Impéria (3. část): Španělsko-Říše, nad kterou slunce nezapadá
Motto: Mezi bitvou vyhranou a prohranou je velký rozdíl a na každém konci je říše! Napoleon Bonaparte
Prolog: Dvě události stály za vytvořením španělského impéria. Pád Granady a objevení Ameriky. Oboje se stalo roku 1492. Oboje bývá vnímáno jako konec středověku vedle vynálezu knihtisku, náboženské reformace nebo pádu Cařihradu. Tyto události byly ale jen malým kamínkem, který spustil lavinu změn. A až tyto a právě tyto změny měly za následek onen konec středověku.
Španělsko tyto události vedly nejen ke změnám, ale také k budování vlastního imperiálního domu. Domu, nad kterým slunce nezapadalo. Byla to ale také jeho velikost a starosti s péčí o něj spojené, které umožnily jeho pád.
1492-Pád Granady: Když jedna říše padne, často se zrodí druhá. To je případ Španělska. Na začátku španělské říše bylo dokončení reconquisty. Isabela Kastilská to po vstupu do Granady, poslední muslimské výspy Mohameda XII. Boabdila musela brát jako životní triumf. Na počátku vlády musela bojovat se svou sestrou a jejím manželem portugalským králem, aby obhájila právo na kastilský trůn i spojení Kastilie s Aragonem. Portugalský král nakonec souhlasil a sestra se od té doby mohla jen na protest podepisovat na všech listinách La Reina.
Pak tu byl problém se šlechtou a nakonec s Maury v roce 1481. Po muslimském výpadu se rozhořela více jak desetiletá válka, která ukončila vládu říše Al-Andalus na iberském poloostrově. Válka se ze španělské strany omezila na postupné dobývání jedné zdejší tvrze za druhou a z muslimské strany na pokusy o partyzánské výpady. Tato válka vedle dokončení reconquisty posílila i vliv královny Isabely, když tato srdnatá žena jela vedle vojska při dlouhých tažení a modlila se během boje přímo mezi vojskem. Nakonec stála se svým chotěm Ferdinandem i u dobytí poslední muslimské državy a hlavního stanu nepřítele Granady nebo též Alhambry. Nechala si tu postavit pevnost ve tvaru kříže, ze které koordinovala postup vojska a dodávala mu odvahy. 2. ledna 1492 se svým chotěm vstoupila slavnostně do města a přijala kapitulaci muslimského vládce Mohameda XII. Boabdila. Zde i přijala Kryštofa Kolumba a není žádným tajemstvím, že výprava do Ameriky byla mimo jiné financována z kořisti získané v dobyté Granadě.
Kromě konsolidace země znamenala vláda Isabely a Ferdinanda i posílení moci světské, nad mocí církevní. Za boj proti muslimům dostali v roce 1496 oba manželé titul katolická veličenstva, který se stal trvalým a dědičným. To spolu s povoláním svaté inkvizice postavené v roce 1478 pod moc panovníka místo papeže jako tomu bylo dosud, znamenalo postavení církve pod moc panovníka a zbavení dohledu papeže nad španělskou církví. Z inkvizice se místo církevního nástroje stal nástroj panovníka, doslova tajná policie, která zde až do 19. století mohla zatknout, věznit i popravit kohokoliv, kdo se znelíbil jí nebo panovníkovi.
To souvisí i s dobytím Granady, kdy po triumfálním vítězství bylo rozhodnuto o vyhnání všech pravověrných muslimů a Židů. Jejich katolická veličenstva byla ochotná tolerovat židovské obyvatelstvo, pokud se vykoupí, ale nátlak nejvyššího inkvizitora Torquemady způsobil, že byli nakonec všichni Židé vyhnáni, pokud nekonvertovali ke křesťanské víře muslimové. Jejich majetek byl zabaven a naplnil církevní i panovnické pokladnice. Vyhnání nebyli ušetření ani židovští finančníci panovnického páru.
Po odchodu pravověrných muslimů a Židů došlo i na čistku mezi obyvatelstvem, kdy se Torquemada mezi konvertity snažil najít problémové jedince tajně dodržující víru svých předků. Z jeho doby je znám případ děvčete upáleného proto, že snědlo kuřecí maso v době půstu. I když byl Torquemada po několika letech zabit během modlitby v kostele, jeho nástupci dál pokračovali v pronásledování pravých i domnělých starověrců tak intenzivně, že v polovině 16. století si nikdo ve Španělsku nemohl být jistý životem. Řada lidí radši udala vlastní sousedy i blízké, aby se jim jejich osud vyhnul. Kdo byl ale v udávání a špehování moc horlivý se mohl sám stát obětí inkvizice.
