Plašákův cyklodeník

 Po delší době se zase počasí ukázalo v lepším světle co do souvislosti s cyklistikou. Co bylo horší, tak to, že už od včerejška mě trápila rýma a nebylo mi uplně dobře. Však jsem taky večer použil doping v podobě paralenu a doufal, že se to přes noc vyleží. No nic, ráno to bylo lepší, ale cítil jsem, že se to zase během dne projeví. Venku vládlo krásné předjarní počasí a já se nechtěl smířit s tím, že bych nevyjel. Pomocí SMS jsem hecoval Pavla ať přijede ke mně a že dáme švih. Byl jsem si jistej, že nepřijede a tak jsem si pomalu plánoval jízdu na pohodu co nejvíc po rovině, abych ujel co nejvíc kilometrů s co nejmenší námahou, vzhledem k tomu jak mi bylo.

 Netrvalo dlouho a ukázalo se jak jsem se přepočítal v myšlenkách ve všech směrech. Ještě musím přiznat, že jsem měl trochu obavu, co zase na to všechno řeknou moje holky, že půjdu na švih a zase je opustím. Proto jsem si dělal prdel a tvrdil, že přijede za mnou Šáchyč a já na švih budu muset i když se mi vlastně vůbec nechce :-)).

 A pak to přišlo, bylo asi 10h a telefon. Šáchyč: Dem na švih? Láca: Cože??? Šáchyč: No já bych přijel a můžem jít na to. Láca: Tak snad asi možná, teda, nevim, jo! V kolik tak myslíš? Ve 12 nejdřív? Šáchyč: V 11h jsem tam a jdem na to. Láca: To nestihneš. Šáchyč: Stihnu, buď připravenej.

 Jak jsem položil telefon, zmocnila se mě panika, zdálo se mi to, nebo ne? Rychle jsem o skutečnosti informoval domácnost a začal se připravovat. Pohledem jsem udělal kontrolu teploměru za oknem a 8°C mě uklidnilo. Vyšel jsem před barák s předstihem a nasával vonící vzduch. Světe div se, Šáchyč přijel na minutu přesně, věc dříve nevídaná.

 Včelka se vyletěla podívat na jarní počasí.

A Šáchyč nezvykle včas na startu.

  Trasa se rodila za pochodu, vyjeli jsme kopec na Levín, Pavel poznamenal, že je to krátký. Jedině dobře, ale mně to vždycky přijde dlouhý na úvod. Opět se mi nechce jet po hlavní na Zdice, tak odbočíme vpravo na Černín. Tady je čas na focení a žerty o tom, že dáme Svatou.

 Šáchyč si spokojeně jede krajinou.

Na každou otázku směrem k Pavlovi, kudy chce jet, se mi dostává odpovědi, že je mu to jedno J. A jak jsme tak mluvili o té Svaté, tak se nám ta varianta zalíbila a už stoupáme z Černína tím směrem. Pavel jede v pohodě, já trochu popadám dech. Jak zajedem pod les a do stínu, na polích se objevuje zbytek sněhu. Zastavuju si na fotku krajiny.

 Paráda, co?

 Tam někde za nejvzdálenějším kopcem bylo vidět haly v Rudný, přesně 20 km vzdušnou čarou.

Fouká celkem vítr a je dobrá viditelnost. Jedem pěkně pomalu a tak to nebylo tak zlý, za Svatou kousek po rovině a pak přijde další stoupání. Na silnici v lese se objevuje mokro, to se mi samozřejmě nelíbí a hlavně moje nablikaná Pelska nechce bejt zacákaná. Tý Pavlovo je to jedno, ta už zacákaná přijela autem a zřejmě je to pozůstatek z dob dávno minulých :-). Na vrcholku zastavujeme u skály u silnice a jsem překvapenej co je v lese sněhu, vzhledem k teplotám posledních dnů.

