Muraki´s page

Gandalf celé tři hodiny proseděl na tom rozcestí a já se pokoušel uklidnit nejen sebe, ale i Boromira. Jenže zkuste si uklidnit někoho, kdo bojuje s Prstenem a ještě vás neuznává. A možná i nenávidí. I když poslední dobou si nejsem jistý. Poslední dobou si nejsem jistý ničím. Ani sebou.

Chystali jsme se k přespání v jedné z postranních chodeb. První hlídku jsem měl mít já, druhou Gandalf, pak Gimli a nakonec Legolas. S každým z nás vždy jeden hobit. Teď hlídal Boromir a netvářil se zrovna nadšeně, když jsem ho poslal spát.

"Spát?" Gondorský válečník se podíval do plamenů a trochu se ušklíbl. "Nechce se mi spát. Klidně budu držet ještě další hlídku, nevadí mi to. Nejsem unaven..." Pak zdvihl hlavu a další pohled věnoval "svému králi". Vyzývavý, drzý a neuctivý. "Ne, děkuji pěkně, ale myslím, že nejsi můj otec, abys mě posílal do postele, Aragorne."

"Nejsem tvůj otec, ale jen bys tu překážel!" Aragorn teď nebyl také vzorem ctnosti a slušnosti, ale Gondořan ho svým přehlížením už více než štval.

"Jen chci, abys byl ráno čerstvý."

"Přece se ty, král, nesnížíš k hádce s pouhým poddaným, stejně jako ke starosti o pouhého poddaného. Leníka, jak to tak krásně pojmenoval Legolas!" Boromirova tvář se znovu zkřivila v úšklebku. "Nebo snad ano? Natolik si snížíš svou autoritu? Nebo myslíš, že se tě bojím?!"

"Kdo se s tebou hádá, Boromire? Jen ty pořád něco hledáš! Něco, co není. To, že tak toužíš po Prstenu, není můj problém, ale tvůj!"

"Kdo tu touží po Prstenu? Kdo se hrne na gondorský trůn odnikud? Kdo by chtěl převzít vládu v Minas Tirith a odmítá jít svému městu na pomoc?! Jsi pokrytec, Aragorne!"

"Bláznoviny! Odnikud! Pche! To tvůj otec si uzurpuje moc králů! A víš co, Boromire? Kdysi, možná kdysi to tak fungovalo, ale teď se jen řítí do zkázy! A proč? Kvůli takovým jako je tvůj otec! Já přijdu Bílému městu na pomoc. Ale první musím doprovodit Froda do Mordoru a zničit Prsten. Jakmile Sauron padne, Bílému městu se uleví, copak to nevíš? Copak to v srdci necítíš?!"

"Srdce ti zatemnilo rozum, Aragorne! Všichni víme, že Frodo nemá nejmenší naději na úspěch, ale protože posloucháme hlas srdce, umlčujeme hlas rozumu! Poženeme se pro nesmyslnou smrt z rukou skřetů, jenom pro jeden jediný výmysl! A víš co? Běž se s tím vycpat! Protože já se vracím do Minas Tirith! Raději padnu při obraně jeho hradeb, než zde z pouhého bláznovství!"

S tím se Boromir zdvihl a zamířil do nejtmavšího koutu, aby se alespoň trochu uklidnil. Aby toho Hraničáře neměl na očích. Protože už ho svrběly ruce...

"Nikam!" Aragorn za ním vykročil a rychle ho doběhl. Gandalf, který ty dva pozoroval už hodnou chvíli, si povzdechl. Věděl, že si to musí vyříkat dál od ostatních a teď k tomu byla příležitost. Postavil - posadil se tedy na hlídku a zadíval se znovu do temnoty jeskyně.

"To, co říkáš, zavání bláznovstvím a zradou! Přísahal jsi, Boromire, cožpak jsi zapomněl? Přísahal jsi Froda chránit vlastním životem!" Aragorn chytil válečníka za rameno.

"A přísahal jsem chránit svým životem své město! Co by byla, co je větší zrada, Aragorne? Posoudí to tvá "moudrá" mysl?!" Boromir se prudce otočil a setřásl tak jeho ruku ze svého ramene. Ten dotek ho pálil i mrazil zároveň. Nechtěl ho cítit i chtěl. "A bláznovství... Zemřít pro nic - to je bláznovství! Bláznovství je, co teď provádíme!"

"Není. Pokud uspějeme, zachráníme mnohem víc životů! Proč to nechceš pochopit?" Aragorn byl vzteklý. Ten muž ho iritoval a zároveň... Ne, musí přece udržet družinu po sobě.