1492-Dobytí Ameriky: 3. srpna 1492 vyrazil Kolumbus ze španělského přístavu Palos na cestu do neznáma. Má k dispozici devadesát námořníků a tři lodě, vlajkovou loď, galeonu Santa Maria a karavely Niňa a Pinta.
Aby uklidnil nervózní námořníky plující do neznáma, píše dva lodní deníky, přičemž v jednom udává schválně kratší uplutou vzdálenost. Před rizikem vzpoury nabízí kabát a peněžní odměnu tomu, kdo první uvidí zemi. 12. října 1492 spatřuje námořník Rodrigo de Triana jako první pevninu. Po slavnostním výstřelu z děla se chtějí námořníci vylodit, ale Kolumbus to odmítá, a vylodění nechává na ráno. Námořník Rodrigo nikdy odměnu nedostal, protože Kolumbus tvrdil, že už před ním viděl v dáli zářit ohně domorodců. To se zdá nepravděpodobné, a buď to se jednalo o optický klam, nebo si celou věc Kolumbus vymyslel, aby odměnu dostal on. Však si za objevení kontinentu řekl o deset procent ze všeho vytěženého zlata, stříbra, drahokamů a obchodu se vzácnými komoditami, titul admirála oceánského, doživotní šlechtický titul pro sebe i syny, plnou moc místokrále pro celou objevenou oblast a guvernéra všech obsazených zemí. Nešťastný námořník Rodrigo se po upření odměny měl sám oběsit nebo později přeběhnout do osmanského námořnictva, kde i zemřel.
Ostrov, kde Kolumbus přistál, pojmenoval San Salvador a je dodnes součástí Baham. Domorodci ale ostrovu říkali Guanahaní a dnes nese jméno piráta Johna Wettlinga. Kolumbus ale nebyl žádný hlupák a dobře si všiml, že se jedná o pouhý ostrov, a tak pokračoval dál, kde už předpokládal legendární zemi Cipango (Japonsko) a dále Čínu a Indii a kvůli kterým hledal léta podporu na panovnických dvorech jsa odmítán jako pomatenec (tak byl označen na portugalském dvoře). Proto po zahájení výměnného obchodu, kdy ale nenalezl moc zlata jako spíše bavlnu, papoušky a neznámé plodiny pokračuje na posunky domorodců k jihu. Objevuje další bahamské ostrovy Santa Maria, Ferdinand a Isabela a do konce října 1492 se dostává na ostrov označovaný domorodci jako Kolba (Kuba). Nikde ale nenachází stopy po nějaké velké civilizaci připomínající velké říše v Indii nebo Číně.
Nakonec se ale dostává na ostrov Haiti, který pojmenovává Hispaniola. Zde propuká čilý výměnný obchod s domorodci, kterým ale za zlato nabízí Kolumbus pouhé cetky a hračky. Také se tu ale potápí Santa Maria, která najíždí na mělčinu. Námořníci jsou ale druhou lodí naštěstí zachráněni. Je jich ale tolik, že zde část posádky musí zůstat v pevnosti z vraku potopené lodi. Kolumbus jim dává za úkol pátrat ve vnitrozemí po dalším zlatě a vrací se do Evropy.
I přes bouři, která obě lodě rozdělí, dorazí Kolumbus šťastně do Lisabonu a poté pokračuje podél pobřeží do Palosu. Z Palosu spěchá rovnou za královským párem, aby jim oznámil úspěch a nebyl předběhnut svými podílníky Pinzony, kteří veleli na Pintě a Nině. Dostalo se mu odměny, jakou požadoval, i když mu před výpravou byla pouze bez potvrzení přislíbena, protože se Jejich katolickým veličenstvům zdála přemrštěná. Kolumbus totiž nepřivezl ani tolik zlata, jako spíše koření, nové obchodní komodity a plodiny. Celý dvůr pak udivil polonahými domorodci mluvícími neznámou řečí.