 Černá a bílá Pelska na sněhu. Ta moje sníh asi ještě neviděla :-).

 Dáme přestávku a pokec, udělám pár fotek a razíme dál. V lese je čim dál víc mokro a teď už se jede rychleji a tak to trochu cáká, uprostřed je sušší stopa, tak musíme pomalu jet v protisměru. Naštěstí tady nebejvá provoz, tak to jde v pohodě. Jak se blíží Kublov, Pavel hlásí, že tohle jsme spolu určitě jeli, ale obráceně. Souhlasím a nedalo mi nezalistovat po jízdě cykloblokem, kdy to bylo. Je to hrozný, ale poslední moje jízda s Pavlem byla dne 6.září 2011, nějakých 2,5 roku zpět. Hrozný, jak čas letí... Na křižovatce směr Kublov, ať si to prodloužíme, stejně je to teď z kopce. V esíčku je třeba dát bacha, po celý šířce silnice je vrstva jemnýho štěrku. Pak se mihnem kolem zamrzlého rybníka (tomu se taky divím, ale je to tady přece jenom vyšší nadmořská výška) a zatočíme na návsi vlevo. Dál mírně klesáme, Pavel pronese, že je to podobný místo jak na Šumavě, břízy a mokřady. To mi dělá radost, protože právě proto sem rád jezdím. Pavel dělá kino na nějakej telefon, nebo co to je :-).

To nám to letí, co Plašáci?

Pár km do Březové, po chvilce váhání se rozhodneme pro Točník a Žebrák, prostě moje klasika.Na cyklostezce dáme delší pauzu na lavičce. Je bezva počasí, modrá obloha, vidíme další včelu. Tak rozjímáme o životě, o možnosti dávat švihy a čas běží…

 Občerstvovací pauza.

 Klasický obrázek zdejšího kraje.

 Je zase čas nasednout na poslední úsek trasy a to přes Žebrák, Bavoryni, Zdice do Králováku. Bude to po větru, tak snad to poletí. To se potvrzuje hned na mostem přes dálnici za Žebrákem. Letíme na sever a vítr nás žene vpřed. Střídáme se a galusky šustěj. Rychlost je přímo závratná, držíme chvilku nad 40 km/h. Než se silnice zvedne kolem mostu na Hředle.

 Letí to.

Občas to fouká trochu boční, tak musíme jet skoro vedle sebe. Do Bavoryně je krátkej sjezdík, ve fofru už odbočujem pod dálnicí na Zdice. Bez problémů to jede přes 30. Zavrhneme zbabělou cyklostezku do Králováku po rovině a dáme si to přes kopce. Takové krátké hupy to jsou, v tom prvním mi Pavel pěkně odskáče pryč, koukám jak mu to jede. Udělá pár temp a má hned velkej náskok.

 Šáchyč kopec zarval a jede jako malá tečka tam v dáli.

 Pak na rovince zase párkrát vystřídáme a tentokrát stoupáme na Levín společně. Ač jedem po široký silnici u kraje a spořádaně za sebou, tak na nás troubí nějakej kokot v plechový kraksně. Dochází mi, že s přicházejícím jarem nejen vylítnou včely, ale vyrojí se i spousty silničních ovádů, …, vlastně debilů. Co se dá dělat, Česko holt, zemský ráj to napohled, ale země lidí ducha mdlého. Nenechám si kazit radost z jízdy, teď je před námi závěrečný sjezd. Bezva švih s kamarádem Plašákem. Co si závěrem přát? Jen víc takových vzácných jízd!

 Klasický okruh v CHKO Křivoklátsko.

 Jednou do kopce, jednou z kopce a 40 km je na světě :-).

 Závěrem: Na tachometru svítí 151km, nic moc, čekal jsem touhle dobou víc, ale to všechno přijde, brzo přijde, těšte se na další reportáže, inspirace je dost. Tak příště Plašáci. Švihům zdar.