Můj komunistický sen
Na nádraží se bezvýchodně pohybuji sem a tam. Vidím kolem sebe zanedbané a zastaralé prostředí. Vidím kolem sebe zdevastovanou průmyslovou krajinu, která je protkána železobetonovými logistickými centry. Všude chudoba politických a nepolitických uskupení. Dokonce KSČM zažívá velké otřesy a krizi.
Jen původní KSČ představuje svůj supermoderní vlak, jenž je pomalován barvami československé vlajky. A proto váhám, zda vstoupit do bohaté a noblesní mini-partaje, anebo ne. V onom krásném vlaku se nacházejí především staří občané, kteří nejsou spokojeni s politikou KSČM.
Zdejším cestujícím jsem zřejmě lhostejný, ale pořád mě láká vstoupit do KSČ, abych se vyhnul společenské krizi. To bych musel „hromadně“ přetvořit svou osobnost a své názory. To bych musel „super-kádrově“ vyhovovat. To bych musel projít „super-prověrkou.“ Jenže svědomí mi nedovolí, abych vstupoval do post-post-moderního lákavého rychlovlaku. A tak se raději pohybuji bezvýchodně sem a tam v zanedbané sféře.
Václav Kovalčík