Než pak vyrazil na druhou výpravu, vložil se do celé věci papež. Portugalci, kteří za posledních sto let učinili rovněž řadu námořních objevů, protestovali proti činnosti své nové konkurence. Papež proto vydal bulu Inter caetara emanta, ve které rozdělil vliv Španělska a Portugalska na nově objevená území podél 38. stupně západní délky a později 46. stupně. Co bylo na západ od této hranice, patřilo Španělsku, co na východ, to Portugalsku. Vše pak bylo stvrzeno smlouvou z Tordesillas v roce 1494.
Kolumbus pak vyrazil na další výpravu. Nyní měl k dispozici 1200 mužů posádky včetně šlechty, vojáků a všelijakých dobrodruhů a 17 lodí. Po objevení Malých Antil zamířil na Hispaniolu, kde zjistil, že celá jeho posádka pevnosti Navidad, kterou zde zanechal, byla pobita Indiány. Rozhodl se proto na jiné části pobřeží založit novou pevnost Isabela. Odtud vysílá do vnitrozemí menší expedice za hledáním zlata. To se podaří na indiánech vymámit, ale většina členů výpravy je zde nakažena malárií. Sám nemocný admirál proto nechává dvanáct lodí s nespokojenci poslat domů a královský dvůr žádá o zásoby.
Následně se musí Kolumbus bránit vzpouře domorodců, kteří jsou nuceni platit daně bavlnou, zlatem i otroky. Vzpouru zastaví jen za použití palných zbraní a celá druhá výprava je tak hodnocená jako neúspěšná.
Na třetí výpravě objevuje Trinidad a dosahuje ústí Orinoko, kde ale nedokáže rozeznat, že se nejedná o ostrov, ale o součást kontinentu. Vrací se na Hispaniolu, kde čelí vzpouře kolonistů a po žádosti o pomoc u královského dvora je novým místodržícím zatčen a dopraven i se svými bratry do Španělska v okovech. Díky svým přímluvcům je ale vyslechnut královským dvorem a propuštěn. Přichází ovšem o guvernérské pravomoci a je mu pouze navrácená admirálská hodnost.
Na poslední výpravě se dostává k Hondurasu a pokračuje dál k Panamě. Od objevení Panamského průlivu je jen krůček a o moři omývajícím břehy kontinentu z druhé strany se už zde doslýchá, ale neustále věří, že je v Asii a tak celou věc nebere na vědomí. Když se konečně vrací z poslední výpravy domů, je z něj jen nemocná troska, která se hádá o dědictví pro své syny a bratry s královským dvorem.
Objevení Ameriky Kolumbem neobjevilo zlatý důl. Skutečná zlatá horečka přišla až s conquistadory Cortésem a Pizzarem. Kolumbovi vděčíme za tabák, který se už za něj kouřil i žvýkal. Dále přivezl brambory, kukuřici, rajčata, papriky, nové druhy fazolí, kakaovník, vanilku, para ořechy, buráky. Evropané se tu poprvé setkali s morčaty, anakondami nebo lenochody. Vedle zvířat a plodin byli také do Evropy ale odvlečeni také Indiáni jako otroci. V Novém světě zase byli nuceni k otrocké práci na plantážích.
A jak dostala Amerika svůj název. Jeden kartograf a původním povoláním bankéř a finančník Amerigo Vespucci se účastnil výprav do Ameriky a pomáhal ji mapovat. Při mapování přišel na to, že se jedná o úplně nový kontinent. Z úcty ke Kolumbovi ale nechal starého muže přitom, že se jedná o Asii. Až po smrti Kolumba v roce 1507 lotrinský mnich Waldseemüller zveřejnil Vespucciho dopis, kde se poprvé zmiňuje o novém kontinentě a na přiložené mapě označil část nově objeveným území jako America. Panamský průliv spojující Tichý oceán s Atlantikem objevil až Vasco Nuňéz de Balboa.
Slunce nezapadá, ale také pálí: Když se vrátíme na královský dvůr, uvidíme, jak se jejich katolická veličenstva stavěla k dobývání nového kontinentu. Královna Isabela byla šokována chováním kolonistů k Indiánům. Proto se snažila zredukovat zotročování a masakrování původních obyvatel. Všechny domorodce prohlásila za poddané španělské koruny a Indiány dovezené do Evropy přikázala neprodleně dopravit na Antily. Kolonisté tu měli mezi Indiány šířit křesťanskou víru a jejich práce využívat jen omezeně v rámci písemných povolení Encomendiendas. Tato povolení nesla pro kolonisty právo využívat jistý omezený počet Indiánů na nově získaných pozemcích, ale nezotročovat je. Místodržící Francisco de Bobadilio měl za úkol na vše dohlédnout a regulovat násilí na Indiánech.
