Světice z vitráže
Vitráže v oknech radhošťské kaple zobrazují čtyři z našich národních světců.
O většině z nich mají alespoň jakési povědomí i náhodní návštěvníci kaple, tedy i lidé, kteří se nepovažují za křesťany.
Kdo by neznal třeba knížete sv. Václava, patrona naší země. Výroční den jeho smrti se stal dokonce státním svátkem – Dnem české státnosti. Jeho vychovatelka a babička sv. Ludmila byla manželkou prvního historicky známého přemyslovce Bořivoje. Roku 882 přijali společně na Moravě křest přímo z rukou sv. Metoděje. Svým příklonem ke křesťanské civilizaci tak přemyslovci získali politickou převahu nad ostatními českými rodovými kmeny.
Neméně známý je také sv. Jan Nepomucký. (Jan či Johánek z Pomuku byl veřejný notář a později generální vikář pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna. Stal se obětí sporu mezi králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem. Zemřel na následky mučení a jeho tělo bylo hozeno do Vltavy z Karlova mostu. Jan Nepomucký je svým způsobem nejznámější Čech, jeho barokní sochy už patří neodmyslitelně do české krajiny a jeho kult se rozšířil i do mnoha jiných zemí.
Naproti tomu poslední ze zobrazených - svatá Hedvika, může být pro mnohé návštěvníky této kaple neznámou světicí.
Ač nazývaná Slezská, narodila se v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV.. Již jako malé dítě ji předali na výchovu a vzdělání do kláštera, kde se naučila mnoha dovednostem včetně péče o nemocné, přípravě bylinných léků, ale tak také předení, tkaní a výrobě liturgických rouch. Naučila se latinskému jazyku a k jejímu vzdělání patřil i obor hudby a zpěvu.
Ve svých pouhých 12 letech byla provdána. Za manžela jí byl určen tehdy osmnáctiletý Jindřich (později nazývaný Bradatý) syn slezského knížete Boleslava Dlouhého z polského rodu Piastovců. Navzdory tomu, že sňatek byl dohodnut z mocenskopolitických důvodů, bylo prý jejich manželství velmi šťastné.
Hedvika se rychle naučila polskému jazyku a začala na vratislavském dvoře prosazovat prakticky žité křesťanství. Vedla dvořany ke zbožnosti a ctnostnému životu. Ovlivňovala je příkladem pokory, kajícnosti a pozornosti k potřebám druhých. Přímo na panovnickém dvoře začala pečovat o 13 postižených starců, které živila z prostředků, které byly určeny jí. Vytvořila tak jakýsi malý špitál, v němž pokorně sloužila. Se svým manželem, kterého přitáhla od zábav a hlučných slavností ke zbožnosti, zakládala chrámy a kláštery.
V roce 1200, kdy následkem požáru Vratislavi dolehla na lid skutečná bída, Hedvika aktivně pomáhala a u tchána vyprosila i odpuštění daní.
Když v r.1201 kníže Boleslav Dlouhý zemřel, stal se panovníkem Slezska manžel Hedviky Jindřich I.
Již následující rok společně s Hedvikou zakládali cisterciácký klášter v Třebnici (Trzebnica), vzdálené od Vratislavi (Wrocław) asi 25 km. První abatyší se stala někdejší Hedvičina vychovatelka Petruše. V klášteře pobývala i mladá Anežka přemyslovna (svatá Anežka Česká).
Jindřich se zasloužil o zakládání měst a kolonizaci Slezska, čímž se mu podařilo z této země vytvořit nejvíce hospodářsky rozvinutou oblast Polska. Nově založené kláštery významným způsobem pozvedly kulturní úroveň Slezska.
Hedvika, znalá utrpení i jeho významu se stále více snažila o asketický život. Na rozdíl od jiných panovnic, které se také věnovaly charitě, Hedvika i v osobním životě žila velice prostě a vytvářela pro sebe přísná pravidla. Lidé ji měli rádi. Nosila skoro stejné oblečení jako služebné, i v zimě chodila z kajícnosti bosa, jedla jen obyčejné jídlo a stále u sebe měla 13 chudých, kterým rozdělovala to, co bylo určeno jí jako vévodkyni.
Hedvika se roku 1209, asi v 35 letech, s Jindřichem dohodla na společném slibu zdrženlivosti manželského styku. Jindřich tehdy přijal mnišskou tonzuru a nechal si narůst plnovous, pro který byl nazýván "Bradatý." Hedvika měla v plánu další zakládání klášterů, celkem jich údajně založila 20.
Na jaře roku 1241 Hedvika před bitvou u Lehnice předpověděla, že její milovaný syn Jindřich v bitvě s mongolskými Tatary zemře. To se také 9. dubna stalo. Nebyla to jediná ztráta v její rodině. Šest ze sedmi jejich dětí zemřelo ještě za jejího života a neštěstí se nevyhýbalo ani jejím dalším blízkým příbuzným.
Po smrti manžela vstoupila sama do kláštera a své řeholní sliby složila do rukou své jediné žijící dcery Gertrudy, která zde byla abatyší.
Zemřela 15. 10. 1243 v Trzebnici a již 26. března roku 1267 ji papež Klement IV. prohlásil za svatou.
Svatá Hedvika je považována za patronku Polska, Slezska, Berlína, ale také za přímluvkyni exulantů a snoubenců.
Svatá Hedvika je též patronkou Ostravsko-opavské diecéze, a to je také zajímavá souvislost s jejím vyobrazením v radhošťské kapli.
Jak známo, po hřebeni Radhoště a tedy i středem kaple vede hranice oddělující kdysi dvě panství, dnes dva kraje. Nově zde probíhá i hranice této naší nejmladší diecéze, která byla ustanovena 30. května 1996 bulou papeže Jana Pavla II. Ad Christifidelium spirituali . Vitrážové okno s vyobrazením svaté Hedviky je právě na severní straně kaple.
Jedna věc je hranice geografická a jiná věc je hranice správní. Prakticky by bylo těžko řešitelné, aby polovina kaple patřila pod správu diecéze ostravsko-opavské a polovina do diecéze olomoucké, proto celá kaple spadá pod duchovní správu farnosti Frenštát, která je součástí diecéze ostravsko-opavské.
Za jakousi kuriozitu i pěkný symbol můžeme považovat, že Ostravsko-opavská diecéze tak má na své jižní hranici, ve svém nejvýše položeném chrámě - v Cyrilometodějské kapli na Radhošti, důstojné zobrazení své patronky, které vzniklo o sto let dříve, než samotná diecéze.
Svátek sv. Hedviky se podle liturgického kalendáře slaví 16. října. V ikonografii bývá Hedvika Slezská zobrazována jako kněžna, vzácněji také jako cisterciácká řeholnice. Atributem jejich soch a obrazů bývají boty v ruce na znamení toho, že z pokory chodila bosa nebo miniatura kostela v Trzebnici, kde založila klášter, případně soška Madony, kterou prý měla stále při sobě. V naší kapli na Radhošti je znázorněna v řeholním rouchu s korunou kněžny u svých nohou.
Svatá Hedviko, patronko naší diecéze, vypros nám sílu darovat se s láskou našim rodinám a vnímat potřeby našich bližních.