"Pokud uspějeme! Řekněme si to upřímně, šance na úspěch... Má jeden hobit šanci dojít do středu ohňů Hory osudu? Máme šanci projít Mordor? Těžko. Mám Mordor na dohled, nikdo neprojde!"

Boromir mu s posměšným úsměvem položil ruce na ramena. "Nikdo a ty to víš, můj pane."

"Neexistuje nic, co by člověk nedokázal pokud se k tomu rozhodne. Musí existovat cesta a my ji najdeme. To jen ty pořád vidíš přízraky!"

"Já vidím přízraky?" Boromir se syčivě nadechl. Ale potom jen pokýval hlavou. "Ano, vidím přízraky. Vidím přízraky, kdysi zdravého rozumu... TEBE!"

Aragorn ze sebe vztekle smetl jeho dlaně a otočil se k odchodu.

Boromir jej zachytil a rázně s ním smýkl zpátky do temnoty, až se hraničář bolestivě uhodil o kameny za sebou.

"CO to děláš? Ty ses dočista pomátl!" vyprskl potom.

"Možná," odpověděl Boromir, tvrdě chytil jeho tvář a násilím si na něm vynutil polibek.

Aragorn se mu vytrhl a praštil ho do břicha. "Zbláznil si se?!" zasípal a otíral si rty. "Co tě to, u všech běsů, popadlo?! Ty jsi ten, koho šálí rozum!"

Boromir neodpověděl. Jen trochu heknul, když se narovnával a potom na něj vrhnul posměšný pohled. "Svatoušku," utrousil potom s takovým pohrdáním, že to snad ani nebylo možné. A když chtěl Aragorn odejít, nedovolil mu to. Nikdy by mu to nedovolil. NE teď.

Další polibek byl mnohem hlubší, když se Boromir probojoval do jeho úst, a také surovější, protože přitom tiskl obě Hraničářova zápěstí do studené skály.

Aragorn sebou mlel, jak se mu chtěl vykroutit, dokonce se ho pokusil i kousnout, ale byl jen víc a surověji přitlačen na skálu a Boromir už mu nedovolil ani pohyb. Cítil to silné tělo na tom svém, i když se pokoušel bojovat, uvědomoval si, že jeho vlastní tělo si to užívá. A moc

"Jak jsi cudný, Aragorne," uchechtl se Boromir, když rty opustily hraničářova ústa a teď bezcílně bloudily po jeho tváři a krku. Kousnul ho do jemné kůže pod uchem a své koleno vklínil mezi jeho štíhlá stehna.

"Boromire, ne... Co to děláš? U Vallar! Zbláznil ses!" Aragorn sebou trhl, ale jeho tělo reagovalo zcela jednoznačně na gondořanovu přítomnost. "Nech toho!"

"Sám říkáš, že jsem se zbláznil. Tudíž toto je čin blázna," odpověděl mu Boromir se stěží postřehnutelným zábleskem v oku a ještě víc ho natlačil na stěnu. Potom, jakoby si to rozmyslel, strhl si z ramen plášť a hodil ho na nedaleké, ploché balvany. A náhle jeho ruka zabloudila po Aragornovu košili. Byla velká, zhrublá bojem a příliš chladná, aby její dotek mohl být příjemný. Ale přesto....

Aragorn se pokusil od něj dostat. Už mnohokrát byl v bezvýchodných situacích, ale zároveň mu nechtěl ublížit, a ke svému zděšení si to i docela užíval. Naposledy napjal síly a velkého válečníka od sebe odtrhl, Boromir se zapotácel a Aragorn vyklouzl. Trhavě oddechoval a opatrně se pohyboval k východu. Věděl, že musí pryč, přitom jeho tělo zoufale volalo po doteku.

"A co teď, Aragorne," uchechtl se Boromir, když opět nabyl rovnováhy. Stál pár kroků od něj, stačila by chvilka a znovu by ho chytil. "Půjdeš teď za Gandalfem a všechno mu řekneš? Půjdeš škemrat o radu k moudrému starci...? A co potom, Aragorne. Budeš v noci volat po slasti a sténat mé jméno?" Popošel.

Zavrtěl hlavou. "Ne, proč bych to někomu měl říkat. A proč bych měl volat po dotecích! Miluji Arwen! Nepotřebuji..." trhavý nádech,"nepotřebuji něco jako tohle a nikdy, nikdy bych..." Aragorn mimoděk ustoupil o krok, když Boromir udělal krok k němu. Trochu se bál. Nevěděl, co může čekat.

