesťané. Bohužel je dnes ve světě vidět na stovky různých církví. Jak je to možné? Zvláště na nekřesťany musí toto rozdělení působit velmi nedůvěryhodně.

Když Ježíš založil své první společenství a do jeho čela vyvolil dvanáct apoštolů, apeloval na ně, aby zůstávali zajedno. "Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal." (Jan 17,21) Ale už v epištolách sv.Pavla se dočteme: "Dozvěděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratři, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen?" (1.Kor 1,11-13) První roztžky a názorové proudy se tedy objevovaly velmi brzy po Kristově ukřižování.

Další zajímavou událostí, kterou bych tu chtěla zmínit, je udána v 15.kapitole Skutků apoštolů, kde se zmiňuje jeruzalémský sněm. V té době byla jednota církve ohrožena příchodem křesťanů obrácených z pohanství (nikoli z židovství). Někteří bratři tvrdili, že tito křesťané mají zachovávat Zákon jako židé, jiní bratři zase tvrdili, že takovou povinnost nemají. Rozštěpení však bylo po bouřlivé diskuzi mezi apoštoly a staršími zabráněno a sněm došel k rozhodnutí, že křesťané obrácení z pohanů nejsou povinni Zákon dodržovat. Toto rozhodnutí je uváděno slovy: "Toto je rozhodnutí Ducha svatého a naše..." (Sk 15,28)

Podobně se pak v pozdějších dobách musely scházet koncily, aby řešily jiné rozpory a otázky. Ovšem ne každý usnesení koncilu přijímal jako "rozhodnutí Ducha svatého" a radši se vydal vlastní cestou nacházeje si přívržence a stoupence. Už v prvních stoletích vznikala spousta křesťanských proudů, z nichž bych mohla jmenovat gnostiky (z jejichž řad pochází spousta apokryfů - včetně těch, z kterých tak rád čerpá spisovatel Dan Brown), manichejce se svým ostrým dualismem, montanisty, adopciáni, kteří tvrdili, že Bůh Ježíše jen adoptoval, ariáni, kteří neuznávali božství Krista (byl pro ně jen polobohem) a Ducha sv., atd. Ve středověku se pak objevují proudy katarů a albigenských.

Některá hnutí vznikala kvůli nesouhlasu ve věroučných otázkách, jiná mimo to také z důvodů touhy církev očistit. Už ve 4.st., kdy křesťané přestali být pronásledováni, se některým z nich zdálo, že se jejich víra příliš zesvětšťuje. Byla to pravda, protože křesťanství se stávalo státním náboženstvím a panovníci ho začali ovlivňovat. Jednotlivé kompromisy a mocenské snahy samotných křesťanů nakonec vedly k tomu, že církev potřebovala reformu.

Mimo reforem uvnitř církve (dominikáni, františkáni) se však vyskytly i snahy o úplnou reformaci a odmítnutí dosavadních pořádků. V 16.století byla tato touha naplněna v osobě Martina Luthera, který v první fázi rozhodně nemínil zakládat novou církev. Kritizoval kupčení s odpustky a postupně se zaplétal do sporů s církevními představiteli a koncipoval vlastní reformační teze. J.Kalvín a M.Zwingli na jeho myšlenky navázali, i když je třeba podotknout, že jednotný proud nebyli schopni vytvořit. M.Luther se s J.Kalvínem o sjednocení snažili, ale marně. Každý měl jiné názory a každý měl svou pravdu. Reformace se z německých zemí šířila po celé Evropě a v 17.století vyústila v ozbrojený střet v podobě třicetileté války. Po jejím skončení už byla jednota církve naprosto zničena.

Během dalších staletích pak začaly vznikat další a další církve, které buď vyrůstaly z lutheránství, kalvinismu nebo z nějakého jiného nového popudu. Bohužel tu není prostor pro hlubší reflexi vývoje a jednotlivých větví protestantismu, protože co církev, to její odlišná věrouka. Víc se této problematice věnuji zde.

Měla bych se ale určitě ještě zmínit o církvi pravoslavné a anglikánské. Ty jsou katolíkům mnohem bližší. Zřejmě je to způsobeno tím, že jejich vznik má důvody spíše politické než věroučné. Pravoslavná církev vznikla odtržením od papežství, jehož moc už začínala být Východu trnem v oku. Anglikánskou církev založil Jindřich VIII., aby se mohl rozvést s Kateřinou Aragonskou, neboť papež mu odmítl rozvod povolit.

Reformovat církev je možné i uvnitř. Mnozí katolíci si v průběhu dějin byli vědomi, že se v církvi dějí politováníhodné věci, které je třeba odstranit. Zhýralost středověkého kléru nekritizovali jen protestantští reformátoři ale i mnozí světci. Uvedu tu dva dominikány: sv.Dominik, když šel kázat proti Albigenským, zastával názor, že je třeba přijmout jejich způsob života, který daleko více odpovídal duchu evangelia, než životní styl tehdejšího kléru. Chtěl žít v chudobě, chodit pěšky od vesnice k vesnici a přiblížit se tak k prostým lidem jako jeden z nich. Tprve potom, co se distancoval od přepychu církve, mohli být lidé ochotni poslouchat jeho kázání.

O století později se jako kritička a reformátorka církve a zhýralého kléru projevila i dominikánská terciářka Kateřina Sienská. I když si vážila kněžského stavu a vnímala duchovenstvo jako zástupce Kristovy a velké Boží služebníky, nezavírala oči před jejich lidskými poklesky. Narozdíl od protestantů zastávala však názor, že svátosti působí "ex opere operato" (prostým udělením) a jejich působení tedy závisí na Kristu, nikoli na mravnosti udělovatele nebo příjemce. Ale ani to ji nezastavilo, aby pozvedla svůj hlas a zvláště ve svých dopisech apelovala na zlepšení mravního života celé církve.