Než Isabela zemřela, společně se svým manželem podnikla dobyvačné výpravy na Severoafrické pobřeží a uzavřela výhodný sňatek své dcery s habsburským následníkem Filipem Sličným. Jelikož jediný syn Jejich katolických veličenstev zemřel dříve, než se mohl ujmout vlády a starý král Ferdinand dalšího nástupce nezajistil, spadlo Španělsko do klína Habsburkům.
Hlava habsburské rodiny Maxmilián I., sběratel drahokamů, zahradník a milovník turnajů sám po smrti posledního burgundského vévody vyženil bohaté burgundské dědictví a po válce s Francouzi udržel to nejdůležitější, Flandry. Bohaté flanderské přístavy a města zaručovaly dostatek příjmů z obchodu.
I když se Maxmiliánovi říkalo poslední rytíř a osobně to byl člověk neváhající vsednout na koně a dát povel vojsku, razil raději sňatkovou politiku. Proto svého syna Filipa Sličného oženil s dcerou španělského královského páru Johanou. Než Filip zemřel, měl s Johanou šest dětí, z toho dva syny Karla a Ferdinanda. Než dospěli, ujal se jejich výchovy Maxmilián. Samotná Johana nebyla schopná se postarat o vlastní děti, protože propadla šílenství, z čehož vzniklo její historické přízvisko Šílená. Vládnout ve Španělsku za ni musel otec. Mezitím Maxmilián dosáhl titulu císaře Říše římské. Nebyl však korunován v Římě, ale Cáchách a domluvil s papežem, že se tak bude pokračovat i u jeho nástupců.
V roce 1515 pak využil svých vnoučat k dalšímu diplomatickému sňatku. Ve dvojí svatbě s Jagellonci provdal vnučku Marii za Ludvíka Jagellonského a vnuka Ferdinanda oženil s Annou Jagellonskou. Součástí svatební smlouvy bylo, že dědicem země toho druhého se stane ten rod, který ho přežije. Po smrti Ludvíka Jagellonského o jedenáct let později se stal dědicem mocenského celku českého a uherského království Ferdinand I. Habsburský.
Mezitím se ve Španělsku ujal vlády Karel V. Nebyl vládce jen Španělsku, ale patřily mu i Flandry, veškerá území španělské koruny v Novém světě, španělské državy v Itálii, o které se přetahoval s Francouzi a byl samozřejmě i císařem Římským. Habsburkové tedy měli své državy od Turky neobsazených Uher po Mexiko na jedné straně a po Filipíny na straně druhé. Péče o takové impérium sebou přináší kromě slastí ale i strasti.
Z Mexika a Peru se do Španělska plavily doslova tuny zlata a stříbra. Na území dnešního Chile chyběly drahé kovy a byly tu poměrně agresivní kmeny, ale také úrodná půda. V rámci Encomediendas zde vznikaly první haciendy (statky) a rancherie (farmy na chov dobytka nebo koní). Zemědělské plodiny, dobytek a koně z Chile se staly vyhlášenými jako reducciones (hornické osady s kostelem) v Mexiku a Peru.
Na základě reforem z roku 1542 bylo zakázáno brát domorodce na práci do dolů a měli být placeni jako každý bílý zaměstnanec. V roce 1529 musela být vydána Zaragozská smlouva vytyčující nové hranice vlivu mezi Portugalci a Španěly. Mezi dobytím Mexika a Peru dokázal mořeplavec Fernao Magellan, že je země kulatá. Na několikaleté výpravě obeplula jeho výprava svět. Samotný Magellan zemřel na Filipínách, ze kterých ale aspoň stihl učinit novou kolonii a slibované asijské koření se tak konečně dostalo do španělských rukou, jak sliboval Kolumbus. Jiná výprava vyrazila pro změnu na sever a pod vedením Hernanda de Sota jih dnešních Spojených států až po Floridu.
