Plašákův cyklodeník

Na minulý víkend jsem si dělal velké plány, co se týče kola a kolik toho ujedu a jaká to bude paráda. Co čert nechtěl, hned vzápětí mě skolila viróza a z kola nic nebylo. Na tento víkend jsem si radši žádné závazky nedával a jen v koutku duše doufal, že to snad dopadne líp, než minule. Předpověď počasí byla slibná na oba 2 dny a tak ta pravděpodobnost byla velká. Sobota začala tak, že jsem se líně probudil a cejtil jsem se takovej unavenej. Na kolo se mi nechtělo, tak jsem zvolil možnost obětování se pro rodinu a upřednostnil rodinný výlet někde po okolí. To je důležitá věc, nastolit harmonii domova, potom se o cyklošvihu daleko líp vyjednává :-).

 A přišla tedy vysněná neděle a já nechtěl promarnit jedinečnou šanci. Pěkně v klidu jsem se začal dopoledne připravovat, ladit oblečení, ale nějak mi to nešlo. Slunce sice svítilo, ale teplota lezla nahoru jen velmi neochotně. Tak jsem ještě čekal až se to zlepší. Doma nebylo námitek, všichni členové domácnosti svolili a tak mi přišlo takový divný, že to šlo tak hladce a bez řečí. Holt asi kouzlo sobotního výletu zafungovalo na 100%. A tak někdy po 11h přišel čas vyrazit. Jsem si tak vyšel před barák a na obloze takový divný mraky směr od Křivoklátska. To mi trochu kazilo náladu, protože do teďka svítilo slunce a obloha byla modrá. No a taky jsem si zapomněl foťák a tak se tento report musí obejít bez obrázků.

Jak jsem se spustil z kopce dolů, pocítil jsem pravou hodnotu teploty vzduchu a začal se celkem těšit na první kopec, abych se zahřál. Trasu jsem naplánoval tak, že ujet co nejvíc kilometrů, za co nejkratší čas po co největší rovině. Tedy tady v okolí jediná možnost jak toho dosáhnout je, kopírovat dálnici D5. Tedy nějaké Cerhovice, nebo Kařez a zpět. Prostě uzavřít druhou stovku kilometrů... V kopci na Levín jsem se opravdu zahřál a vydrželo to i z kopce do Zdic. Zatímco kopec na Levín přišel vhod, tak kraťas v Bavoryni už mi přišel jako výstup na střechu světa. Ale vítr nefoukal, pěkně na šneka na stůj jsem si to šolichal směr Žebrák.