"Nikdy, co? No pověz, Aragorne. Co nikdy? Nikdy bys tohle neudělal? Pověz, jsem žádostiv to slyšet..." Dva rychlé kroky a už u něj byl. Jeden pohyb a znovu se Aragorn ocitl v sevřením mezi jeho tělem a skálou. Boromir hřál. Skála studila. Oheň a led. "Nejsi ani schopný mi odpovědět na mou otázku?"

"Nedělej to prosím. Prosím tě. Já... prosím tě. Nedělej to. Prosím tě."

"Proč ne?" zašeptal Gondorský válečník a rty mu přitiskl skoro na ucho. "Proč ne, Aragorne?" Znovu ho políbil. Ale tentokrát jemně. Nenásilně. Líbal ho jako kdyby líbal mladou dívku. Sváděl ho a rozmazloval. Něžně a opatrně, ale přece s vášní. "Opravdu to nemám dělat...?" zeptal se potom jeho rtů.

"Ne…" vydechl Aragorn, ale pak mu ten polibek pomotal hlavu a on zavřel oči. Tělo se uvolnilo a on se na okamžik podvolil. Na okamžik si přál nebýt. Ztratit se. Podvolit se. A být někým milován. Pro krátký okamžik. Boromir mu znovu přitiskl ruce na skálu, ale tentokrát to bylo všechno trochu jiné. Vyzývavé, zakázané, vzrušující. Po chvilce ho pustil, sundal mu plášť a vytáhl košili z kalhot.

Aragorn se jen opíral o skálu a pak pomalu zvedl ruku. Položil mu ruku na rameno. Chtěl ho odstrčit, ale pak ho jen držel. Jen se ho držel, když mu jeho ruka zajela pod košili.

"Boromire…"

"Ano?" podíval se na něj válečník a dlaní mu přejel přes hrudník. Pak zamířil na záda a pohladil ho mezi lopatkami a přitiskl k sobě. "Poslouchám, Aragorne..."

"Proč?" zeptal se tiše a sevřel mu rameno. "Proč to děláš?"

"Ze zoufalství? Protože vím, že jsem vázán přísahou, kterou nemohu porušit a tudíž se nemohu vrátit do Minas Tirith? Protože cítím, že se blíží konec...? Vyber si, Aragorne. Protože důvodů je tolik, že já sám nevím, který z nich je správný..." Znovu ho políbil.

"Nevíš?“ Aragorn sebou trhl. Potřeboval slyšet něco víc. Něco jiného. Potřeboval to slyšet.

"Protože to chci udělat. Protože to chci udělat právě s tebou. Jsem šílený, vím to..."

"Nejsi šílený, ale... proč ne Legolas?"

"Proč ne rovnou Gimli, nebo hobiti, nebo dokonce Gandalf, že?" posmíval se mu Boromir, zatímco ho pečlivě a jemně líbal na čelist a nedával možnost uniknout. "Obrátím to. Proč ne ty?" zašeptal potom a palcem mu přejel po zčervenalých rtech.

"Nesnášíš mě."

"A byl bys ochoten na to přísahat?" zalesklo se Boromirovi v očích. Tenhle rozhovor ho nebavil. Nechtěl odpovídat na otázky, které jemu přišly samozřejmé. Místo toho ho znovu políbil a nepřestával. Vpašoval svůj jazyk do jeho úst a zkoumal každé skryté místečko. Rukama bloudil po Aragornově holém těle. Když pohladil bradavky, cítil jak se zachvěl...

Přitiskl se k němu víc. A když ho znovu políbil, polibek opětoval. Protože sám, sám byl už moc dávno ztracený, jen nechtěl, aby to tenhle pyšný muž věděl. Jeho největší tajemství.

Že už ho dávno miluje.

Boromir se na nic neptal. Šel na to jednoduše a přímočaře... Otázky byly v tomhle případě zbytečné. A jak hladil to hubené tělo, pomalu klesl na kolena a dýchl mu na břicho, skrze tenkou látku košile. A potom pomalu vztáhl ruce, aby ho zbavil kalhot. Aragorn zavtěl hlavou a vytáhl ho za ramena ještě zpět k sobě. Ještě ne. Ještě ho chtěl políbit a pak mu rukama vjel pod halenu. Zručně rozepínal řemení a přitom ho jemně líbal. Jemně, ale naléhavě.