Španělsko se ale nemuselo spoléhat jen na zlato z Ameriky. V 16. století disponovalo i nalezišti drahých kovů na jihu Španělska, dále tu byly ony bohaté Flandry, italská města a s příchodem Habsburků i otevřený úvěr u bankovních rodin Welserů a Fuggerů. Vše měli pojištěno nově vytvořenou armádou Tercií, armádou vytvořenou původně na ochranu italských držav, protože byly názvy jednotlivých sborů třeba Napoli, Sicilia a Lombardia. Díky spojení s německým císařstvím mohla navíc přispěchat na pomoc podobná armáda lancknechtů. Obě armády se staly legendárními a pomohly vybojovat Španělsku jejich území v Itálii.
A tak se zdálo, že nic tak mocnou říši neohrozí. Ze strany Francouzů a Angličanů působili zatím dílčí problémy jen korzáři, kteří dokázali pokladům z Ameriky vydatně pustit žilou. Vážnější problémy ale byly v Německu. Náboženská reformace a Selské války naplno zaměstnaly císaře Karla V. a vedly k rozdělení Německa podle víry. Po bitvě u Moháče se navíc císařův bratr, arcivévoda Ferdinand musel věnovat boji s Turky, před kterými v roce 1529 bránil Vídeň a se samozvaným králem Janem Zápolským se přetahoval o Uhry, dokud nedošlo na jejich rozdělení. I tak se ale z území bezprostředně přiléhajícího k Turecku stala zóna neklidu.
Vyčerpaný císař Karel V. před svou abdikací říše nadobro rozdělil na španělskou a německou část. Jeho syn Filip II. se stal králem Španělska se všemi koloniemi, Flandry a státy v Itálii. Bratr Karla V. se stal císařem Svaté říše římské. Proto se nyní už budeme věnovat čistě Španělsku a jeho koloniím.
Španělsko zaplavující evropský trh zlatem způsobilo svými nekonečnými nákupy a výdaji na loďstvo a války inflaci. V roce 1557 už Fuggerové Filipovi II. nepomohli, protože byli nuceni vyhlásit bankrot.
Samotný Filip II., který se stal i přes původ pravým Španělem své doby a svůj palác El Escorial, nechal vybudovat v podobě kláštera, zabředl do válek a náboženských sporů, které i přes dílčí úspěchy předznamenaly pád impéria.
Jeho nevlastní bratr, levoboček Don Juan d´Austria porazil v námořní bitvě u Lepanta Turky, aby byl později vyslán do dnešního Nizozemska, kde už několik let doutnala vzpoura proti španělské nadvládě.
Zdejší Gézové (doslova Žebráci), jak je nazval rádce španělské místodržící, se bouřili proti vysokému zdanění, potlačování protestantské víry a pošpanělšťování holandských provincií. Tehdejší Flandry se rozdělily na jih, který zůstal katolický a prošpanělský, sever, který byl protestantský a protišpanělské a hranici, kde se stíraly oba vlivy. Velitel španělské invaze se tu choval tak, že situaci pouze zhoršil a Don Juan zemřel příliš brzy, aby situaci uklidnil. Tak Španělsko zabředlo do osmdesátileté války o Flandry, které se částečně stíraly s nám známou válkou třicetiletou. Vestfálským mírem bylo uznáno nezávislé Nizozemí a Španělsko přišlo o jedno ze svých nejdůležitějších dominií.
V roce 1580 se Španělsku podařil poslední triumf a zisk. Ke Španělsku bylo připojeno Portugalsko a jeho kolonie. Španělsko tehdy zaznamenalo největší rozsah ve své historii. V roce 1640 ale byli svrženi úředníci španělské vlády na radnici v Lisabonu z oken podobně, jako jsme tomu učinili vícekrát v historii i my. Tím zahájili boj za nezávislost Portugalska, který úspěšně dokončili.
V roce 1588 padl i mýtus o španělské neporazitelnosti, alespoň tedy na moři. Angličtí korzáři nejprve vyrabovali přístav Cádiz, kde se shromažďovala invazní flotila do Anglie. Později téhož roku byla invazní flotila v Anglii rozdrcena zápalnými loďmi a bouří. Španělské galeony nikdy nestačily těm anglickým.
Tehdy se zrodila nová říše. Byla to Britská říše, ale o tom někdy jindy.
Django Bradley