Teď přišlo něco, co změnilo celou mojí dnešní jízdu doslova o 180°. V naprosté tichosti se ke mně připlížil jakýsi cyklista a povídá ahoj. V úleku pozdrav opětuji a hledím si své krajnice se sklopenou hlavou. Najednou další ahoj a zase ahoj a čau a tak dále. To už byl slušný pelotonek cyklistů a v jednom z nich poznávám Michala Starka. Bleskne mi hlavou, to je ta parta, co s ní jezdívá Miguel přeci. No to by byla prdel, aby tady taky jel. Asi pět vteřin po této myšlence zdraví další cyklista. Ahoj Láca! Já stále bez ohlídnutí odpovídám, čau Migeli :-)). Prej, pojeď, chyť se, to dáš. Nohy trochu zakmitají a já po boku Migela jedu s pelotonem asi dalších dvaceti lidí směrem na Žebrák. Trochu nemůžu uvěřit nastalé situaci a tak se jenom uculuju a přemejšlim jak daleko s nima asi uvisim. Tempo je kupodivu docela v pohodě a tak se dáme s Migelem do řeči. Dotazuju se, co že se to jede vlastně za trasu. Samozřejmě v Žebráku odbočka směr Křivoklátsko a prej Nižbor. A tak definitivně opouštím myšlenku jet rovinu na Kařez a vsázím na jednu kartu a to, že uvisím a svezu se ve skupině v lepším případě pár kilometrů. Jede se zatím dobře, ale jsem takovej nesvůj, já cyklista samotář a najednou si hlídat odstup od cyklistů přede mnou, za mnou, nestíhám se ani dívat jinam, abych nezpůsobil kolizi. Byla by to ostuda. Počítám, že se mi tahle zkušenost bude hodit při jízdě ve skupině na Doksech, člověk tomu fakt odvykne, když jezdí stále sám. V balíku nevidím vůbec dopředu a sledovat jen kolo přede mnou je dost riskantní. V kopci na Březovou se to trochu roztrhá, ale tempo se zvolní a tak se ztráta lehce doskočí. Trénovaní borci na špici fakt jedou naprostou pohodu a ameriku, když tepmo stíhám i já. Začínám získávat trochu jistotu a myslet na dojezd až do Nižbora. Cesta utíká tak nějak rychleji, než když si tady ty silničky klikatím sám. Kecáme s Migelem, ten prokouknul, že jsem oblečen trochu nalehko, ale to jsem ho ujistil, že při tomhle švihu se rozhodně zahřeju a tak tomu i bylo :-). Vyjeli jsme na Kublov, pak po konzultaci s vedoucím pelotonu neomylně směřujeme k Nižboru. Napadá mě, že tohle je vlastně nejmírnější cesta v tomhle kraji, nic moc kopce, jen se to tak houpe a není žádná prudká změna tempa. Už jsem naprosto adaptován na jízdu ve skupině a mám radost jak to pěkně jede. Škoda, že v Nižboru se odpojím a pošudlám se sám až domů, pomyslím si. Ještě si s Migelem zhodnotíme najeté kilometry, dozvím se od něj, že už má 1500 oproti mojim 170-ti :-). Ale nevadí, na Doksech se ukáže a myslím, že půjde porazit. Aspoň teda někde z kopce :-)). To už se řítíme do Nižbora a musím uznat, že tenhle sjezd je fakt něco. Už dlouho jsem takhle nikde nemusel brzdit jako tady. Migel taky poznamená, že to nějak nebrzdí, pak se rozloučíme a já za mostem točím vpravo směr Beroun. Odpojí se ještě jeden cyklista na trekingovém kole, kterého jsme přibrali někde za Kublovem.

Toho dojedu, zahlásím, že jsme zbyli jen 2, on že se za mnou sveze jestli to nebude vadit. Ujistím ho, že ne, že to rozhodně pálit nebudu a nasadím konstantních 30 km/h. Žádnej protivítr se nekoná a jde toho dosáhnout celkem hravě. Kouknu na údaje z Mityny a průměrka 27. Tohle číslo jsem dlouho neviděl na tachometru :-). Doskočili jsme do Hýskova a cyklista jedoucí za mnou se nějak vzdálil. Zvolnil jsem, aby mě dojel, ale asi nemohl, tak jsem šel zas na 30 a držel až do Berouna. Jak se tak pěkně jelo, pořád jsem neměl dost. Zvítězila myšlenka zajet ještě nějakej ten kopec, zkrátka se mi ještě nechtělo domu :-). Bylo potřeba využít počasí, které se už zlepšilo oproti úvodu a tak jsem vystoupal na Lištici, sjel do Hostími, přeskočil do Srbska a za lávkou začal stoupat směr Tetín.

Á, tady mi to přesně přestalo jet. Sice jsem ve stráni v kopci zahlídnul 3x kvetoucí jaterník podléška (pro Pavla - to je ta fialová kytka) což je posel jara v Českém krasu a tak je snad zima opravdu za náma... Přicházel na mě hlaďák, ale 8 km od domova už jsem věděl, že to dorazím, jen tempo jsem upravil a výrazně zvolnil. Dopadlo to dobře, domů jsem dojel slušně, bylo to za 66 km a to vlastně bez přestávky v čase něco málo přes 2,5 hodiny, průměrem 25,7. Druhou stovku kilometrů jsem navýšil o dalších 18 km, doma shltnul oběd a tabulku čokolády k tomu, abych vrátil odevzdanou energii a bylo dobře. Trénink tedy pokračuju slušně a teď rozjedu kolotoč najetých kilometrů. Zaměřím se na objem, ať je slušnej základ.

Přátelé, kamarádi, Plašáci. Za těch dnešních odjetých 2,5h se na Doksech nejede 66 km, ale je potřeba na průměrnej výsledek ujet těch kilometrů 80. To mi připadá jako věc zhola nemožná, budem muset víc, kurva víc natrénovat. Myslíte, že to dáme?