Vida, pronesla mysl gondorského muže. Vida, vida... ale nechal se líbat, nechal se zahrnovat jeho pozorností, jíž měl Aragorn náhle spoustu. Jemně ho vedl, ale nikterak nepobízel, nechal ho a´t sám uzná, kam chce zajít... teprve potom byl ochoten a schopen si vzít, co chtěl. Důnadan byl neobvykle něžný a pozorný. Jako by vztek už vyprchal a on se jen s tím tělem mazlil a hladil ho. V jeskyni byla zima, ale Hraničářovy ruce a rty hřály a byly tak zvláštně příjemné.

Halena, kroužková košile a další..spodní halena, to všechno pomalu mizelo a nakonec před ním stál Gondorský jen v kalhotách. Silný, statný muž, s hrudí i pažemi posetými jizvami a přesto krásný.

Ušlechtilý a přece necitelný.

Hrubý a přesto něžný.

Dvě zelené oči si hraničáře měřily s pobaveným zájmem. A pak jeho paže vystřelily a začaly Aragorna zbavovat oděvu. A hraničář se mu podvolil. Dokonce mu i pomáhal. Vzájemně se svlékali z posledních částí oděvů a zase v tom byla jistá divokost a dravost z obou stran.

Zase ty téměř brutální polibky a Boromirův horký hledající jazyk. Hrubé ruce, jejichž dotek byl přesto spalující, jako dotek ohně. Silné tělo, ke kterému se mohl tisknout a prsty obkreslovat jizvy po všech střetech, kterými válečník prošel. A najednou ho Boromir uchopil v pase a zdvihl.

Nechal se. Nechal se položit na lůžko z oblečení a jejich plášťů, která házeli jedním směrem,nechal se zase skoro brutálně líbat a tiskl k sobě to silné tělo, když si na něj lehl a kolenem mu roztáhl nohy. Cítil jeho vzrušení i svoje vlastní a když se Boromir pohnul a klíny se o sebe otřely, tiše vykřikl.

Pak mu náhle Boromir svým šátkem zavázal oči, natáhl paže dozadu a tlakem na zápěstí naznačil, že je má nechat tak. A když ho Aragorn uposlechl, sklonil se a jeho horký dech se na té světlé kůži srazil v úzkou, vlhkou cestičku.

Aragorn se třásl, když cítil, jak mapuje jeho tělo jen pomocí rtů a jazyka. Jak se ho dotýká a laská ho a jak postupně postupuje níž a níž. Nemohl to vidět… Ale cítil to. Velké hrubé dlaně na stehnech. Válečník mu roztáhl nohy od sebe a nejprve zlíbal jemnou kůži od kolenou až ke slabinám. Potom ho jemně polaskal a dýchl mu na vzrušený klín. Docela jemně a nepatrně ho olízl a když si Aragorn tiše povzdechl, vtáhl ho do tepla svých úst. Pak tiše zasténal.

Nedokázal si představit, že by mu to někdo udělal. Ne potom, co kdysi zažil s jedním elfem… Nikdy, nikdy nebyl někdo tak něžný. Tak pozorný. Protože Boromir byl něžný a pozorný. Laskal ho pomalu, velice pomalu rozechvíval každou strunu v jeho těle a jeho vlasy jemně šimraly Aragorna na holé kůži, jak pohyboval hlavou. Přitom ho hladil po břiše, prsty jemně obkresloval jeho kyčle a potom sklouzával na boky... A když mu Aragorn položil nohu přes rameno, jen pomaličku změnil tempo, v jakém mu dělal dobře.

"Boromire. Boromire, prosím…!" Aragorn tiše sténal pod těmi doteky a mimoděk se pohyboval proti těm laskajícím ústům. Nejdřív ho chtěl odstrčit, ale pak nemohl... Protože prolomil tu hráz a on zjistil, že už mu nemůže odolávat. To laskání bylo k nevydržení a on tiše vzlyknul, když Boromir jemně přitlačil. A pak najednou nebylo nic. Žádná teplá ústa, nic. Aragorn znovu vzlyknul, už se téměř dotýkal hvězd a pád na zem byl příliš náhlý, když v tom ucítil jemné pohlazení. A potom další. Do jeho těla pronikl prst vlhký slinami a v té samé chvíli ho Boromir znovu políbil na citlivý, napjatý klín.

"Boromire, prosím!" Aragorn tiše vzlykl. „Prosím tě! Boromire!" Tichý výkřik a pak další prst. Boromir měl velké ruce a silné prsty, ale přesto to bylo příjemné. Moc příjemné. Aragorn táhle zasténal. A pak si válečník polibky proklestil cestičku až zpět k jeho ústům a vklínil se mezi jeho nohy. Dál ho laskal, postupoval prsty v pravidelném rytmu, ale po chvíli s tím přestal... A pak s sebou Aragorn prudce zaškubal ze strany na stranu, když se Boromir otřel o jeho klín a pak do něj vnikl.

Bolelo to. Moc to bolelo. Ale nechal ho vydechnout a jen ho hladil a uklidňoval. Šeptal mu do ucha.

"Klid, to bude dobré, dobré."

Polibek na nos. Na ústa. Pohlazení po tváři. "Bude to dobré."

Zelené oči na něj shlížely s něžným pohledem, ale to vidět nemohl, malou slzu bolesti vpil Boromirův šátek. Aragorn ovinul nohy kolem těch svalnatých, ale štíhlých boků a Boromir mu položil dlaň na břicho. Nic nedělal, jen ho jemně hladil. Pak se pohnul a Aragorn tiše zasténal.

Už to nebolelo.

A jak se Boromir začal pohybovat, vyhrkly mu slzy. Tentokrát slasti. Plakal. Sténal.

"Boromire… Prosím!"

Jeho noční svůdce se na něj nahnul a vtiskl mu tázavý polibek na rty. Přitom téměř ustal ve svém pohybu.

"Oč prosíš, můj pane...?" zeptal se potom tiše.

Zvedl ruce a objal ho. Zaťal mu nehty do ramen a přitiskl si ho blíž. "Já... já tě... miluju!"

"Já to vím," zašeptal mu do ucha Boromirův hlas, tak smyslný, že jen jeho zvuk vyvolával další a další slast. "Ale oč mě prosíš, pane? Abych tě taky miloval...?"

"Ano," vydechl po chvíli Aragorn a zase vzlykl pod těmi pohyby a polibky, kterými ho Boromir zahrnoval. "Prosím..."

"Opravdu si troufáš krotit divokého hřebce, jehož nepokořil žádný člověk?“ sípal mu Boromir do ucha a přitom ho něžně kousal. "Král miluje svého poddaného. To se nebude líbit..." Přirazil tvrdě, ten pohyb projel Aragornovi útrobami s nebývalou silou. A po něm další a další.

"Boromire!" Zasténání a vzlyk. A pak znova a znova, Aragorn už stěží mohl vydržet. Vzlykal a sténal a ztrácel se.

Najednou nebylo nic. Vůbec nic.

Světlo a tma. A chvilku nic.

Poslední pohyb, zaryl mu nehty do boků tak surově, jako ho na začátku surově políbil, a jen taktak zdusil svůj vlastní výkřik, že se kousl do rtů, až mu vytryskla krev. Aragorn se chvěl, ale to on taky. Po břiše mu stékalo cosi horkého a lepkavého a byl zpocený. Ale ta slast... ta v něm ještě přetrvávala... Aragorn byl chvíli mimo. Nevnímal, když z něj vyklouzl, ani když ho přikryl pláštěm a přitiskl se k němu. Pak se Hraničár pomalu probral.

"Boromire?" Objal ho. Pomalu a trochu nesměle.

Dostal polibek s divnou, železitou příchutí a potom mu syn gondorského správce stáhl tu pásku přes oči. "Měli bychom se obléknout," poznamenal potom, když vedle sebe chvíli tak leželi. "Ráno musíme dál..."

Oblékli jsme se v tichosti. Už se na mě ani nepodíval a když jsme odcházeli, jen mě sjel pohledem, jaký hodíte po hospodské holce, když je na vás milá. Jinak nic. Nic se nezměnilo. Pořád jsem nevěděl, zda mě uznává či nenávidí a teď se k tomu přidal pocit, že mnou snad dokonce pohrdá.

Přesto, když jsme stáli vedle sebe v boji, když jsme běželi přes můstek v Kazhad-Dûm, pořád jsem měl pocit, že ho musím chránit. U smradlavého skřeta! Já tomu propadl mnohem víc než předtím! J

Jak mám někomu velet, když mě ten muž dostal na lopatky a já se mu přiznal, že ho miluji? Co mám dělat?!

Gandalfe... Ty jsi zmizel, ale na mě zůstává velení této výpravy dál. A dál mě stíhá pohled těch zelených očí, ve kterých bych místo sarkasmu rád zahlédl i lásku. Ale to je asi jen přání…

Bláznivé přání a čekání na odpověď za vyzvání jedné temné noci v útrobách Morie.